S Moorem máme společnou jenom nadváhu

Tvůrčí duo Klusák-Remunda mělo co říct nejen ke svým dílům uvedeným v České radosti, ale i k situaci českého dokumentárního prostředí a jeho postavení v mezinárodním kontextu.

V České republice roste nová generace politicky angažovaných dokumentaristů. Jsou podle vás jejich snímky dostatečně odvážné? Co jim chybí ve srovnání se zahraničím?

Vít Klusák: Talentovaných, politicky orientovaných tvůrců je u nás jistě hodně, ale myslím si, že až příliš mnoho českých politických dokumentů obsahuje mluvící hlavy. Mně při takových dokumentech upadá pozornost. Své studenty vedu právě k tomu, aby se naučili natáčet situace a neredukovali filmy jen na hromadu výpovědí.

Filip Remunda: Filmy postavené na tom, že někdo někde sedí a kecá, mi taky většinou vadí. Neříkám, že neexistují skvělé dokumenty s mluvícími hlavami, např. Šoa. Ale měli by být nějak ozvláštněné, ať už silným tématem, prací s archivními záběry nebo originální tvůrčí metodou, viz Errol Morris, který zpovídaným lidem promítá na zrcadle svůj obraz, aby ve filmu byl vidět rozhovor z očí do očí. Rozdíl mezi český politickým dokumentem a tím zahraničním leží v tom, že zahraniční dokumenty bývají mnohdy více „moorovské“, rozdělují svět na dobro a zlo a stavějí se na jednu stranu sporu. Například film Pipeline Next Door, který má podobnou koncepci jako Vše pro dobro světa a Nošovic, je jednoznačnější a daleko méně ironický než ten náš. Obyčejní lidé jsou v něm jen nevinné oběti, za všechno můžou zlé korporace. Třeba v USA mají často s českými dokumenty problémy, protože neukazují tu jasnou pravdu. Tohle však dokument dělat nemá. Dobrý dokumentární film je jako dobrý román v tom, že zdánlivě jednoznačné situace problematizuje.

A v čem se česká dokumentární tvorba liší od zbytku střední a východní Evropy?

Filip Remunda: Třeba polské dokumenty se svým smyslem pro humor a absurditu protínají s poetikou českých filmařů, byť je u nich patrný větší příklon k patosu. V ruských filmech je patos taky přítomný, ale zase tam tvoří mnoho guerillových filmařů, třeba skupina Vojna, která točí geniální videa. Jednou propašovali k soudu punkovou kapelu včetně elektrických kytar a během přelíčení vyšvihli song, který obviňuje soudkyni, že je zaprodaná a spojená s Kremlem. Pozoruhodný je také projekt Realnosť, do nějž se zapojuje spousta filmařů, kteří točí střípky ze života v Rusku. 

Vít Klusák: Přitom u nás existuje mohutná parta vzdělaných lidí, kteří o Rusku mluví jen jako o strašidelném prostoru, co se nás snaží okupovat, a vůbec tyto tendence mladé ruské kultury neregistruje. Kremlovských struktur se sice taky bojím, ale ta enormní rusofobie zatemňuje spoustě lidí mozek, jak bylo možné vidět v diskusích o radaru a v průběhu prezidentské kampaně.

Filip Remunda: Jsem přesvědčen, že je čím strašit, nicméně ruští umělci protestují právě proti tomu, čeho my se bojíme, a přesto jsou u nás ignorováni. Jeden z našich koproducentů nám v opilosti říkal, že s Ruskem se nesmí za žádných okolností vyjednávat, jediná správná pozice je mířit na ně flintou a kašlat na to, co se v Rusku děje. Nemyslím si to, je naopak důležité propojovat univerzity a studenty, abychom o sobě vzájemně věděli. Přece je v tom nenecháme a nebudeme stavět mezi sebou zdi.

Objevuje se výtka, že mladí angažovaní tvůrci z katedry dokumentu mají velmi podobné politické názory. Nebojíte se, že by se z katedry mohlo stát ghetto?

Vít Klusák: Například v loňském prvním ročníku se sešla skupina lidí s velmi odlišnými názory, od anarchistky až po skalní fanynku Top 09. Vím sice, jakou skupinu máte na mysli, ale ani u nich bych si netroufal házet je do stejného pytle. U angažovaných filmařů je pochopitelné, že nebudou točit filmy o potřebnosti zavést školné. I z levicového přístupu se může časem stát mainstream, ale vzhledem k tomu, že česká média jsou stále výrazně pravicová, představuje dokument pořád určitý protipohyb. 

Filip Remunda: Upřímně doufám, že na FAMU ghetto není a pokud by bylo, tak by to byla škoda, protože jakákoli tendenčnost škodí a nemá v sobě novost. Má smysl být levicový, když kolem vás budou samí pravičáci. Až bude někde levičácké ghetto, tak zas bude vhodný přijít s protinázorem. V okamžiku, kdy to už budou přehánět, tak my dva natočíme nějaký ostře pravicový film, abychom tu hegemonii prolomili (smích).

Zároveň mi připadá, že v každém druhém politickém dokumentu vystupuje Václav Bělohradský. Proč mladé filmaře tolik oslovuje? Nemyslíte si, že už ho bylo dost?

Vít Klusák: Obecně pokládám za liché vycpávat si filmy odborníky a filosofy. V Českém míru jich sice je několik, ale jen proto, že byli přítomni u událostí spjatých s radarem. My nedoplňujeme do filmů lidi tak, že je pozveme, aby nám něco řekli. K samotnému Bělohradskému: bavil jsem se o něm s Karlem Vachkem, který mi říkal, že mu přijde fascinující, jak Bělohradský vždycky zajímavě splete do copu podstatné myšlenky, že to dělá duchaplně, ale ducha to nemá.

Filip Remunda: Václav Bělohradský je inspirativní a chytře se vymezuje proti většinově přijímaným názorům, tudíž mi přijde logické, že jej mladí tvůrci do svých dokumentů obsazují. On navíc dlouhodobě sleduje český dokument a má k němu co říct, takže v tom nevidím problém. Jinak platí to, co říkal Vít, pro nás má smysl dávat do filmu odborníky jen tehdy, když mají přirozený vztah k dané kauze, nemáme zájem dělat z filmu expertní konferenci.

Tvůrčí přístup

Zaujalo mě, že často používáte hudbu jako leitmotiv, jak je zvykem ve hraných filmech. Jak nad rolí hudby v dokumentárním filmu uvažujete?

Vít Klusák: Máte pravdu, v tomto směru trochu vězíme mezi žánry: s hudbou se snažíme pracovat tak jako v hraných filmech. S Filipem nás baví experimentovat a překonávat hranice. Často přemýšlíme o tom, zda nějaký záběr nenatočit s prostředky typickými pro hraný film. V Českém míru jsme např. párkrát použili steadicam, abychom napodobili reklamní poetiku. Na rozdíl od jiných dokumentaristů, třeba Eriky Hnikové, která používá pouze diegetickou hudbu, se snažíme pracovat i s hudbou nediegetickou.  Nechceme syrovost za každou cenu. Skladby Bedřicha Smetany jsme v Dobrém řidiči nepoužili jen jako fór: prostě jsme si uvědomili, že jsme ještě nikdy nepoužili klasickou hudbu a chtěli jsme si to zkusit. V Tanvaldu zase zazní hudba Jaroslava Ježka, která svou nostalgickou prvorepublikovou atmosférou podkresluje příběh města, jehož sláva už dávno zašla.

Filip Remunda: Jsem přesvědčen, že hudbu v obou zmíněných filmech něco spojuje. Nechtěli jsme do nich dávat skladby, jež by podporovaly vyhrocené negativní emoce a tlačily film do nějakého osudového prožitku. Snažily jsme se, aby písně měly v sobě radost, aby vyjadřovaly naději do budoucna.

Ve filmu Dobrý řidič Smetana  navštívíte pana Smetanu ve vězení. Řešíte s ním mj. otázku, zda oslavování jeho skutku, tedy malování tykadel na politické plakáty, nepodporuje spíše hospodské nadávání na zkorumpované politiky než občanskou angažovanost. Nemyslíte si, že heroizace Smetanova činu může naopak vést společnost k pasivitě?

Filip Remunda: Zaprvé, nemyslím si, že Smetana je hrdina, a už vůbec jsme jej nechtěli prostřednictvím filmu heroizovat, nicméně jeho čin považuji za tvůrčí a aktivní, nikoli pasivní. Tamara Mojzes tvrdí, že Smetana je nejsympatičtější český konceptuální umělec.  V naší současnosti je normou, že jako řidič nemáte právo přemýšlet nad tím, co vezete na svém autobusu jako reklamu, nad aparátem, který ten absurdní koloběh řídí. Nesmíte do toho kecat ani nad tím přemýšlet, vaším úkolem je jen točit volantem a vozit lidi podle přednastaveného programu. Jak už napovídá název Dobrý řidič Smetana, chápeme jeho činnost v duchu Josefa Švejka. Cituji jeden ze Švejkových výroků z Haškova románu: „My přece nemůžeme na někoho střílet, vždyť bychom mu mohli ublížit.“ Přitom celá mašinerie okolo něj dává rozkazy k tomu, aby se na někoho střílelo a stalo se to normou. Smetana je pro mě člověk, který odmítl být kolečkem v této mašině. Vzal fixu, pokreslil nevkusné plakáty zkorumpovaných politiků a tím originálně vyjádřil svůj občanský postoj. Vystoupil ze samozřejmosti politicko-marketingového aparátu, podobně jako Švejk vystoupil ze samozřejmosti války.  

Vít Klusák: Co se týče té letargie, ve filmu padne na tu otázku odpověď překvapivě z úst redaktorky TV Nova. Ona tam říká, že je pro ni Smetanův čin inspirující v tom ohledu, že kdyby jednoho dne cítila, že se děje něco nesprávného, tak si za svým postojem bude stát stejně jako Roman. Je to možná příliš romantická vize, ale doufám, že takto bude Romanův boj vnímat co nejvíc lidí. 

Co se týče Životu a smrti v Tanvaldu, kauza vraždy Ladislava Tatára pořád není dořešená. Budete se v ní ještě nějak filmařsky angažovat, nebo je to pro vás z tohoto hlediska uzavřená záležitost?

Vít Klusák: Pravděpodobně už tu kauzu dál natáčet nebudeme: závěr, který jsme dotočili, mi přijde jako vhodná zobecňující tečka. Přidali jsme scénu z Vítkova, kdy otec zavražděného jede podpořit romskou blokádu protiromského pochodu. Díky tomu jsme propojili tanvaldské téma s palčivým problémem radikalizace společnosti. Domnívám se, že takové vyústění tvoří dobrý závěr. Pokud jde o soudní řešení případu, obávám se, že česká justice žádný zásadní obrat neudělá. Pan Tatár nemá prostředky na to, aby bojoval za lepší prošetření případu, a zřejmě nikomu nevadí, že se pracuje s pozměněnou výpovědí svědka a že posudek, z něhož se vycházelo, byl evidentně rasistický.

Hodně se v souvislosti tímto filmem mluví o momentu, kdy namíříte kamery proti sobě a začnete řešit etiku dokumentu. Mnozí vám tuto scénu vyčítali, mě naopak mrzelo, že takových sebereflexivních okamžiků nebylo ve snímku víc. Jak to s odstupem vidíte vy?

Vít Klusák: Podle mě je ve filmu ještě jeden moment, který vnímám jako podobně silný. Když děláme mezi dvěma supermarkety anketu, jak se místním žije s Romy, narazíme na vdovu po zastřeleném Tatárovi a jeho malou dceru. V tom momentu já řeknu: „Filipe, já nevím, co s tím“. Lidi si mysleli, že je ta scéna inscenovaná, ale vážně jsme na ně narazili úplnou náhodou. Vyjevuje se tam naše překvapení a zaskočení, kdy úplně vypadneme z autorské suverenity. Ve filmu jsem zároveň chtěl dávat najevo, jak zvláštní ta situace pro nás byla. V životě jsme netočili živou kauzu, natož aby se týkala smrti člověka. Jednu dobu jsme váhali, jestli natáčení nevzdat, protože jsme cítili, že vstupujeme až na moc osobní půdu. Zlomovým momentem byla ta scéna na koupališti, když jsme zachytili ten kontrast slunících se těl a rozzlobených řečí o segregaci. To jsme si řekli, že máme povinnost ten film dodělat.

Oba filmy jsou názorově jasně vyhraněné a mají poměrně jednoznačné sdělení, což je spojuje s většinou vašich ostatních snímků. I kvůli této jednoznačnosti bývá vaše tvorba často obviňována z manipulace a trochu zjednodušeně srovnávána s díly Michaela Moorea. 

Vít Klusák: Srovnávání naší tvorby s Moorem nás už neskutečně irituje. Nejhorším symptomem nemoci české kritiky je právě házení do škatulek, takové ty recenze ve stylu „nový film Woodyho Allena připomíná Lásku nebeskou říznutou Trierem“. Tady někoho začalo bavit říkat, že jsme jako Moore, protože taky manipulujeme, nicméně náš přístup je úplně odlišný. Moore si vždycky vytyčí tezi a tu ilustruje, třeba pomocí velkého množství archivů. On si vytyčil, že z Bushe udělá zločince. Takhle my filmy netočíme, snažíme se o vyváženější přístup, jak nejlépe ukázal Český mír nebo Spřízněni přímou volbou. Shrnuto, s Moorem máme společnou jenom nadváhu (smích).

Filip Remunda: Taky moc nechápu, kde se to přirovnání bere, byť Mooreův tvůrčí přístup považuji za legitimní. Chce se dostat do povědomí většiny Američanů, tak volí provokativní metody, aby své sdělení bulvárním způsobem dostal k co největšímu počtu těch diváků, kteří si vytvářejí názor jen podle velkých médií. 

Chtěl bych odkázat na známou scénu z filmu Sicko (2007), v níž nadšené děti jezdí po skluzavce v kubánské nemocnici. Situace ilustruje katastrofální stav zdravotnictví v USA a ideální zdravotnictví na Kubě. Přijde vám tato scéna už za hranou, nebo je taková manipulace pro obhájení výchozí teze přípustná?

Vít Klusák: Mně ta scéna připadá jako naprosto čitelný vtip, o nějakou obhajobu bolševického režimu na Kubě tam zřetelně nejde. Takto vyhrocenou formu používá proto, aby na sebe upoutal pozornost, podobně jako když se Karel Schwarzenberg prezentuje jako námořník nebo James Bond, Moore akorát na rozdíl od Karla upozorňuje na důležitý problém.

Filip Remunda: Myslím, že jde spíš o otevřenou provokaci než o vtip. Jakmile totiž někdo v USA kritizuje zdravotní systém, dostane nálepku komunisty, a to je pro mnoho Američanů červený hadr na býka. Moore v Sicku nechce obhajovat Castrův režim ani idealizovat zdejší zdravotnictví, ale chce říct: podívejte se, systém, ve kterém žijeme, je prohnilý, pojďme s tím tedy něco udělat.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

f4.13DOK.REVUE
27. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film