Co farář Kuffa spatřil v zrcadle

Rozhovor s Janou Ševčíkovou o jejím novém snímku Opři žebřík o nebe

Opři žebřík o nebe

Mluvit o svém novém filmu Opři žebřík o nebe se režisérce Janě Ševčíkové moc nechtělo. Nakonec rozhovor vznikal částečně po telefonu, částečně po emailu – v korespondenci. V její neochotě nebyla stopa odtažitosti či arogance, spíše jako by chtěla nechat mluvit film samý, nezanášet diváckou zkušenost interpretačními nánosy či doříkávat to, co ve filmu mělo zůstat nevyřčené.

Jakým způsobem si vybíráte téma? Jak k vám téma přichází?
V roce 2008 jsem se dočetla v Mladé frontě o charizmatickém faráři z malé vesnice Žakovce pod Tatrami. Zastavila jsem se tam v létě toho roku, když jsem se toulala s rodinou po Slovensku. Zprvu nebylo jednoduché se k němu dostat. Na faře se mě ptali, jestli jsem ohlášená, jestli o mně ví. Nakonec se mi podařilo umluvit pětiminutové setkání, které se protáhlo skoro na hodinu. Zeptala jsem se, jestli bych se mohla za nějakou dobu vrátit s magnetofonem. Odpověděl mi, že nikoho nevolají ani nevyhazují, že vše je v rukou božích.
Poprvé jsem zůstala přes čtrnáct dní. Pak jsem se objevovala v Žakovcích po celý rok. Marian byl nejvíce s chlapy. Chodila jsem s nimi na ranní a večerní mše. Do lesa na dříví. Na bouračky, do romských osad. Na porady. Když si Marian našel čas, seděli jsme spolu do noci. Vyprávěl, jak Žakovce vznikaly, svůj život. Příběhy lidí, kteří se tady v průběhu dvaceti let ocitli.

Připravovat film tedy začínáte úplně sama. V určitou chvíli však musíte tento přístup změnit a přizvat štáb. Nezmění se tím radikálně situace? Neporušil se tak vztah, který jste si s farářem Kuffou a lidmi kolem něho vytvořila?
Štáb – to je kameraman, zvukař a já. Při natáčení rozhovoru s lidmi se snažím, abychom „zůstali sami“, aby kameraman a zvukař nebyli vnímáni. V některých situacích jsem u toho, ale zůstávám v pozadí, čím méně lidí, tím lépe. A tak se točí dokument běžně, to není objevení Ameriky. Snad jen to, že s těmi lidmi před natáčením i po něm jsem. Prostě jsem.

Jak probíhá spolupráce uvnitř štábu během natáčení? Jakým způsobem dáváte svým spolupracovníkům instrukce?
Když s někým pracujete pětadvacet let, žádné instrukce mu dávat nemusíte. S Jaromírem Kačerem, když je chuť, tak si povídáme, a když je chuť, tak mlčíme. A na place točíme.

A třetí člen štábu je zvukař?
Film se mnou natáčelo celkem pět zvukařů. S Jardou Jehličkou se známe také dost dlouho. Nebylo však možné udržet ve štábu pouze jednoho zvukaře. Měl další závazky v České televizi a na výlet na druhý konec Slovenska nemohl jet, kdykoli to bylo třeba, a tak to bylo i s ostatními zvukaři.

Opři žebřík o nebe

Radost z tvorby

Jak moc si vybíráte situace, ve kterých se s kameramanem rozhodnete zapnout kameru?
Když jsem točila na film, tak jsem vždy do Jaromíra ťukla, aby lidé nevěděli, kdy točíme, a také kvůli materiálu. S videem je to trochu jiné. Ne že bychom natáčeli bez přestání, ale můžeme být méně opatrní, co se týká metrů navíc, nicméně záběr musí mít začátek, prostředek a konec. Jsme přece filmaři. Nejvíce materiálu se natočilo při rozhovorech, poradách, kdy Marian řešil s chlapy problémy uplynulých měsíců, a pak na kázáních v kapli.

Během pěti let natáčení jste musela mít velmi mnoho materiálu…
Určitě jsem měla více než dvě stě hodin. Pokaždé když jsem se vrátila do Prahy, stáhla jsem si natočený materiál do počítače, pouštěla do neomrzení a začala přemýšlet, co je podstatné. S Evou Mestekovou, střihačkou filmu, jsem pak postupně ubírala materiál, a tím začala stavět scénář.

Co pro vás bylo v této fázi ono podstatné? Podle čeho jste vybírala, co se do snímku dostane?
Podstatné bylo natočit neglorifikovaný, mnohovrstevnatý portrét faráře Mariana. Už od začátku jsem do toho šla s tím, že je k tomu potřeba ukázat příběhy lidí, kteří s ním dennodenně žijí, se kterými se dennodenně hádá, nadává, odpouští jim a žehná. Lidí, kteří ho v jednom kuse klamou, ale zároveň je pro ně poslední štací. Měla jsem naprostou důvěru. Mohla jsem se pohybovat kdekoliv v prostorách fary a mluvit a natáčet s kýmkoli. To byla výzva. A tak se časem z party „alkoholiků, feťáků, bezdomovců, prostitutek, děcek z děcáků odloupli jedinci, kteří byli nejen zajímaví sami o sobě, ale zároveň „kopali“ za svoji partu.

K lidem, o kterých film vypráví, jste se dostala velice blízko. Nepůsobila na vás taková blízkost jako břímě – a jako závazek?
Rozhodně ne jako břímě, závazek asi v tom, že by jim bylo velice snadné podělat život. Protože tam kde končí film, tam jejich život pokračuje.

I když ve filmu nejste explicitně přítomna, nejste v žádném případě mimo něj. Vaše empatie a blízkost k lidem, o kterých natáčíte, je zřetelná. Jakým způsobem se vám přesto daří udržovat nějakou distanci, kterou nutně potřebujete k tomu, abyste film vůbec mohla natočit?
Nevím. Asi je to posedlost něco vytvářet. Pokud jste našla ve filmu blízkost a odstup, je to tak dobře, ale já o tom rozumovat nebudu. Na to jsou diváci a kritici.

Taková pozice – mezi tím, být v tom s nimi, a tím, o nich mluvit – musí být velmi obtížně udržitelná, namáhavá…
Naopak. Film mě stále baví a snad baví i ty, kteří se mnou pomohli Opřít žebřík o nebe.

A viděl farář váš film? Co na něj říkal?
Že je to jeho největší zrcadlo v životě.

To zní jako velká pochvala…
Nejsem si tím tak jistá.


Jana Ševčíková

Jana Ševčíková

Jana Ševčíková (1953), nezávislá režisérka, scenáristka, producentka. Své dokumenty natáčí obvykle několik let: s prostředím a subjekty natáčení vždy nějaký čas žije. Proslavila se zejména svým dokumentem Starověrci (2001) o ruské náboženské menšině bezpopovců, která žije v rumunské vesnici u dunajské delty. Mezi její další dokumenty patří Jakub (1992), ve kterém se zaměřila na Rusíny žijící v rumunských horách, Gyumri (2008), který natáčela s rodiči dětí, jež zahynuly při zemětřesení v Arménii v roce 1988. Její práce byla mnohokrát oceněna a promítána na řadě významných festivalů po celém světě. Paradoxně je její dílo více známé ve světě než v Čechách.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

f5.14DOK.REVUE
28. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film