Okamžitý efekt Annie Leibovitz


Annie Leibovitz: Život objektivem

Dokument Annie Leibovitz: Život objektivem o známé fotografce slavných natočila její sestra Barbara Leibovitz. Z filmu to kupodivu není příliš znát, možná aby nebyla nařčena ze zaujatosti, zvolila autorka ten nejobecnější možný přístup v dokumentu. Bohužel i ten nejnudnější.

V dokumentu sestaveném jako mozaika rychlých prostřihů defilují známé osobnosti a vzpomínají na Annie, případně mluví o svém životě Annie sama, občas pak fotografku zastihneme přímo na place při práci. Jednotlivé výpovědi jsou ale sestavené principem krátkých více méně povrchních anekdot, které Annie chválí za její mistrovství a občas se dotknou něčeho kritického, od všeho se ale hned uteče dál. Navíc je tento anekdotický princip ještě posílený ilustrativním řazením výpovědí, které nikdy nevstupují do vzájemné konfrontace. Tak například Annie v jedné chvíli mluví o tom, že být dobrou fotografkou znamená stát se součástí toho, co fotografuje. Pak následuje výpověď Arnol da Schwarzeneggera, který se pochvalně vyjádří právě o tom – Annie dokázala, abyste se cítil uvolněně, Annie se stala přirozenou součástí bodybuildingu světa. Toto neustálé zdvojování informací, jež samy o sobě navíc nejsou nijak zvlášť zajímavé, působí únavně a autorsky impotentně. Ve filmu není k Annie žádný klíč, nevyplývá žádné jasné téma, které by se týkalo její práce nebo soukromého života. Práce Annie Leibovitz se sice prolíná s dějinami americké populární kultury, občas se dotýká i politiky, k žádnému z těchto témat však dokument nic rozsáhlejšího nebo hlubšího neřekne. Populární kulturou o populární kultuře, dívat se na film je podobné jako listovat v Elle: Annie je v dokumentu ženou, která miluje svou práci, dělá ji víc než dobře a dokáže skloubit kariéru s rodinou.

Když se film stočí na fotografie Nixona po abdikaci a začne se otevírat zajímavé pole, hned ho režisérka opouští, film se spokojí s konstatováním, že Annie fotila tehdy něco jiného, než by fotili ostatní – chvíle mezi politickými momenty. Tak je to v tomto filmu vždycky, jakmile to začne být trochu zajímavé, hned se terén vyklidí. Například když Annie vypráví o svém přátelství se Susan Sontag, která ji chtěla přimět i k “serióznější” práci a vzala ji s sebou do válečného Sarajeva, Annie mluví o pochybnostech o své práci, že tam, v Sarajevu, měla pocit té správné perspektivy, následující focení Barbry Streisand se najednou nezdálo tolik důležité. Režisérka se jí ale dál neptá, jak vnímá svou roli spolutvůrce popkultury, že vytváří právě onu jinou, mediální perspektivu. Film zkrátka práci Annie Leibovitzové nijak neproblematizuje, jako například dokument o Jamesi Nachtweyovi, který formuloval postavení válečného fotografa vůbec. Možná tak nakonec nejvíc v dokumentu vyjadřují samy fotky Leibovitzové, jež se stejně rychle odvíjejí, ať je na nich Julie Robertsová nebo trpící člověk v Sarajevu, divák má stejně času na zachycení sdělení. Možná tak film formuluje svou jedinou zprávu o Annie: je fotografkou okamžitého efektu.





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík

starší články

4.8DOK.REVUE
11. 08. 2008


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film