Post-hysterie?

dok.revue 6.14

Videogramy jedné revoluce

Poslednímu letošnímu číslu dok.revue tradičně vládne výroční anketa o největším dokumentárním a knižním zážitku roku. Řada respondentů se shodla na tom, že takovým filmem je snímek Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec parlamentní demokracie. Jde o unikátní portrét autora a doby i toho, jak se vztahovat k historii a jak se z ní poučit. Historie či spíš posthistorie se stala i tématem několika dalších textů tohoto čísla. Žijeme opravdu v posthistorickém světě, jak tvrdil například Vilém Flusser? V našem současném světě se podle něj stírá hranice mezi realitou a fikcí či vědou a uměním. Podle Flussera žijeme ve světě, kde je patrná všudypřítomnost technických zařízení a z toho důvodu se přestaly dále vyvíjet samotné dějiny. „Ztratili jsme touhu po jiných dějinách než po těch simulovaných technickými obrazy.“ 

Téma posthistorie bylo časté zejména v akademických kruzích v devadesátých letech minulého století, a to hlavně ve vztahu k západní formě liberální demokracie jako k finálnímu společensko-ekonomickému modelu. Rumunský dokumentarista Andrei Ujica, jenž v prosinci v Praze představil své filmy a s nímž přinášíme v tomto čísle rozhovor, prý už od začátku cítil, že všechny koncepty, které obsahují termín „post“, jsou spíše zajímavou intelektuální hrou. „Z hlediska zdravého rozumu nemůžete žít po skončení historie. Posthistoricky se můžete cítit až post mortem,“ směje se Ujica. Sám přitom ve svých vrcholných dílech jako jsou Videogramy jedné revoluce (ve spolupráci s Harunem Farockim) a Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca usiloval o historickou rekonstrukci osobní i kolektivní paměti a o uvědomění si toho, jaká pravidla ji utvářela. Na druhou stranu Flusserovi shodou okolností přitakává v tom, že podle něj „od masového rozšíření internetu a sociálních sítí došlo k atomizaci společenských názorů a tato základní jednotka se atomizovala také. Dochází k chaotické multiplikaci obrazů. Proto si myslím, že se nacházíme v určitém zvláštním pre-kulturním stadiu. Pověry a fake news se stávají motorem společenského dění,“ rozvádí v rozhovoru Ujica. 

O fake news se ve své masterclass na letošním jihlavském festivalu zmínil i další rumunský tvůrce Cristi Puiu, který byl letos porotcem soutěžní jihlavské sekce Opus Bonum. Jeho názory vyslovené na masterclass si můžete přečíst v rubrice Sport. Puiu si v této souvislosti postěžoval na obecně přijímaný názor, že žijeme v postpravdivém světě, kde už neexistují pravda ani fakta. „Opravdu mě zneklidňuje, když v klidu přijímáme, že lži jsou všudypřítomné, nedá se s nimi nic dělat a pravda neexistuje. Já netvrdím, že pravda je něco, čeho lze dosáhnout a co lze vlastnit, ale odmítám se vzdát představy, že je cílem umístěným v nekonečnu před námi, k němuž musíme směřovat a k němuž se musíme přibližovat... Filmům pravda jako každé doméně našeho života dodává tu největší hodnotu.“ Puiu se domnívá, že lidé, kteří přestali věřit v pravdu, ji nahrazují propagandou. Prázdnými koncepty sloužícími konkrétním politickým funkcím. „A to není v pořádku! Jsou to jen kouzelnické triky, jaké předvádí David Copperfield.“ Lidé se zkušeností s komunistickým režimem prý přesně vědí, o čem režisér mluví. „Jestli tuhle hru brzy nezastavíme, budeme mít vážný problém. Budeme odsouzeni k opakování chyb 20. století,“ dodal Puiu na ji.hlavské masterclass. 

Otázka, jak se dnes vztahovat k dějinám a zda žijeme v éře posthistorie či postpravdy, je složitá. O to náročnější je, jak dějiny – zejména ty moderní – zprostředkovat dalším generacím. Ivo Bystřičan o tom natáčí s youtuberem Kovym dokumentární road movie, která mapuje výuku-nevýuku moderních dějin na českých školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. O natáčení svého nového snímku podává zprávu v rubrice Nový film. Dochází k závěru, že studentům napříč republikou výuka moderních dějin chybí. Jaká by měla být?




6.19DOK.REVUE
20. 12. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková