Blokádá za jeden "click"

Martina Malinová o aktivismu spojeném s blokádou prasečí farmy v Letech u Písku a svém autorském přístupu

Na Ji.hlavu se kdysi dostala s akreditací vystavenou na imaginární jméno Malinová, a to jí také zůstalo jako umělecký pseudonym. O svém novém filmu tvrdí, že by se po jeho zhlédnutí někteří lidé měli zastydět. Mapuje totiž několikadenní blokádu vepřína v Letech u Písku, který stojí na místě někdejšího romského koncentračního tábora. A proti této skutečnosti je dnes ochotná bojovat jen opravdová hrstka nadšenců.

Jaký je váš vztah s lidmi, jejichž aktivity v tomto filmu zaznamenáváte?
Ti lidé jsou moji kamarádi. O vepřín v Letech se zajímám už nějakou dobu. V prvním ročníku jsem o něm například točila reportáž. Sympatizuji s nimi a jsem na stejné straně barikády jako oni. Přesto se ve filmu snažím o zobecnění dané věci a dosažení odstupu sama pro sebe. Nesnažím se o propagandu.

Měla jste před natáčením připravený scénář či nějakou dramaturgii filmu?
Ten film je intuitivní. Před odjezdem jsem měla hrubou představu. Věděla jsem, že chci pracovat s velkým celkem, s pomalými statickými záběry, místo jsem už předem znala. Zároveň zde nebyl ani můj původní záměr natočit film. Vše se odehrálo náhodou. Jednoho dne mi zavolal Míra Brož s informací, že se chystá uspořádat tuto tajnou blokádu. Za několik dnů na to jsem vyrazila na místo s kamerou. Ta měla velmi nízkou výdrž baterie – hodinu a deset minut. Takže jsem byla každý den značně limitována časem. Ve výsledku jsem však získala omezené množství materiálu, což bylo velmi příjemné pro práci ve střižně. Neměla jsem možnost výběru tzv. „lepších záběrů“, vše bylo natočené jen jednou.

Filmy si sama natáčíte, sama je stříháte… Co pro vás znamená toto plně autorské pojetí?
Nemám jinou zkušenost. Je pro mě důležitá časová nezávislost. To, že můžu jít do střižny, kdykoli se mi zachce. Sestříhaný materiál pak ale zasílám svým blízkým a spolužákům a nechávám je, aby k tomu připojili svůj komentář. Tvarují tedy do určité míry finální výsledek.

Kdo je vaší největší spřízněnou duší či člověkem, který vás ovlivňuje na dokumentaristickém poli?
S filmy jdu vždy nejdříve za Terezou Reichovou a pak za Apolenou Rychlíkovou. Nemyslím si, že mě ovlivňují, spíše mi dávají zpětnou vazbu. Je to tím, že si vybírají tematicky podobné filmy a znají prostředí, ve kterém natáčím.

Právě Apolena Rychlíková využila v Rodině symboliku sociálních sítí. Odkazuje se na rozhraní Facebooku i vyhledávání na Googlu. Vy jste se rozhodla komentovat události za pomoci tweetů. Zároveň letící ptáček odkazuje k názvu vesnice „Lety“. Proč jste zvolila zrovna takovéto pojetí?
Ta spojitost s Lety je čistě náhodná. Twitter se mi jevil jako nejvhodnější grafické zpracování. Všechny tweety jsou reálné, zkopírované z tehdejších zpráv internetové iniciativy a dokumentace blokády. Chtěla jsem propojit dva odlišné světy – realitu, které jsem byla svědkem na místě, a internetový obraz, který blokádu prezentoval jako velmi úspěšnou. V současné době se sociologové hodně zabývají pojmem „clicktivismus“, narůstajícím trendem, kdy člověk místo aktivní účasti na demonstraci či blokádě pouze sedí doma a „dělá“ aktivismus přes sociální sítě. V tomto případě to právě takto fungovalo. Hodně lidí blokádu tzv. „lajkovalo“ nebo kritizovalo, ale vše se dělo pouze skrze sociální sítě. Na místě byl člověk sám.

Váš film zaznamenává realitu, která až tak pozitivně nedopadla. Jaké vyznění s sebou tedy nese?
Pro mě se ve filmu propojují tři témata přirozeně související s vepřínem na místě koncentračního tábora pro Romy – anticikanismus, problematika nedostatečné angažovanosti politiků a zároveň také nedostatečný zájem občanské společnosti. Kladu si několik otázek. Jak je možné, že vepřinec vůbec stojí? Jak je možné, že jeho existenci tolerují lidé, kteří mají tu moc jej vykoupit a něco s tím udělat? Jediný, kdo tam stojí a snaží se situaci řešit, je osamělý Míra. Záleželo mi hodně na tom, jak právě on film přijme. A přijal ho s úsměvem na rtech a poznatkem, že výsledná stopáž je opravdu krátká. Cítím to stejně, s přicházejícím koncem blokády jsem měla pocit, jako bych tam opravdu strávila několik let. Film zpočátku plyne v duchu bezčasí, které tam panovalo. Vše se jevilo jako velmi líné, přestože se každý den například zablokoval jeden kamion. A pak najednou přišel ten zlomový bod spojený se zablokováním silnice, kde jsme zažili opravdový pocit ohrožení, který ve filmu není patrný v celé své síle.

Blokáda se odehrála na jaře. Jak vypadá situace s vepřínem v Letech v tuto chvíli?
Míra a občanské sdružení Konexe tam každý třináctý den v měsíci pořádají pietu. Shodou okolností při aktuální říjnové opět zablokovali kamion, který do areálu vjížděl. Účelem těchto akcí je vytvořit mezinárodní tlak. Míra se snaží danou věc šířit především v zahraničí. Možnost vydupat si něco zevnitř je nulová. Jediný fungující hlas dnes může být hlas mezinárodní.

Co může vyvolat váš film?
Myslím si, že může vyvolat hodně diskuzí mezi aktivisty. Zatím jsem ho pouštěla pouze ve škole a už tam byla diskuze velmi bouřlivá. Padaly tam názory typu, jestli to není zesměšnění aktivismu. Ty ohlasy přicházely od lidí zevnitř, od těch, kteří jsou v dané věci angažovaní. Mě by nejvíce zajímaly odezvy z Německa, kam bych chtěla film dostat. Němci jsou na tato témata mnohem citlivější a zároveň se jedná o problém, který leží kousek od jejich hranic – pár desítek kilometrů. Obecně doufám, že film reakce vyvolá. Většina lidí nemá o tomto problému ani ponětí, mají představu, že jde jen „o pár prasátek“, ale ona je to opravdu velká fabrika.

Jakého nejvyššího cíle byste chtěla svým filmem dosáhnout?
Ukončit druhý ročník studia na FAMU. A to už se stalo. Cíl dosažen. Teď už přicházejí jen třešničky na dortu, se kterými člověk vůbec nepočítá. Jeden sen ale přeci jen ještě mám. Věřím, že se jednou tato farma zboří a že tam pak pojedeme film promítat a ukážeme, jak to všechno začalo. Mírovi se už nikdo nebude smát. To bych si přála a představuji si, že se to stane…


Martina Malinová (1988) je studentkou Katedry dokumentární tvorby na pražské FAMU. Nebojí se silných aktivistických projevů ani citlivých básnických poloh. Ve svém prvním (krátkometrážním) filmu Nepokradeš (2013) se věnovala tématu drobných krádeží v obchodech. V aktuálním dokumentu Několik let (2014) pak mapuje blokádu prasečí farmy v Letech u Písku. Zároveň je spolu s Apolenou Rychlíkovou režisérkou filmu Za Adolfa by žádní morgoši neměli žádný práva (2014).




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f4.14DOK.REVUE
27. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue