Olga Sommerová v historické pasti

Ztvárnění procesu s Miladou Horákovou ve filmu Do samoty v tanci.

Do samoty v tanci (Olga Sommerová, 2008)

Úvodní titulek diváka zpravuje o tom, že sleduje “dokumentární film Olgy Sommerové o procesu s Miladou Horákovou na motivy opery Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude...”. Film o procesu na motivy opery? Dává to vůbec smysl?

Opera Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude..., která měla premiéru loni v dubnu v Divadle Kolovrat, se Soňou Červenou v hlavní roli, zobrazuje proces s Miladou Horákovou pomocí autentických dobových textů – výslechových protokolů, zpráv StB, rozsudku, dopisů Horákové na rozloučenou, básní Pavla Kohouta apod. Opera přirozeně není inscenací politického monstrprocesu, ale jeho uměleckým ztvárněním, které má místy až groteskní charakter.

Film Olgy Sommerové nevybočuje z žánru „film o filmu, divadelní hře, výstavě...“. Jde o dokumentární záznam vzniku opery, v němž je reportáž ze zkoušek prostříhána s rozhovory s tvůrci, kteří vysvětlují, jak nápad vznikl a co mysleli tím kterým inscenačním prvkem (např. proč jedna postava zpívá falzetem či proč role prokurátorů hrají děti). Žánru „historický dokument“ se autorka snaží přiblížit trojím způsobem. Za prvé nechá tvůrce opery mluvit o procesu a jeho historických souvislostech, za druhé prostříhává stylizované operní scény s jejich reálnými předobrazy, tak jak byly zachyceny v dobovém dokumentárním filmu, a za třetí film doplňuje rozhovorem s poslední žijící aktérkou procesu, prokurátorkou Ludmilou Brožovou-Polednovou, a záznamem z jejího vlastního procesu z roku 2008.

Všechny tři metody Olgy Sommerové, jak učinit ze svého filmu o opeře společenský dokument o historickém tématu, však selhávají. Přestože je zajímavé dozvědět se, jak vnímají historickou skutečnost, která se stala základem opery, její autoři, Březina i Nekvasil jsou přirozeně historickými laiky a podle toho vypadají i jejich komentáře. Například Jiří Nekvasil v dokumentu říká, že odpůrci komunistů počítali s podporou Západu, protože netušili, že „svět je na několik desetiletí rozdělen dohodou na Jaltě a dále a že vlastně jsme byli dáni napospas sovětskému impériu“. To je ovšem úplná hloupost, na Jaltě se o Československu mluvilo jen v souvislosti s plánovaným postupem vojsk. O tom, že jsme se stali součástí sovětského impéria, jsme rozhodli sami v letech 1945–1948. Ve filmu dále dvakrát zazní, že dokumenty, které autoři opery používali jako podklady, byly odtajněny teprve nedávno, o čemž mají svědčit příslušná razítka. Ve skutečnosti byly však přístupné již dříve, zmíněná razítka jsou pouze byrokratickým důsledkem na konci 90. let přijatého zákona o ochraně utajovaných skutečností.

Srovnání scén opery se scénami reálného procesu nepřináší z historického hlediska nic nového. Pokud autorka dále pracuje s převzatým materiálem, jde o banální klišé: záběry „vítězného února“ s pochodujícími Lidovými milicemi, demonstraci žen za mír nebo pohledy na Stalinův pomník na Letné – z hlediska procesu poněkud anachronickými (jeho stavba začala až v roce 1952). Sommerová se také vůbec nepokouší proces s Horákovou ukotvit v historickém kontextu, a dokonce i datum, kdy se konal, se divák dozví až v druhé části filmu z řeči soudce, který čte rozsudek nad Ludmilou Brožovou-Polednovou.

Rozhovoru s Ludmilou Brožovou-Polednovou ve filmu předchází scéna, v níž Jiří Nekvasil říká, že Horáková a další obžalovaní byli právníci a že je vlastně soudili jejich bývalí kolegové a spolužáci z 20. a 30. let, kteří „vyrostli v jiném (myšleno nekomunistickém – pozn. PZ) právnickém kodexu a museli vědět, že lžou“. Vinou střihu má divák dojem, že do této kategorie patří i Ludmila Brožová-Polednová, která však ve skutečnosti byla písařkou, jejíž právní „vzdělání“ sestávalo z desetiměsíčního ideologického školení. Scény s Ludmilou Brožovou-Polednovou působí ve filmu jako samoúčelný ornament. Navíc jí Olga Sommerová klade sugestivní a zavádějící otázky, například když se jí v souvislosti s jejím procesem ptá, zda neví, že „zločiny proti lidskosti“ jsou nepromlčitelné. Brožová-Polednová však byla obžalována z vraždy, nikoli ze zločinu proti lidskosti.

Sečteno a podtrženo: Jako historický dokument film Olgy Sommerové neobstojí. Až bude chtít autorka točit nějaký další, měla by v prvé řadě pozvat ke spolupráci odborníky.





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík

starší články

2.9DOK.REVUE
13. 04. 2009


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.