Potřebovali jsme povolení i kvůli záběru na velblouda

Rozhovor s Radimem Špačkem o filmu Incoming, v němž zkoumá práci českého Provinčního rekonstrukčního týmu v Afghánistánu. Diskuze o tom, jak probíhalo natáčení v nehostinných podmínkách a jak činnost týmu zpětně hodnotí.

Ve svých dřívějších filmech jste často experimentoval s dokumentární formou. Vaše rané snímky propojují dokumentární a hrané prvky, Bezesné noci jste natočil ve stylu direct cinema a i vaše televizní dokumenty bývají formálně neotřelé. Tentokrát jste však vytvořil poměrně tradiční dokument s mluvícími hlavami a pár akčními záběry. Byla to pro vás nová zkušenost?

Mně osobně dokumenty s mluvícími hlavami vůbec nevadí, samozřejmě za předpokladu, že mají ty mluvící hlavy co říct. Teď jsem pro Čestmíra Kopeckého dokončil snímek o smyslu a poslání veřejnoprávní televize Pod dlažbou je pláž, v němž jsou padesát minut jenom mluvící hlavy, a nemyslím si, že by to vzhledem ke zvolenému tématu vadilo. 

Na začátku panovaly v Afghánistánu velké organizační zmatky, nikdo z vojáků ani civilistů se s námi nechtěl bavit. Na sebevětší banalitu jsme potřebovali povolení od vojáků, hádali jsme se s nimi i kvůli blbému záběru na velblouda. A i když se situace postupně zlepšila, pořád jsme si řadu věcí nemohli dovolit. Chtěl jsem hlavně ukázat, jak se cítí lidé, kteří pracují v takto nehostinných podmínkách. Navíc afghánská scenérie a atmosféra válečného konfliktu mi připadaly natolik poutavé, že jsem neměl potřebu obohacovat film o nějaké experimenty. Jsem si však vědom limitů snímku, rozhodně jsem se nechtěl vyjadřovat ke všemu. Další projekt, který plánuji v Afghánistánu natočit, má poněkud větší ambice.

O jaký projekt se jedná?

Při jedné z návštěv Kábulu jsme se dozvěděli, že se nedaleko od města nachází velké naleziště mědi, jež si najala jedna čínská firma na 30 let. Afghánští archeologové se v něm snaží odkrývat památky, jež sahají až do předislámské éry. Zároveň tam pro ně pracuje skupina místních kopáčů, kteří se musejí vyrovnat s dost špatnými bezpečnostními podmínkami. Tuto situaci bych chtěl zachytit v dokumentu, který se bude pravděpodobně jmenovat Měděná hora. Neměl by to být film jen o archeologii, chci, aby vypovídal o minulosti země i o současném Afghánistánu. Incoming byl ve srovnání s tímto projektem jen taková přípravka.

Zkušenost s natáčením v prostředí zmítaném válkou máte již z hraného filmu Mladí muži poznávají svět, který se odehrával ve válečném Sarajevu. Co tyto zážitky spojovalo?

Mnoho věcí. Jednalo se sice o odlišný druh války, ale pocity jsem zažíval podobné. Atmosféra strachu, neustálá přítomnost nebezpečí, nehostinné prostředí, to všechno měly obě situace společné. V Afghánistánu jsem se přece jen cítil bezpečněji, protože jsme byli pod ochranou armády, na druhou stranu jsme kvůli tomu byli pořád pod dohledem, a nemohli jsme bez souhlasu vojáků ani vystoupit z auta. Musím ovšem přiznat, že mě nebezpečné situace vždy lákaly a jsem svým způsobem rád, že jsem si válečnou zkušenost zopakoval. Jednak mě to stimuluje k větší kreativitě, a hlavně vám takové zážitky vždy otevřou oči. Teprve na místě konfliktu si člověk uvědomí, že daná realita vypadá jinak, než jak nám ji servírují média. Čím hlouběji jsem se situací v Afghánistánu zabýval, tím víc jsem pochyboval, zda měly snahy mezinárodního společenství smysl, jestli to stálo za ty peníze a ztracené životy. Nakonec jsem došel k tomu, že činnost rekonstrukčního týmu měla nepochybně pozitivní efekt, ale je možné, že za dva tři roky bude všechno vypadat jinak.

Jak se vám natáčely například rizikové scény v krytu?

Bylo zajímavé sledovat, jak se i při takto extrémních situacích lidé snažili vtipkovat, potlačovat nepříjemné pocity. Evidentně byli na poplachy zvyklí, opakovaly se několikrát za den. Časem jsme si zvykli i my, byť běhat ve tři ráno do krytu v pyžamu pochopitelně nebylo příjemné.

Jedním z důležitých témat, jež snímek řeší, je problematická komunikace se samotnými Afghánci. Bývalý šéf Provinčního rekonstrukčního týmu Václav Pecha ve filmu říká, že komunikace s místními nefungovala, že jim Západ dostatečně nenaslouchal. Souhlasíte s tím?

Lepší komunikaci bránila řada věcí. Jednak členové týmu měli na navázání spolupráce málo času, mimo jiné i díky tomu, že se posádky často střídaly. Afghánci zároveň měli problém smířit se s odlišnými zvyky cizinců: popuzovaly je i takové drobnosti, že se pracovníci týmů před vchodem do domu nezouvali. Bližšímu kontaktu s místními bránilo také velké množství byrokratických omezení. Obecně si myslím, že práce provinčních rekonstrukčních týmů začala příliš pozdě. Američané by se do budoucna mohli poučit, že nemají čtyři roky po zásahu sedět na zadku, a až pak uvažovat, co by mohli udělat pro místní lidi. Nicméně když přihlédneme k tomu množství komplikací, řekl bych, že kontakt probíhal ještě relativně dobře.

Ve filmu se objevují scény, které kontakt s Afghánci přímo zachycují. Jaký dojem jste získal z těchto setkání?

My jsme za svůj pobyt moc kontaktů s místními nezažili, proto je takových scén ve filmu jen pár. Zároveň nás zaujalo, že ani členové týmu s nimi nepřicházeli tak často do styku. Jak mají potom chápat, jak se jim žije… Snažili jsme se tento problém zpětně reflektovat, proto jsme se členů rekonstrukčního týmu speciálně na tento problém často ptali. Jak jste už částečně zmínil, bývalí šéfové týmu Václav Pecha a Matyáš Zrno se k této otázce vyjadřovali velmi kriticky. 

Mnozí by vašemu snímku mohli vytknout, že v něm zaznívají jen názory lidí z rekonstrukčního týmu, kteří by smysl své činnosti a působení NATO v Afghánistánu asi těžko zpochybňovali. Uvědomoval jste si tento problém při natáčení?

Já jsem se celou dobu strašně bál, že to vyzní jako nějaký propagandistický pamflet. Osobně nezastírám, že s přítomností mezinárodního společenství v Afghánistánu souhlasím a činnost týmu mi připadala smysluplná, ale obavy z jednostrannosti jsem pochopitelně měl. Lidé z týmu byli fakticky zaměstnanci Ministerstva zahraničí, tudíž jsem měl strach, že nebudou chtít mluvit proti zájmům svého zaměstnavatele. Naštěstí se mi podařilo natočit v Praze rozhovory právě s bývalými šéfy týmu, kteří s odstupem hodnotili řadu věcí velmi kriticky.  Primárně jsme chtěli zjistit, jak ti lidé žijí a jak se jim pracovalo v tak obtížných podmínkách. Jednalo se o ojedinělou zkušenost, která ukázala, že naše země disponuje lidmi schopnými pomáhat v zahraničí. Minimálně z tohoto důvodu stálo za to jejich činnost zaznamenat. 

Otázka legitimity působení mezinárodního společenství v Afghánistánu je poměrně kontroverzní. Ve vašem filmu necháváte mluvit jen jednu stranu sporu. Nechybí ve filmu kritický hlas zvenčí?

Opět říkám, že jsem film pojal jako zkoumání lidí, kteří měli s prostředím vlastní zkušenosti. Aby se tam najednou objevil nějaký filosof nebo novinář, který by začal mluvit o tom, jak všechno bylo špatně, mi nepřipadalo vhodné, působilo by to jako pěst na oko. Neříkám, že jsem o této možnosti nepřemýšlel, ale nenapadl mě nikdo, kdo by byl schopen mluvit o tomto tématu rozumně.

Opravdu byste nebyl schopen najít odborníka s odlišným názorem na afghánský konflikt?

Copak o to, několik takových lidí znám, ale jejich názory k dané věci nepokládám za relevantní. Nějaké pošuky z Práva nepovažuji za odborníky. Kdo jiný je u nás k činnosti NATO v Afghánistánu kritický? Nějaký levičácký magoři, a ti mě vůbec nezajímaj (smích).

Režisér Radim Špaček vystudoval pražskou hereckou konzervatoř a na FAMU obor režie. Již ve svých dvaceti letech natočil za války v Sarajevu celovečerní polohraný dokument Mladí muži poznávají svět (1993), který sklidil řadu ocenění. Kromě tvorby hraných a dokumentárních filmů se věnuje také televizním projektům, režíroval např. pořad Etiketa pro ČT nebo seriál Letiště pro TV Prima. Je jediným českým režisérem, který za svou filmovou kariéru získal jak Českého lva za nejlepší film (Pouta v roce 2010), tak i Plyšového lva za film nejhorší (Rychlé pohyby očí v roce 1998). 




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

f4.13DOK.REVUE
27. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film