Od deziluze ke Kiskovi

Diskuze o filmu Těžká Volba Zuzany Piussi

Těžká volba (Zuzana Piussi, 2016)

Slovenská dokumentaristka Zuzana Piussi se opět s vervou pustila do politického tématu. Její nový film Těžká volba sleduje prezidentské kampaně na Slovensku a odhaluje jejich zákulisí, aniž by se stavěl na tu či onu stranu. O politických kampaních, její tvorbě a politické situaci na Slovensku si povídali dokumentarista a tvůrce virálních kampaní Jan Látal (JL) a dokumentaristka, pedagožka a kurátorka Andrea Slováková (AS).

Těžká volba prošla zvláštním systémem distribuce, a sice slovenská premiéra se udála jen několik hodin před vypuknutím tamních parlamentních voleb. Jak hodnotíte toto gesto?

JL: Z hlediska marketingu je to skvělý tah. Je důležité vypustit informace v době, kdy je společnost řeší. A politiku lidé řeší nejvíc týden před volbami, takže to bylo dobré rozhodnutí.

AS: Aha, tak proto se v těch volbách tolik propadla politická strana Rada Procházky oproti průzkumům! (smích) Film tematizuje, čemu a proč v kampaních ne/věřit. Přispívá ke kritickému myšlení ve spojení s volebním rozhodováním. Strategie to byla výborná.

Film se na začátku ptá, proč nechodí lidé k volbám. Je nasnadě položit tuto otázku také vám.

AS: Nelze dát jednoduchou odpověď. Chodit k volbám považuji za občanskou povinnost ve společnosti, v níž žijeme. Tedy mohu jen spekulovat. Ztráta důvěry v politiky pro mě zní pouze jako alibi, a to i v tomto filmu. Nežijeme v anarchii, stát spravují volení zástupci. Pokud národu chybí politické elity, není to pouze záležitost „těch blbých nahoře“, ale komplexnější problém, zahrnující například vzdělávací systém. Měnitelný zdola i seshora. Spíše než nadávat na nemožné politiky bychom měli (každý ze své pozice) udělat alespoň něco pro to, abychom přispěli k vzniku intelektuálních a politických elit, ale také výchově kriticky myslících občanů, kteří budou aktivně přemýšlet a konat ve vztahu k těm, kteří nám mají sloužit správou státu.

JL: Tahle otázka ale není hlavním tématem. Film jsem četl spíše jako pohled do anatomie moci. Rozkrývání toho, jak sami sobě dokážeme vládnout, jak se lidé, kteří vládnou, a jejich voliči navzájem potřebují. Všichni mají ty nejlepší umysly. Z vlastní praxe vím, že politici si často myslí, že jsou výsadkáři dobra. Zdáli to sice vypadá, že jde o prospěchářství a vůli k moci. Věřím, ale že každý politik je vnitřně přesvědčen, že koná pro všeobecné dobro.

Jakou roli hrají názory a komentáře filozofa Bělohradského ve struktuře Těžké volby?

AS: Filozof a aktuálně (do českého senátu) kandidující politik Bělohradský sedící v křesle z vyřezávaného dřeva vedle knihovny předkládá konzistentní argumentaci. Jeho role ve filmu je funkční, protože se díky jeho analytickým vstupům divák může dobře zamyslet nad tím, čemu sám věří.

JL: Film ilustruje princip, který Bělohradský popisuje jako autentičnost prvně řečeného. Když ve filmu poprvé slyšíme Fica říkat, že půjde dolů a bude líbat ženy, je to vtipné. Když to však slyšíme po druhé a potřetí? Autorka nás chytí do stejné pasti, před kterou nás předem varuje. To je osvěžující.

Těžká volba (Zuzana Piussi, 2016)

Jaký vytvořila Zuzana Piussi obraz slovenských politiků?

JL: Andrej Kiska mě velmi překvapil, jak dokáže mluvit s lidmi a umí formulovat myšlenky spatra. Při scéně ve škole, kdy promlouval ke studentům, jsem byl unešen energií a přesvědčivostí, s kterou mluvil. Závidím Slovensku, že mají autentického prezidenta. Myslím, ale že i Fico večer před spaním, přemýšlí nad tím, jestli ho mají lidi rádi. Jestli mu jednou třeba postaví pomník. Věřím tomu, že motivace kladných i záporných postav může být podobná.

