Omezené možnosti českého dokumentu

Rozhovor s producentem Richardem Němcem

foto: Macht2.com

Český producent Richard Němec se dlouhodobě věnuje také distribuci dokumentárních filmů. V roce 2000 založil produkční společnost Verbascum, ve které vznikly například dokumenty Cesta vzhůru, Chačipe či Venku. V roce 2009 založil sesterskou firmu Verbascum Imago, která se zaměřuje na distribuci zejména dokumentárních filmů. Prvotním jeho cílem bylo dostat dokumenty do kin, ale nyní zdůrazňuje také potřebu kreativního přístupu a hledání alternativních cest k divákovi. V rozhovoru producent vysvětluje, na jakém principu funguje projekt Česká radost v českých kinech, či co je podle něj hlavním úkolem experta Státního fondu kinematografie.

Se svojí společností Verbascum jste produkoval mnoho českých dokumentů, například režiséra Míry Janka či režisérky Olgy Špátové. Často jste své filmy také distribuoval nebo se na jejich šíření podílel. Jak jste se snažil oslovit diváky?
U každého filmu je třeba přemýšlet o tom, kdo je jeho divák, tedy kdo za zhlédnutí zaplatí nebo si film vyhledá. V prvním ročníku České radosti v českých kinech jsme uváděli film Rok života Jana Gogoly mladšího, který v kinech neměl vysokou návštěvnost. Potom jsme jej vydali na DVD a to se naopak prodávalo velmi dobře. Lidé, kteří poslouchají kapelu Katapult, o níž dokument byl, do kina příliš nechodí. Komunita kolem téhle skupiny je ale silná, všichni chtějí mít doma fyzický nosič a prodej DVD fungoval skvěle. Podobně funguje i komunita kolem horolezce Radka Jaroše z Cesty vzhůru, který ze svých expedic vydává DVD a knížky. DVD s některými tituly se tak i v dnešní době, kdy je tento formát na ústupu, prodávají velmi dobře.

Využíváte také internetovou distribuci jako VOD či streamingové portály?
Myslím, že je důležité otevírat nové kanály, kterými dostanete film k divákům. Ačkoliv sledovanost není zatím nijak zásadní a příjmy jsou zanedbatelné, tak je podstatné umožnit divákům, kteří film hledají, jej vidět. Zároveň si myslím, že se možnosti budou postupně měnit a je důležité tímto směrem investovat. U nás vyrostly dvě generace, které nepovažují pirátství za nic nemorálního, takže jakákoliv edukace a rozvoj tímto směrem je přínosem. V projektu restaurovaných filmů Jana Špáty jsme z propagačních důvodů zpřístupnili jeden film zdarma na VOD portálu DAFilms.cz. Filmů bylo celkem osmnáct a chtěli jsme Jana Špátu představit dnešní generaci. Film měl velkou sledovanost a tomuto účelu pěkně posloužil.

Je efektivní i využití nejznámějšího videoportálu YouTube?
Ano, to je další možnost. Filmy registrované producentem na YouTube jsou chráněny. Majitel práv si může sám předem určit způsob nakládání s audiovizuálním obsahem, který kdokoliv na stránky nahraje. Možnosti jsou absolutní nebo částečná blokace - automatické smazání videa určené délkou, volné nahrání nebo monetizace obsahu. Můžete mít na YouTube reklamu před filmem i během něj, což nějaké peníze generuje. Česká republika je výjimkou, kde vedle Google (s YouTube) úspěšně funguje i domácí vyhledávač Seznam.cz s vlastním videoportálem. Když jsme byli s Radkem Jarošem na expedici na K2, tak kromě toho, že jsme točili Cestu vzhůru, jsme také pro Stream.cz připravovali osmidílný seriál Mise K2, který jsme vysílali přes satelit přímo ze základního tábora. Série měla sledovanost přes milion tři sta tisíc diváků, což je na dokumentární žánr obrovská sledovanost konkurující dosud běžným kanálům distribuce. V tomto případě nešlo o zdroj financování filmu, ale hlavně  o  propagační efekt, kdy se nám podařilo vytvořit komunitu a promovat celovečerní film Cesta vzhůru.

„Je třeba přemýšlet, kdo je divákem vašeho filmu, kdo za něj zaplatí.“

Co je podle vás obvyklý rozpočet českého dokumentárního filmu?
Obvyklá částka se pohybuje mezi 1,5 a 2,5 miliony korun. Můžeme se ale dostat i do vyšších částek. Například Cesta vzhůru stála více než 4 miliony korun. Možnosti financování jsou poměrně omezené. Koprodukční vklad České televize není až zas tak závislý na rozpočtu filmu. Na konkrétní vysílací okna jsou alokované určité finance a výrobní kapacity. Podobně to funguje i u Státního fondu kinematografie. Dostali jsme se do situace, kdy jsme museli hledat i jiné zdroje. Zkoušeli jsme zahraniční, ale dokument o horolezci Radku Jarošovi, který je velmi známý v České republice, je lokální film. Nakonec jsme film vyrobili za pomoci komerčních partnerů, kteří na Cestě vzhůru participovali finančně za product placement. Bylo to poměrně netradiční financování, sponzoring v českém dokumentu není příliš obvyklý.

Jaké další zdroje kromě komerčních partnerů jste využili?
Také jsme realizovali úspěšnou crowdfundingovou kampaň na serveru Startovac.cz, kde jsme vybrali o 60 tisíc více, než byla cílová částka 300 tisíc. U crowdfundingu je také důležitý další efekt, protože vytváří komunitu, která s filmem žije a dál ho sama propaguje mezi své známé.

z filmu Cesta vzhůru

Producent tedy musí svůj film financovat z více zdrojů. Jaké jsou obecně možnosti financování českých dokumentů kromě podpory od Státního fondu kinematografie?
Možností není mnoho. Můžete koprodukovat s televizním vysílatelem. Buď s Českou televizí, nebo s HBO. Prima se také omezeně podílí na koprodukcích, spolupracovali například na Století Miroslava Zikmunda a měli zájem i o Cestu vzhůru. Dá se také jednat o předprodejích práv či minimálních garancích – předplacených zálohách na budoucí příjmy. Pak je tu možnost sponzoringu a crowdfundingu. Někteří tvůrci mají kolem sebe skupinu fanoušků, jež je ráda podpoří. Mezinárodní koprodukce je určitě další možná cesta, ale ne univerzální. V Evropě můžeme najít velké množství produkčních společností, které mezi sebou dlouhodobě spolupracují a společně vyvíjejí projekty na mezinárodní úrovni. Také existují mezinárodní fondy: Eurimages a MEDIA – Creative Europe, které poskytují dotace evropským filmům. V neposlední řadě je možné také použít tzv. pobídky, kdy Státní fond vrací určitou část uhrazených plateb v ČR. Novela zákona o audiovizi navrhuje snížit minimální výši uznatelných nákladů pro dokumenty, čímž se otevře cesta k financování i z tohoto zdroje.

Jste obsahovým i ekonomickým expertem Státního fondu kinematografie. Co konkrétně vaše práce obnáší?
Při zpracovávání posudků se snažím upozornit na možné nejasnosti v žádosti a žadatele dovést k nějakým slepým místům či trhlinám, které mohou doplnit. Nechápu roli experta jako toho, kdo by měl posuzovat a rozhodovat, ale jako toho, kdo připravuje podklady pro Radu fondu, která poté rozhoduje o udělení dotace. Není v možnostech Rady vše zkontrolovat, žádost obsahuje mnoho příloh a detailů a v každé výzvě jsou jich podány desítky.

„Snažím se upozornit na trhliny a slepá místa v žádostech o dotace.“

Měl by podle vás Státní fond kinematografie podporovat i filmy, které jsou divácké a je u nich velká šance, že si na sebe vydělají?
Rada vypracovává koncepci, na jejímž základě rozhoduje. Pouze výjimečně se v České republice stane, že si na sebe film vydělá a je v zisku v absolutních číslech. Podpora je na zvážení Rady v konkrétních případech. Kinematografie by se měla rozvíjet jako celek, ať už jde o krátké, animované, dokumentární nebo i tzv. „komerční“ filmy, které díky veřejným subvencím mohou mít možnost uspět v konkurenci na zahraničních festivalech a trzích.

Spolu s MFDF Ji.hlava jste připravil několik ročníků České radosti v českých kinech – distribučního modelu, který umožňuje několika současným českým dokumentům vstup do kinodistribuce. Jak tento projekt vznikl?
Dříve se distributoři o dokumenty příliš nezajímali, protože jim to nepřipadalo dostatečně výnosné. Jako producent jsem sám míval problém dostat svoje dokumentární filmy do kin. Tak jsme spolu s Markem Hovorkou v roce 2012 vymysleli koncept projektu Česká radost v českých kinech, který do distribuce přináší společně pět dokumentů. Chtějí-li kinaři promítat kterýkoliv z daných pěti filmů, musí naprogramovat minimálně tři. Cílem je propagovat český dokument jako celek. Byli jsme rádi, že o první ročník měl zájem i Martin Mareček se svým filmem Pod sluncem tma, který byl toho roku nejúspěšnějším českým dokumentem, i co se týče Cen české filmové kritiky, Českých lvů a dalších ocenění. Film v kinech zhlédlo více než dvacet tisíc diváků, což potvrdilo, že náš koncept funguje. Další distribuční společnosti zjistily, že dokument je žánr, který stojí za to uvádět do kin.

Česká radost v českých kinech 2014

Jakým způsobem filmy vybíráte?
Primárně vybíráme z České radosti, což je jedna soutěžní sekce na MFDF Ji.hlava. Vždy se ale objeví nějaká výjimka. V prvním ročníku jsme zařadili například snímek Em a On Vladimíra Michálka, který byl představen v  sekci Zvláštní uvedení. Výběr je ale především o naší vzájemné komunikaci a vyjednávání s producenty jednotlivých filmů. Snažíme se filmy nakombinovat tak, abychom uváděli dokumenty různorodé i s různým potenciálem; ty úspěšnější, které mohou přitáhnout pozornost diváků, vedle minoritnějších snímků, kterým projekt může pomoct.

Z jakých zdrojů Českou radost v českých kinech financujete?
Česká radost v českých kinech je závislá na podpoře Státního fondu kinematografie. Kromě toho máme partnery, s nimiž spolupracujeme v oblasti propagace, a samotná distribuce také nese část příjmů. Přehlídka podporuje filmy i začínajících filmařů, kteří moc nevědí, jak svůj snímek distribuovat. Díky našemu projektu mají šance, že se jejich filmy dostanou k divákům.  V roce 2013 se Česká radost v českých kinech neuskutečnila, protože jsme sice dostali od Fondu podporu, ale tak malou, že nebylo reálné projekt uskutečnit. Náš projekt vnímám jako službu dokumentům, která není založená primárně na výdělku a bez podpory se neobejde.

„Crowdfunding vytváří komunitu lidí, kteří s filmem žijí a sdílí jej mezi své přátelé.“

Po posledním ročníku MFDF Ji.hlava se Česká radost v českých kinech také neuskutečnila. Jaký je důvod?
S ročníkem letošním je situace bohužel podobná jako v roce 2013, podpora od Státního fondu kinematografie nebyla dostatečná. Řešíme, zda by projekt nebylo možné nějak upravit. Finančně nám ročník 2014 vyšel přibližně na nulu a víme, že nemá smysl pokračovat s nižší podporou, protože filmy by dostaly menší propagaci a jejich výsledky by pak byly slabší.

Necháváte propagaci a programování na jednotlivých kinech?
Kinaři od nás dostávají základní výbavu – každý film má svůj plakát a několik fotosek. Připravujeme také společný plakát projektu a brožurku, kde jsou prezentovány všechny filmy včetně synopsí. Díky tomu si každý, kdo přijde do kina, přečte i o ostatních filmech. Máme také trailer, který představuje všech pět filmů. Divák jde na jeden film a může se zároveň seznámit i s ostatními, dochází ke cross-promu. Volnost kinařům dáváme v nasazování filmů, protože oni sami nejlépe vědí, jaké mají diváky. Někteří kinaři promítají dokumenty například každé první úterý v měsíci, jiní filmy prezentují všechny během víkendové akce.

Jaký měl projekt ohlas, jak ze strany kin, tak diváků?
Kinařům se s balíčkem dokumentů dobře pracuje, protože je snazší promovat je pod značkou Česká radost v českých kinech. Tvůrci nejsou někdy příliš známí nebo téma samo o sobě není tak atraktivní. Zpočátku jsme ale zaznamenali i negativní reakce. Kinařům vadilo, že nemohou objednat jen jeden film. Podmínky ale byly takto nastavené, i vůči Státnímu fondu kinematografie. Film Pod sluncem tma byl divácky velmi úspěšný, ale i ty ostatní vidělo čtyři až pět tisíc lidí, což je srovnatelné s výsledky evropských filmů v našich kinech.


foto: Macht2.com

Richard Němec (1971) je český producent a distributor. Zaměřuje se především na dokumentární tvorbu, podílel se na filmech Miroslava Janka či Olgy Špátové, ale do jeho producentské tvorby patří také hrané filmy. Založil vlastní produkční společnost Verbascum a distribuční společnost Verbascum Imago. V roce 2009 se podílel na prvním českém projektu digitálního restaurování, restaurovaných filmů Jana Špáty. Je spoluzakladatelem distribučního projektu specializujícího se na dokumenty, Česká radost v českých kinech. Patří mezi obsahové a ekonomické experty při Státním fondu kinematografie.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

1.16DOK.REVUE
21. 03. 2016


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film