Odpoutané obrazy

Recenze nové knihy Kateřiny Svatoňové věnované české virtualitě

Ilustrace Kateřiny Svatoňové

Svou knihu Odpoutané obrazy začíná Kateřina Svatoňová obrazem „bouře obrazů“, který si půjčuje od jednoho z nejvýznamnějších představitelů teorie vizuální kultury, W. J. T. Mitchella. Obrazy se podle této metafory stávají součástí skutečnosti, zaplňují běžné životní prostředí. Izolace mezi nimi a skutečností se ztrácí, mění svůj status – přestávají být „průrvou neskutečna“[1]. Stejně tak se s jejich přítomností proměňuje i sama skutečnost či – s použitím termínu, který preferuje autorka knihy – sám prostor. Mění se také způsob vnímání obrazů, včetně vnímání teoretického. Odpoutané obrazy se totiž vymaňují i ze světa zavedených konceptuálních párů: tyto obrazy jsou i nejsou, existují uvnitř i vně, vznikly a zároveň se neustále stávají.

Proces odpoutávání obrazů zkoumá autorka na dvou frontách: rámu a dalších svazujících elementů se obrazy mohou zbavovat doslova; mohou se jich však zbavovat také v nás samých, v tom, jak k obrazům přistupujeme.

V prvním ohledu, tedy v doslovném vysmeknutí se z rámu, plochy, centra pohledu spočívá dnes tolik diskutovaná virtualizace prostoru. Nová média sytí náš vizuální prostor obrazy doslova odpoutanými. Od samého počátku však Svatoňová nastoluje zřetelně skeptický tón k tomu, že toto odpoutávání je něčím radikálně novým, revolučním, objevivším se až v naší „post“ éře. Nabízí dva argumenty. Společně s autory, jako jsou například Jay David Bolter nebo Tim Murray, upozorňuje na to, že tendence k opuštění rámu vykazují obrazy odjakživa či alespoň mnohem dříve, než je obvykle uvažováno. Podrobně se pak věnuje několika raně moderním technikám, které odpoutání obrazů umožnily: především panoramatu a stereoskopu.

Za druhé autorka argumentuje, že rám jako takový není pro recepci obrazu tím nejdůležitějším: i zarámovaný obraz lze ve vnímání odpoutat, stejně jako lze pohledem spoutat obraz zdánlivě odpoutaný. Co umožňuje jejich odpoutání je především změna subjektivity.

Kniha Odpoutané obrazy je pevně zasazená do myšlenkového kontextu teoretiků vizuální kultury; v důrazu na mentální formu odpoutávání obrazů se mi však Svatoňová jeví jako originální myslitelka. I na této „mentální“ frontě navazuje na mnohé teoretiky a teoretičky – zvláště na terminologii zavedenou Jonathanem Crarym pro uchopení různých „forem mysli“ a konceptuální vymezení různých forem vědomí Jeana Gebsera –, avšak způsob, jakým jejich ideje rozvíjí v kontextu teorie vizuální kultury, prozrazuje více než jen pozornou čtenářku současné teorie, schopnou reprodukovat a proplést síť kolujících myšlenek.

Ještě podstatnější přínos knihy Odpoutané obrazy však naznačuje její podtitul: Archeologie českého virtuálního prostoru. Je to právě schopnost autorky testovat v prostoru české vizuální kultury pojmy, které vznikaly v jiných kulturních kontextech, jež činí její knihu čtivou a objevnou.

Od samého počátku autorka spojuje jednotlivé segmenty teorie vizuální kultury s českým prostředím. Podrobně se věnuje například Maroldovu panoramatu nebo Křižíkově fontáně. Sleduje dobové popisy atraktivity těchto spektáklů a vsazuje je do širokých rámů nebo, řečeno s Deleuzem, kterého místy cituje, plánů či plošin – umění, vědy a filozofie –, jež se různě posouvají a překrývají a s jejichž posuny tyto spektákly souvisejí. Proměny subjektivity stejně jako proměny konceptualizace prostoru – rané formulace jeho více než trojdimenzionality – autorka spojuje s říší fantazmat a literárních fantazií. Po vzoru teoretiků a historiků vizuální kultury stopuje způsoby, jakým se vytvářely prostory pro odpoutání obrazů v době před vznikem a rozšířením filmu, k již zmíněným atrakcím a spektáklům. Se stejným zájmem se ovšem věnuje také literatuře – Jakubu Arbesovi, Janu Weissovi, Janu Nerudovi a mnoha dalším –, zkoumá rafinované způsoby, jakými tito odpoutávají své obrazy ještě předtím, než se odhmotnění obrazu podařilo v oblasti, kterou lze označit za vizuální v přísném slova smyslu.