„Těžká volba ukazuje, že demokracie je sebezáchovná.“

AS: Na mně z filmu zapůsobilo, že Kiska nebaží po moci. Ten, kdo byl označován za nepolitika, pro mě najednou z filmu vyšel jako nejlepší politik – ten, který si uvědomuje, že ve svém úřadu má pracovat a myslet ve prospěch fungování demokracie (ne takové, jak ji definuje Bělohradský).

Je možné považovat Těžkou volbu za objektivní dokument, jak bývá v některých médiích prezentován?

JL: Objektivní snad jen tak, že nikoho neprotežuje. Je to ale dokument s názorem. Pro mě je to kupodivu pozitivní zpráva o demokracii. Přes příměr apatických krys je na konci zvolen apolitický prezident. Je to důkaz, že nastolený systém má sebezáchovnou zpětnou vazbu. Když se v systému dlouho objevují lidé, kterým společnost nemůže a nechce věřit, pořád je tu šance, že si mohou zvolit někoho, ke komu si budou moci znovu vybudovat důvěru.

AS: Žádný dokumentární film či tvůrce nemůže být nikdy objektivní. Už jen tím, že zarámuje obraz, výběrem, co natočí a co pak vystřihne, přece natolik promítá do filmu svojí subjektivitu, že to jednoduše není možné – což je taky zcela v pořádku, protože se přece díváme na umělecké dílo daného autora. Když sedí s kamerou vzadu v autě vedle Kisky, vzpomněla jsem si na Leacockovy a Drewovy Primárky, jako by tento záběr byl přímo citací. V Primárkách se autoři pokusili o jistou vyváženost tím, že každému z kandidátů dali stejný prostor. A přece každý z pozorovaných vychází z filmu úplně jinak! I ve filmu Piussi je podstatné, že jsou politici pozorováni i v zákulisí, jak se chovají, jak mluví. Vidíme, jak jsou nejistí, ale jak do jisté míry ze své role ani tehdy nevystupují.

JL: Je neuvěřitelné, jak blízko se k některým lidem Zuzana dostala. Pustili ji k sobě spíše ti, kteří nebyli tak mediálně známí. Fico ji nepotřeboval, ona potřebovala jeho. U ostatních kandidátů to bylo opačně. Bylo fascinující, jak před ní mluvili prakticky o všem. V Čechách se finanční zázemí a strategická rozhodnutí při kampaních řeší jen za zavřenými dveřmi.  Ti lidé byli před kamerou úplně odkopaní. Z tohoto pohledu je Těžká volba cenný úlovek. Dostává se politikům na kůži, což je jinak téměř protimluv. Jsou cvičení k tomu, nepustit si nikoho k tělu.

Těžká volba (Zuzana Piussi, 2016)

„Díky observační metodě vidíme, jak se lidé chovají, méně však jak myslí.“

AS: Je zase velmi nebojácná. Je jí jedno, jak z toho který z pozorovaných „vyjde“, její názor vidím v tom, že ti, které pozoruje, jsou veřejné osoby, a jí zajímá, jak se chovají v různorodých situacích. Díky observační metodě vidíme, jak se chovají, méně už, jak myslí.

Co si myslíte o názoru PR experta Marka Prchala, že politik je pro marketingovou kampaň pouze produktem?

AS: Ano, z hlediska marketingu je politik propagovaný produkt. Minimálně od doby, kdy do politických kampaní vstoupila audiovizuální média.

JL: Každý produkt, řeší nějaký problém cílové skupiny. Z tohoto pohledu je politik opravdu produktem. To, ale nemusí být samo o sobě nic hanlivého. Politik by měl řešit problém svých voličů. Průšvih začíná v momentě, kdy se problém generuje uměle, jen aby bylo co prodávat.

Proč člověk nemůže být sám sebou a schovává se za marketingové tahy a kampaně a nechává si radit od odborníků jak vystupovat před lidmi a získat si je?

JL: Chybí jim odvaha být sám sebou. Pokud do své kampaně vložíte nějaký kapitál, který ještě k tomu není váš, vzniká závazek. Nemůžete být sám sebou, protože jste odpovědný jiným. Začínáte přemýšlet, na kterou kartu vsadit. Když jsme dělali kampaň pro Stranu Zelených, v marketingovém průzkumu se ukázalo, že společnost víc než téma kvalitního školství zajímá to, jestli jsou místa ve školkách. Máte pak dvě varianty, být  stoprocentně sám sebou a společnost přesvědčit o tom, že vaše téma je důležité, což se s vloženým kapitálem dělá těžko. Nebo své portfolio poupravíte tak, aby odpovídalo potřebám lidí. Vždy by to ale hodnotově mělo vycházet z vás. Případy, kdy říkáte něco jiného, než čemu ve skutečnosti věříte, dopadají dříve nebo později fiaskem.

„Politikům většinou chybí odvaha být sám sebou.“

AS: A co by to bylo to „bytí samým sebou“? Není každý člověk v sociální interakci už „jiný“ prostě tím, čemu čelí? Pro mě existuje jediné „sám sebou“, a to je integrita charakteru. Ta však s existencí marketingu přece nemusí mít nutnou přímou souvislost v případě každého.

Těžká volba (Zuzana Piussi, 2016)

Ve filmu se vyjadřuje novinář Jakub Patočka, který považuje za významný i vliv médií. Ta podle něj nejdříve nastaví nějakým způsobem agendu, o čem se má mluvit, což si pak voliči vezmou za své a kandidáti se pak snaží těmto potřebám přizpůsobit ve svých kampaních. Má pravdu?

JL: Ve společnosti jsme všichni jedno propojené tělo. Nedá se říct, že za něco může jen jedna strana. Media nastavují agendu podle našich potřeb a opačně. Vinu na manipulaci tak mají všechny články řetězce. Je důležité se podívat, kde je můj podíl a ten se pak pokusit rozklíčovat.

AS: Jakub Patočka je ve filmu dle mého zdaleka největším populistou, a to, co říká, nevnímám jako myšlenky hodné konfrontace. Překvapilo mě, že v tak dramaturgicky dobře vystavěném filmu je dění vedle vrstevnaté filozofické analýzy také zobecňováno „odborníkem“, „novinářem a politikem“,  ani jeden z nich však nereflektuje právě to prostředí, z něhož jsou pozorovaní protagonisté. Toto má zřejmě přispět k vyšší míře zobecnění; v případě Jakuba Patočky jsou to však pouze plané řeči, jaké se obvykle vedou u hospodského stolu, neříká nic konkrétního, objevného, originálního, dokonce ani analyticky hodnotného.





výpis dalších článků rubriky:  Situační recenze

3.20Civilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila Boháčková
2.20Zasazovat svět do rámce jistotDebata o kriminálním podcastu Pohřešovaná z produkce AudionautuKamila Boháčková
1.20Film V síti by měl být hlavně na síti, aby něco dokázal změnitDebata nad filmem V síti tvůrců Víta Klusáka a Barbory ChalupovéKamila Boháčková
5.19Každý jsme na světě sóloSnímek Sólo francouzského tvůrce žijícího v Česku Artemia Benkiho se stal vítězem České radosti na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
4.19Co tě nezabije, to tě posílí?O filmu Bez postihu, který bude dnes k vidění na MFDF Ji.hlava, diskutují dokumentaristka Kateřina Turečková, terapeutka Petra Mrkosová a instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek.Kamila Boháčková
3.19Jiří Suchý jako kráčející rubatoO dokumentu Olgy Sommerové Jiří Suchý: Lehce s životem se prátKamila Boháčková
2.19Univerzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila Boháčková
1.19Videoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila Boháčková
3.18Svět plný paradoxůSituační recenze filmu Anny Kryvenko Můj neznámý vojín o událostech okupace v roce 1968 a jejich přesazích do současného života nejen v České republiceJitka Lanšperková
2.18Obraz výroby Mimořádné zprávyRežisér, novinářka a socioložka médií o novém filmu Tomáše BojaraJitka Lanšperková

starší články

3.16DOK.REVUE
27. 06. 2016


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue