Proti srsti

Rozhovor s Libuší Rudinskou, režisérkou filmu Pavel Wonka se zavazuje

Za dveřmi archivů se skrývají stohy papírů, zaprášené spisy a kousky šokujících zjištění. Pro jejich odhalení je však potřeba odvahy, urputnosti, vytrvalosti a energie. A tímhle vším Libuše Rudinská oplývá. Nebojí se vydat proti zažitým představám o minulosti a s odhodláním se snaží dosáhnout jejich revize.

Na FAMU jste studovala fotografii. Jaká byla vaše cesta k dokumentárnímu filmu?
Při studiu jsem se zabývala hlavně dokumentární fotografií a myslela jsem si, že u ní i zůstanu. Fascinovalo mě Rusko. Po celá 90. léta, dobu Jelcina, kdy se Rusko hodně otvíralo světu a bylo exotické, jsem tam jezdila a chtěla tam nějaký čas žít a pracovat. Proto jsem také vyhledala Jaromíra Štětinu, který měl v Rusku agenturu. Jemu v té době ovšem do Ruska jezdit zakázali, ale nabídl mi, abych se s ním vydala na cestu do Afriky. Původně jsem měla v Africe fotit, ale on se mnou měl jiné plány. Začal mě pomalounku naťukávat, jestli bych si nechtěla zkusit práci s kamerou. A takto jsem se dostala od fotografie ke kameře.

U natáčení jste už zůstala a pustila jste se do dalších témat. Jak jste se od etnických filmů dostala k politickému dokumentu?
U Štětinových filmů jsem se vždy spolupodílela na povaze daného dokumentu. Zalíbilo se mi to, protože na rozdíl od fotografie je dokumentární film velice živé médium, je víc o komunikaci s lidmi, o poznávání. Když se naše cesty se Štětinou rozešly – on se pustil do politiky a já jsem odjela do Ameriky, rozhodla jsem se, že u dokumentu zůstanu. Témata jsem nechala k sobě přicházet – film se pro mě stal prostředkem, jak něco, co mne zaujalo, lépe poznat. Například po přečtení korespondence Voskovce a Wericha jsem začala přemýšlet o tom, jak Voskovec žil, a chtěla jsem poznat jeho svět. Proto jsem zpracovala jeho americký život. K Wonkovi jsem se dostala oklikou. Chtěla jsem dělat nějaké téma týkající se obětí komunismu, ale spíš jsem přitom myslela na Rusko. Zajímala mě témata a problémy lidí spojené s gulagy i paradox té země, obrovské, bezbřehé a přitom tak represivní. Pak se ke mně ale dostal Wonka a já si řekla, že by bylo zajímavé prozkoumat prvek represe v Čechách. Jak je možné, že někdo umřel těsně před revolucí a tak málo se o něm ví a mluví?

Na svých stránkách uvádíte, že jste byla oslovena, abyste toto téma zpracovala. Kdo vás oslovil?
Když jsem promítala dokument o Voskovcovi, v publiku seděl Jan Šinágl, kterého jsem trošku znala z krátké reportáže, kterou jsem o něm dělala pro televizi. Zaujalo mě tehdy, jak na komunistické demonstraci na Letné napadal Grebeníčka – velmi decentně až legračně. Za neškodný projev, pouhou provokaci, jej tehdy sebrala policie. Věděla jsem tedy, o koho jde, ale dobře jsme se neznali. Oslovil mě – a naléhal. Na Wonku jsem už několikrát v minulosti narazila a vždy mě zarazilo, že se o něm pořád mluví jako o něčem nepoznaném, neobjasněném. Říkalo se, že je to hrdina, ale z toho tvrzení byli vlastně všichni v rozpacích. Chtěla jsem vědět, odkud se ony rozpaky berou. A jak to bylo s tou smrtí. Postupně mě téma začalo zajímat.

Komu se film nebude líbit a proč?

V jakém jste nyní s panem Šináglem vztahu?
Pan Šinágl proti mně rozjel velmi štvavou kampaň. Myslím, že je provokatér a já se stala jeho novou obětí. Rád vytváří podhoubí pro vznik konfliktu.

Jaké reakce očekáváte po premiéře, která proběhne v rámci sekce Česká radost na MFDF Ji.hlava 2014?
Očekávám útoky z několika stran. Tou první je bratr, který už teď haraší zbraněmi. Má dvě metody. Jedna je útok a druhá je role oběti. Hrozí mi soudem a vyčítá, že kvůli mně dostává výhružné telefonáty. Tímto způsobem dokázal držet pod krkem čtrnáctitisícové město Vrchlabí celých 25 let. Místní lidé mají s Pavlem Wonkou osobní zkušenosti, které nejsou moc pozitivní, ale nikdo si to nedovolí říct nahlas, protože na ně Jiří agresivně cení zuby, posílá výhružné dopisy, podává trestní oznámení. Aby od něho měli klid, jsou raději zticha.

Jaká další strana by mohla reagovat negativně?
Bývalí disidenti. Pro ně je odhalení Pavla Wonky velmi nepohodlné. Oni sami se podílí na tom, že stvořili kult osobnosti, přesněji řečeno to umožnili Jiřímu Wonkovi. Když Wonka ve vězení zemřel, tak se jeho bezprecedentní, zbytečná a nespravedlivá smrt stala symbolem odporu proti komunismu, symbolem bezpráví. Tito lidé se sjeli na pohřeb, který se stal demonstrací proti režimu. Václav Malý tam vyprávěl o tom, jak byl Pavel Wonka nezištný, jak pomáhal lidem. Obdobný projev napsal Václav Havel, četl ho Václav Devátý. Upřímně tomu věřili. A odhalení, že to byl naopak člověk, který zneužíval represivní složky státu k tomu, aby zastrašoval spoluobčany, a snažil se využít situace ve svůj prospěch, je něco, co obrací tu postavu vzhůru nohama a vrhá stín i na ně samotné. Nechtějí si přiznat, že jsme všichni omylní a že oni sami se mohli stát obětí omylu.

Napadá vás ještě někdo, kdo by mohl přispěchat s kritickou reakcí?
Ústav pro studium totalitních režimů. Jako jedni z mála mají kompletní přístup do archivů a velmi neradi tam pouštějí někoho z veřejnosti. Já jsem si nechala udělat rešerše a svazky dohledala. Byli doteď jedinými výlučnými interprety dějin a nyní jsou konfrontováni s jiným pohledem.

Narážela jste na nějaké problémy při bádání v těchto archivech?
To vyloženě ne, ale pokoušela jsem se požádat o spolupráci historika Petra Blažka a narazila jsem na hradbu dominance. Zajímaly ho materiály, které jsem sama získala, ale nebyl ochotný mi pomoct v dalším hledání. Myslím, že mě vnímal jako konkurenci, jelikož sám připravuje o Wonkovi knihu. Pak jsem bohužel pracovala sama za sebe, protože jsem cítila, že nemám v historicích spojence.

Vyznamenání byl omyl

Jak jste postupovala při hledání ve filmu vypovídajících osob?
Jiří Wonka, který dokument spolu se Šináglem inicioval, mi horlivě doporučoval Wonkovy sousedy a známé z Vrchlabí. Ten dokument vznikal tři roky, takže jsem navázala kontakt s řadou z nich. Spolupracovali se mnou i potom, kdy Jiří Wonka začal proti mému pojetí filmu vystupovat. Pak jsem získala kontakty ze spisů, často tam byla uvedená jména a adresy, které jsem objížděla.

Byli ochotní vypovídat?
Většinou ne. Běžný přístup byl: „Dejte mi pokoj, s Wonkou já nechci nic mít.“ Až když jsem naznačila, co o Wonkovi vím, bez nějakého odsudku nebo vlastního názoru, tak začali být oblomní. Největší problém byl s bývalými příslušníky StB a vězeňské služby. Z vězeňské služby se mnou nikdo dobrovolně mluvit nechtěl. Oslovila jsem asi deset bývalých příslušníků StB a uspěla pouze u dvou, z nichž jeden se mnou byl ochotný mluvit, ale odmítl poskytnout rozhovor na kameru, druhý na tento rozhovor přistoupil až po delším naléhání.

Výpovědi přátel

Ve filmu se objevuje také debata mezi Wonkovými přáteli vztahující se k otázce jeho prezidentského vyznamenání. Vidíme zde disidentku Hanu Jüptnerovou, Václava Černíka a další. Vznikla tato debata přímo na popud dokumentu?
Ano. S těmito lidmi jsem diskutovala o Wonkově osobnosti do hloubky. Wonka patřil do dvou světů. Jeden je občanský, jenž znají obyvatelé Vrchlabí. Druhý je svět tajných služeb, o kterém nikdo nevěděl, a ten je zakletý v archivech, do nichž vidí jenom příslušníci StB, někteří archiváři a historici. Když jsem ukázala tento materiál Wonkovým přátelům, byli nesmírně překvapeni. Nejdříve to odmítali. Až po čase si začali uvědomovat souvislosti. Když se ode mě paní Jüptnerová dozvěděla, že Wonka má dostat vyznamenání, chtěla psát na Hrad, aby si to rozmysleli.

A jaký postoj jste zaujala k jeho možnému vyznamenání vy?
Já mám nechtěně prsty v tom, že Wonka vyznamenání dostal. Když jsem film začala dělat, tak mi ho bylo líto. Myslela jsem si, že jsme národ, který není schopný ocenit člověka, umřel ve vězení a pomáhal chudým. Zmínila jsem se o tom Štětinovi, který později prosadil, aby byl Wonka vyznamenán. Takže jsem k tomu dala podnět.

Záznam z předávání vyznamenání

Litujete toho?
S vyznamenáním nyní nesouhlasím. To je obrat o 180°! Ale takový je paradox dějin. Jsme omylní. Děje se to dennodenně. Mylně interpretujeme některé věci, mylně jim rozumíme. Také jsem se stala obětí omylu.

Co jste z této zkušenosti vyvodila?
Jestliže některým věcem nerozumíme, vypadají tajně nebo nemají logiku, tak je v nich vždy něco skryto. Abychom dějinám rozuměli, je důležité je interpretovat v jejich úplnosti. Případ Wonka je pro mě důkazem toho, že archivy by měly být odtajněny, aby každý mohl ty informace mít a udělat si názor. Pokud zůstanou uzavřené, hrozí, že budou vytvářeny další falešné kulty osobnosti, které nutí ostatní, aby byl brán vážně.

Chtěla byste do budoucna v podobné linii dokumentárních filmů pokračovat?
Určitě. Je to velké dobrodružství. Ale samozřejmě také řehole. Tři roky šílené práce, žádné peníze a ještě psí hlava. Ale to je úděl dokumentaristy. Jít po srsti je jednoduché, to umí každý.


Libuše Rudinská (1974) vystudovala na FAMU obor fotografie a natáčela etnografické dokumenty s Jaromírem Štětinou – především v zemích Blízkého východu a Afriky. V roce 2002 získala Fulbrightovo stipendium a zúčastnila se ročního studijního pobytu ve Spojených státech amerických na San Francisco State University. Studovala zde vizuální antropologii a digitální technologie. Po návratu začala točit dokumenty ve vlastní produkci a externě spolupracovat s Českou televizí.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f2.14DOK.REVUE
25. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue