S Moorem máme společnou jenom nadváhu

Tvůrčí duo Klusák-Remunda mělo co říct nejen ke svým dílům uvedeným v České radosti, ale i k situaci českého dokumentárního prostředí a jeho postavení v mezinárodním kontextu.

V České republice roste nová generace politicky angažovaných dokumentaristů. Jsou podle vás jejich snímky dostatečně odvážné? Co jim chybí ve srovnání se zahraničím?

Vít Klusák: Talentovaných, politicky orientovaných tvůrců je u nás jistě hodně, ale myslím si, že až příliš mnoho českých politických dokumentů obsahuje mluvící hlavy. Mně při takových dokumentech upadá pozornost. Své studenty vedu právě k tomu, aby se naučili natáčet situace a neredukovali filmy jen na hromadu výpovědí.

Filip Remunda: Filmy postavené na tom, že někdo někde sedí a kecá, mi taky většinou vadí. Neříkám, že neexistují skvělé dokumenty s mluvícími hlavami, např. Šoa. Ale měli by být nějak ozvláštněné, ať už silným tématem, prací s archivními záběry nebo originální tvůrčí metodou, viz Errol Morris, který zpovídaným lidem promítá na zrcadle svůj obraz, aby ve filmu byl vidět rozhovor z očí do očí. Rozdíl mezi český politickým dokumentem a tím zahraničním leží v tom, že zahraniční dokumenty bývají mnohdy více „moorovské“, rozdělují svět na dobro a zlo a stavějí se na jednu stranu sporu. Například film Pipeline Next Door, který má podobnou koncepci jako Vše pro dobro světa a Nošovic, je jednoznačnější a daleko méně ironický než ten náš. Obyčejní lidé jsou v něm jen nevinné oběti, za všechno můžou zlé korporace. Třeba v USA mají často s českými dokumenty problémy, protože neukazují tu jasnou pravdu. Tohle však dokument dělat nemá. Dobrý dokumentární film je jako dobrý román v tom, že zdánlivě jednoznačné situace problematizuje.

A v čem se česká dokumentární tvorba liší od zbytku střední a východní Evropy?

Filip Remunda: Třeba polské dokumenty se svým smyslem pro humor a absurditu protínají s poetikou českých filmařů, byť je u nich patrný větší příklon k patosu. V ruských filmech je patos taky přítomný, ale zase tam tvoří mnoho guerillových filmařů, třeba skupina Vojna, která točí geniální videa. Jednou propašovali k soudu punkovou kapelu včetně elektrických kytar a během přelíčení vyšvihli song, který obviňuje soudkyni, že je zaprodaná a spojená s Kremlem. Pozoruhodný je také projekt Realnosť, do nějž se zapojuje spousta filmařů, kteří točí střípky ze života v Rusku. 

Vít Klusák: Přitom u nás existuje mohutná parta vzdělaných lidí, kteří o Rusku mluví jen jako o strašidelném prostoru, co se nás snaží okupovat, a vůbec tyto tendence mladé ruské kultury neregistruje. Kremlovských struktur se sice taky bojím, ale ta enormní rusofobie zatemňuje spoustě lidí mozek, jak bylo možné vidět v diskusích o radaru a v průběhu prezidentské kampaně.

Filip Remunda: Jsem přesvědčen, že je čím strašit, nicméně ruští umělci protestují právě proti tomu, čeho my se bojíme, a přesto jsou u nás ignorováni. Jeden z našich koproducentů nám v opilosti říkal, že s Ruskem se nesmí za žádných okolností vyjednávat, jediná správná pozice je mířit na ně flintou a kašlat na to, co se v Rusku děje. Nemyslím si to, je naopak důležité propojovat univerzity a studenty, abychom o sobě vzájemně věděli. Přece je v tom nenecháme a nebudeme stavět mezi sebou zdi.

Objevuje se výtka, že mladí angažovaní tvůrci z katedry dokumentu mají velmi podobné politické názory. Nebojíte se, že by se z katedry mohlo stát ghetto?

Vít Klusák: Například v loňském prvním ročníku se sešla skupina lidí s velmi odlišnými názory, od anarchistky až po skalní fanynku Top 09. Vím sice, jakou skupinu máte na mysli, ale ani u nich bych si netroufal házet je do stejného pytle. U angažovaných filmařů je pochopitelné, že nebudou točit filmy o potřebnosti zavést školné. I z levicového přístupu se může časem stát mainstream, ale vzhledem k tomu, že česká média jsou stále výrazně pravicová, představuje dokument pořád určitý protipohyb. 

Filip Remunda: Upřímně doufám, že na FAMU ghetto není a pokud by bylo, tak by to byla škoda, protože jakákoli tendenčnost škodí a nemá v sobě novost. Má smysl být levicový, když kolem vás budou samí pravičáci. Až bude někde levičácké ghetto, tak zas bude vhodný přijít s protinázorem. V okamžiku, kdy to už budou přehánět, tak my dva natočíme nějaký ostře pravicový film, abychom tu hegemonii prolomili (smích).

Zároveň mi připadá, že v každém druhém politickém dokumentu vystupuje Václav Bělohradský. Proč mladé filmaře tolik oslovuje? Nemyslíte si, že už ho bylo dost?

Vít Klusák: Obecně pokládám za liché vycpávat si filmy odborníky a filosofy. V Českém míru jich sice je několik, ale jen proto, že byli přítomni u událostí spjatých s radarem. My nedoplňujeme do filmů lidi tak, že je pozveme, aby nám něco řekli. K samotnému Bělohradskému: bavil jsem se o něm s Karlem Vachkem, který mi říkal, že mu přijde fascinující, jak Bělohradský vždycky zajímavě splete do copu podstatné myšlenky, že to dělá duchaplně, ale ducha to nemá.

Filip Remunda: Václav Bělohradský je inspirativní a chytře se vymezuje proti většinově přijímaným názorům, tudíž mi přijde logické, že jej mladí tvůrci do svých dokumentů obsazují. On navíc dlouhodobě sleduje český dokument a má k němu co říct, takže v tom nevidím problém. Jinak platí to, co říkal Vít, pro nás má smysl dávat do filmu odborníky jen tehdy, když mají přirozený vztah k dané kauze, nemáme zájem dělat z filmu expertní konferenci.

Tvůrčí přístup

Zaujalo mě, že často používáte hudbu jako leitmotiv, jak je zvykem ve hraných filmech. Jak nad rolí hudby v dokumentárním filmu uvažujete?

Vít Klusák: Máte pravdu, v tomto směru trochu vězíme mezi žánry: s hudbou se snažíme pracovat tak jako v hraných filmech. S Filipem nás baví experimentovat a překonávat hranice. Často přemýšlíme o tom, zda nějaký záběr nenatočit s prostředky typickými pro hraný film. V Českém míru jsme např. párkrát použili steadicam, abychom napodobili reklamní poetiku. Na rozdíl od jiných dokumentaristů, třeba Eriky Hnikové, která používá pouze diegetickou hudbu, se snažíme pracovat i s hudbou nediegetickou.  Nechceme syrovost za každou cenu. Skladby Bedřicha Smetany jsme v Dobrém řidiči nepoužili jen jako fór: prostě jsme si uvědomili, že jsme ještě nikdy nepoužili klasickou hudbu a chtěli jsme si to zkusit. V Tanvaldu zase zazní hudba Jaroslava Ježka, která svou nostalgickou prvorepublikovou atmosférou podkresluje příběh města, jehož sláva už dávno zašla.

Filip Remunda: Jsem přesvědčen, že hudbu v obou zmíněných filmech něco spojuje. Nechtěli jsme do nich dávat skladby, jež by podporovaly vyhrocené negativní emoce a tlačily film do nějakého osudového prožitku. Snažily jsme se, aby písně měly v sobě radost, aby vyjadřovaly naději do budoucna.

Ve filmu Dobrý řidič Smetana  navštívíte pana Smetanu ve vězení. Řešíte s ním mj. otázku, zda oslavování jeho skutku, tedy malování tykadel na politické plakáty, nepodporuje spíše hospodské nadávání na zkorumpované politiky než občanskou angažovanost. Nemyslíte si, že heroizace Smetanova činu může naopak vést společnost k pasivitě?

Filip Remunda: Zaprvé, nemyslím si, že Smetana je hrdina, a už vůbec jsme jej nechtěli prostřednictvím filmu heroizovat, nicméně jeho čin považuji za tvůrčí a aktivní, nikoli pasivní. Tamara Mojzes tvrdí, že Smetana je nejsympatičtější český konceptuální umělec.  V naší současnosti je normou, že jako řidič nemáte právo přemýšlet nad tím, co vezete na svém autobusu jako reklamu, nad aparátem, který ten absurdní koloběh řídí. Nesmíte do toho kecat ani nad tím přemýšlet, vaším úkolem je jen točit volantem a vozit lidi podle přednastaveného programu. Jak už napovídá název Dobrý řidič Smetana, chápeme jeho činnost v duchu Josefa Švejka. Cituji jeden ze Švejkových výroků z Haškova románu: „My přece nemůžeme na někoho střílet, vždyť bychom mu mohli ublížit.“ Přitom celá mašinerie okolo něj dává rozkazy k tomu, aby se na někoho střílelo a stalo se to normou. Smetana je pro mě člověk, který odmítl být kolečkem v této mašině. Vzal fixu, pokreslil nevkusné plakáty zkorumpovaných politiků a tím originálně vyjádřil svůj občanský postoj. Vystoupil ze samozřejmosti politicko-marketingového aparátu, podobně jako Švejk vystoupil ze samozřejmosti války.  

Vít Klusák: Co se týče té letargie, ve filmu padne na tu otázku odpověď překvapivě z úst redaktorky TV Nova. Ona tam říká, že je pro ni Smetanův čin inspirující v tom ohledu, že kdyby jednoho dne cítila, že se děje něco nesprávného, tak si za svým postojem bude stát stejně jako Roman. Je to možná příliš romantická vize, ale doufám, že takto bude Romanův boj vnímat co nejvíc lidí. 

Co se týče Životu a smrti v Tanvaldu, kauza vraždy Ladislava Tatára pořád není dořešená. Budete se v ní ještě nějak filmařsky angažovat, nebo je to pro vás z tohoto hlediska uzavřená záležitost?

Vít Klusák: Pravděpodobně už tu kauzu dál natáčet nebudeme: závěr, který jsme dotočili, mi přijde jako vhodná zobecňující tečka. Přidali jsme scénu z Vítkova, kdy otec zavražděného jede podpořit romskou blokádu protiromského pochodu. Díky tomu jsme propojili tanvaldské téma s palčivým problémem radikalizace společnosti. Domnívám se, že takové vyústění tvoří dobrý závěr. Pokud jde o soudní řešení případu, obávám se, že česká justice žádný zásadní obrat neudělá. Pan Tatár nemá prostředky na to, aby bojoval za lepší prošetření případu, a zřejmě nikomu nevadí, že se pracuje s pozměněnou výpovědí svědka a že posudek, z něhož se vycházelo, byl evidentně rasistický.

Hodně se v souvislosti tímto filmem mluví o momentu, kdy namíříte kamery proti sobě a začnete řešit etiku dokumentu. Mnozí vám tuto scénu vyčítali, mě naopak mrzelo, že takových sebereflexivních okamžiků nebylo ve snímku víc. Jak to s odstupem vidíte vy?

Vít Klusák: Podle mě je ve filmu ještě jeden moment, který vnímám jako podobně silný. Když děláme mezi dvěma supermarkety anketu, jak se místním žije s Romy, narazíme na vdovu po zastřeleném Tatárovi a jeho malou dceru. V tom momentu já řeknu: „Filipe, já nevím, co s tím“. Lidi si mysleli, že je ta scéna inscenovaná, ale vážně jsme na ně narazili úplnou náhodou. Vyjevuje se tam naše překvapení a zaskočení, kdy úplně vypadneme z autorské suverenity. Ve filmu jsem zároveň chtěl dávat najevo, jak zvláštní ta situace pro nás byla. V životě jsme netočili živou kauzu, natož aby se týkala smrti člověka. Jednu dobu jsme váhali, jestli natáčení nevzdat, protože jsme cítili, že vstupujeme až na moc osobní půdu. Zlomovým momentem byla ta scéna na koupališti, když jsme zachytili ten kontrast slunících se těl a rozzlobených řečí o segregaci. To jsme si řekli, že máme povinnost ten film dodělat.

Oba filmy jsou názorově jasně vyhraněné a mají poměrně jednoznačné sdělení, což je spojuje s většinou vašich ostatních snímků. I kvůli této jednoznačnosti bývá vaše tvorba často obviňována z manipulace a trochu zjednodušeně srovnávána s díly Michaela Moorea. 

Vít Klusák: Srovnávání naší tvorby s Moorem nás už neskutečně irituje. Nejhorším symptomem nemoci české kritiky je právě házení do škatulek, takové ty recenze ve stylu „nový film Woodyho Allena připomíná Lásku nebeskou říznutou Trierem“. Tady někoho začalo bavit říkat, že jsme jako Moore, protože taky manipulujeme, nicméně náš přístup je úplně odlišný. Moore si vždycky vytyčí tezi a tu ilustruje, třeba pomocí velkého množství archivů. On si vytyčil, že z Bushe udělá zločince. Takhle my filmy netočíme, snažíme se o vyváženější přístup, jak nejlépe ukázal Český mír nebo Spřízněni přímou volbou. Shrnuto, s Moorem máme společnou jenom nadváhu (smích).

Filip Remunda: Taky moc nechápu, kde se to přirovnání bere, byť Mooreův tvůrčí přístup považuji za legitimní. Chce se dostat do povědomí většiny Američanů, tak volí provokativní metody, aby své sdělení bulvárním způsobem dostal k co největšímu počtu těch diváků, kteří si vytvářejí názor jen podle velkých médií. 

Chtěl bych odkázat na známou scénu z filmu Sicko (2007), v níž nadšené děti jezdí po skluzavce v kubánské nemocnici. Situace ilustruje katastrofální stav zdravotnictví v USA a ideální zdravotnictví na Kubě. Přijde vám tato scéna už za hranou, nebo je taková manipulace pro obhájení výchozí teze přípustná?

Vít Klusák: Mně ta scéna připadá jako naprosto čitelný vtip, o nějakou obhajobu bolševického režimu na Kubě tam zřetelně nejde. Takto vyhrocenou formu používá proto, aby na sebe upoutal pozornost, podobně jako když se Karel Schwarzenberg prezentuje jako námořník nebo James Bond, Moore akorát na rozdíl od Karla upozorňuje na důležitý problém.

Filip Remunda: Myslím, že jde spíš o otevřenou provokaci než o vtip. Jakmile totiž někdo v USA kritizuje zdravotní systém, dostane nálepku komunisty, a to je pro mnoho Američanů červený hadr na býka. Moore v Sicku nechce obhajovat Castrův režim ani idealizovat zdejší zdravotnictví, ale chce říct: podívejte se, systém, ve kterém žijeme, je prohnilý, pojďme s tím tedy něco udělat.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.21Dobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila Boháčková
1.21Odcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila Boháčková
6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková

starší články

f4.13DOK.REVUE
27. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková