Politika produkce

Rozhovor s producentem Tomášem Hrubým, který letos do Ji.hlavy přivezl Gottland

Gottland (Petr Hátle, Lukáš Kokeš, Viera Čakányová, Rozálie Kohoutová, Klára Tasovská, 2014) soutěží v České radosti

Nejprve trochu ze široka, abychom si nastavili mantinely, o jaké politice se budeme bavit. Když jsme v dok.revue přemýšleli, s kým udělat rozhovor k filmu Gottland, chtěli jsme nejprve vás jako producenta. Politika festivalu je však taková, že jsme nakonec oslovili režiséry. Mohl byste nám v tomto kontextu přiblížit politiku produkční společnosti Nutprodukce?
Naší politikou je dělat dobré filmy. To je asi to nejzásadnější, i když samozřejmě také preferujeme určitý typ režisérů. Pohybujeme se rádi mezi lidmi, kteří mají podobný filmový vkus a hlavně podobný pohled na svět.

V zákulisí filmového prostředí se také rozehrávají různé politické půtky. Například odmítnutí vašeho nejúspěšnějšího filmu Hořící keř Českou televizí se i díky vám velmi diskutovalo na veřejnosti, což není tak úplně obvyklé. Co pro vás rozhodnutí zveřejnit detaily tohoto jednání s odstupem času znamená?
To, že Česká televize udělala před několika lety chybu, se přetřásalo už víc než dost. Také už dnes lidé, kteří film odmítli, v ČT nepracují a zcela zásadně se změnil i její vnitřní rozhodovací systém. Dneska už si neumím představit, že by se něco takového mohlo stát.

To samozřejmě ano, ale jde mi spíše o to, že jste tu změnu otevřeným popisem tehdejší situace pomohli iniciovat. Chtěl bych vědět, jak se na tento svůj počin s odstupem času díváte. Jestli byste v podobné situaci dnes jednal stejně. 
Tak ČT se k tomu postavila čelem a nikdo mi nic nevyčetl. Ani si vlastně nemyslím, že bychom ke změnám v systému svým postojem nějak výrazně přispěli. Je to instituce, kterou tvoří lidé, kteří v ní pracují, a ČT je klíčovou institucí na poli produkce filmů, takže jsem rád, že tam teď jsou lidé, kteří jsou otevřenější. Z dnešního pohledu si myslím, že bych se zachoval stejně. Ale samozřejmě cítím, že producenti na větších trzích, kteří mají větší výběr možností, jak film zafinancovat, jsou proti nám ve výhodě.

Kniha Gottland je spíše apolitická, i když u nás vyvolala vášnivou diskusi o zahraničním pohledu na české prostředí a dějiny. Jak jste hledali jednotlivé režiséry pro tento omnibus? Byl Gottland od začátku koncipován jako projekt pěti povídek od pěti režisérů?
Hledali jsme režiséry generačně spřízněné a hledali jsme mezi těmi, se kterými jsme měli možnost pracovat už na FAMU. Všechny režiséry dělí maximálně jeden ročník studia. To byla naše klíčová strategie. Původně bylo povídek sedm, ale z různých důvodů jsme se nakonec rozhodli do výsledného projektu zakomponovat jen těchto pět. Důvody byly různé, u jedné části se například nepodařilo zajistit souhlas zamýšlených protagonistů.

A to rozhodnutí bylo na vás jako producentovi?
Ano, finální rozhodnutí bylo na mně, protože mám za film a jeho další osud největší zodpovědnost, ale samozřejmě jsme to všechno prodiskutovali s režiséry a dalšími lidmi.

