Post-hysterie?

dok.revue 6.14

Videogramy jedné revoluce

Poslednímu letošnímu číslu dok.revue tradičně vládne výroční anketa o největším dokumentárním a knižním zážitku roku. Řada respondentů se shodla na tom, že takovým filmem je snímek Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec parlamentní demokracie. Jde o unikátní portrét autora a doby i toho, jak se vztahovat k historii a jak se z ní poučit. Historie či spíš posthistorie se stala i tématem několika dalších textů tohoto čísla. Žijeme opravdu v posthistorickém světě, jak tvrdil například Vilém Flusser? V našem současném světě se podle něj stírá hranice mezi realitou a fikcí či vědou a uměním. Podle Flussera žijeme ve světě, kde je patrná všudypřítomnost technických zařízení a z toho důvodu se přestaly dále vyvíjet samotné dějiny. „Ztratili jsme touhu po jiných dějinách než po těch simulovaných technickými obrazy.“ 

Téma posthistorie bylo časté zejména v akademických kruzích v devadesátých letech minulého století, a to hlavně ve vztahu k západní formě liberální demokracie jako k finálnímu společensko-ekonomickému modelu. Rumunský dokumentarista Andrei Ujica, jenž v prosinci v Praze představil své filmy a s nímž přinášíme v tomto čísle rozhovor, prý už od začátku cítil, že všechny koncepty, které obsahují termín „post“, jsou spíše zajímavou intelektuální hrou. „Z hlediska zdravého rozumu nemůžete žít po skončení historie. Posthistoricky se můžete cítit až post mortem,“ směje se Ujica. Sám přitom ve svých vrcholných dílech jako jsou Videogramy jedné revoluce (ve spolupráci s Harunem Farockim) a Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca usiloval o historickou rekonstrukci osobní i kolektivní paměti a o uvědomění si toho, jaká pravidla ji utvářela. Na druhou stranu Flusserovi shodou okolností přitakává v tom, že podle něj „od masového rozšíření internetu a sociálních sítí došlo k atomizaci společenských názorů a tato základní jednotka se atomizovala také. Dochází k chaotické multiplikaci obrazů. Proto si myslím, že se nacházíme v určitém zvláštním pre-kulturním stadiu. Pověry a fake news se stávají motorem společenského dění,“ rozvádí v rozhovoru Ujica. 

O fake news se ve své masterclass na letošním jihlavském festivalu zmínil i další rumunský tvůrce Cristi Puiu, který byl letos porotcem soutěžní jihlavské sekce Opus Bonum. Jeho názory vyslovené na masterclass si můžete přečíst v rubrice Sport. Puiu si v této souvislosti postěžoval na obecně přijímaný názor, že žijeme v postpravdivém světě, kde už neexistují pravda ani fakta. „Opravdu mě zneklidňuje, když v klidu přijímáme, že lži jsou všudypřítomné, nedá se s nimi nic dělat a pravda neexistuje. Já netvrdím, že pravda je něco, čeho lze dosáhnout a co lze vlastnit, ale odmítám se vzdát představy, že je cílem umístěným v nekonečnu před námi, k němuž musíme směřovat a k němuž se musíme přibližovat... Filmům pravda jako každé doméně našeho života dodává tu největší hodnotu.“ Puiu se domnívá, že lidé, kteří přestali věřit v pravdu, ji nahrazují propagandou. Prázdnými koncepty sloužícími konkrétním politickým funkcím. „A to není v pořádku! Jsou to jen kouzelnické triky, jaké předvádí David Copperfield.“ Lidé se zkušeností s komunistickým režimem prý přesně vědí, o čem režisér mluví. „Jestli tuhle hru brzy nezastavíme, budeme mít vážný problém. Budeme odsouzeni k opakování chyb 20. století,“ dodal Puiu na ji.hlavské masterclass. 

Otázka, jak se dnes vztahovat k dějinám a zda žijeme v éře posthistorie či postpravdy, je složitá. O to náročnější je, jak dějiny – zejména ty moderní – zprostředkovat dalším generacím. Ivo Bystřičan o tom natáčí s youtuberem Kovym dokumentární road movie, která mapuje výuku-nevýuku moderních dějin na českých školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. O natáčení svého nového snímku podává zprávu v rubrice Nový film. Dochází k závěru, že studentům napříč republikou výuka moderních dějin chybí. Jaká by měla být?




6.19DOK.REVUE
20. 12. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.