Klíčové místo ve „vizualizaci“ odpoutaných obrazů pak přikládá Františku Kupkovi, jehož některé obrazy považuje za v podstatě esenci odpoutání, završení určité tendence. Tyto obrazy jsou, cituje Jaroslava Anděla, nelineární (čili neposlouchající zákony centrální perspektivy a kauzality), chaotické (čili fragmentární a diskontinuální) a komplexní (čili integrální, zcelující více dimenzí, propojující subjektivní a objektivní prostor). Zajímavá je Kupkova kritika kinematografu a fotoaparátu: vyčítal jim, slovy autorky, „studený a mechanický způsob, jímž přiřazují času prostor, respektive plochu“ (s. 170). Kupkovo dílo přitom mělo divákům umožnit „pustit si“ jiný film – „imaginární, 'subjektivní' film, poskládaný z jednotlivých vizuálních reprezentací percepce“ (tamtéž). Svatoňová nazývá Kupkovo dílo montáží: „skládá [se] z jednotlivých částeček, z vrstev/stínů 'na sobě',” jeho divák „pohlíží mezi vrstvy obrazu, mezi jednotlivé plány, které se vrství 'rovina za rovinou'” (s. 176).

Ilustrace Kateřiny Svatoňové

Důraz na fragment, na detail a technika montáže, kterou proslavil zejména Sergej Ejzenštejn, jsou rovněž podle Svatoňové symptomatické pro odpoutávání obrazů v kontextu pozdně moderní / postmoderní mysli. Autorka se však v této knize filmu nijak významně nevěnuje. Hlavním příkladem posunu k postmodernímu je pro ni archiv a dílo Josefa Svobody, jenž propojuje „libovolné obrazy do hypertextové struktury blízké labyrintu“ (s. 193), a Radúze Činčery. Oba, jak je dobře známo, filmové médium ve svých multimediálních projektech využívali, avšak ve formě, kterou Svoboda nazýval „afilm“. Jedná se o záměrné rozrušení původního času filmového díla – ať už s pomocí různých zásahů do způsobu prezentace filmového díla nebo s pomocí médií jiných, která promítaný film převrstvují či přepisují a jež filmu vtiskávají odlišný rytmus. Svatoňová vztahuje „afilm“ také ke slavnému Činčerově Kinoautomatu, v němž je rovněž „kontinuita filmového představení přerušována a zastavována prostorově časovými detaily“ (s. 221).

Podrobné exkurzy do děl různých českých umělců či vynálezců jsou zajímavé samy o sobě, ale jejich hlavní role je spíše ilustrační. Je přitom třeba zdůraznit, že jejich místo v teoretickém argumentačním postupu celé knihy je vždy jasně určené. Knihu Kateřiny Svatoňové lze považovat za originální příspěvek k teorii vizuální kultury; lze ji ovšem číst i bez toho, aby byl čtenář s daným žánrem obeznámen. Nemá sice charakter „úvodu do...“, ale autorka pracuje jasně a srozumitelně s pojmy, které přebírá, jednotlivé kroky argumentace předznamenává a dostatečně často je shrnuje. Knize tak snadno odpustíme počáteční dojem místy nadbytečně vrstveného psaní. Právě pro hustou aluzivnost a vysokou komplexitu předvedených úvah, jíž jsem se, ve spoutaném prostoru knižní recenze, nemohla ani zhruba přiblížit, je jasnost autorčina myšlení a výrazu skutečným úspěchem.


