Od deziluze ke Kiskovi

Diskuze o filmu Těžká Volba Zuzany Piussi

Těžká volba (Zuzana Piussi, 2016)

Slovenská dokumentaristka Zuzana Piussi se opět s vervou pustila do politického tématu. Její nový film Těžká volba sleduje prezidentské kampaně na Slovensku a odhaluje jejich zákulisí, aniž by se stavěl na tu či onu stranu. O politických kampaních, její tvorbě a politické situaci na Slovensku si povídali dokumentarista a tvůrce virálních kampaní Jan Látal (JL) a dokumentaristka, pedagožka a kurátorka Andrea Slováková (AS).

Těžká volba prošla zvláštním systémem distribuce, a sice slovenská premiéra se udála jen několik hodin před vypuknutím tamních parlamentních voleb. Jak hodnotíte toto gesto?

JL: Z hlediska marketingu je to skvělý tah. Je důležité vypustit informace v době, kdy je společnost řeší. A politiku lidé řeší nejvíc týden před volbami, takže to bylo dobré rozhodnutí.

AS: Aha, tak proto se v těch volbách tolik propadla politická strana Rada Procházky oproti průzkumům! (smích) Film tematizuje, čemu a proč v kampaních ne/věřit. Přispívá ke kritickému myšlení ve spojení s volebním rozhodováním. Strategie to byla výborná.

Film se na začátku ptá, proč nechodí lidé k volbám. Je nasnadě položit tuto otázku také vám.

AS: Nelze dát jednoduchou odpověď. Chodit k volbám považuji za občanskou povinnost ve společnosti, v níž žijeme. Tedy mohu jen spekulovat. Ztráta důvěry v politiky pro mě zní pouze jako alibi, a to i v tomto filmu. Nežijeme v anarchii, stát spravují volení zástupci. Pokud národu chybí politické elity, není to pouze záležitost „těch blbých nahoře“, ale komplexnější problém, zahrnující například vzdělávací systém. Měnitelný zdola i seshora. Spíše než nadávat na nemožné politiky bychom měli (každý ze své pozice) udělat alespoň něco pro to, abychom přispěli k vzniku intelektuálních a politických elit, ale také výchově kriticky myslících občanů, kteří budou aktivně přemýšlet a konat ve vztahu k těm, kteří nám mají sloužit správou státu.

JL: Tahle otázka ale není hlavním tématem. Film jsem četl spíše jako pohled do anatomie moci. Rozkrývání toho, jak sami sobě dokážeme vládnout, jak se lidé, kteří vládnou, a jejich voliči navzájem potřebují. Všichni mají ty nejlepší umysly. Z vlastní praxe vím, že politici si často myslí, že jsou výsadkáři dobra. Zdáli to sice vypadá, že jde o prospěchářství a vůli k moci. Věřím, ale že každý politik je vnitřně přesvědčen, že koná pro všeobecné dobro.

Jakou roli hrají názory a komentáře filozofa Bělohradského ve struktuře Těžké volby?

AS: Filozof a aktuálně (do českého senátu) kandidující politik Bělohradský sedící v křesle z vyřezávaného dřeva vedle knihovny předkládá konzistentní argumentaci. Jeho role ve filmu je funkční, protože se díky jeho analytickým vstupům divák může dobře zamyslet nad tím, čemu sám věří.

JL: Film ilustruje princip, který Bělohradský popisuje jako autentičnost prvně řečeného. Když ve filmu poprvé slyšíme Fica říkat, že půjde dolů a bude líbat ženy, je to vtipné. Když to však slyšíme po druhé a potřetí? Autorka nás chytí do stejné pasti, před kterou nás předem varuje. To je osvěžující.

Těžká volba (Zuzana Piussi, 2016)

Jaký vytvořila Zuzana Piussi obraz slovenských politiků?

JL: Andrej Kiska mě velmi překvapil, jak dokáže mluvit s lidmi a umí formulovat myšlenky spatra. Při scéně ve škole, kdy promlouval ke studentům, jsem byl unešen energií a přesvědčivostí, s kterou mluvil. Závidím Slovensku, že mají autentického prezidenta. Myslím, ale že i Fico večer před spaním, přemýšlí nad tím, jestli ho mají lidi rádi. Jestli mu jednou třeba postaví pomník. Věřím tomu, že motivace kladných i záporných postav může být podobná.

„Těžká volba ukazuje, že demokracie je sebezáchovná.“

AS: Na mně z filmu zapůsobilo, že Kiska nebaží po moci. Ten, kdo byl označován za nepolitika, pro mě najednou z filmu vyšel jako nejlepší politik – ten, který si uvědomuje, že ve svém úřadu má pracovat a myslet ve prospěch fungování demokracie (ne takové, jak ji definuje Bělohradský).

Je možné považovat Těžkou volbu za objektivní dokument, jak bývá v některých médiích prezentován?

JL: Objektivní snad jen tak, že nikoho neprotežuje. Je to ale dokument s názorem. Pro mě je to kupodivu pozitivní zpráva o demokracii. Přes příměr apatických krys je na konci zvolen apolitický prezident. Je to důkaz, že nastolený systém má sebezáchovnou zpětnou vazbu. Když se v systému dlouho objevují lidé, kterým společnost nemůže a nechce věřit, pořád je tu šance, že si mohou zvolit někoho, ke komu si budou moci znovu vybudovat důvěru.

AS: Žádný dokumentární film či tvůrce nemůže být nikdy objektivní. Už jen tím, že zarámuje obraz, výběrem, co natočí a co pak vystřihne, přece natolik promítá do filmu svojí subjektivitu, že to jednoduše není možné – což je taky zcela v pořádku, protože se přece díváme na umělecké dílo daného autora. Když sedí s kamerou vzadu v autě vedle Kisky, vzpomněla jsem si na Leacockovy a Drewovy Primárky, jako by tento záběr byl přímo citací. V Primárkách se autoři pokusili o jistou vyváženost tím, že každému z kandidátů dali stejný prostor. A přece každý z pozorovaných vychází z filmu úplně jinak! I ve filmu Piussi je podstatné, že jsou politici pozorováni i v zákulisí, jak se chovají, jak mluví. Vidíme, jak jsou nejistí, ale jak do jisté míry ze své role ani tehdy nevystupují.

JL: Je neuvěřitelné, jak blízko se k některým lidem Zuzana dostala. Pustili ji k sobě spíše ti, kteří nebyli tak mediálně známí. Fico ji nepotřeboval, ona potřebovala jeho. U ostatních kandidátů to bylo opačně. Bylo fascinující, jak před ní mluvili prakticky o všem. V Čechách se finanční zázemí a strategická rozhodnutí při kampaních řeší jen za zavřenými dveřmi.  Ti lidé byli před kamerou úplně odkopaní. Z tohoto pohledu je Těžká volba cenný úlovek. Dostává se politikům na kůži, což je jinak téměř protimluv. Jsou cvičení k tomu, nepustit si nikoho k tělu.

Těžká volba (Zuzana Piussi, 2016)

„Díky observační metodě vidíme, jak se lidé chovají, méně však jak myslí.“

AS: Je zase velmi nebojácná. Je jí jedno, jak z toho který z pozorovaných „vyjde“, její názor vidím v tom, že ti, které pozoruje, jsou veřejné osoby, a jí zajímá, jak se chovají v různorodých situacích. Díky observační metodě vidíme, jak se chovají, méně už, jak myslí.

Co si myslíte o názoru PR experta Marka Prchala, že politik je pro marketingovou kampaň pouze produktem?

AS: Ano, z hlediska marketingu je politik propagovaný produkt. Minimálně od doby, kdy do politických kampaní vstoupila audiovizuální média.

JL: Každý produkt, řeší nějaký problém cílové skupiny. Z tohoto pohledu je politik opravdu produktem. To, ale nemusí být samo o sobě nic hanlivého. Politik by měl řešit problém svých voličů. Průšvih začíná v momentě, kdy se problém generuje uměle, jen aby bylo co prodávat.

Proč člověk nemůže být sám sebou a schovává se za marketingové tahy a kampaně a nechává si radit od odborníků jak vystupovat před lidmi a získat si je?

JL: Chybí jim odvaha být sám sebou. Pokud do své kampaně vložíte nějaký kapitál, který ještě k tomu není váš, vzniká závazek. Nemůžete být sám sebou, protože jste odpovědný jiným. Začínáte přemýšlet, na kterou kartu vsadit. Když jsme dělali kampaň pro Stranu Zelených, v marketingovém průzkumu se ukázalo, že společnost víc než téma kvalitního školství zajímá to, jestli jsou místa ve školkách. Máte pak dvě varianty, být  stoprocentně sám sebou a společnost přesvědčit o tom, že vaše téma je důležité, což se s vloženým kapitálem dělá těžko. Nebo své portfolio poupravíte tak, aby odpovídalo potřebám lidí. Vždy by to ale hodnotově mělo vycházet z vás. Případy, kdy říkáte něco jiného, než čemu ve skutečnosti věříte, dopadají dříve nebo později fiaskem.

„Politikům většinou chybí odvaha být sám sebou.“

AS: A co by to bylo to „bytí samým sebou“? Není každý člověk v sociální interakci už „jiný“ prostě tím, čemu čelí? Pro mě existuje jediné „sám sebou“, a to je integrita charakteru. Ta však s existencí marketingu přece nemusí mít nutnou přímou souvislost v případě každého.

Těžká volba (Zuzana Piussi, 2016)

Ve filmu se vyjadřuje novinář Jakub Patočka, který považuje za významný i vliv médií. Ta podle něj nejdříve nastaví nějakým způsobem agendu, o čem se má mluvit, což si pak voliči vezmou za své a kandidáti se pak snaží těmto potřebám přizpůsobit ve svých kampaních. Má pravdu?

JL: Ve společnosti jsme všichni jedno propojené tělo. Nedá se říct, že za něco může jen jedna strana. Media nastavují agendu podle našich potřeb a opačně. Vinu na manipulaci tak mají všechny články řetězce. Je důležité se podívat, kde je můj podíl a ten se pak pokusit rozklíčovat.

AS: Jakub Patočka je ve filmu dle mého zdaleka největším populistou, a to, co říká, nevnímám jako myšlenky hodné konfrontace. Překvapilo mě, že v tak dramaturgicky dobře vystavěném filmu je dění vedle vrstevnaté filozofické analýzy také zobecňováno „odborníkem“, „novinářem a politikem“,  ani jeden z nich však nereflektuje právě to prostředí, z něhož jsou pozorovaní protagonisté. Toto má zřejmě přispět k vyšší míře zobecnění; v případě Jakuba Patočky jsou to však pouze plané řeči, jaké se obvykle vedou u hospodského stolu, neříká nic konkrétního, objevného, originálního, dokonce ani analyticky hodnotného.





výpis dalších článků rubriky:  Situační recenze

5.19Každý jsme na světě sóloSnímek Sólo francouzského tvůrce žijícího v Česku Artemia Benkiho se stal vítězem České radosti na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
4.19Co tě nezabije, to tě posílí?O filmu Bez postihu, který bude dnes k vidění na MFDF Ji.hlava, diskutují dokumentaristka Kateřina Turečková, terapeutka Petra Mrkosová a instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek.Kamila Boháčková
3.19Jiří Suchý jako kráčející rubatoO dokumentu Olgy Sommerové Jiří Suchý: Lehce s životem se prátKamila Boháčková
2.19Univerzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila Boháčková
1.19Videoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila Boháčková
3.18Svět plný paradoxůSituační recenze filmu Anny Kryvenko Můj neznámý vojín o událostech okupace v roce 1968 a jejich přesazích do současného života nejen v České republiceJitka Lanšperková
2.18Obraz výroby Mimořádné zprávyRežisér, novinářka a socioložka médií o novém filmu Tomáše BojaraJitka Lanšperková
6.16Autorská cesta do fantazieSituační recenze snímku Normální autistický filmJitka Lanšperková
4.16Hledání choroby systému podle symptomů v taxislužběSituační recenze internetové série Praha vs. TaxiJitka Lanšperková
2.16Nevyužitý potenciál cestování trabantemSocioložka, filmový kritik a cestovatel v diskuzi nad dokumentárním filmem Trabantem do posledního dechuJitka Lanšperková

starší články

3.16DOK.REVUE
27. 06. 2016


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film