Samopalník: Gangsterka ženskou rukou

Rozhovor s Petrou Nesvačilovou o životě v podsvětí a novém filmu Zákon Helena

Zákon Helena (P. Nesvačilová, 2016)

Strach a slzy, zločin a trest, gangsteři a policisté. Tři dominantní dvojice pojmů se prolínají celovečerním debutem dokumentaristky a herečky Petry Nesvačilové nazvaným Zákon Helena. Nesvačilová se spolu s elitní detektivkou Helenou Kahnovou vydala po stopách tzv. Berdychova gangu, aby odhalila opomíjené a skryté lidské stránky svých filmových hrdinů – Samopalníka, Káji, Olího, Davida Berdycha, Heleny Kahnové a především sebe samé. Film Zákon Helena bude ve světové premiéře zahajovat jubilejní 20. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava už v úterý 25. října.

Do jaké nejnebezpečnější situace jste se při natáčení dostala?
Už jenom to, že jsem se pustila do natáčení takového tématu z podsvětí, bylo samo o sobě nebezpečné. Najednou se setkáváte s lidmi, kteří jsou sice menší ryby, na které jsou ale nabaleny další a další mnohem větší kusy. Když se snažíte rozplést chapadla té obrovské chobotnice, začnete svět vnímat z nepříliš příjemné perspektivy. Čím více se s těmi lidmi potkáváte, tím nepříjemnější ten pohled je.

Který okamžik pro vás jako režisérku byl ten nejobtížnější?
Bylo jich hodně. Ale nejšílenější moment přišel, když mi Samopalník – nebo také Mučitel, jak mu říkají – poslal výhružnou textovou zprávu. Zrovna jsme se vracely s kamarádkami ze společného víkendu. SMSka mě zastihla na benzínce, bylo krásné počasí a já okamžitě začala plakat. Všichni mě vybízeli, abych o tom někomu řekla, ale byla jsem totálně paralyzovaná. V tomhle to natáčení bylo opravdu náročné.

Když jste Samopalníka poté pozvala na lasergame, šlo o odplatu?
Pro lidi, o kterých jsem natočila film, je taková rétorika zcela přirozená, běžně ji používají. Moje přirozenost byla zase taková, že jsem se zmohla pouze na to, vyzvat Samopalníka na souboj v lasergame, a i když jsem ho prohrála, konfrontovat jej s tím, co mi napsal. Nakonec jsem vše začala brát jako hru, aby se mně ani divákům nedělalo při zhlédnutí filmu špatně. Netočila jsem s herci, ale s opravdovými lidmi, kteří opravdu udělali nehezké věci.  Motiv hry pak dělal ony nosné a těžké momenty mnohem snesitelnějšími. Jinak by to bylo jen absolutní temno.

Zpočátku se mluvilo o tom, že natáčíte film o Heleně Kahnové. Ve výsledku je ale spíše o vás a o členech Berdychova gangu. 
Na začátku jsem opravdu točila portrét Heleny Kahnové, která sedm let usilovala o to, aby dopadla a zničila skupinu zločinců a gangsterů. Dokonce jsem jej i dokončila a absolvovala s ním čtvrtý ročník svého studia na FAMU. Stále mě tohle téma ale fascinovalo, hledala jsem si více informací, až jsem se dostala k investigativnímu novináři Janku Kroupovi, který se kauzou hodně zabýval. Vybídl mě k setkání s klíčovými postavami z podsvětí a zkontaktoval mě se Samopalníkem.

„Autorství jde z vás – vy to tak chcete udělat.“

Byla transformace v osobní vyprávění tedy přirozenou cestou?
Když vám takové věci vypráví na nějakém hezkém místě a pijete u toho limonádu, zdá se vám to fajn. Zajímá vás, jací ti lidé opravdu jsou. Ale když se pak s nimi setkáte tváří v tvář, nemůžete se ubránit strachu. Sama jsem nečekala, že se v jejich světě ocitnu na čtyři roky. Neplánovala jsem, že se stanu součástí filmu. Byl to nápad a instinkt střihače Josefa Krajbicha. Pořád mi říkal, že jsem jednou z postav, že na mě všichni velmi osobně reagují. Ale kdo by chtěl být jednou z postav filmu o gangsterech?

Zdá se, že to byl komplikovaný tvůrčí proces.
Ano, hledali jsme různé formy, jak jednotlivé scény uchytit. Stalo se mi u více mých filmů, že jsem jednou z postav. Možná je to tím, že jsem herečka, v kombinaci s osobní vrstvou, kterou se snažím do všech svých filmů dát. Každopádně mi hodně pomohli dramaturgové Lucie Králová a Jan Gogola ml. Film je týmové dílo a každý jej posouvá kupředu.

Kdo může být považován za autora filmu Zákon Helena?
Je to můj námět, můj scénář, můj pohled, moje režie, moje energie a čas.  Producenti, střihač mi při tvorbě pomáhají. Zásadní roli pro mě pak hraje dramaturg. Žádné partnerství se neobejde bez soubojů a rozbrojů, a všichni kolem vás inspirují, zpochybňují a fandí. Přicházejí s dalšími motivy a podněty, kam by film mohl směřovat. Mělo by to tak být. Autorství jde z vás – vy to tak chcete dělat.

 Zákon Helena (P. Nesvačilová, 2016)

Jak dlouho jste na filmu pracovala, kolik jste měli k dispozici natočeného materiálu?
Celé natáčení trvalo čtyři roky. Dělala jsem dlouhé pauzy, jednak kvůli svému strachu a také jsem si vše potřebovala dopředu hodně rozmýšlet. Především komunikace s podsvětím byla někdy náročná. Prostě to trvalo. Natáčení se celé natáhlo a ve výsledku jsme měli něco mezi dvěma až třemi sty hodin materiálu.

Jde o hraný dokument?
Hranice mezi dokumentárním a hraným filmem se stírají. Pro mě je dokumentární film takový, který alespoň z 90 procent pracuje s realitou. Pak se projevuje právě to autorství, které z reality vybírá to, co potřebuje. Scény se mohou natáčet podle scénáře, mohu si říct: teď vyzvu Samopalníka na souboj, budeme stát takhle a tady a kamera nás bude snímat takto, ale musí tu být přítomna reálná emoce a reálné postavy v reálném prostředí.

Když se řekne gangster, představíme si mafiána v obleku, s černými brýlemi a doutníkem. Zákon Helena ale ukazuje až příliš obyčejné lidi na to, aby je bylo možné označit za gangstery.
Přesně o to mi šlo. Myšlenku normality jsme hodně propracovávali s dramaturgem Honzou Gogolou ml. Takže ano, oni jsou úplně normální, o to šílenější je fakt, že se s nimi můžeme kdykoliv a kdekoliv potkat, aniž bychom o nich věděli.

„Měla jsem strach a nikdo mě nedokázal přesvědčit, abych ho neměla.“

Kdo je podle vás gangster?
Jsou to lidé, kteří mají posunutou určitou morální hranici. Každý si z dětství pamatujeme, jaké to je ukrást žvýkačku. Někdo se cítí provinile víc, někdo míň. Gangsteři mají tuto hranici o sto procent někde jinde, ale přitom vycházejí ze stejné podstaty jako ostatní. Každý si s sebou neseme svůj stín, říkáme tomu špatné vlastnosti, jsou to naše hloubky, temnoty a slabiny. Gangsteři z takových slabin žijí. Takto jsem to vypozorovala za ty čtyři roky natáčení.

Pohled na Káju, jednoho z členů Berdychova gangu, který nyní trénuje malé děti judo, je s obecnou představou gangstera v rozporu. Měl by z něj jít strach, ale tady jej lidé nechávají trénovat své vlastní děti bojové umění.
To jsou misky vah. Je velmi důležité, jak o životě přemýšlíme. Udělá-li někdo něco zlého, měl by dostat druhou šanci, nebo ne? Kája má v judu výborné výsledky a děti ho milují, je schopný trenér. Samopalník si chce otevřít cukrárnu. Všechny varianty jsou správné, jde jen o to, jak o nich přemýšlíme. Ještě je důležité si uvědomit, že film končí v nastavené hierarchii u policie. Všechno je to navíc skrz naskrz propojené s politikou. Ne všichni, ne všechno, ale je. Takoví lidé nám třeba i vládnou, dávají a berou nám peníze. Honza Látal natočil skvělý film pro cyklus Expremiéři o Stanislavu Grossovi, který se z takových praktik přímo vyznává. Kdo je pak větší gangster?

Zřejmě jste byla svědkem mnoha událostí, které se do filmu z jakéhokoliv důvodu nedostaly. Kde byla hranice mezi tím, co ve filmu je a co už ne?
Věděla jsem, co do filmu mohu dát a co ne. Nepotřebovala jsem se nikoho ptát. Nechtěla jsem ublížit ani těm lidem, ani sobě. Také mohu říct, že jsem měla prostě strach a nikdo mě nedokázal přesvědčit, abych ho neměla. Mojí odpovědí vždy bylo: Ale vy si neuvědomujete, že ten film se takhle zakonzervuje a já s ním budu žít celý svůj život.

 Zákon Helena (P. Nesvačilová, 2016)

Viděli hotový film jeho protagonisté? Jak na něj reagovali?
Samopalník jej označil za gangsterku ženskou rukou, podle něj jsem mohla ještě více přitvrdit. Myslím, že je to ale drsné až až, a to ukazuji opravdu jen zlomek všech událostí. Olí chce film vidět až na premiéře, Tomáš Gregor s Davidem Berdychem film teprve uvidí a Kája je zpátky ve vězení, plánoval prý el passo.

„Kdyby Helena žila více na východě, mohla taky být už dávno mrtvá.“

Jak byste popsala vztah mezi Helenou Kahnovou a Davidem Berdychem?
Když se někdo snaží někoho sedm let dopadnout, tak chtě nechtě mezi nimi vznikne nějaké pouto. Není to přátelství v pravém slova smyslu, ale je to společný prožitek. Nebýt Davida Berdycha a Kojaka, kteří začali vypovídat, možná by tzv. Berdychův gang nikdy nebyl odsouzen, ale to jsou jen domněnky. Když Berdych prohlásil: Dobře, já vám to všechno řeknu, ale chci řízky. Tak mu Helena Kahnová udělala řízky.

To je hodně velký paradox. Uplatit gangstera řízkem.
Tu situaci se mi podařilo natočit jenom jednou. Bylo těžké s Helenou natáčet, protože leccos ji mohlo velmi ohrozit a zároveň sama ten film rámuje. Ztělesňuje princip, ženský princip. A umí skvělé řízky. I gangsteři ji uznávají.

Proč?
Protože byla vždycky férová, nebrala úplatky a jednala na rovinu. Dostala za odhalení tzv. Berdychova gangu hodnost majora a odměnu 10 tisíc korun. Hodnost jí se změnou legislativy vzali. Nyní pracuje na cizinecké policii. Jednou jsem Heleně říkala: „Kdybys žila v Anglii, tam bys za to, co jsi dokázala, obdržela šlechtický titul, vysněnou práci a ještě bys učila na policejní akademii, abys své zkušenosti předávala dál.“ Helena se usmála a odpověděla mi: „No, jenže kdybych žila více na východ, tak jsem taky mohla být už dávno mrtvá.“.


Foto: Nika Chic

Petra Nesvačilová (1985) na sebe upozornila jako herečka ve filmu Karin Babinské Pusinky (2007). Pravidelně hraje v českých filmech i seriálech a studuje dokumentární tvorbu na FAMU. Natočila mj. Opus č. 50 na motivy Milady Horákové (2009, MFDF Ji.hlava 2009), dokument Řekni, kde ti Němci jsou (2011), za který mimo jiné získala čestné uznání na mezinárodním festivalu v Řecku, nebo epizodu seriálu Expremiéři (2013, MFDF Ji.hlava 2013) Z Borotína až na Sněžku, věnovanou Václavu Klausovi.






výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

5.16DOK.REVUE
17. 10. 2016


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film