Plánovaná naděje

S Benjaminem Tučkem (nejen) o územním plánování a aktivním zapojení občanů

Plakát k filmu Plán

Film Plán otevírá prostor pro diskuzi jak uvnitř dokumentu samotného, tak prostřednictvím debat, které projekce provázejí. Vychází z osobní zkušenosti a vytváří podhoubí pro angažovaný přístup veřejnosti.

Jaké okolnosti vás přiměly natočit tento film?
Impulsem pro natáčení filmu se stala moje zkušenost z místa, kde v Praze žiju. Architektonicky cenná funkcionalistická továrna byla zastupitelstvem prodána soukromému investorovi. Bez veřejné diskuze, bez snahy najít nový, veřejně prospěšný smysl vysloužilé fabrice. Objekt byl ještě několikrát „přeprodán“, až se z něj stal průměrný developerský projekt, motivovaný snahou o největší zisk, bez ambice přispět k zlepšení poměrů v místě, kde stojí. Po této zkušenosti jsem začal natáčet film Plán. Zajímalo mě, kde a co se staví, kdo to platí. V jakých souvislostech uvažujeme, když mluvíme o veřejném prostoru. Jak daleko sahá naše představivost vývoje města, naše schopnost podílet se na jeho vývoji, jaké má kdo pravomoci a jakou odpovědnost. Kdo a jak město plánuje? Přes pražský magistrát a zrušený koncept Bémova nového územního plánu jsem se přirozeně posunul k úvaze o korupci a atrofované demokracii. Téma je složité a rozhodně nenabízí černobílé vidění světa. To mě zajímalo. Možnost formulovat zprávu o naší společnosti. Vždyť co jiného než mapa je k takovému popisu vhodnější?

Natáčení trvalo pět let, během kterých jste oslovil řadu lidí. S jakými reakcemi z jejich strany jste se setkával?
Dotazovaní přibývali dominovým efektem, jak postupovalo natáčení, a sílily tlaky ve společnosti, které vyvrcholily volbami v roce 2010 a „revolucí“ na pražském magistrátu. Touha po změně zavedených pravidel visela ve vzduchu, většina účinkujících nás odkazovala na další zainteresované, což přispělo k posílení dojmu města jako krystalu, jak v úvodu filmu říká Pavel Bém. Když tím krystalem pootočíte, tak město vidíte jinak, v nových souvislostech. Je to návod, jak film vnímat, klíč k jeho uchopení. Každé pootočení nabízí jiný výklad nebo upřesňuje a posunuje ten předchozí. Slovo plán je metaforou. Filmem se vlastně ptáme, zdali máme nějaký plán, který by byl odpovědí na mnohde panující chaos.

Forma číselných údajů spojená s efektivními záběry města evokuje současný „trend“ propagačních videí a videoklipů. Vkládal jste do tohoto formálního pojetí titulkového komentáře nějaký specifický význam?
Titulky filmu představují informační rovinu, jejich sběr a ověřování uváděných dat zabraly půl roku. Forma titulků šetří čas: kdyby měl někdo čísla vyslovovat, bylo by to nudné a mnohem delší. Titulky vytvářejí grafickou linii, pečlivě budovanou a akcentovanou i hudebně. Některé údaje jsou tak ohromující a mají takovou vypovídající sílu, že další komentář není třeba.

Diskuze a občanská angažovanost

Film byl uváděn nejen v klasické distribuci, ale také na různých místech Prahy, kde ho doprovázely odborné diskuze. Myslíte si, že film má sílu něco změnit? Vidíte ještě instituci kina jako vhodnou pro tento typ filmů, nebo si podobně jako váš film musí hledat publikum jinde?
Film nemá ambici měnit systém, ale nastavovat zrcadlo může účinně. Někteří ze zástupců jedné městské části, kteří ve filmu aktivně vystupují, dosáhli v komunálních volbách před čtrnácti dny rozhodného vítězství. Po volbách mi poděkovali, že film k jejich úspěchu prý trochu přispěl. Samozřejmě je rozhodující dostat film k divákům, vzbudit jejich pozornost. I proto jsme premiéru Plánu směřovali k datu komunálních voleb, kdy bylo téma filmu vždy bouřlivě diskutované. Kromě distribuce v kinech Aerofilms jsme pořádali mimořádné projekce Plánu doprovázené diskuzemi, kam jsme zvali nejen architekty, ale i zastupitele a občany městských částí, kde jsme natáčeli a promítali. A okamžitě jsme nabídli film ke streamování na www.aerovod.cz. Věřím, že uvedení filmu je dobré doprovodit odpovídajícím typem události. Cesta Plánu po Praze měla místy charakter hudebního turné. Vyprodané sály násobí energii a film na ní doletí k více lidem.

Reakce na váš film byly často motivované nesouhlasem s angažovaností vašeho filmu. Měl jste už někdy podobnou zkušenost, nebo jste se do "politiky" pustil poprvé? Jaké to pro filmaře je?
O motivaci nesouhlasem s angažovaností slyším od vás poprvé. Film o územním plánu, korupci a veřejném prostoru snad ani nemůže být neangažovaný?! Nežijeme v Moskvě třicátých let 20. století, kdy v představě Michaila Bulgakova přijde velký černý kocour a každému lháři utrhne hlavu. To film zatím neumí, i když někdy by to možná neškodilo. V předcházejícím dokumentu Tantra (2010) jsem se zabýval intimitou, film mimo jiné ukazoval lidskou nahotu. V tomto smyslu jsem tedy zkušenost měl – dotýkat se citlivých věcí, snažit se je zpřístupnit divákovi a nemanipulovat. V souvislosti s Plánem a zkušeností s politikou si dovolím paralelu s naším projektem internetového seriálu Kancelář Blaník. Tady zobrazujeme mnohdy podobné zákulisní praktiky formou hrané grotesky. Jde o druhou stranu stejné mince.

Jaké sdělení může váš film přinést mimopražským občanům?
Věřím, že Praha ve filmu může představovat model, se kterým se setkáváme v mnoha městech naší republiky, jen v různě modifikovaných podobách. Je to stavebnice, jejíž součástky si sami tvoříme námi volenými zastupiteli, systémem jejich kontroly a naší vlastní aktivitou, kterou se podílíme na veřejné správě. Dosud rozšířené povědomí o tom, že věnovat se veřejnému prostoru se nikomu nevyplatí, protože z toho takzvaně nic nekouká, snad pomalu mizí. Ve hře je něco víc než okamžitý zisk – nabízí se šance žít v prostředí, které máme rádi, známe ho a záleží nám na něm. Ostatně je nejvyšší čas – jiný prostor k životu nemáme, a když si ho nebudeme vážit a starat se o něj, brzo o něj přijdeme.

Co pro Vás znamená projekce vašeho dokumentu na MFDF Ji.hlava 2014?
Velkou Českou radost.


Benjamin Tuček (1972, Brno) v roce 2000 absolvoval obor scenáristiky a dramaturgie na FAMU. Roku 2002 natočil svůj celovečerní surrealistický debut Děvčátko. Mezi jeho předešlé výrazné dokumentární počiny patří Komedie (2001) a Tantra (2010). Jako scenárista často spolupracuje s Markem Najbrtem nebo Robertem Geislerem.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

f2.14DOK.REVUE
25. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film