Různé podoby výuky dokumentu

Na letošním ji.hlavském festivalu probíhala také panelová diskuze o výuce dokumentárního filmu v zemích Visegrádu. Na besedě vystoupili přímo pedagogové vybraných škol. Výuku na pražské FAMU představil Vít Janeček, maďarskou Divadelní a filmovou univerzitu v Budapešti reprezentoval Attila Kékesi, za slovenskou Vysokou školu múzických umení v Bratislavě promluvila Viera Čákanyová a výuku na polské Národní filmové škole v Lodži představila Maria Zmarz-Koczanowicz. Co z diskuze vzešlo?

Z filmu What Remains rakouské studentky Joly Wieczorek, který natočila v rámci magisterského programu DocNomads. Foto DocNomads

Jihlavskou besedu o filmovém vzdělávání zahájil Vít Janeček připomínkou, že filmové školy začaly vznikat teprve po druhé světové válce jako důsledek obecného vzmachu společnosti. Zejména v tehdejším Československu se ve filmovém prostředí zrodila myšlenka, že talentovaní mladí lidé by měli dostat rychlejší a efektivnější šanci zapojit se do profesionálního prostředí. Bylo to považováno za lepší cestu, než byla letitá asistence a omezená možnost si v praxi natočit vlastní film. Je tudíž zajímavé si uvědomit, že takřka půlstoletí se kinematografie obešla bez filmových škol a tvůrci bez filmového vzdělání, které dnes považujeme za samozřejmé. Modelů výuky dokumentárního filmu je však dnes celá řada, jak ukázala panelová debata, a to i v zemích Visegrádu s podobnou novodobou historií. 

Nejstarší z těchto filmových škol, Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze (FAMU) byla založena v roce 1946 a z jejího zázemí vzešla na přelomu padesátých a šedesátých let československá nová vlna. Ta se stala, jak Janeček podotkl, zejména po roce 1989 jakousi „referenční mytologií“ pro obrodu českého i slovenského filmu. Samotná katedra dokumentární tvorby byla nejprve součástí katedry režie a k jejímu osamostatnění došlo v roce 1961. 

Bratislavská VŠMU byla sice založena jen o pár let později, v roce 1949, ale její Filmová a televizní fakulta se v rámci ní vytvořila až v roce 1990, odkdy funguje i ateliér dokumentární tvorby. Zatímco výuka dokumentárního filmu na FAMU i VŠMU probíhá odděleně od výuky režie, na Národní filmové škole v Lodži, založené v roce 1948, dosud existuje společná výuka pro studenty režie a dokumentu. „Věříme, že tento přístup ke vzdělání obohacuje oba typy filmové tvorby a především studenty a jejich vnímání reality a schopnosti o ní uvažovat,“ podotkla pedagožka Maria Zmarz-Koczanowicz. 

Není to tak překvapivý přístup vzhledem k tomu, jak se obecně v kinematografii prolíná dokumentární přístup s hraným. Během pětiletého studia musejí studenti v Lodži natočit tři dokumentární a tři hrané filmy, přičemž každý rok pracují s jiným pedagogem, díky čemuž mají možnost se setkat s různými uměleckými přístupy, objasňuje Zmarz-Koczanowicz. Na pražské FAMU či bratislavské VŠMU jsou zase rozšířené pedagogické dílny, které student může po roce měnit, nebo v dílně zůstat. 
 

Z filmu The Doctor Leaves Last ukrajinské studentky programu DocNomads Svetlany Shymko. Foto DocNomads
 

Jednotné studium hrané a dokumentární režie, které realizují v Lodži, má však určitou nevýhodu v tom, že většina studentů se po absolvování školy věnuje převážně hrané tvorbě, ostatně zdejší studenti absolvují školu obvykle hraným filmem, jak uvedla Maria Zmarz-Koczanowicz. Za jednu z výhod naopak považuje to, že studenti úspěšně spolupracují se studenty ostatních oborů, zejména se studenty kamery a střihu. Sice uvedla pro ostatní školy netypický postup, že v prvním roce studenti povinně spolupracují na svém filmu s profesionálními střihači a kameramany, ale v dalších letech je pak spolupráce kateder povinná, což si lodžská pedagožka pochvaluje a zmiňuje i nedávný školní úspěch, kdy snímek jejich studentky Yifan Sun s názvem Family získal studentského Oscara v kategorii zahraničních dokumentů.

Zcela odlišný koncept představil na debatě Attila Kékesi z Divadelní a filmové univerzity v Budapešti. Dvouletý magisterský dokumentární obor zde existuje teprve od roku 2012 a spolu s Kékesim jej prosadil Tamás Almási, přičemž oba na škole učí dodnes. Mládí katedry může být však naopak předností pro vytváření originálních a pro současnost příhodných koncepcí. To se projevilo v unikátním projektu DocNomads, který představuje jakousi mobilní univerzitu. Jedná se o mezinárodní magisterský projekt tří univerzit: budapešťské Divadelní a filmové univerzity, lisabonské Universidade Lusófona a bruselské LUCA School of Arts. „Studenti programu DocNomads studují jeden semestr v Lisabonu, druhý v Budapešti a třetí v Bruselu. Ve čtvrtém semestru jsou rozděleni do tří skupin a svůj absolventský film připravují v jednom z těchto tří měst. V této fázi studia však všechny tři univerzity mají stejnou strukturu výuky i společné pitchingy projektů, přičemž využíváme Circo systém, jenž nám umožňuje sdílet společnou virtuální učebnu. Závěrečná projekce absolventských snímků se koná v Bruselu a k hodnocení filmů na ni zveme nezávislou porotu složenou z lidí, působících v oboru, ale mimo školu,” objasňuje Almási. 

Externisté jsou prý zváni i k projekcím klauzurních filmů (a ročníkových cvičení) na FAMU, jak podotkl Janeček, a totéž potvrdila i Čákanyová z VŠMU, nejde však přímo o hodnotící porotu, složenou z externích odborníků a profesionálů, jako je tomu v případě projektu DocNomads. Unikátnost tohoto „mobilního modelu“ školy potvrdil i Vít Janeček, který uvedl, že k úskalí FAMU International, určenému zahraničním studentům FAMU a výuce v angličtině, patří to, že studium je drahé, a tak k němu nemají přístup všichni. Naopak zahraniční stáže a studentské výměnné programy jsou podle panelistů obvyklé na všech zmíněných školách.
 

Z filmu Family studentky polské Národní filmové škole v Lodži Yifan Sun, jenž letos získal studentského Oscara v kategorii zahraničních dokumentů. Foto polishdocs.pl
 

Co se týče poměru teorie a praxe, většina pedagogů uvedla, že poměr ve výuce praktických a teoretických předmětů je vyvážený. Pouze budapešťská Divadelní a filmová univerzita koncipuje oba své magisterské obory, tedy čistě maďarský program a mezinárodní DocNomads, jako především praktické studium, jak zdůraznil Attila Kékesi. Představil také poněkud netypická, pravidelná ročníková desetidenní plenérová cvičení, kde „studenti pracují v týmech, aby se naučili, jak v krátké době najít vhodné téma, společně vytvořit projekt a  natáčet a stříhat v omezených podmínkách. Má to samozřejmě i tmelící efekt v rámci skupiny“. 

Zatímco všichni pedagogové zmíněných filmových škol se shodli, že školy jsou skvěle technicky vybavené, zejména co se týče postprodukční techniky, žádná z nich příliš nerozvíjí praktické stáže na profesionálních pracovištích – to přenechává na iniciativě samotných studentů, kteří často během studia už pracují v oboru, což může být pro studium někdy rušivé, jindy výhodné.  

Na obecnější problém dnešní výuky upozornil především Vít Janeček, který poukázal na to, že v posledních letech přicházejí do prvních ročníků filmové školy často lidé hned po střední škole, zatímco dříve bylo běžné, že FAMU studovali lidé, kteří už některou vysokou školu absolvovali, nebo ji dokončovali. „Před dvaceti lety byla uveřejněna statistika, podle níž zhruba padesát procent studentů přijatých na FAMU mělo už za sebou nějakou vysokou školu, nebo ji alespoň dokončovalo. Tím pádem nastupovali na FAMU ve věku mezi 23 a 25 lety. V posledních dvou desetiletích se ukazuje, že v tomto věku studenti FAMU obvykle ukončují... Domnívám se, že zejména v oblasti dokumentu je originální styl méně podstatný, než určitý druh životního postoje, schopnost kontextového uvažování, porozumění lidem, tématům i protagonistům filmu,” doplňuje svou úvahu Janeček.   

Jihlavská panelová diskuze byla důkazem, že modelů výuky dokumentu je řada a přístupů k němu také, přičemž nejprogresivnější se ukázal model mobilní univerzity v programu DocNomads, který spojuje tři evropské univerzity a jehož předností je různorodost kultur, přístupů i pedagogických osobností a stylů. Velkou výzvou je také lodžská zkušenost společné výuky režie hraného a dokumentárního filmu. Tradičněji pojatá výuka dokumentu na pražské FAMU by tak mohla hledat nové cesty právě ve větším otevření se světu. Ostatně hlavní vizí nově zvolené děkanky FAMU Andrey Slovákové, mimojiné přispěvatelky a členky redakční rady dok.revue, je právě otevřenost. 


Anglické texty všech čtyř panelistů, představujících výuku dokumentu na svých školách, lze najít na tomto odkazu: www.ji-hlava.cz/visegrad-accelerator.





výpis dalších článků rubriky:  Sport

1.20Kreativní dílna mladých producentůO workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleAnna Ondrejková
6.19Hledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin Svoboda
4.1910 + 1 důvodů, proč jet do Ji.hlavyKamila Boháčková
4.19Slovenský dokument 60Slovenský filmový ústav nedávno digitálně zrestauroval kolekci krátkých dokumentárních filmů ze 60. let 20. století, které posléze vyšly i na DVD Slovenský dokumentárny film 60. Osm těchto filmů představí i letošní MFDF Ji.hlava.Martin Kaňuch, Tomáš Hudák
3.19Startovací rampa pro dokumenty z východuO užitečnosti projektu Docu Talents from the EastRené Kubášek
2.19Dvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin Svoboda
1.19Na chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené Kubášek
5.18Paměť ji.hlavských porotců Galerie paměťových schránek porotců MFDF Ji.hlava 2018 Redakce
4.18Haló, tady Beuys!Reportáž z první projekce cyklu dokumentárních filmů věnovaných vlivným osobnostem vizuální kultury. Pavla Rousková
1.18Aktualizace Jednoho světaCo připravuje jubilejní 20. ročník festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden světJitka Lanšperková

starší články

5.19DOK.REVUE
13. 12. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue