Raymundo znamená král světa

Rozhovor s Juanou Sapire

Když budu pracovat, zabijou mě. Když nebudu pracovat, stejně mě zabijou (Raymundo Gleyzer, 1974)

Budeme vyprávět o vašem manželovi, Raymundo Gleyzerovi. Ale nejprve bychom se rádi dozvěděli něco o vás a vašem podílu na Gleyzerových filmech.
Seznámili jsme se, když mě bylo třináct a jemu patnáct. Pracovali jsme společně a společně jsme se taky všemu učili. Já jsem se starala o zvuk, Raymundo o kameru, to nám úplně stačilo: jak říkal Glauber Rocha: „Myšlenku do hlavy a kameru do ruky.“ Myšlenky a ideály byly taky to jediné, co jsme měli. Byli jsme hodně mladí, ale měli jsme od začátku jasno v tom, co chceme dělat – dokumentovat život chudých lidí v naší zemi, v Argentině. Raymunda vždycky zajímali chudí lidé, nikoliv lidé žijící v dostatku ve velkých městech. Potom jsme chvíli cestovali po Evropě, a když jsme se vrátili, natočili jsme sérii krátkých dokumentů pro argentinskou televizi. Raymunda sice čas od času platila televize, ale nikdy nedělal reklamy a podobné věci. Vždycky říkal, že kdyby začal podobné prasečiny dělat, zkreslilo by to jeho úhel pohledu. Jeho pojetí filmu se úplně rozcházelo s představami lidí, kteří říkají: „Teď vyděláme nějaké peníze a pak se pustíme do pořádných filmů.“ Ve chvíli, kdy ty peníze získáte, už vězíte až po uši ve světě, kde se popíjí sprite a propaguje coca-cola. Přijmete prostě jeho pravidla a váš pohled už nikdy nebude tak ostrý jako dřív.

Dva z Raymundových filmů, které jsme mohli vidět, byly natáčeny v jiných zemích Latinské Ameriky – jeden v Brazílii a druhý v Mexiku. Považoval se Raymundo spíše za argentinského nebo latinsko-amerického režiséra?
Dobrá otázka – Raymundo totiž říkal, že se cítí být doma v kterékoliv zemi Latinské Ameriky. S Brazílií to je zajímavá věc. Víte, Raymundovi bylo teprve třicet čtyři, když ho unesli a umučili. Ale i když zemřel tak mladý, stihl toho udělat spoustu. Film, o kterém jste mluvili – Hořící země, byla první věc, kterou natočil. Tenkrát prostě vyrazil stopem do Brazílie a natočil ten film. Když mu o něco šlo, tak ho nikdo nezastavil.

S mexickým filmem to bylo trochu jinak. Rozhodli jsme se, že uděláme dokument o všech revolucích v Jižní Americe. Začali jsme v Mexiku, protože mexická revoluce byla podle nás nejdůležitější – nejen v Latinské Americe, ale možná na celém světě. Natáčeli jsme se čtyřmi dalšími lidmi: s Umberto Riosem a jeho ženou, která přednáší historii, s jedním dalším učitelem a s Paulem Leducem, mexickým filmařem. Chtěli jsme tak posílit autenticitu filmu – a taky jsme jako Argentinci nechtěli nikoho urazit. Nevím, jestli se to povedlo – dokument Mexiko, zamrzlá revoluce byl pak zakázán dalších třicet šest let. Pár dalších filmů jsme taky točili pro Dělnickou revoluční stranu. Oni sice vydávali nejrůznější prohlášení, ale Raymundo si řekl, že lepší bude o těch věcech, na které upozorňovali, točit filmy. V Jihlavě se promítaly filmy Swift, 1971 a Když budu pracovat, zabijou mě. Když nebudu pracovat, stejně mě zabijou, které se natáčely v továrně, v níž dělníci umírali na otravu olovem. Všichni na to kašlali, dokud tam nenastoupil Raymundo s kamerou a neukázal všem, co se tam děje.

Dočetl jsem se, že část vaší práce spočívá v péči o uměleckou pozůstalost vašeho manžela. Mohla byste popsat, jakým způsobem chráníte a zpřístupňujete Raymundův odkaz? Existuje nějaká instituce, která o jeho filmy pečuje? Nebo je to pouze na vás?
Lidé, kteří vládli v sedmdesátých letech v Argentině, lidé, kteří zabili Raymunda, unesli a zavraždili ty nejlepší z celé generace – učitele, filozofy, levicové kněze, zkrátka všechny, kteří je svými myšlenkami ohrožovali. Umučili víc než třicet tisíc lidí, jejichž těla pak z letadel svrhávali do moře. Ti lidé jsou zloději a vrazi. Odnesli všechno z Raymundova domu – oblečení, televizi, gramofon; a co neodnesli, to rozmlátili. Filmy ale neodnesli – těch obrovských cívek šestnáctimilimetrového filmu (na pětatřicítku jsme neměli peníze) si sice všimli, ale nechali je být.

Dalo by se říct, že já jsem konzervátor těch filmů. Ale je to těžké. Jak se o ně máte starat, když nemáte žádné zázemí, žádné přístroje, zkrátka nic? Laboratoře, které pracovaly s šestnáctimilimetrovými filmy, před časem všechny zavřeli. Když ty filmy někde nabízím, lidi mi říkají: „Milá paní, co bychom s tím materiálem asi tak dělali? Odneste si to zase pěkně domů.“ Takže mi doma leží hromady krabic se všemi našimi filmy a taky s veškerým vystříhaným materiálem.

Uchovávám všechno, co Raymundo napsal, natočil, všechny jeho fotografie, prostě všechno. Teď je to jenom na mně, ale doufám, že si díky FACETS (distribuční společnost, která vydává kolekce DVD klasických a hodnotných (i méně známých) děl světové kinematografie – pozd.red.) budu moci trochu odpočinout. Taky teď připravujeme knihu o Raymundovi a v dubnu proběhne v Cinématheque Français úplná retrospektiva.

Jak fungovala skupina Cine de la base a o co jí šlo?
Šlo jí jednoduše o to, pokračovat, co jsme s Raymundem dělali. Skupina Cine de la base vznikla zároveň s filmem Zrádci. Tenkrát jsme promítali svoje filmy třeba ve školách, v továrnách, v různých tmavých dírách, kde bylo jen pár židlí. Jezdili jsme tam, kde žijí chudí lidé – a nalézt lidi žijící v bídě není v Argentině problém. Promítali jsme potají, skoro jsme to neinzerovali, ale i tak se občas objevila policie – ne policisté v uniformách, ale tajní. Pak jsme zkrátka museli popadnout promítačku a film a pěkně rychle zmizet zadem. Raymundo byl ale i v takovou chvíli posedlý tím, co dělal. Jednou jsme zase takhle utíkali, on se najednou zastavil a říká: „Kde máme film?“ Já na to: „Proboha, Raymundo, musíme pryč, vždyť na nás střílejí!“ Nacož odpověděl: „Ten film není jen tak něco, co bychom mohli opustit!“ Měl velké charisma. Ostatně jméno „Raymundo“ znamená „král světa“; a on taky měl pocit, že je pánem světa, myslel si, že je nezranitelný, že se mu nemůže nic stát. Když byl v New Yorku, říkali mu: „Zůstaň tady, nevracej se tam.“ On však odpověděl: „Jen klid, vždyť zase přijedu. Ale musím toho v Argentině ještě tolik udělat…“ Dva dny nato jsme se vrátili domů: všechno, co jsme měli, tam leželo rozbité na hromadě. Bylo to jak ze špatného filmu. Sebrali všechno – třeba i lžíce, cukr, sůl, ani nevím proč. Všechno zničili. Člověk si vždycky myslí, že jemu se to stát nemůže. Může. Stalo se, co se stalo. Ale díky těm filmům je Raymundo pořád tady.


Juana Sapire byla manželkou argentinského filmaře Raymunda Gleyzera. V jejich případě se jednalo o typický příklad filmařského milostného vztahu, protože Juana Sapire pracovala jako zvukařka a producentka na filmech svého manžela počínaje Hořící zemí. Patří mezi zakládající členy skupiny Cine de la base, která byla ustavena s cílem zprostředkovávat distribuci filmů mezi nejširší vrstvy argentinského obyvatelstva. Po vynuceném útěku ze své rodné země žije trvale v New Yorku.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

3.7DOK.REVUE
19. 11. 2007


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film