Podle čaroděje

Vizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.

Podle čaroděje

Život je osamělým průchodem nehostinnou pouští, při kterém se nesmíme zapomenout ohlédnout, což může být smrtelné. Pomoci může zrcadlo. Nabízí totiž možnost přežití, ale jen pokud využijeme nabídky prostoupit skrze něj dál, za hranice sebe samých. Za odraz tohoto světa, kam už nedohlédneme. Tam, kde se mísí krajiny, postavy a zapomenuté příběhy se sny o možnostech, co ještě prožít můžeme. A také uzavřené kapitoly, jež už nelze otevřít, protože nás míjejí nebo až příliš přesahují. Slepé uličky, nerealizované nápady. Nebo je ještě šance? Dotknout se na chvíli a pak zmizet, za obzor moře vědomí.  

I. Skryté stopy Alice Rahon

Před několika lety jsem při zkoumání díla surrealistické umělkyně Leonory Carrington narazila na dvě vedlejší informace, jež se posléze ukázaly pro mou další práci zásadními. Narazila jsem totiž na film La femme 100 têtes, adaptaci kolážového románu Maxe Ernsta, který byl po jistou dobu jejím životním partnerem. Film byl uvozen logem „Sandoz“. V té době jsem netušila, že se nejedná o řadovou produkční společnost, ale o jednu z největších farmaceutických firem světa. Následné zjištění překvapivých souvislostí o pozadí společnosti a originalitě jejího filmového portfolia mě vedly k zahájení projektu, jenž se později stal součástí mého doktorského výzkumu na FAMU. Druhou informací, na niž jsem při studiu Carrington narazila, byla zmínka o další surrealistické umělkyni  Alici Rahon a jejím filmu Le Magicien. A to byl zase počátek mé filmové cesty za enigmatickým snímkem, který se ještě před svým dokončením ve čtyřicátých letech ztratil, a nezůstalo po něm více než pár dokumentačních fotografií z natáčení. 

Rahon byla jednou z méně známých postav francouzské a později mexické surrealistické scény. V předválečné Francii se projevovala hlavně jako básnířka, k výtvarné tvorbě naplno přešla po emigraci do Mexika. Na konci čtyřicátých let Rahon natočila svůj jediný film, Le Magicien, vyprávějící příběh čaroděje, který jako jediný přeživší nukleární katastrofy dostal za úkol stvořit nový svět. Umělkyně na experimentálním filmu pracovala se svým tehdejším manželem Edwardem FitzGeraldem, scénografem Luise Buñuela. Celý proces natáčení financovali tvůrci sami, včetně vyvolávání barevného filmového materiálu. Na ambiciózní projekt nakonec několikanásobně doplatili; nejen, že utratili všechny své finanční rezervy, ale s ukončením natáčení, jež způsobil nezájem možných investorů do filmu, se rozpadl i jejich vztah. Film tak zůstal nedokončen – Rahon s FitzGeraldem jej promítali pouze jednou bez zvukové stopy a barevných korekcí v New Yorku v Galerii Willard, aby sehnali finance, což se nezdařilo. Po rozchodu obou umělců se filmový materiál nadobro ztratil, podařilo se dohledat pouze několik fotografií z natáčení filmu. Rahon ve filmové tvorbě již nepokračovala a po zbytek své tvůrčí kariéry se věnovala především malbě. 

Specifickou součástí jejího narativu je také její pozice v rámci umělecké scény. Rahon nebyla, stejně jako ostatní surrealistické umělkyně, za svého života adekvátně doceněna; závěr své tvůrčí kariéry dokonce prožila v existenciální nouzi umocněné tělesnými i psychickými zdravotními problémy. Kromě všeobecného sexismu doby a umělecké scény k tomu přispěla také sama surrealistická skupina, která ženy často objektivizovala a znemožňovala umělkyním dostatečně realizovat tvůrčí potenciál. Dílo Alice Rahon tak prožívá zvýšený zájem odborné veřejnosti až v této době, třicet let po smrti umělkyně (zajímavostí je, že u Leonory Carrington nebo Remedios Varo přišlo toto objevení zhruba o dekádu dříve než u Rahon).

II. Trasy čaroděje

Jako by ztracený film Čaroděj byl vlastně klíčem, jak složitý životní příběh jeho autorky  uchopit. Film, který není, a jeho potencialita se tak staly výchozím bodem mého hledání. Po čem jsem pátrala? Spíše po samotném čaroději než po nedokončeném filmu nebo jeho autorce. Po tom, kdo nám rozevře ony možnosti, co absence filmu nabízí. 

Překročila jsem moře i řeky, putovala po stopách Rahon, ale nakonec jsem došla sama k sobě, ke svým motivům i krajinám. Přes bretaňské pláže a megality Carnacu, mexickou sopku a ostrovní pouště zpět ke kopcům Českého středohoří a důvěrně známé zahradě. Rahon ve svých dílech kontinuálně tematizovala konkrétní místa, ať už ta hmotná, nebo abstraktní, a proto i Podle čaroděje je vlastně jakýmsi cestopisem po trasách, kudy chodí čarodějové. Filmoví i pradávní. Vnikem do vrstev filmu a za ně, za film a jeho rámec. Za zrcadlo. Za vidění. Na kopec, kde je vše blíže vyššímu. 
 

Záběr z experimentálního snímku Podle čaroděje
 

Aby mohlo přijít vyprázdnění, musí nastat katastrofa. Vymizení. Hlavně sebe. Nukleární tragédie jako pole k tvorbě. Čaroději se v původním filmu natřikrát nepodařilo stvořit nového člověka. Rahon ani nedokončila svůj film. Je to vlastně legenda o každém uměleckém díle, jež nikdy nemůže skutečné být, protože se skrývá v odrazu. V okamžiku, kdy se dostane na povrch, už mizí. Čaroděj je tak výsostným dílem stávání se. Stává se ještě teď, právě tady, v těchto slovech. 

Nakonec se největším z mágů stává ten, kdo prohrává, a přesto vytrvá. V mé verzi je to zdánlivě neživý svět, jemuž se po katastrofě podařilo přežít. Poslední hora, která se pokouší replikovat sama sebe, aby zjistila, že jediným významem je ten druhý, co chybí. Už surrealisté chápali svět jako prostor obývaný nejen organismy organickými, ale rovněž jinými druhy bytostí – anorganickými, neživými, duchy, či jinak racionálně nezařaditelnými entitami. Mýty o běžně neviditelných bytostech se staly integrální součástí surrealistického hnutí, které svou subverzivní činností narušovalo ideologii antropocentrismu a podporovalo ekologické vědomí sounáležitosti s viditelným i neviditelným světem. 

Ve filmu Podle čaroděje se pohybujeme na hranici mezi viditelným a tím, co běžnými prostředky spatřit a zachytit nelze. Proplétáme se významy a potkáváme motivy z díla Alice Rahon (sopku, zahradu, megalitické umění, čaroděje i Rahon jako filmařku) a zároveň procházíme konceptem filmu – černým rámem, filmovým políčkem, framem, základním plátnem, které ve své absolutnosti, v bodě nula vyzývá k tvorbě, byť předem ztracené. 

III. Podle čaroděje

Projekt Podle čaroděje se původně zrodil jako má diplomová práce v Ateliéru Supermédií na UMPRUM a pro tuto příležitost také vznikla zhruba polovina materiálů. Následně jsme společně s producentem Tomášem Pertoldem a jeho společností Perfilm uspěli v experimentální výzvě Státího fondu kinematografie a byli tak schopni pokračovat v natáčení, které nás zavedlo do Francie, na Kapverdy a vzdáleně také do Mexika. Kontakt se zahraniční scénou byl pro projekt od začátku zásadní – díky tomu, že jsem členkou Mezinárodní společnosti pro studium surrealismu (International Society for The Study of Surrealism – ISSS), jsem se v létě 2019 na druhé výroční konferenci této organizace v Exeteru setkala s kurátorkou Tere Arcq, významnou odbornicí na téma surrealistických umělkyň v Mexiku. Arcq v té době připravovala velkou retrospektivní výstavu Alice Rahon pro Museum of Contemporary Art North Miami v USA a v té souvislosti ji napadlo, že by světová premiéra filmu mohla proběhnout jako doprovodný program výstavy. Premiéra se pak skutečně konala v únoru letošního roku v Miami v rámci skvělé výstavy Alice Rahon: Poetic Invocations.  

Je to sen nebo jsme se přeci jen ohlédli? Prostoupili jsme tam, kam to jen šlo? Snad je jediným významem umění odvaha nebát se ztráty. Svého díla, autorství, sebe sama.





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueVěčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.Jan Gogola ml.
dok.revueKdo se se mnou zatočíStudentka Katedry animované tvorby na FAMU Adéla Križovenská přibližuje vznik svého krátkého animovaného dokumentu Kdo se se mnou zatočí, který je součástí celovečerního pásma toho nejlepšího ze současných studentských animovaných filmů s názvem FAMU v kině 01, jenž je od 20. srpna v českých kinech.Adéla Križovenská

starší články

.DOK.REVUE
31. 10. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.