[1]    Takto obrazy ve svém eseji „Meditace o rámu“ popisuje Ortega y Gasset, který také – v ostrém rozporu se způsobem, jakým o obrazech přemýšlí autorka Odpoutaných obrazů – deklamuje, že: „domovem obrazů jsou jejich rámy. Spojení mezi rámem a obrazem není nahodilé. Jeden potřebuje druhý“. Ortega y Gasset, José: Meditations on the Frame, Perspecta 26, 1990, 187.


Kateřina Svatoňová: Odpoutané obrazy: Archeologie českého virtuálního prostoru. Academia, Praha 2013, 344 s.



tagy:



výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

3.20Festivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška Bláhová
dok.revueTrue Detective: Svět, ve kterém se nic nevyřeší„Žijeme ve světě, v němž máme pouze jedinou jistotu: Time is a flat circle,“ píše sémiotik a teoretik médií Martin Charvát v narážce na známou hlášku detektiva Rusta Cohlea ze seriálu True Detective. Tato televizní show Charvátovi natolik učarovala, že jí věnoval knihu. V následujícím textu přibližuje, jak svou publikaci koncipoval.Martin Charvát
2.20Člověk jako reflektor jiných světůSémiotik a teoretik médií Martin Charvát přibližuje svou knihu Zázračné křížení: Karel Teige a Vítězslav Nezval, která se zaměřuje na „mediální problematiku“ v díle dvou vůdčích postav českého poetismu. Kniha vyjde v Nakladatelství AMU. Martin Charvát
1.20Česká škola neexistuje?České vydání knihy srbského režiséra Gorana Markoviće Česká škola neexistuje přibližuje jeho editor Jiří Fiala. Název knihy vychází z označení skupiny filmařů ze zemí bývalé Jugoslávie, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudovala FAMU. Vydání publikace chystá Nakladatelství AMU v dubnu.Jiří Fiala
dok.revueKam oči, tam hlavaAutorská kniha fotografky Markéty Kinterové Kam oči, tam hlava, vydaná v Nakladatelství AMU, je výsledkem kombinace fotografického, uměleckého a výzkumného přístupu.Markéta Kinterová
dok.revueDočíst se neslyšené: Matematika zločinu jako knihaReportážně investigativní knížka Matematika zločinu navazuje na úspěšný stejnojmenný podcast, který natočily Magdalena Sodomková a Brit Jensen a jenž odhaluje problémy současné české justice. Kniha se kromě dalšího sledování aktérů z případu známého z podcastového seriálu věnuje plagiátorským kauzám soudních znalců, aktuálnímu media capture a problému cenzury českých médií i pátrání po tom, proč dokumentární detektivku dlouho nechtěl odvysílat Český rozhlas. Nyní je již v jeho nabídce na portále mujRozhlas. Kniha vyjde v únoru v nakladatelství Albatros Media, vydání podpořil Syndikát novinářů, její vydání lze však ještě několik dní podpořit v rámci kampaně na Hithitu.Magdalena Sodomková
6.19Autorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea Hanáčková
5.19Jak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan Bernard
F4.19Filmař disentu Michal HýbekJi.hlavský festival dnes ve dvou blocích představuje osobnost Michala Hýbka (1957– 2003), který se stal významným filmařem disentu. Jeho Dopisy Olze (1986) byly prvním filmovým představením disidenta Václava Havla světové veřejnosti, a to u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamského. Těsně po revoluci vytvořil hravou esej o Havlově březnové cestě s názvem Paříž – Londýn aneb S panem presidentem tam a zpět (1990). Dva dnešní bloky filmů Michala Hýbka budou koncipovány jako projekce s úvodem. První blok promítne čtyři krátké Hýbkovy filmy a druhý představí filmový rozhovor Jaroslava Hanzela s Alexandrem Dubčekem v ruštině, který Hýbek natáčel coby kameraman. Následující text je úryvkem z rukopisu připravované knihy Jana Bernarda Filmař(i) disentu: Michal Hýbek, která by měla vyjít v Nakladatelství AMU na jaře 2020.Jan Bernard
4.19Za zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš Skupa

starší články

2.14DOK.REVUE
30. 06. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue

další odkazy:

Autorské představení knihy ve třech minutách