Různé podoby výuky dokumentu

Na letošním ji.hlavském festivalu probíhala také panelová diskuze o výuce dokumentárního filmu v zemích Visegrádu. Na besedě vystoupili přímo pedagogové vybraných škol. Výuku na pražské FAMU představil Vít Janeček, maďarskou Divadelní a filmovou univerzitu v Budapešti reprezentoval Attila Kékesi, za slovenskou Vysokou školu múzických umení v Bratislavě promluvila Viera Čákanyová a výuku na polské Národní filmové škole v Lodži představila Maria Zmarz-Koczanowicz. Co z diskuze vzešlo?

Z filmu What Remains rakouské studentky Joly Wieczorek, který natočila v rámci magisterského programu DocNomads. Foto DocNomads

Jihlavskou besedu o filmovém vzdělávání zahájil Vít Janeček připomínkou, že filmové školy začaly vznikat teprve po druhé světové válce jako důsledek obecného vzmachu společnosti. Zejména v tehdejším Československu se ve filmovém prostředí zrodila myšlenka, že talentovaní mladí lidé by měli dostat rychlejší a efektivnější šanci zapojit se do profesionálního prostředí. Bylo to považováno za lepší cestu, než byla letitá asistence a omezená možnost si v praxi natočit vlastní film. Je tudíž zajímavé si uvědomit, že takřka půlstoletí se kinematografie obešla bez filmových škol a tvůrci bez filmového vzdělání, které dnes považujeme za samozřejmé. Modelů výuky dokumentárního filmu je však dnes celá řada, jak ukázala panelová debata, a to i v zemích Visegrádu s podobnou novodobou historií. 

Nejstarší z těchto filmových škol, Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze (FAMU) byla založena v roce 1946 a z jejího zázemí vzešla na přelomu padesátých a šedesátých let československá nová vlna. Ta se stala, jak Janeček podotkl, zejména po roce 1989 jakousi „referenční mytologií“ pro obrodu českého i slovenského filmu. Samotná katedra dokumentární tvorby byla nejprve součástí katedry režie a k jejímu osamostatnění došlo v roce 1961. 

Bratislavská VŠMU byla sice založena jen o pár let později, v roce 1949, ale její Filmová a televizní fakulta se v rámci ní vytvořila až v roce 1990, odkdy funguje i ateliér dokumentární tvorby. Zatímco výuka dokumentárního filmu na FAMU i VŠMU probíhá odděleně od výuky režie, na Národní filmové škole v Lodži, založené v roce 1948, dosud existuje společná výuka pro studenty režie a dokumentu. „Věříme, že tento přístup ke vzdělání obohacuje oba typy filmové tvorby a především studenty a jejich vnímání reality a schopnosti o ní uvažovat,“ podotkla pedagožka Maria Zmarz-Koczanowicz. 

Není to tak překvapivý přístup vzhledem k tomu, jak se obecně v kinematografii prolíná dokumentární přístup s hraným. Během pětiletého studia musejí studenti v Lodži natočit tři dokumentární a tři hrané filmy, přičemž každý rok pracují s jiným pedagogem, díky čemuž mají možnost se setkat s různými uměleckými přístupy, objasňuje Zmarz-Koczanowicz. Na pražské FAMU či bratislavské VŠMU jsou zase rozšířené pedagogické dílny, které student může po roce měnit, nebo v dílně zůstat. 
 

Z filmu The Doctor Leaves Last ukrajinské studentky programu DocNomads Svetlany Shymko. Foto DocNomads
 

Jednotné studium hrané a dokumentární režie, které realizují v Lodži, má však určitou nevýhodu v tom, že většina studentů se po absolvování školy věnuje převážně hrané tvorbě, ostatně zdejší studenti absolvují školu obvykle hraným filmem, jak uvedla Maria Zmarz-Koczanowicz. Za jednu z výhod naopak považuje to, že studenti úspěšně spolupracují se studenty ostatních oborů, zejména se studenty kamery a střihu. Sice uvedla pro ostatní školy netypický postup, že v prvním roce studenti povinně spolupracují na svém filmu s profesionálními střihači a kameramany, ale v dalších letech je pak spolupráce kateder povinná, což si lodžská pedagožka pochvaluje a zmiňuje i nedávný školní úspěch, kdy snímek jejich studentky Yifan Sun s názvem Family získal studentského Oscara v kategorii zahraničních dokumentů.

Zcela odlišný koncept představil na debatě Attila Kékesi z Divadelní a filmové univerzity v Budapešti. Dvouletý magisterský dokumentární obor zde existuje teprve od roku 2012 a spolu s Kékesim jej prosadil Tamás Almási, přičemž oba na škole učí dodnes. Mládí katedry může být však naopak předností pro vytváření originálních a pro současnost příhodných koncepcí. To se projevilo v unikátním projektu DocNomads, který představuje jakousi mobilní univerzitu. Jedná se o mezinárodní magisterský projekt tří univerzit: budapešťské Divadelní a filmové univerzity, lisabonské Universidade Lusófona a bruselské LUCA School of Arts. „Studenti programu DocNomads studují jeden semestr v Lisabonu, druhý v Budapešti a třetí v Bruselu. Ve čtvrtém semestru jsou rozděleni do tří skupin a svůj absolventský film připravují v jednom z těchto tří měst. V této fázi studia však všechny tři univerzity mají stejnou strukturu výuky i společné pitchingy projektů, přičemž využíváme Circo systém, jenž nám umožňuje sdílet společnou virtuální učebnu. Závěrečná projekce absolventských snímků se koná v Bruselu a k hodnocení filmů na ni zveme nezávislou porotu složenou z lidí, působících v oboru, ale mimo školu,” objasňuje Almási. 

Externisté jsou prý zváni i k projekcím klauzurních filmů (a ročníkových cvičení) na FAMU, jak podotkl Janeček, a totéž potvrdila i Čákanyová z VŠMU, nejde však přímo o hodnotící porotu, složenou z externích odborníků a profesionálů, jako je tomu v případě projektu DocNomads. Unikátnost tohoto „mobilního modelu“ školy potvrdil i Vít Janeček, který uvedl, že k úskalí FAMU International, určenému zahraničním studentům FAMU a výuce v angličtině, patří to, že studium je drahé, a tak k němu nemají přístup všichni. Naopak zahraniční stáže a studentské výměnné programy jsou podle panelistů obvyklé na všech zmíněných školách.
 

Z filmu Family studentky polské Národní filmové škole v Lodži Yifan Sun, jenž letos získal studentského Oscara v kategorii zahraničních dokumentů. Foto polishdocs.pl
 

Co se týče poměru teorie a praxe, většina pedagogů uvedla, že poměr ve výuce praktických a teoretických předmětů je vyvážený. Pouze budapešťská Divadelní a filmová univerzita koncipuje oba své magisterské obory, tedy čistě maďarský program a mezinárodní DocNomads, jako především praktické studium, jak zdůraznil Attila Kékesi. Představil také poněkud netypická, pravidelná ročníková desetidenní plenérová cvičení, kde „studenti pracují v týmech, aby se naučili, jak v krátké době najít vhodné téma, společně vytvořit projekt a  natáčet a stříhat v omezených podmínkách. Má to samozřejmě i tmelící efekt v rámci skupiny“. 

Zatímco všichni pedagogové zmíněných filmových škol se shodli, že školy jsou skvěle technicky vybavené, zejména co se týče postprodukční techniky, žádná z nich příliš nerozvíjí praktické stáže na profesionálních pracovištích – to přenechává na iniciativě samotných studentů, kteří často během studia už pracují v oboru, což může být pro studium někdy rušivé, jindy výhodné.  

Na obecnější problém dnešní výuky upozornil především Vít Janeček, který poukázal na to, že v posledních letech přicházejí do prvních ročníků filmové školy často lidé hned po střední škole, zatímco dříve bylo běžné, že FAMU studovali lidé, kteří už některou vysokou školu absolvovali, nebo ji dokončovali. „Před dvaceti lety byla uveřejněna statistika, podle níž zhruba padesát procent studentů přijatých na FAMU mělo už za sebou nějakou vysokou školu, nebo ji alespoň dokončovalo. Tím pádem nastupovali na FAMU ve věku mezi 23 a 25 lety. V posledních dvou desetiletích se ukazuje, že v tomto věku studenti FAMU obvykle ukončují... Domnívám se, že zejména v oblasti dokumentu je originální styl méně podstatný, než určitý druh životního postoje, schopnost kontextového uvažování, porozumění lidem, tématům i protagonistům filmu,” doplňuje svou úvahu Janeček.   

Jihlavská panelová diskuze byla důkazem, že modelů výuky dokumentu je řada a přístupů k němu také, přičemž nejprogresivnější se ukázal model mobilní univerzity v programu DocNomads, který spojuje tři evropské univerzity a jehož předností je různorodost kultur, přístupů i pedagogických osobností a stylů. Velkou výzvou je také lodžská zkušenost společné výuky režie hraného a dokumentárního filmu. Tradičněji pojatá výuka dokumentu na pražské FAMU by tak mohla hledat nové cesty právě ve větším otevření se světu. Ostatně hlavní vizí nově zvolené děkanky FAMU Andrey Slovákové, mimojiné přispěvatelky a členky redakční rady dok.revue, je právě otevřenost. 


Anglické texty všech čtyř panelistů, představujících výuku dokumentu na svých školách, lze najít na tomto odkazu: www.ji-hlava.cz/visegrad-accelerator.





výpis dalších článků rubriky:  Sport

6.20Jak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin Svoboda
4.20Ozvěny Ji.hlavy a koronavirusSvé zahraniční ozvěny pořádá Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava ve spolupráci s Českými centry už několik let. Diváci v různých částech světa díky nim mohou zhlédnout oceněné filmy předešlého ji.hlavského ročníku i debatovat s autory snímků. Letos jejich průběh výrazně ovlivnila pandemie. Navíc tento rok proběhly ozvěny kromě New Yorku, Bruselu a Bratislavy poprvé také v Antverpách a ve Vídni. Přinášíme koláž ohlasů letošních ozvěn od organizátorů z různých míst světa i v různých situacích.redakce dok.revue
1.20Kreativní dílna mladých producentůO workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleAnna Ondrejková
6.19Hledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin Svoboda
4.1910 + 1 důvodů, proč jet do Ji.hlavyKamila Boháčková
4.19Slovenský dokument 60Slovenský filmový ústav nedávno digitálně zrestauroval kolekci krátkých dokumentárních filmů ze 60. let 20. století, které posléze vyšly i na DVD Slovenský dokumentárny film 60. Osm těchto filmů představí i letošní MFDF Ji.hlava.Martin Kaňuch, Tomáš Hudák
3.19Startovací rampa pro dokumenty z východuO užitečnosti projektu Docu Talents from the EastRené Kubášek
2.19Dvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin Svoboda
1.19Na chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené Kubášek
5.18Paměť ji.hlavských porotců Galerie paměťových schránek porotců MFDF Ji.hlava 2018 Redakce

starší články

5.19DOK.REVUE
13. 12. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.