Velká noc (Petr Hátle 2013) zvítězila v České radosti loni

Produkovali jste poslední dva vítěze České radosti. Kinoverze vaší televizní série Hořící keř ovládla loňské předávání filmových cen. V českých médiích se často některým filmům vyčítá, že jsou natočeny jen proto, aby dostaly festivalové nebo akademické ceny. Jak moc se vy přizpůsobujete politice filmových festivalů?
Tak samozřejmě sledujeme, co se děje ve světě, rádi chodíme na filmy, které vyhrály ceny na světových festivalech, a to platí ještě ve větším měřítku i pro režiséry, se kterými spolupracujeme. Ale nemyslím si, že by vůbec bylo možné, abychom si sedli a řekli si, tak tenhle film natočíme třeba pro Locarno. Já vlastně ani politiku festivalů moc neznám. Nemám ambici dělat filmy, které vyhrají na tom kterém festivalu, chtěl bych, aby se naše filmy na festivalech hrály, a to je rozdíl. Je nesmysl, abychom se při výběru témat řídili tím, jestli se budou festivalům líbit.

A vaše politika vůči festivalům? Obesíláte festivaly standardně přes přihlášku filmu, nebo se snažíte za své filmy u dramaturgů lobovat?
Vlastně jdeme úplně standardní cestou. Občas některého dramaturga na náš film upozorníme, když je přihlášený, ale o lobbingu se v tomto případě nedá mluvit. Já si myslím, že lobbing na festivalech ani moc nefunguje. Samozřejmě v momentě, kdy jsme pozvaní na dva zahraniční festivaly ve stejném termínu, jako se nám to stalo loni s filmem Velká noc, přemýšlíme o tom, který z festivalů je pro uvedení filmu prestižnější a který mu pomůže více do světa.

A v českém prostředí?
Tady je to vlastně jednoduché, protože pro animovaný film je jeden festival animovaného filmu. Pro dokumenty platí možnost uvést film v Karlových Varech nebo v Jihlavě, jejichž termíny jsou od sebe dostatečně daleko.

Zvali jsme na jednu diskusi k vašemu filmu Jaromíra Blažejovského z Masarykovy univerzity v Brně a on nám mimo jiné napsal: „Kromě toho považuji způsob prezentace tohoto filmu vůči divákům za nepřátelský, nesmírně nafoukaný, až arogantní. Je to pragocentrismus non plus ultra. Ani mne nenapadne jezdit do hlavního města jenom kvůli tomu, že tvůrci odmítli hrát svůj film kdekoli v kinech mimo Prahu. Můžete jim můj názor předat, pokud jste s nimi v kontaktu.“ Tak tedy předáváme. Překvapily vás obecně reakce na alternativní způsob distribuce Gottlandu?
Film se samozřejmě v Brně hraje, ale také mimo kino. A nejen v Brně. Určitě jsme nezamýšleli film ukázat jenom Pražákům. Naší ambicí bylo, aby film nezapadl, aby zaujal, a to se povedlo. Reakce byly samozřejmě bouřlivé, ale to se u aktivit, které posouvají hranice zaběhnutého, dá očekávat.

Je producent českého dokumentu dnes spíš manažer, intelektuál nebo politik?
Od každého vlastně trochu, ale je pravda, že zvládnutí právě těchto tří profesí je pro producenta klíčové. Producent by měl umět přemýšlet filmově, měl by mít přehled o tom, co se ve filmu děje. Měl by být vzdělaný a umět rozpoznat důležitá témata. Zároveň musí umět svůj záměr prosadit a vést ostatní k cíli.

Máte nějakého oblíbeného politika, jehož kariéra je pro vás inspirací?
(smích) Silvio Berlusconi, protože být v sedmdesáti takto potentní je přece skvělé.

.


Tomáš Hrubý

Spolu s Pavlou Kubečkovou je hlavní tváří produkční společnosti Nutprodukce, která do stojatých vod české kinematografie razantně zasáhla svým projektem Hořící keř (2013). Stojí ovšem také za filmy jako Pevnost (2012), Velká noc (2013), Gottland (2014) nebo Pandy (2013), které získaly řadu cen na mnoha klíčových světových filmových festivalech. V současnosti například pracuje na novém filmu autorů Pevnosti Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše s pracovním názvem Nic jako dřív.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.21Dobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila Boháčková
1.21Odcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila Boháčková
6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková

starší články

f3.14DOK.REVUE
26. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková