Co farář Kuffa spatřil v zrcadle

Rozhovor s Janou Ševčíkovou o jejím novém snímku Opři žebřík o nebe

Opři žebřík o nebe

Mluvit o svém novém filmu Opři žebřík o nebe se režisérce Janě Ševčíkové moc nechtělo. Nakonec rozhovor vznikal částečně po telefonu, částečně po emailu – v korespondenci. V její neochotě nebyla stopa odtažitosti či arogance, spíše jako by chtěla nechat mluvit film samý, nezanášet diváckou zkušenost interpretačními nánosy či doříkávat to, co ve filmu mělo zůstat nevyřčené.

Jakým způsobem si vybíráte téma? Jak k vám téma přichází?
V roce 2008 jsem se dočetla v Mladé frontě o charizmatickém faráři z malé vesnice Žakovce pod Tatrami. Zastavila jsem se tam v létě toho roku, když jsem se toulala s rodinou po Slovensku. Zprvu nebylo jednoduché se k němu dostat. Na faře se mě ptali, jestli jsem ohlášená, jestli o mně ví. Nakonec se mi podařilo umluvit pětiminutové setkání, které se protáhlo skoro na hodinu. Zeptala jsem se, jestli bych se mohla za nějakou dobu vrátit s magnetofonem. Odpověděl mi, že nikoho nevolají ani nevyhazují, že vše je v rukou božích.
Poprvé jsem zůstala přes čtrnáct dní. Pak jsem se objevovala v Žakovcích po celý rok. Marian byl nejvíce s chlapy. Chodila jsem s nimi na ranní a večerní mše. Do lesa na dříví. Na bouračky, do romských osad. Na porady. Když si Marian našel čas, seděli jsme spolu do noci. Vyprávěl, jak Žakovce vznikaly, svůj život. Příběhy lidí, kteří se tady v průběhu dvaceti let ocitli.

Připravovat film tedy začínáte úplně sama. V určitou chvíli však musíte tento přístup změnit a přizvat štáb. Nezmění se tím radikálně situace? Neporušil se tak vztah, který jste si s farářem Kuffou a lidmi kolem něho vytvořila?
Štáb – to je kameraman, zvukař a já. Při natáčení rozhovoru s lidmi se snažím, abychom „zůstali sami“, aby kameraman a zvukař nebyli vnímáni. V některých situacích jsem u toho, ale zůstávám v pozadí, čím méně lidí, tím lépe. A tak se točí dokument běžně, to není objevení Ameriky. Snad jen to, že s těmi lidmi před natáčením i po něm jsem. Prostě jsem.

Jak probíhá spolupráce uvnitř štábu během natáčení? Jakým způsobem dáváte svým spolupracovníkům instrukce?
Když s někým pracujete pětadvacet let, žádné instrukce mu dávat nemusíte. S Jaromírem Kačerem, když je chuť, tak si povídáme, a když je chuť, tak mlčíme. A na place točíme.

A třetí člen štábu je zvukař?
Film se mnou natáčelo celkem pět zvukařů. S Jardou Jehličkou se známe také dost dlouho. Nebylo však možné udržet ve štábu pouze jednoho zvukaře. Měl další závazky v České televizi a na výlet na druhý konec Slovenska nemohl jet, kdykoli to bylo třeba, a tak to bylo i s ostatními zvukaři.

Opři žebřík o nebe

Radost z tvorby

Jak moc si vybíráte situace, ve kterých se s kameramanem rozhodnete zapnout kameru?
Když jsem točila na film, tak jsem vždy do Jaromíra ťukla, aby lidé nevěděli, kdy točíme, a také kvůli materiálu. S videem je to trochu jiné. Ne že bychom natáčeli bez přestání, ale můžeme být méně opatrní, co se týká metrů navíc, nicméně záběr musí mít začátek, prostředek a konec. Jsme přece filmaři. Nejvíce materiálu se natočilo při rozhovorech, poradách, kdy Marian řešil s chlapy problémy uplynulých měsíců, a pak na kázáních v kapli.

Během pěti let natáčení jste musela mít velmi mnoho materiálu…
Určitě jsem měla více než dvě stě hodin. Pokaždé když jsem se vrátila do Prahy, stáhla jsem si natočený materiál do počítače, pouštěla do neomrzení a začala přemýšlet, co je podstatné. S Evou Mestekovou, střihačkou filmu, jsem pak postupně ubírala materiál, a tím začala stavět scénář.

Co pro vás bylo v této fázi ono podstatné? Podle čeho jste vybírala, co se do snímku dostane?
Podstatné bylo natočit neglorifikovaný, mnohovrstevnatý portrét faráře Mariana. Už od začátku jsem do toho šla s tím, že je k tomu potřeba ukázat příběhy lidí, kteří s ním dennodenně žijí, se kterými se dennodenně hádá, nadává, odpouští jim a žehná. Lidí, kteří ho v jednom kuse klamou, ale zároveň je pro ně poslední štací. Měla jsem naprostou důvěru. Mohla jsem se pohybovat kdekoliv v prostorách fary a mluvit a natáčet s kýmkoli. To byla výzva. A tak se časem z party „alkoholiků, feťáků, bezdomovců, prostitutek, děcek z děcáků odloupli jedinci, kteří byli nejen zajímaví sami o sobě, ale zároveň „kopali“ za svoji partu.

K lidem, o kterých film vypráví, jste se dostala velice blízko. Nepůsobila na vás taková blízkost jako břímě – a jako závazek?
Rozhodně ne jako břímě, závazek asi v tom, že by jim bylo velice snadné podělat život. Protože tam kde končí film, tam jejich život pokračuje.

I když ve filmu nejste explicitně přítomna, nejste v žádném případě mimo něj. Vaše empatie a blízkost k lidem, o kterých natáčíte, je zřetelná. Jakým způsobem se vám přesto daří udržovat nějakou distanci, kterou nutně potřebujete k tomu, abyste film vůbec mohla natočit?
Nevím. Asi je to posedlost něco vytvářet. Pokud jste našla ve filmu blízkost a odstup, je to tak dobře, ale já o tom rozumovat nebudu. Na to jsou diváci a kritici.

Taková pozice – mezi tím, být v tom s nimi, a tím, o nich mluvit – musí být velmi obtížně udržitelná, namáhavá…
Naopak. Film mě stále baví a snad baví i ty, kteří se mnou pomohli Opřít žebřík o nebe.

A viděl farář váš film? Co na něj říkal?
Že je to jeho největší zrcadlo v životě.

To zní jako velká pochvala…
Nejsem si tím tak jistá.


Jana Ševčíková

Jana Ševčíková

Jana Ševčíková (1953), nezávislá režisérka, scenáristka, producentka. Své dokumenty natáčí obvykle několik let: s prostředím a subjekty natáčení vždy nějaký čas žije. Proslavila se zejména svým dokumentem Starověrci (2001) o ruské náboženské menšině bezpopovců, která žije v rumunské vesnici u dunajské delty. Mezi její další dokumenty patří Jakub (1992), ve kterém se zaměřila na Rusíny žijící v rumunských horách, Gyumri (2008), který natáčela s rodiči dětí, jež zahynuly při zemětřesení v Arménii v roce 1988. Její práce byla mnohokrát oceněna a promítána na řadě významných festivalů po celém světě. Paradoxně je její dílo více známé ve světě než v Čechách.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f5.14DOK.REVUE
28. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue