Potřebovali jsme povolení i kvůli záběru na velblouda

Rozhovor s Radimem Špačkem o filmu Incoming, v němž zkoumá práci českého Provinčního rekonstrukčního týmu v Afghánistánu. Diskuze o tom, jak probíhalo natáčení v nehostinných podmínkách a jak činnost týmu zpětně hodnotí.

Ve svých dřívějších filmech jste často experimentoval s dokumentární formou. Vaše rané snímky propojují dokumentární a hrané prvky, Bezesné noci jste natočil ve stylu direct cinema a i vaše televizní dokumenty bývají formálně neotřelé. Tentokrát jste však vytvořil poměrně tradiční dokument s mluvícími hlavami a pár akčními záběry. Byla to pro vás nová zkušenost?

Mně osobně dokumenty s mluvícími hlavami vůbec nevadí, samozřejmě za předpokladu, že mají ty mluvící hlavy co říct. Teď jsem pro Čestmíra Kopeckého dokončil snímek o smyslu a poslání veřejnoprávní televize Pod dlažbou je pláž, v němž jsou padesát minut jenom mluvící hlavy, a nemyslím si, že by to vzhledem ke zvolenému tématu vadilo. 

Na začátku panovaly v Afghánistánu velké organizační zmatky, nikdo z vojáků ani civilistů se s námi nechtěl bavit. Na sebevětší banalitu jsme potřebovali povolení od vojáků, hádali jsme se s nimi i kvůli blbému záběru na velblouda. A i když se situace postupně zlepšila, pořád jsme si řadu věcí nemohli dovolit. Chtěl jsem hlavně ukázat, jak se cítí lidé, kteří pracují v takto nehostinných podmínkách. Navíc afghánská scenérie a atmosféra válečného konfliktu mi připadaly natolik poutavé, že jsem neměl potřebu obohacovat film o nějaké experimenty. Jsem si však vědom limitů snímku, rozhodně jsem se nechtěl vyjadřovat ke všemu. Další projekt, který plánuji v Afghánistánu natočit, má poněkud větší ambice.

O jaký projekt se jedná?

Při jedné z návštěv Kábulu jsme se dozvěděli, že se nedaleko od města nachází velké naleziště mědi, jež si najala jedna čínská firma na 30 let. Afghánští archeologové se v něm snaží odkrývat památky, jež sahají až do předislámské éry. Zároveň tam pro ně pracuje skupina místních kopáčů, kteří se musejí vyrovnat s dost špatnými bezpečnostními podmínkami. Tuto situaci bych chtěl zachytit v dokumentu, který se bude pravděpodobně jmenovat Měděná hora. Neměl by to být film jen o archeologii, chci, aby vypovídal o minulosti země i o současném Afghánistánu. Incoming byl ve srovnání s tímto projektem jen taková přípravka.

Zkušenost s natáčením v prostředí zmítaném válkou máte již z hraného filmu Mladí muži poznávají svět, který se odehrával ve válečném Sarajevu. Co tyto zážitky spojovalo?

Mnoho věcí. Jednalo se sice o odlišný druh války, ale pocity jsem zažíval podobné. Atmosféra strachu, neustálá přítomnost nebezpečí, nehostinné prostředí, to všechno měly obě situace společné. V Afghánistánu jsem se přece jen cítil bezpečněji, protože jsme byli pod ochranou armády, na druhou stranu jsme kvůli tomu byli pořád pod dohledem, a nemohli jsme bez souhlasu vojáků ani vystoupit z auta. Musím ovšem přiznat, že mě nebezpečné situace vždy lákaly a jsem svým způsobem rád, že jsem si válečnou zkušenost zopakoval. Jednak mě to stimuluje k větší kreativitě, a hlavně vám takové zážitky vždy otevřou oči. Teprve na místě konfliktu si člověk uvědomí, že daná realita vypadá jinak, než jak nám ji servírují média. Čím hlouběji jsem se situací v Afghánistánu zabýval, tím víc jsem pochyboval, zda měly snahy mezinárodního společenství smysl, jestli to stálo za ty peníze a ztracené životy. Nakonec jsem došel k tomu, že činnost rekonstrukčního týmu měla nepochybně pozitivní efekt, ale je možné, že za dva tři roky bude všechno vypadat jinak.

Jak se vám natáčely například rizikové scény v krytu?

Bylo zajímavé sledovat, jak se i při takto extrémních situacích lidé snažili vtipkovat, potlačovat nepříjemné pocity. Evidentně byli na poplachy zvyklí, opakovaly se několikrát za den. Časem jsme si zvykli i my, byť běhat ve tři ráno do krytu v pyžamu pochopitelně nebylo příjemné.

Jedním z důležitých témat, jež snímek řeší, je problematická komunikace se samotnými Afghánci. Bývalý šéf Provinčního rekonstrukčního týmu Václav Pecha ve filmu říká, že komunikace s místními nefungovala, že jim Západ dostatečně nenaslouchal. Souhlasíte s tím?

Lepší komunikaci bránila řada věcí. Jednak členové týmu měli na navázání spolupráce málo času, mimo jiné i díky tomu, že se posádky často střídaly. Afghánci zároveň měli problém smířit se s odlišnými zvyky cizinců: popuzovaly je i takové drobnosti, že se pracovníci týmů před vchodem do domu nezouvali. Bližšímu kontaktu s místními bránilo také velké množství byrokratických omezení. Obecně si myslím, že práce provinčních rekonstrukčních týmů začala příliš pozdě. Američané by se do budoucna mohli poučit, že nemají čtyři roky po zásahu sedět na zadku, a až pak uvažovat, co by mohli udělat pro místní lidi. Nicméně když přihlédneme k tomu množství komplikací, řekl bych, že kontakt probíhal ještě relativně dobře.

Ve filmu se objevují scény, které kontakt s Afghánci přímo zachycují. Jaký dojem jste získal z těchto setkání?

My jsme za svůj pobyt moc kontaktů s místními nezažili, proto je takových scén ve filmu jen pár. Zároveň nás zaujalo, že ani členové týmu s nimi nepřicházeli tak často do styku. Jak mají potom chápat, jak se jim žije… Snažili jsme se tento problém zpětně reflektovat, proto jsme se členů rekonstrukčního týmu speciálně na tento problém často ptali. Jak jste už částečně zmínil, bývalí šéfové týmu Václav Pecha a Matyáš Zrno se k této otázce vyjadřovali velmi kriticky. 

Mnozí by vašemu snímku mohli vytknout, že v něm zaznívají jen názory lidí z rekonstrukčního týmu, kteří by smysl své činnosti a působení NATO v Afghánistánu asi těžko zpochybňovali. Uvědomoval jste si tento problém při natáčení?

Já jsem se celou dobu strašně bál, že to vyzní jako nějaký propagandistický pamflet. Osobně nezastírám, že s přítomností mezinárodního společenství v Afghánistánu souhlasím a činnost týmu mi připadala smysluplná, ale obavy z jednostrannosti jsem pochopitelně měl. Lidé z týmu byli fakticky zaměstnanci Ministerstva zahraničí, tudíž jsem měl strach, že nebudou chtít mluvit proti zájmům svého zaměstnavatele. Naštěstí se mi podařilo natočit v Praze rozhovory právě s bývalými šéfy týmu, kteří s odstupem hodnotili řadu věcí velmi kriticky.  Primárně jsme chtěli zjistit, jak ti lidé žijí a jak se jim pracovalo v tak obtížných podmínkách. Jednalo se o ojedinělou zkušenost, která ukázala, že naše země disponuje lidmi schopnými pomáhat v zahraničí. Minimálně z tohoto důvodu stálo za to jejich činnost zaznamenat. 

Otázka legitimity působení mezinárodního společenství v Afghánistánu je poměrně kontroverzní. Ve vašem filmu necháváte mluvit jen jednu stranu sporu. Nechybí ve filmu kritický hlas zvenčí?

Opět říkám, že jsem film pojal jako zkoumání lidí, kteří měli s prostředím vlastní zkušenosti. Aby se tam najednou objevil nějaký filosof nebo novinář, který by začal mluvit o tom, jak všechno bylo špatně, mi nepřipadalo vhodné, působilo by to jako pěst na oko. Neříkám, že jsem o této možnosti nepřemýšlel, ale nenapadl mě nikdo, kdo by byl schopen mluvit o tomto tématu rozumně.

Opravdu byste nebyl schopen najít odborníka s odlišným názorem na afghánský konflikt?

Copak o to, několik takových lidí znám, ale jejich názory k dané věci nepokládám za relevantní. Nějaké pošuky z Práva nepovažuji za odborníky. Kdo jiný je u nás k činnosti NATO v Afghánistánu kritický? Nějaký levičácký magoři, a ti mě vůbec nezajímaj (smích).

Režisér Radim Špaček vystudoval pražskou hereckou konzervatoř a na FAMU obor režie. Již ve svých dvaceti letech natočil za války v Sarajevu celovečerní polohraný dokument Mladí muži poznávají svět (1993), který sklidil řadu ocenění. Kromě tvorby hraných a dokumentárních filmů se věnuje také televizním projektům, režíroval např. pořad Etiketa pro ČT nebo seriál Letiště pro TV Prima. Je jediným českým režisérem, který za svou filmovou kariéru získal jak Českého lva za nejlepší film (Pouta v roce 2010), tak i Plyšového lva za film nejhorší (Rychlé pohyby očí v roce 1998). 




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.21Dobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila Boháčková
1.21Odcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila Boháčková
6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková

starší články

f4.13DOK.REVUE
27. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková