My filmoví profesionálové debuty milujeme

Rozhovor s porotkyní Prvních světel Ludmilou Cvikovou

Já jsem lid (Je suis le peuple, Anne Roussillon, 2014)

Ludmila Cviková, členka poroty hodnotící soutěžní přehlídku filmů První světla, poskytla dok.revue krátký rozhovor ve foyer hotelu Mahler, těsně před oficiálním vyhlášením vítězů. Po čtyřech dnech hodnocení byla vyčerpaná. Společně s dalšími čtyřmi porotci zhlédla třináct celovečerních debutů a zúčastnila se několika panelů. „Některé filmy měly problém s délkou,“ podotkla, když jsme mluvily o tom, že většina režisérů, jejichž film v sekci celovečerních debutů soutěžil, už měla za sebou několik krátkých filmů. „Paradoxně ovšem ten vítězný patří co do minutáže k těm nejdelším, ale jako dlouhý jsme jej nepociťovali.“ Mluvila o snímku Já jsem lid (Je suis le peuple, Anna Roussillon), který nedlouho poté získal nejen cenu poroty Prvních světel, ale také Opus Bonum. 

První světla měla letos svou premiéru. Jak sekci hodnotíte?
Na tento formát jsem zvyklá z Mezinárodního filmového festivalu v Rotterdamu, kde jsem 15 let pracovala. Máme tam soutěž prvních a druhých filmů, které se účastní hrané i dokumentární filmy – pouze kreativní dokumenty. Nevzpomínám si, že by některý z nich vyhrál, ale dokumenty do přehlídky patří.

Oproti Rotterdamu jsou tedy v Ji.hlavě uváděny pouze první celovečerní snímky...
Říká se, že talent se potvrzuje až s druhým filmem. U prvního snímku může hrát velkou roli náhoda, určité štěstí, entuziasmus. Režisér film většinou dlouho připravuje, je to složitý proces. Autor se na film těší, je mladý, debut je často vyvrcholením studia, v celém procesu je hodně nadšení. Jen málokterý autor zůstane autorem po celý život. I tvorba filmu se může stát rutinou.
Na Ji.hlavě se mi ovšem líbí, že První světla nejsou zcela samostatnou sekcí – že v ní soutěží snímky z různých sekcí festivalu. Pro diváky jsou debuty, myslím, odstrašující kategorií a je dobře, že filmy nejsou takto primárně označované.

Mají debuty pro filmového profesionála jinou tvář?
Naprosto. My debuty milujeme. To, že Ji.hlava přichází s Prvními světly, vnímám proto jako logické rozhodnutí. Neustále doufáme v silný debut. Pokud se nějaký takový objeví, pak to chceme být my, profesionálové, kdo tento objev učiní.  A myslím, že vítězný snímek Prvních světel, Já jsem lid od Anny Roussillon, takovým silným debutem je.

Proč vás tento film tak oslovuje?
Především je to skutečný film, používá filmovou řeč. V tomto případě také hrála podstatnou roli náhoda – režisérka měla štěstí na výběr tématu. Dokázala si s rodinou vybudovat hezký, hřejivý vztah, dostala se k ní velmi blízko.

Jak na vás působily filmy v Prvních světlech jako celek?
Zhruba polovinu z nich bych neoznačila za kreativní dokument. Režiséři neměli zájem být autory, zajímal je jen obsah, nikoli forma. Hraničily bezmála s televizním dokumentem. Ale některé z nich měly rozhodně hlas, za nímž bylo cítit autora – rumunský snímek Poslední rok ve 114 minutách, Kainovy děti, Felvidék a další.

Říkala jste, že v Rotterdamu soutěží hrané filmy ve společné kategorii s dokumenty. Vnímáte nějaký rozdíl mezi dokumentárním a hraným debutem?
Hraný film a dokument je obtížné srovnávat, i když dnes se obě kategorie přibližují. Mnozí filmaři používají neherce, nemají scénář atd. Myslím si ale, že pro dokument je více podstatná náhoda. Možná proto je očekávání objevu ve světě dokumentu méně silné než ve světě hraného filmu.


Ludmila Cviková

Pochází z Bratislavy. V letech 1997 až 2011 pracovala jako dramaturgyně MFF Rotterdam pro regiony střední a východní Evropy, Balkánu, Řecka, Blízkého Východu, Turecka a Íránu. Pro festival, jehož klíčová soutěžní sekce je zasvěcená debutům, objevila i řadu českých autorů, jako jsou Petr Zelenka nebo Bohdan Sláma, jejichž filmy na festivalu dokázaly zvítězit. V roce 2011 odešla na pozici vedoucí programu do Filmového institutu v Doha. Za svou kariéru spolupracovala s řadou prestižních filmových akcí po celé Evropě (Locarno, Karlovy Vary, Sarajevo) i na rodném Slovensku (Art Film Fest, MFF Bratislava). Je podepsaná například pod retrospektivní výstavou československé nové vlny v Muzeu moderního umění (MoMA) v New Yorku.



tagy:



výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

f5.14DOK.REVUE
28. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film