My filmoví profesionálové debuty milujeme

Rozhovor s porotkyní Prvních světel Ludmilou Cvikovou

Já jsem lid (Je suis le peuple, Anne Roussillon, 2014)

Ludmila Cviková, členka poroty hodnotící soutěžní přehlídku filmů První světla, poskytla dok.revue krátký rozhovor ve foyer hotelu Mahler, těsně před oficiálním vyhlášením vítězů. Po čtyřech dnech hodnocení byla vyčerpaná. Společně s dalšími čtyřmi porotci zhlédla třináct celovečerních debutů a zúčastnila se několika panelů. „Některé filmy měly problém s délkou,“ podotkla, když jsme mluvily o tom, že většina režisérů, jejichž film v sekci celovečerních debutů soutěžil, už měla za sebou několik krátkých filmů. „Paradoxně ovšem ten vítězný patří co do minutáže k těm nejdelším, ale jako dlouhý jsme jej nepociťovali.“ Mluvila o snímku Já jsem lid (Je suis le peuple, Anna Roussillon), který nedlouho poté získal nejen cenu poroty Prvních světel, ale také Opus Bonum. 

První světla měla letos svou premiéru. Jak sekci hodnotíte?
Na tento formát jsem zvyklá z Mezinárodního filmového festivalu v Rotterdamu, kde jsem 15 let pracovala. Máme tam soutěž prvních a druhých filmů, které se účastní hrané i dokumentární filmy – pouze kreativní dokumenty. Nevzpomínám si, že by některý z nich vyhrál, ale dokumenty do přehlídky patří.

Oproti Rotterdamu jsou tedy v Ji.hlavě uváděny pouze první celovečerní snímky...
Říká se, že talent se potvrzuje až s druhým filmem. U prvního snímku může hrát velkou roli náhoda, určité štěstí, entuziasmus. Režisér film většinou dlouho připravuje, je to složitý proces. Autor se na film těší, je mladý, debut je často vyvrcholením studia, v celém procesu je hodně nadšení. Jen málokterý autor zůstane autorem po celý život. I tvorba filmu se může stát rutinou.
Na Ji.hlavě se mi ovšem líbí, že První světla nejsou zcela samostatnou sekcí – že v ní soutěží snímky z různých sekcí festivalu. Pro diváky jsou debuty, myslím, odstrašující kategorií a je dobře, že filmy nejsou takto primárně označované.

Mají debuty pro filmového profesionála jinou tvář?
Naprosto. My debuty milujeme. To, že Ji.hlava přichází s Prvními světly, vnímám proto jako logické rozhodnutí. Neustále doufáme v silný debut. Pokud se nějaký takový objeví, pak to chceme být my, profesionálové, kdo tento objev učiní.  A myslím, že vítězný snímek Prvních světel, Já jsem lid od Anny Roussillon, takovým silným debutem je.

Proč vás tento film tak oslovuje?
Především je to skutečný film, používá filmovou řeč. V tomto případě také hrála podstatnou roli náhoda – režisérka měla štěstí na výběr tématu. Dokázala si s rodinou vybudovat hezký, hřejivý vztah, dostala se k ní velmi blízko.

Jak na vás působily filmy v Prvních světlech jako celek?
Zhruba polovinu z nich bych neoznačila za kreativní dokument. Režiséři neměli zájem být autory, zajímal je jen obsah, nikoli forma. Hraničily bezmála s televizním dokumentem. Ale některé z nich měly rozhodně hlas, za nímž bylo cítit autora – rumunský snímek Poslední rok ve 114 minutách, Kainovy děti, Felvidék a další.

Říkala jste, že v Rotterdamu soutěží hrané filmy ve společné kategorii s dokumenty. Vnímáte nějaký rozdíl mezi dokumentárním a hraným debutem?
Hraný film a dokument je obtížné srovnávat, i když dnes se obě kategorie přibližují. Mnozí filmaři používají neherce, nemají scénář atd. Myslím si ale, že pro dokument je více podstatná náhoda. Možná proto je očekávání objevu ve světě dokumentu méně silné než ve světě hraného filmu.


Ludmila Cviková

Pochází z Bratislavy. V letech 1997 až 2011 pracovala jako dramaturgyně MFF Rotterdam pro regiony střední a východní Evropy, Balkánu, Řecka, Blízkého Východu, Turecka a Íránu. Pro festival, jehož klíčová soutěžní sekce je zasvěcená debutům, objevila i řadu českých autorů, jako jsou Petr Zelenka nebo Bohdan Sláma, jejichž filmy na festivalu dokázaly zvítězit. V roce 2011 odešla na pozici vedoucí programu do Filmového institutu v Doha. Za svou kariéru spolupracovala s řadou prestižních filmových akcí po celé Evropě (Locarno, Karlovy Vary, Sarajevo) i na rodném Slovensku (Art Film Fest, MFF Bratislava). Je podepsaná například pod retrospektivní výstavou československé nové vlny v Muzeu moderního umění (MoMA) v New Yorku.



tagy:



výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f5.14DOK.REVUE
28. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue