Obrázky ze života visegrádských Cikánů


Černá srdce (…zem neni gulata) (Břetislav Rychlík, Monika Rychlíková, 2008)

Snímek Černá srdce (…zem neni gulata) by se klidně mohl jmenovat „Obrázky ze života visegrádských Cikánů“. Nabízí totiž pohled na Cikány, resp. cikánské rodiny žijící ve vybraných lokalitách zemí Visegrádu, tj. v České republice, na Slovensku, v Maďarsku a Polsku (ačkoli kdybychom chtěli respektovat lokálpatriotismus samotných aktérů, který se ve filmu objeví, museli bychom napsat místo České republiky Moravu a místo Polska Slezsko). Samotný film sestává z 28 zastavení, která střídavě nabízejí pohled na Cikány žijící v uvedených zemích a zaznamenávají je při nejrůznějších aktivitách, resp. fázích roku (jednotlivé návštěvy ve vybraných lokalitách se odehrávaly od prosince 2006 do prosince 2007). Divák tak má možnost vidět v rychlém sledu zabijačku či výrobu ošatek (jimž ale překladatel důsledně říká „koše“) v Maďarsku, svěcení domu a nebo mytí (kradené) sošky Panny Marie v Polsku, domácí oslavu či stěhování z osady do nově postavených bytovek na Slovensku. V některých sekvencích naopak aktéři své domoviny opouštějí a míří k sousedům: moravští Romové navštíví Osvětim, obyvatelé slovenské osady přijedou do Prahy. Nutno však dodat, že možnost, kterou tato setkání nabízejí, využívají tvůrci filmu jen minimálně.

Díky své stavbě nabízejí Černá srdce pestrou paletu událostí i charakterů. V této kaleidoskopické poloze film ukazuje především nekonečnou rozmanitost jednotlivých cikánských skupin obývajících země Visegrádu. Pozorný divák však za touto pestrou rouškou odhalí i rysy všem zachyceným skupinám společné. Mezi nejpatrnější z nich patří fakt, že ať je na daném záběru kdokoli, skutečným „hercem“ je před objektivem kamery vždy celá rodina. Právě v tomto momentu se nabízí srovnání s filmem ROMing, jehož konečný nezdar započne hned v první sekvenci, kdy starý Rom v podání Mariána Labudy sedí ve svém bytě – sám. Tato červená nit je však v Černých srdcích nezáměrná – divák si ji musí najít sám. Na explicitní rovině hledáme podobné pojítko marně. Ještě hůře dopadá pátrání po jakékoli indicii, která by nám pomohla zodpovědět otázku, co má být záměrem celého filmu. Obrana, že tvůrci se explicitnímu komentáři vyhýbají úmyslně, je až příliš laciná – díky charakteru filmu se totiž může snadno stát, že divák ze sálu odejde utvrzen ve svých proticikánských postojích, což by si, mám za to, jeho tvůrci jistě nepřáli.

Právě absence jakéhokoli vodítka také způsobuje, že některé nikoli nezajímavé či marginální otázky, které si divák v průběhu filmu položí, zůstanou nezodpovězeny (Kdo byla Papusza, o níž se ve filmu hovoří? Proč polští Cikáni zpívají rusky?). Je-li komentář tím, co filmu chybí, pak fotografie Marie Zachové a Jindřicha Štreita, jimiž je film prokládán, jsou naopak čímsi navíc, co snímek svěžím způsobem obohacuje o další rozměr.


Autor působí na Katedře antropologických a historických věd Západočeské univerzity v Plzni.





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík

starší články

6.8DOK.REVUE
15. 12. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.