Post-hysterie?

dok.revue 6.14

Videogramy jedné revoluce

Poslednímu letošnímu číslu dok.revue tradičně vládne výroční anketa o největším dokumentárním a knižním zážitku roku. Řada respondentů se shodla na tom, že takovým filmem je snímek Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec parlamentní demokracie. Jde o unikátní portrét autora a doby i toho, jak se vztahovat k historii a jak se z ní poučit. Historie či spíš posthistorie se stala i tématem několika dalších textů tohoto čísla. Žijeme opravdu v posthistorickém světě, jak tvrdil například Vilém Flusser? V našem současném světě se podle něj stírá hranice mezi realitou a fikcí či vědou a uměním. Podle Flussera žijeme ve světě, kde je patrná všudypřítomnost technických zařízení a z toho důvodu se přestaly dále vyvíjet samotné dějiny. „Ztratili jsme touhu po jiných dějinách než po těch simulovaných technickými obrazy.“ 

Téma posthistorie bylo časté zejména v akademických kruzích v devadesátých letech minulého století, a to hlavně ve vztahu k západní formě liberální demokracie jako k finálnímu společensko-ekonomickému modelu. Rumunský dokumentarista Andrei Ujica, jenž v prosinci v Praze představil své filmy a s nímž přinášíme v tomto čísle rozhovor, prý už od začátku cítil, že všechny koncepty, které obsahují termín „post“, jsou spíše zajímavou intelektuální hrou. „Z hlediska zdravého rozumu nemůžete žít po skončení historie. Posthistoricky se můžete cítit až post mortem,“ směje se Ujica. Sám přitom ve svých vrcholných dílech jako jsou Videogramy jedné revoluce (ve spolupráci s Harunem Farockim) a Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca usiloval o historickou rekonstrukci osobní i kolektivní paměti a o uvědomění si toho, jaká pravidla ji utvářela. Na druhou stranu Flusserovi shodou okolností přitakává v tom, že podle něj „od masového rozšíření internetu a sociálních sítí došlo k atomizaci společenských názorů a tato základní jednotka se atomizovala také. Dochází k chaotické multiplikaci obrazů. Proto si myslím, že se nacházíme v určitém zvláštním pre-kulturním stadiu. Pověry a fake news se stávají motorem společenského dění,“ rozvádí v rozhovoru Ujica. 

O fake news se ve své masterclass na letošním jihlavském festivalu zmínil i další rumunský tvůrce Cristi Puiu, který byl letos porotcem soutěžní jihlavské sekce Opus Bonum. Jeho názory vyslovené na masterclass si můžete přečíst v rubrice Sport. Puiu si v této souvislosti postěžoval na obecně přijímaný názor, že žijeme v postpravdivém světě, kde už neexistují pravda ani fakta. „Opravdu mě zneklidňuje, když v klidu přijímáme, že lži jsou všudypřítomné, nedá se s nimi nic dělat a pravda neexistuje. Já netvrdím, že pravda je něco, čeho lze dosáhnout a co lze vlastnit, ale odmítám se vzdát představy, že je cílem umístěným v nekonečnu před námi, k němuž musíme směřovat a k němuž se musíme přibližovat... Filmům pravda jako každé doméně našeho života dodává tu největší hodnotu.“ Puiu se domnívá, že lidé, kteří přestali věřit v pravdu, ji nahrazují propagandou. Prázdnými koncepty sloužícími konkrétním politickým funkcím. „A to není v pořádku! Jsou to jen kouzelnické triky, jaké předvádí David Copperfield.“ Lidé se zkušeností s komunistickým režimem prý přesně vědí, o čem režisér mluví. „Jestli tuhle hru brzy nezastavíme, budeme mít vážný problém. Budeme odsouzeni k opakování chyb 20. století,“ dodal Puiu na ji.hlavské masterclass. 

Otázka, jak se dnes vztahovat k dějinám a zda žijeme v éře posthistorie či postpravdy, je složitá. O to náročnější je, jak dějiny – zejména ty moderní – zprostředkovat dalším generacím. Ivo Bystřičan o tom natáčí s youtuberem Kovym dokumentární road movie, která mapuje výuku-nevýuku moderních dějin na českých školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. O natáčení svého nového snímku podává zprávu v rubrice Nový film. Dochází k závěru, že studentům napříč republikou výuka moderních dějin chybí. Jaká by měla být?




6.19DOK.REVUE
20. 12. 2019


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film