Co farář Kuffa spatřil v zrcadle

Rozhovor s Janou Ševčíkovou o jejím novém snímku Opři žebřík o nebe

Opři žebřík o nebe

Mluvit o svém novém filmu Opři žebřík o nebe se režisérce Janě Ševčíkové moc nechtělo. Nakonec rozhovor vznikal částečně po telefonu, částečně po emailu – v korespondenci. V její neochotě nebyla stopa odtažitosti či arogance, spíše jako by chtěla nechat mluvit film samý, nezanášet diváckou zkušenost interpretačními nánosy či doříkávat to, co ve filmu mělo zůstat nevyřčené.

Jakým způsobem si vybíráte téma? Jak k vám téma přichází?
V roce 2008 jsem se dočetla v Mladé frontě o charizmatickém faráři z malé vesnice Žakovce pod Tatrami. Zastavila jsem se tam v létě toho roku, když jsem se toulala s rodinou po Slovensku. Zprvu nebylo jednoduché se k němu dostat. Na faře se mě ptali, jestli jsem ohlášená, jestli o mně ví. Nakonec se mi podařilo umluvit pětiminutové setkání, které se protáhlo skoro na hodinu. Zeptala jsem se, jestli bych se mohla za nějakou dobu vrátit s magnetofonem. Odpověděl mi, že nikoho nevolají ani nevyhazují, že vše je v rukou božích.
Poprvé jsem zůstala přes čtrnáct dní. Pak jsem se objevovala v Žakovcích po celý rok. Marian byl nejvíce s chlapy. Chodila jsem s nimi na ranní a večerní mše. Do lesa na dříví. Na bouračky, do romských osad. Na porady. Když si Marian našel čas, seděli jsme spolu do noci. Vyprávěl, jak Žakovce vznikaly, svůj život. Příběhy lidí, kteří se tady v průběhu dvaceti let ocitli.

Připravovat film tedy začínáte úplně sama. V určitou chvíli však musíte tento přístup změnit a přizvat štáb. Nezmění se tím radikálně situace? Neporušil se tak vztah, který jste si s farářem Kuffou a lidmi kolem něho vytvořila?
Štáb – to je kameraman, zvukař a já. Při natáčení rozhovoru s lidmi se snažím, abychom „zůstali sami“, aby kameraman a zvukař nebyli vnímáni. V některých situacích jsem u toho, ale zůstávám v pozadí, čím méně lidí, tím lépe. A tak se točí dokument běžně, to není objevení Ameriky. Snad jen to, že s těmi lidmi před natáčením i po něm jsem. Prostě jsem.

Jak probíhá spolupráce uvnitř štábu během natáčení? Jakým způsobem dáváte svým spolupracovníkům instrukce?
Když s někým pracujete pětadvacet let, žádné instrukce mu dávat nemusíte. S Jaromírem Kačerem, když je chuť, tak si povídáme, a když je chuť, tak mlčíme. A na place točíme.

A třetí člen štábu je zvukař?
Film se mnou natáčelo celkem pět zvukařů. S Jardou Jehličkou se známe také dost dlouho. Nebylo však možné udržet ve štábu pouze jednoho zvukaře. Měl další závazky v České televizi a na výlet na druhý konec Slovenska nemohl jet, kdykoli to bylo třeba, a tak to bylo i s ostatními zvukaři.

Opři žebřík o nebe

Radost z tvorby

Jak moc si vybíráte situace, ve kterých se s kameramanem rozhodnete zapnout kameru?
Když jsem točila na film, tak jsem vždy do Jaromíra ťukla, aby lidé nevěděli, kdy točíme, a také kvůli materiálu. S videem je to trochu jiné. Ne že bychom natáčeli bez přestání, ale můžeme být méně opatrní, co se týká metrů navíc, nicméně záběr musí mít začátek, prostředek a konec. Jsme přece filmaři. Nejvíce materiálu se natočilo při rozhovorech, poradách, kdy Marian řešil s chlapy problémy uplynulých měsíců, a pak na kázáních v kapli.

Během pěti let natáčení jste musela mít velmi mnoho materiálu…
Určitě jsem měla více než dvě stě hodin. Pokaždé když jsem se vrátila do Prahy, stáhla jsem si natočený materiál do počítače, pouštěla do neomrzení a začala přemýšlet, co je podstatné. S Evou Mestekovou, střihačkou filmu, jsem pak postupně ubírala materiál, a tím začala stavět scénář.

Co pro vás bylo v této fázi ono podstatné? Podle čeho jste vybírala, co se do snímku dostane?
Podstatné bylo natočit neglorifikovaný, mnohovrstevnatý portrét faráře Mariana. Už od začátku jsem do toho šla s tím, že je k tomu potřeba ukázat příběhy lidí, kteří s ním dennodenně žijí, se kterými se dennodenně hádá, nadává, odpouští jim a žehná. Lidí, kteří ho v jednom kuse klamou, ale zároveň je pro ně poslední štací. Měla jsem naprostou důvěru. Mohla jsem se pohybovat kdekoliv v prostorách fary a mluvit a natáčet s kýmkoli. To byla výzva. A tak se časem z party „alkoholiků, feťáků, bezdomovců, prostitutek, děcek z děcáků odloupli jedinci, kteří byli nejen zajímaví sami o sobě, ale zároveň „kopali“ za svoji partu.

K lidem, o kterých film vypráví, jste se dostala velice blízko. Nepůsobila na vás taková blízkost jako břímě – a jako závazek?
Rozhodně ne jako břímě, závazek asi v tom, že by jim bylo velice snadné podělat život. Protože tam kde končí film, tam jejich život pokračuje.

I když ve filmu nejste explicitně přítomna, nejste v žádném případě mimo něj. Vaše empatie a blízkost k lidem, o kterých natáčíte, je zřetelná. Jakým způsobem se vám přesto daří udržovat nějakou distanci, kterou nutně potřebujete k tomu, abyste film vůbec mohla natočit?
Nevím. Asi je to posedlost něco vytvářet. Pokud jste našla ve filmu blízkost a odstup, je to tak dobře, ale já o tom rozumovat nebudu. Na to jsou diváci a kritici.

Taková pozice – mezi tím, být v tom s nimi, a tím, o nich mluvit – musí být velmi obtížně udržitelná, namáhavá…
Naopak. Film mě stále baví a snad baví i ty, kteří se mnou pomohli Opřít žebřík o nebe.

A viděl farář váš film? Co na něj říkal?
Že je to jeho největší zrcadlo v životě.

To zní jako velká pochvala…
Nejsem si tím tak jistá.


Jana Ševčíková

Jana Ševčíková

Jana Ševčíková (1953), nezávislá režisérka, scenáristka, producentka. Své dokumenty natáčí obvykle několik let: s prostředím a subjekty natáčení vždy nějaký čas žije. Proslavila se zejména svým dokumentem Starověrci (2001) o ruské náboženské menšině bezpopovců, která žije v rumunské vesnici u dunajské delty. Mezi její další dokumenty patří Jakub (1992), ve kterém se zaměřila na Rusíny žijící v rumunských horách, Gyumri (2008), který natáčela s rodiči dětí, jež zahynuly při zemětřesení v Arménii v roce 1988. Její práce byla mnohokrát oceněna a promítána na řadě významných festivalů po celém světě. Paradoxně je její dílo více známé ve světě než v Čechách.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.21Dobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila Boháčková
1.21Odcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila Boháčková
6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková

starší články

f5.14DOK.REVUE
28. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková