Pražská část Živého kina na ubytovnách

Reportáž o projekci Českého žurnálu v Živém kině

Diskuze po projekci v předsíni u režiséra Tomáše Kratochvíla

„Zažijte kino jinak!" hlásali organizátoři projektu Živé kino, který letos už po dvanácté předcházel Mezinárodnímu festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Opět měl dvě části, pražskou a jihlavskou, s rozdílnými přístupy. V Praze diváci diskutovali s režiséry o právě vznikajících filmech, jež často byly ve fázi těsně před dokončením posledního závěrečného titulku, v Jihlavě se zase mohli vrátit na místa, kde kdysi stála či fungovala kina – na most za benzinkou, do parku za kinem Dukla, jež slavilo sté výročí, nebo třeba na zahrádku Smíchovské restaurace. A kde se promítalo v Praze?

Těžko říct. Většinou se diváci sešli v režisérově obýváku či předsíni, aby si dokončovaný film nechali promítnout na zeď, proto zůstala místa projekcí utajená do poslední chvíle. A všechno začalo ranní SMSkou. Hned po snídani, kolem deváté hodiny, stačilo poslat SMS na uvedené číslo se svým jménem a počtem rezervovaných míst, trojicím však pražské Živé kino nepřálo, z jednoho telefonního čísla bylo možné zarezervovat pouze místa dvě. Byla-li ještě volná kapacita, takřka ihned jste obdrželi zprávu s přesnými souřadnicemi místa projekce.

V jeden srpnový večer jsem se tak vydala směrem k bytu režiséra Tomáše Kratochvíla na Praze 7. Chystala se projekce nového dílu televizního cyklu Český žurnál, tentokrát o ubytovnách na severovýchodě Moravy, alespoň to tak ve filmu vypadalo. Sešlo se nás asi osm, což byla zřejmě plná kapacita, jen těžko by se ke Kratochvílovi do předsíně vešel další člověk. Projekce však neměla tak klidnou atmosféru, jak by se na první pohled mohlo zdát, ještě než jste se stihli usadit na pohodlném gaučíku nebo pro méně náročné na některém z polštářků na zemi, už jste si mohli vybrat, zda si k filmu dáte červené nebo bílé víno. Samozřejmostí byl i podomácku udělaný mikrovlnkový popcorn.

Když už jsme se všichni pohodlně usadili, ujala se slova drobná Ivana Mariposa Čonková. „Dáme vám každému papír a tužku a pod plátnem bude můj telefon s time-codem. Budeme moc rádi, když si zaznamenáte místa, která vás znepokojila, která nebyla dostatečně srozumitelná, nefungovala, nebo naopak fungovala,“ řekla a jala se rozdávat psací potřeby. Pro Kratochvíla i Čonkovou, romskou aktivistku a jednu z hlavních postav filmu (jak se později ukázalo), to totiž bylo poprvé, kdy vyšli se svým filmem „na veřejnost“. Vyzbrojení ostrými hroty tužek, vínem a popcornem jsme byli připraveni k ostré kritice nehotového filmu.

Po více než hodině tvrdé divácké práce a utváření si vlastního názoru pomocí skládání si výpovědí jednotlivých protagonistů o podmínkách bydlení na ubytovnách a (ne)možnostech změny, přišla tolik očekávaná diskuze. První impulz dal sám režisér: „Ukázali jsme vám film se scénou, kterou plánujeme vystřihnout nebo přetočit. Našli jste ji?“ Někdo ano, někdo ne. Ono se o nehotových filmech nediskutuje zrovna jednoduše. Jak asi jemně říct, kde film nefungoval a jak jste se jako diváci v danou chvíli cítili? Že jste byli zmatení či ztracení? Bylo velmi skličující sledovat šestičlennou rodinu na jedné sedačce v malém bytě a při mírném otočení objektivu kamery zjistit, že nejde o obývák, nýbrž že rodina sice sedí na gauči, ale ten slouží i jako prostor pro společné obědy a odkladač ručníků, jelikož hned za ním je sprchový kout v bezprostřední blízkosti kuchyňského sporáku.

Pochválit výsledek je docela jednoduché, ale pro jeho tvůrce naprosto nepřínosné a z divácké strany trochu alibistické. V předsíni u Kratochvílů se ale sešli vnímaví a konstruktivní kritiky schopní lidé. „Poslal vás Honza Gogola, že?“ ptal se Kratochvíl jednoho z nás, když zazněla kritika struktury a geografického ukotvení celého příběhu. Tomáš i Ivana před sebou mají ještě dlouhou cestu, v září se totiž vydávají ještě dotočit – pro film poněkud klíčový – epilog.

Je tak dosti možné, že po projekci v Živém kině a diskuzích uvidíme na 19. MFDF Ji.hlava zcela jiné podání nejen Českého žurnálu o ubytovnách, ale podobně (de)konstruktivní mohly být i diskuze u jiných dokumentaristů ve střižně. Kristýna Bartošová po „obývákové“ projekci svého dokumentu Nebezpečný svět Rajka Dolečka dostala pozitivní diváckou odezvu právě včas. „Živé kino přišlo zrovna ve chvíli, kdy jsem už trochu přestávala věřit, že náš film bude někdy vůbec fungovat. Je důležité někdy slyšet, že jdete správným směrem a že to celé má nějaký smysl,“ řekla předposlední srpnovou neděli.

Zda a jak bylo přínosné i rozjímání nad poetickým filmem Na vodě Martina Ryšavého, meditativními Tlačítky bdělosti Jana Šípka či snímkem Pára nad řekou Roberta Kirchhoffa a Filipa Remundy se ukáže ve dnech 26. října až 1. listopadu na 19. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.





výpis dalších článků rubriky:  Sport

1.20Kreativní dílna mladých producentůO workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleAnna Ondrejková
6.19Hledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin Svoboda
5.19Různé podoby výuky dokumentuNa letošním ji.hlavském festivalu probíhala také panelová diskuze o výuce dokumentárního filmu v zemích Visegrádu. Na besedě vystoupili přímo pedagogové vybraných škol. Výuku na pražské FAMU představil Vít Janeček, maďarskou Divadelní a filmovou univerzitu v Budapešti reprezentoval Attila Kékesi, za slovenskou Vysokou školu múzických umení v Bratislavě promluvila Viera Čákanyová a výuku na polské Národní filmové škole v Lodži představila Maria Zmarz-Koczanowicz. Co z diskuze vzešlo?Kamila Boháčková
4.1910 + 1 důvodů, proč jet do Ji.hlavyKamila Boháčková
4.19Slovenský dokument 60Slovenský filmový ústav nedávno digitálně zrestauroval kolekci krátkých dokumentárních filmů ze 60. let 20. století, které posléze vyšly i na DVD Slovenský dokumentárny film 60. Osm těchto filmů představí i letošní MFDF Ji.hlava.Martin Kaňuch, Tomáš Hudák
3.19Startovací rampa pro dokumenty z východuO užitečnosti projektu Docu Talents from the EastRené Kubášek
2.19Dvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin Svoboda
1.19Na chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené Kubášek
5.18Paměť ji.hlavských porotců Galerie paměťových schránek porotců MFDF Ji.hlava 2018 Redakce
4.18Haló, tady Beuys!Reportáž z první projekce cyklu dokumentárních filmů věnovaných vlivným osobnostem vizuální kultury. Pavla Rousková

starší články

3.15DOK.REVUE
14. 09. 2015


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue