Psí láska

Režisérku Lindu Kallistovou Jablonskou vždy zajímali lidé, kteří jdou za hranice svých možností. Oslovila ji proto životní cesta české musherky Jany Henychové, která nejraději tráví čas o samotě za polárním kruhem, jen se psím spřežením. Dokument Psí láska, který má premiéru na letošním festivalu Jeden svět, může být podle režisérky inspirací pro ty, kteří se bojí žít svůj sen. Pro dok.revue přibližuje vznik svého nového dokumentu.

Z připravovaného filmu Lindy Kallistové Jablonské Psí láska. Foto archiv autorky

Zhruba před třemi lety mě oslovil producent Pavel Berčík, jestli bych nechtěla natočit film o mushingu. V tu chvíli jsem popravdě ani netušila, o čem mluví, a to slovo jsem si musela vygooglovat. Máš ráda hory, zimu a psy, řekl mi tehdy Pavel a měl vcelku pravdu.

Zároveň mě vždycky zajímali lidé, kteří jdou za hranice svých možností a z jejichž příběhu je zřejmé, že bez dobrodružství a výzev nedokážou žít. Ti, kteří dosahují pocitů štěstí v podmínkách, které by se jiným lidem zdály na hranici snesitelnosti.

O dva roky později jsem se ocitla daleko za polárním kruhem a uprostřed noci a ztuhlá mrazem jsem snad věčnost čekala na psí spřežení vedené fascinující ženou jménem Jana Henychová. Svou lásku k horám a mrazům jsem tu noc, kdy teploměr ukazoval −26 °C, přes silný vítr nebylo vidět na krok a péřové rukavice jsem zapomněla v autě, lehce přehodnotila. Záběr jsme po čtyřech hodinách čekání skutečně natočili (a o rok později jsme ho v teple smíchovské střižny zase vyhodili) a já jsem v ten okamžik pocítila jakési perverzní štěstí, že jsem součástí téhle překrásné sněhem zaváté laponské krajiny.
 


 

Musherka Jana Henychová tráví víc než třetinu roku ve dne v noci o samotě, jen s pohledem upřeným na zasněženou krajinu a psí spřežení. Dokazuje, že štěstí má mnoho podob. Foto archiv autorky
 

Psí láska je příběhem jedné ženy a jejích třiceti psů. Jana tráví téměř třetinu roku v severní Evropě, kde se psy trénuje a kde se pak účastní i některého z místních závodů. My jsme se s kamerou zúčastnili nejdelšího a nejnáročnějšího závodu v Evropě, který se jmenuje Finnmarksløpet. Tisíc dvě stě kilometrů dlouhá trasa vede napříč horami severního Norska, teploty v době závodu dosahují i −40 °C, světla je pomálu a lidských obydlí po cestě ještě méně. Závodníci jsou převážně muži, a hlavně samí Skandinávci, kteří mají oproti Středoevropanům mnoho výhod. Na trase jsou povinné checkpointy, kde si závodníci mohou na pár hodin odpočinout, jinak se ale jede ve dne v noci, bez ohledu na počasí. Přibližně polovina účastníků závod nedokončí. Buď dojdou síly jim, nebo psům. Finnmarksløpet má tak pověst závodu, kde více než jinde platí, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Jana byla navíc jedním ze dvou účastníků, kteří jeli s čistokrevnou rasou husky, v naprosté většině Skandinávci závodí se psy, kteří jsou na dlouhé tratě letitým křížením určeni. (Jana je familiárně nazývá vořeši.) 

Žít svůj sen

Jak plynul čas závodu, začala se před námi odvíjet i životní cesta výjimečné ženy, která mě fascinuje touhou žít svůj sen a obětovat mu prakticky všechno ze svého komfortu. Záhy se ukázalo, že Jana je skutečně neobyčejná osobnost, která kromě velice silné vůle a schopnosti závodit v drsných podmínkách oplývá i talentem zachycovat své pocity na malou kameru. Právě díky tomu, že Jana sama sebe natáčela v situacích, ke kterým by se štáb neměl šanci dostat, vznikl intimní portrét nezlomné, zároveň však křehké a vtipné osobnosti.

Vystoupit z komfortní zóny, sáhnout si na dno, trávit dny i noci s pohledem upřeným na zasněženou krajinu a psí zadky… To vše si asi normální člověk rád vyzkouší, pravděpodobně v tom ale nebude chtít žít víc než třetinu roku. A hlavně, což je pro mě zcela nepředstavitelné, to vše vykonávat a zažívat o samotě. Tři měsíce tréninku tráví Jana ve srubu u jednoho zamrzlého švédského jezera. Tam prožívá o samotě Vánoce a Nový rok. Občas za ní přijedou známí, ale jinak každé ráno vstane, jde se pozdravit se psy a po snídani jede na trénink. Sama občas zakempuje přes noc uprostřed sněhového království, sama vytahuje saně, když jí zajedou pod led, sama si opraví auto nebo sekeru. Sama tráví dlouhé hodiny ve srubu, když je zima příliš velká nebo když je naopak málo sněhu. Sama je ve chvílích smutku i radosti. A tomu všemu říká dovolená.
 


 

Z připravovaného filmu Psí láska. Foto archiv autorky
 

Jana se zcela dobrovolně vzdala klasického způsobu života s partnerem, dětmi a prázdninami v Chorvatsku. Stejně jako většina ostatních musherů záhy zjistila, že osobní život je s profesionálním mushingem v podstatě neslučitelný. Má za sebou jedno nepovedené manželství s americkým musherem a tím je pro ni kapitola muži zřejmě zcela uzavřená. V létě pořádá tábory pro děti s psí tematikou, v té době si dle vlastních slov dětí užije dostatečně. Špatně snáší horka a je zjevné, že celé léto tráví myšlenkami na studený sever.

My jsme na severu strávili jen pár týdnů, ale zůstal nám hluboko pod kůží. S odstupem času jsem začala chápat, proč se Janě z těch pustých zasněžených plání tolik nechce.

Myslím, že náš film je o hledání štěstí a životní spokojenosti. O tom, že člověk může zažívat pocity naprosté radosti v okamžicích, které by se většině z nás zdály přinejmenším nekomfortní. Janin příběh může být značně inspirující. Pro ty, kteří se bojí žít svůj sen, kteří nechtějí vystoupit ze své komfortní zóny nebo se bojí změny. A samozřejmě pro všechny, co mají rádi psy, sníh a legraci.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

3.20Jednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla Komrzý
2.20Příběh provinčního městečkaZačínající ruský režisér Dmitrij Bogoljubov popisuje pro dok.revue okolnosti vzniku svého nového filmu Provinční městečko E, který natočil v koprodukci s českou společností Hypermarket Film a Českou televizí. Film odhaluje mentalitu provinčního ruského města Jelňa, které patří k nejdepresivnějším v zemi a kde stále přetrvává odkaz velké vlastenecké války. Toho putinovská garnitura zdařile zneužívá, aby získala podporu zdejších obyvatel. Film byl v březnu krátce k vidění na portále DAFilms v rámci Jednoho světa online, na podzim se chystá jeho uvedení v České televizi.Dmitrij Bogoljubov
dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.Petr Záruba
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková

starší články

.DOK.REVUE
10. 02. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue