Post-hysterie?

dok.revue 6.14

Videogramy jedné revoluce

Poslednímu letošnímu číslu dok.revue tradičně vládne výroční anketa o největším dokumentárním a knižním zážitku roku. Řada respondentů se shodla na tom, že takovým filmem je snímek Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec parlamentní demokracie. Jde o unikátní portrét autora a doby i toho, jak se vztahovat k historii a jak se z ní poučit. Historie či spíš posthistorie se stala i tématem několika dalších textů tohoto čísla. Žijeme opravdu v posthistorickém světě, jak tvrdil například Vilém Flusser? V našem současném světě se podle něj stírá hranice mezi realitou a fikcí či vědou a uměním. Podle Flussera žijeme ve světě, kde je patrná všudypřítomnost technických zařízení a z toho důvodu se přestaly dále vyvíjet samotné dějiny. „Ztratili jsme touhu po jiných dějinách než po těch simulovaných technickými obrazy.“ 

Téma posthistorie bylo časté zejména v akademických kruzích v devadesátých letech minulého století, a to hlavně ve vztahu k západní formě liberální demokracie jako k finálnímu společensko-ekonomickému modelu. Rumunský dokumentarista Andrei Ujica, jenž v prosinci v Praze představil své filmy a s nímž přinášíme v tomto čísle rozhovor, prý už od začátku cítil, že všechny koncepty, které obsahují termín „post“, jsou spíše zajímavou intelektuální hrou. „Z hlediska zdravého rozumu nemůžete žít po skončení historie. Posthistoricky se můžete cítit až post mortem,“ směje se Ujica. Sám přitom ve svých vrcholných dílech jako jsou Videogramy jedné revoluce (ve spolupráci s Harunem Farockim) a Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca usiloval o historickou rekonstrukci osobní i kolektivní paměti a o uvědomění si toho, jaká pravidla ji utvářela. Na druhou stranu Flusserovi shodou okolností přitakává v tom, že podle něj „od masového rozšíření internetu a sociálních sítí došlo k atomizaci společenských názorů a tato základní jednotka se atomizovala také. Dochází k chaotické multiplikaci obrazů. Proto si myslím, že se nacházíme v určitém zvláštním pre-kulturním stadiu. Pověry a fake news se stávají motorem společenského dění,“ rozvádí v rozhovoru Ujica. 

O fake news se ve své masterclass na letošním jihlavském festivalu zmínil i další rumunský tvůrce Cristi Puiu, který byl letos porotcem soutěžní jihlavské sekce Opus Bonum. Jeho názory vyslovené na masterclass si můžete přečíst v rubrice Sport. Puiu si v této souvislosti postěžoval na obecně přijímaný názor, že žijeme v postpravdivém světě, kde už neexistují pravda ani fakta. „Opravdu mě zneklidňuje, když v klidu přijímáme, že lži jsou všudypřítomné, nedá se s nimi nic dělat a pravda neexistuje. Já netvrdím, že pravda je něco, čeho lze dosáhnout a co lze vlastnit, ale odmítám se vzdát představy, že je cílem umístěným v nekonečnu před námi, k němuž musíme směřovat a k němuž se musíme přibližovat... Filmům pravda jako každé doméně našeho života dodává tu největší hodnotu.“ Puiu se domnívá, že lidé, kteří přestali věřit v pravdu, ji nahrazují propagandou. Prázdnými koncepty sloužícími konkrétním politickým funkcím. „A to není v pořádku! Jsou to jen kouzelnické triky, jaké předvádí David Copperfield.“ Lidé se zkušeností s komunistickým režimem prý přesně vědí, o čem režisér mluví. „Jestli tuhle hru brzy nezastavíme, budeme mít vážný problém. Budeme odsouzeni k opakování chyb 20. století,“ dodal Puiu na ji.hlavské masterclass. 

Otázka, jak se dnes vztahovat k dějinám a zda žijeme v éře posthistorie či postpravdy, je složitá. O to náročnější je, jak dějiny – zejména ty moderní – zprostředkovat dalším generacím. Ivo Bystřičan o tom natáčí s youtuberem Kovym dokumentární road movie, která mapuje výuku-nevýuku moderních dějin na českých školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. O natáčení svého nového snímku podává zprávu v rubrice Nový film. Dochází k závěru, že studentům napříč republikou výuka moderních dějin chybí. Jaká by měla být?




6.19DOK.REVUE
20. 12. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue