Samopalník: Gangsterka ženskou rukou

Rozhovor s Petrou Nesvačilovou o životě v podsvětí a novém filmu Zákon Helena

Zákon Helena (P. Nesvačilová, 2016)

Strach a slzy, zločin a trest, gangsteři a policisté. Tři dominantní dvojice pojmů se prolínají celovečerním debutem dokumentaristky a herečky Petry Nesvačilové nazvaným Zákon Helena. Nesvačilová se spolu s elitní detektivkou Helenou Kahnovou vydala po stopách tzv. Berdychova gangu, aby odhalila opomíjené a skryté lidské stránky svých filmových hrdinů – Samopalníka, Káji, Olího, Davida Berdycha, Heleny Kahnové a především sebe samé. Film Zákon Helena bude ve světové premiéře zahajovat jubilejní 20. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava už v úterý 25. října.

Do jaké nejnebezpečnější situace jste se při natáčení dostala?
Už jenom to, že jsem se pustila do natáčení takového tématu z podsvětí, bylo samo o sobě nebezpečné. Najednou se setkáváte s lidmi, kteří jsou sice menší ryby, na které jsou ale nabaleny další a další mnohem větší kusy. Když se snažíte rozplést chapadla té obrovské chobotnice, začnete svět vnímat z nepříliš příjemné perspektivy. Čím více se s těmi lidmi potkáváte, tím nepříjemnější ten pohled je.

Který okamžik pro vás jako režisérku byl ten nejobtížnější?
Bylo jich hodně. Ale nejšílenější moment přišel, když mi Samopalník – nebo také Mučitel, jak mu říkají – poslal výhružnou textovou zprávu. Zrovna jsme se vracely s kamarádkami ze společného víkendu. SMSka mě zastihla na benzínce, bylo krásné počasí a já okamžitě začala plakat. Všichni mě vybízeli, abych o tom někomu řekla, ale byla jsem totálně paralyzovaná. V tomhle to natáčení bylo opravdu náročné.

Když jste Samopalníka poté pozvala na lasergame, šlo o odplatu?
Pro lidi, o kterých jsem natočila film, je taková rétorika zcela přirozená, běžně ji používají. Moje přirozenost byla zase taková, že jsem se zmohla pouze na to, vyzvat Samopalníka na souboj v lasergame, a i když jsem ho prohrála, konfrontovat jej s tím, co mi napsal. Nakonec jsem vše začala brát jako hru, aby se mně ani divákům nedělalo při zhlédnutí filmu špatně. Netočila jsem s herci, ale s opravdovými lidmi, kteří opravdu udělali nehezké věci.  Motiv hry pak dělal ony nosné a těžké momenty mnohem snesitelnějšími. Jinak by to bylo jen absolutní temno.

Zpočátku se mluvilo o tom, že natáčíte film o Heleně Kahnové. Ve výsledku je ale spíše o vás a o členech Berdychova gangu. 
Na začátku jsem opravdu točila portrét Heleny Kahnové, která sedm let usilovala o to, aby dopadla a zničila skupinu zločinců a gangsterů. Dokonce jsem jej i dokončila a absolvovala s ním čtvrtý ročník svého studia na FAMU. Stále mě tohle téma ale fascinovalo, hledala jsem si více informací, až jsem se dostala k investigativnímu novináři Janku Kroupovi, který se kauzou hodně zabýval. Vybídl mě k setkání s klíčovými postavami z podsvětí a zkontaktoval mě se Samopalníkem.

„Autorství jde z vás – vy to tak chcete udělat.“

Byla transformace v osobní vyprávění tedy přirozenou cestou?
Když vám takové věci vypráví na nějakém hezkém místě a pijete u toho limonádu, zdá se vám to fajn. Zajímá vás, jací ti lidé opravdu jsou. Ale když se pak s nimi setkáte tváří v tvář, nemůžete se ubránit strachu. Sama jsem nečekala, že se v jejich světě ocitnu na čtyři roky. Neplánovala jsem, že se stanu součástí filmu. Byl to nápad a instinkt střihače Josefa Krajbicha. Pořád mi říkal, že jsem jednou z postav, že na mě všichni velmi osobně reagují. Ale kdo by chtěl být jednou z postav filmu o gangsterech?

Zdá se, že to byl komplikovaný tvůrčí proces.
Ano, hledali jsme různé formy, jak jednotlivé scény uchytit. Stalo se mi u více mých filmů, že jsem jednou z postav. Možná je to tím, že jsem herečka, v kombinaci s osobní vrstvou, kterou se snažím do všech svých filmů dát. Každopádně mi hodně pomohli dramaturgové Lucie Králová a Jan Gogola ml. Film je týmové dílo a každý jej posouvá kupředu.

Kdo může být považován za autora filmu Zákon Helena?
Je to můj námět, můj scénář, můj pohled, moje režie, moje energie a čas.  Producenti, střihač mi při tvorbě pomáhají. Zásadní roli pro mě pak hraje dramaturg. Žádné partnerství se neobejde bez soubojů a rozbrojů, a všichni kolem vás inspirují, zpochybňují a fandí. Přicházejí s dalšími motivy a podněty, kam by film mohl směřovat. Mělo by to tak být. Autorství jde z vás – vy to tak chcete dělat.

 Zákon Helena (P. Nesvačilová, 2016)

Jak dlouho jste na filmu pracovala, kolik jste měli k dispozici natočeného materiálu?
Celé natáčení trvalo čtyři roky. Dělala jsem dlouhé pauzy, jednak kvůli svému strachu a také jsem si vše potřebovala dopředu hodně rozmýšlet. Především komunikace s podsvětím byla někdy náročná. Prostě to trvalo. Natáčení se celé natáhlo a ve výsledku jsme měli něco mezi dvěma až třemi sty hodin materiálu.

Jde o hraný dokument?
Hranice mezi dokumentárním a hraným filmem se stírají. Pro mě je dokumentární film takový, který alespoň z 90 procent pracuje s realitou. Pak se projevuje právě to autorství, které z reality vybírá to, co potřebuje. Scény se mohou natáčet podle scénáře, mohu si říct: teď vyzvu Samopalníka na souboj, budeme stát takhle a tady a kamera nás bude snímat takto, ale musí tu být přítomna reálná emoce a reálné postavy v reálném prostředí.

Když se řekne gangster, představíme si mafiána v obleku, s černými brýlemi a doutníkem. Zákon Helena ale ukazuje až příliš obyčejné lidi na to, aby je bylo možné označit za gangstery.
Přesně o to mi šlo. Myšlenku normality jsme hodně propracovávali s dramaturgem Honzou Gogolou ml. Takže ano, oni jsou úplně normální, o to šílenější je fakt, že se s nimi můžeme kdykoliv a kdekoliv potkat, aniž bychom o nich věděli.

„Měla jsem strach a nikdo mě nedokázal přesvědčit, abych ho neměla.“

Kdo je podle vás gangster?
Jsou to lidé, kteří mají posunutou určitou morální hranici. Každý si z dětství pamatujeme, jaké to je ukrást žvýkačku. Někdo se cítí provinile víc, někdo míň. Gangsteři mají tuto hranici o sto procent někde jinde, ale přitom vycházejí ze stejné podstaty jako ostatní. Každý si s sebou neseme svůj stín, říkáme tomu špatné vlastnosti, jsou to naše hloubky, temnoty a slabiny. Gangsteři z takových slabin žijí. Takto jsem to vypozorovala za ty čtyři roky natáčení.

Pohled na Káju, jednoho z členů Berdychova gangu, který nyní trénuje malé děti judo, je s obecnou představou gangstera v rozporu. Měl by z něj jít strach, ale tady jej lidé nechávají trénovat své vlastní děti bojové umění.
To jsou misky vah. Je velmi důležité, jak o životě přemýšlíme. Udělá-li někdo něco zlého, měl by dostat druhou šanci, nebo ne? Kája má v judu výborné výsledky a děti ho milují, je schopný trenér. Samopalník si chce otevřít cukrárnu. Všechny varianty jsou správné, jde jen o to, jak o nich přemýšlíme. Ještě je důležité si uvědomit, že film končí v nastavené hierarchii u policie. Všechno je to navíc skrz naskrz propojené s politikou. Ne všichni, ne všechno, ale je. Takoví lidé nám třeba i vládnou, dávají a berou nám peníze. Honza Látal natočil skvělý film pro cyklus Expremiéři o Stanislavu Grossovi, který se z takových praktik přímo vyznává. Kdo je pak větší gangster?

Zřejmě jste byla svědkem mnoha událostí, které se do filmu z jakéhokoliv důvodu nedostaly. Kde byla hranice mezi tím, co ve filmu je a co už ne?
Věděla jsem, co do filmu mohu dát a co ne. Nepotřebovala jsem se nikoho ptát. Nechtěla jsem ublížit ani těm lidem, ani sobě. Také mohu říct, že jsem měla prostě strach a nikdo mě nedokázal přesvědčit, abych ho neměla. Mojí odpovědí vždy bylo: Ale vy si neuvědomujete, že ten film se takhle zakonzervuje a já s ním budu žít celý svůj život.

 Zákon Helena (P. Nesvačilová, 2016)

Viděli hotový film jeho protagonisté? Jak na něj reagovali?
Samopalník jej označil za gangsterku ženskou rukou, podle něj jsem mohla ještě více přitvrdit. Myslím, že je to ale drsné až až, a to ukazuji opravdu jen zlomek všech událostí. Olí chce film vidět až na premiéře, Tomáš Gregor s Davidem Berdychem film teprve uvidí a Kája je zpátky ve vězení, plánoval prý el passo.

„Kdyby Helena žila více na východě, mohla taky být už dávno mrtvá.“

Jak byste popsala vztah mezi Helenou Kahnovou a Davidem Berdychem?
Když se někdo snaží někoho sedm let dopadnout, tak chtě nechtě mezi nimi vznikne nějaké pouto. Není to přátelství v pravém slova smyslu, ale je to společný prožitek. Nebýt Davida Berdycha a Kojaka, kteří začali vypovídat, možná by tzv. Berdychův gang nikdy nebyl odsouzen, ale to jsou jen domněnky. Když Berdych prohlásil: Dobře, já vám to všechno řeknu, ale chci řízky. Tak mu Helena Kahnová udělala řízky.

To je hodně velký paradox. Uplatit gangstera řízkem.
Tu situaci se mi podařilo natočit jenom jednou. Bylo těžké s Helenou natáčet, protože leccos ji mohlo velmi ohrozit a zároveň sama ten film rámuje. Ztělesňuje princip, ženský princip. A umí skvělé řízky. I gangsteři ji uznávají.

Proč?
Protože byla vždycky férová, nebrala úplatky a jednala na rovinu. Dostala za odhalení tzv. Berdychova gangu hodnost majora a odměnu 10 tisíc korun. Hodnost jí se změnou legislativy vzali. Nyní pracuje na cizinecké policii. Jednou jsem Heleně říkala: „Kdybys žila v Anglii, tam bys za to, co jsi dokázala, obdržela šlechtický titul, vysněnou práci a ještě bys učila na policejní akademii, abys své zkušenosti předávala dál.“ Helena se usmála a odpověděla mi: „No, jenže kdybych žila více na východ, tak jsem taky mohla být už dávno mrtvá.“.


Foto: Nika Chic

Petra Nesvačilová (1985) na sebe upozornila jako herečka ve filmu Karin Babinské Pusinky (2007). Pravidelně hraje v českých filmech i seriálech a studuje dokumentární tvorbu na FAMU. Natočila mj. Opus č. 50 na motivy Milady Horákové (2009, MFDF Ji.hlava 2009), dokument Řekni, kde ti Němci jsou (2011), za který mimo jiné získala čestné uznání na mezinárodním festivalu v Řecku, nebo epizodu seriálu Expremiéři (2013, MFDF Ji.hlava 2013) Z Borotína až na Sněžku, věnovanou Václavu Klausovi.






výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková

starší články

5.16DOK.REVUE
17. 10. 2016


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.