Americkou společnost najdeme v motelu

Rozhovor s dokumentaristkou Alexandrou Kandy Longuetovou o jejím filmu Volný pokoj

Odvrácená strana americké společnosti se skrývá v motelech, kde můžeme najít nejrůznější charaktery lidí: zadlužené jedince, narkomany, bývalého vězně... Všichni mají jedno společné, přišli o vše a musejí žít v motelu, kde hledají útěchu a cestu ven ze svého bludného kruhu. Film francouzské režisérky Alexandry Kandy Longuetové Volný pokoj zachycuje příběhy těchto lidí a vykresluje jejich obavy i naděje. MFDF Ji.hlava jej uvedl ve světové premiéře film v soutěži Opus Bonum. Kde se autorka snímku inspirovala a jak pohlíží sama na problémy společensky vyvržených lidí?

Váš film je tématem velmi podobný hraným snímkům jako jsou American Honey nebo The Florida Project zabývající se lidmi, kteří žijí v motelech na okraji měst i společnosti. Inspirovala jste se jimi?
Podobnost je čistě náhodná. Film jsem začala psát před čtyřmi roky a natáčet zhruba tři roky zpátky. O kulturu motelů se zajímám už léta, vnímala jsem ji silně během svých předchozích natáčení a cestování po USA. Populace v motelech se dost změnila od krize v roce 2008, nyní zde žije spousta rodin s dětmi.
Rešerše k filmu jsem začala dělat ve městě Anaheim v Kalifornii, kde se nachází mnoho zábavných parků, jako je například Disneyland a žije zde spousta lidí, kteří v nich pracují. To je podobné filmu The Florida Project, ale v mnoha věcech se můj snímek liší, naše přístupy jsou velmi odlišné. Nezajímaly mě děti (The Florida Project) ani dospívající (American Honey). Chtěla jsem, aby se film odehrával v západní části USA, protože je to místo, kde můžete přeměnit své staré já (ačkoliv to zní trochu jako klišé).
Mojí inspirací pro tento film byli filmaři Gianfranco Rosi nebo Roerto Minervini.

Měla by americká vláda podle vás poskytnout podporu lidem ze slabších sociálních vrstev, například zavést sociální systém?

V USA není žádný sociální systém, jak ho známe z evropské perspektivy. Můžete zde přijít o všechno během jedno dne, tak jak se to stalo lidem, které jsem natáčela. To dělá z Ameriky zemi tragických příběhů a je to dost děsivé.
Například jedna paní, kterou jsem začala natáčet, ale ve filmu se neobjeví, měla čtyři děti, dobrou práci, všechno bylo v pohodě. Její expřítel ji zmlátil tak silně, že skončila v nemocnici s 19 operacemi. Samozřejmě nebyla nějakou dobu schopná pracovat, takže nemohla platit nájem, byla vystěhována se čtyřmi dětmi na ulici. Začala shánět nějaké dostupné bydlení pro zněvýhodněné osoby. Při hledání začala bydlet v motelech, kde utratila všechny své úspory, bydlení nenašla a vůbec nevěděla, co má dělat.
Ohledně sociálního systému se necítím být v pozici, abych mohla říkat, co by vláda měla dělat, jelikož nejsem rodilá Američanka ani politička. Přesto se k pomoci těmto lidem přikláním, protože vláda by měla poskytnout určitá opatření a zabezpečení svým občanům, aby během jednoho dne hned neskončili na ulici, a také by měla dávat druhou šanci lidem bez domova. Bohužel to nevypadá, že by toto téma bylo aktuální pro současného prezidenta.

Postavy ve vašem filmu sní o běžných věcech, postavit si dům, být se svou rodinou. Pohybuj se ale v bludném kruhu. Myslíte si, že mají šanci se z něj dostat?

Velmi těžko. Jak jste jednou v tomto kruhu, špatně se z něho dostáváte ven. Žít v motelu není vůbec levné, platíte víc peněz než za byt v pronájmu. Musíte udělat všechno možné, abyste zde přežil. Je tedy velmi těžké mít nějaké plány s přesným rozvrhem, protože v motelu ztratíte pojem o běžném čase a soustředíte se pouze na to, abyste přežil den. Nacházíte se v pasti. Ale někdy s pomocí přátel, rodiny a různých organizací se z tohoto kruhu můžete dostat ven.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

F2.18DOK.REVUE
26. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue