O pedofilech bez předsudků

Rozhovor s Veronikou Liškovou o jejím celovečerním debutu Danielův svět

Danielův svět

Citlivým portrétem Daniela, který se dokáže zamilovat jen do dítěte, se režisérka pokusila strhnout z pedofilů nálepku sexuálních delikventů a poukázat na tabu moderní společnosti. Odvážný dokument podněcuje diskuzi, která by spontánně nikdy nevznikla, a nastavuje tak zrcadlo současné míře společenské tolerance.

Pustila jste se do tématu, které je stále tabu. Co vás vedlo k zájmu o pedofilii a jak se na tento projekt sháněly finance?
Impulz vzešel od kamaráda, producenta Zdeňka Holého. Zavolal mi, když ho v televizi rozčílila reportáž, která nerozlišovala mezi pedofilií a sexuálním zneužitím. Rozhodl se, že by stálo za to najít někoho, kdo se těmto stereotypním představám vymyká, a natočit o něm film. Mě pak oslovil jako režisérku. Ze začátku jsem ale sama nebyla úplně přesvědčená, jestli se do tohoto tématu pouštět. Sama jsem v sobě nosila nemálo předsudků. Můj přístup se změnil už po setkání s prvním členem pedofilní komunity a pochybnosti zmizely. Fáze přípravy dokumentu pak ale trvala ještě téměř rok, během kterého jsem hledala způsob, jak celé téma uchopit.

Dokument se nám nakonec podařilo financovat ze dvou zdrojů. Jedním z nich byl státní fond a druhá podpora přišla od České televize, ve které náš námět odvážně prosadila kreativní producentka Martina Šantavá. Protože nemám iluze o tom, kolik lidí chodí na dokumentární filmy do kina a jak se programují v regionech, je pro nás spolupráce s Českou televizí důležitá. Pokud se film odvysílá v televizi v přijatelný čas, může se mu podařit oslovit i jiné publikum než návštěvníky festivalu nebo artových kin.

Byla jste již v době příprav rozhodnutá, že půjde o portrét dobrého pedofila, nebo jste měla více verzí?
Už od začátku jsem to takto chtěla uchopit. Přišlo mi, že dosáhnu nejsilnější výpovědi, když se zaměřím na jediný, konkrétní lidský příběh a přes něj se dostanu dál do celé komunity. Než jsem ale potkala Daniela, absolvovala jsem řadu setkání a mluvila zhruba s dvaceti až třiceti lidmi. Daniel byl až mezi posledními.

Pozor na nástěnku

Proč zrovna Daniel?
Hledala jsem někoho, kdo by do toho filmu šel naplno, což zahrnovalo i vzdát se anonymity a ukázat tvář. Nechtěla jsem používat klasické rozčtverečkování obličeje nebo dělat z protagonisty fantoma v masce. Mým záměrem bylo ukázat jednoho konkrétního člověka ve vší lidskosti a bez všech možných stereotypů, pokud je to vůbec možné. Pochopitelně se ale ukázalo, že devadesát devět procent lidí z komunity by do tohoto způsobu natáčení nešlo. Ohrozili by tím sebe i svoji práci. Daniel ale s tím, dát všanc svoji tvář, žádný problém neměl, navázal tak na svůj literární coming out. Vydal totiž autobiografickou novelu pod svým jménem.

Měl Daniel jako spisovatel při natáčení tendenci si svůj vlastní portrét psát?
Takový pocit jsem během naší spolupráce neměla. Situace, které film zachycuje, skutečně vycházejí z toho, co Dan zažívá. Například scéna s řemeslníkem a se sundáváním nástěnky vznikla náhodou, když mi Daniel na facebooku napsal, že už musí jít, protože přijde někdo na kamna a on musí schovat nástěnku, na které měl upevněné fotografie dětí. Takové momenty my v běžném životě nemáme, ale pro Dana jsou úplně normální. Ve filmu také používám Danův voiceover. Ten vznikal různě. Během natáčení si na audiorekordér nahrával své momentální pocity, nápady a myšlenky. Ty pak doplňuje pár nahrávek, v nichž mluvil na určité téma.

Danielův svět

Ve filmu neukazujete žádnou negativní reakci na Daniela nebo na pedofilii v obecnější rovině. Byl to záměr nebo jste se během natáčení s žádnou negativní reakcí nesetkala?
Dan sám se určitě setkal s negativními reakcemi od anonymů na internetu. Dodneška mi ale tvrdí, že žádnou osobní negativní zkušenost nemá, a to má svých coming outů za sebou už několik. Pravidelně pořádá autorská čtení, vystupuje na konferencích a debatuje se studenty. Je otázkou, jestli je to proto, že je to sympatický mladý člověk. Doufám, že tomu tak zůstane i po uvedení filmu.

Pracujete důmyslně a odlehčeně s humorem. Byla pro vás kombinace humoru a temného tématu pedofilie důležitá?
Humor vycházel především z Dana. Z toho, jaký opravdu je. Umí být sebeironický, není to člověk, který by sám sebe litoval, i když si prožil svá depresivní období. Pro mě bylo každopádně důležité neukázat jen stereotypní představu smutného osudu pedofila, protože i k jeho životu patří světlé chvilky.

Mluvme o pedofilii

Jak vnímáte reflexi pedofilie v médiích a v populární kultuře? Sledovala jste před natáčením nějaké jiné dokumentární nebo hrané filmy, které se zabývají tímto tématem?
Narazila jsem na jeden jediný rakouský film Outing (2012), který se snažil podobně otevřeně téma pedofilie zpracovat. Od našeho filmu se odklání v tom, že nejde tolik o ponor do samotné problematiky pedofilie, více si hraje s mikrotématem možné budoucí viny a tím, jaké nástroje sebekontroly si hlavní hrdina vytváří.

Co se týká mediálního obrazu pedofilů, je podle mě o trochu lepší než dříve. V době, kdy jsme začali s natáčením, první odvážnější redaktoři, jako Lucie Vopálenská z Českého rozhlasu, přišli s několika reportážemi, které nebyly zatížené stereotypy. Z devadesáti procent se však média uchylují k zažitým stereotypům. K případu sexuálního zneužití dítěte je automaticky přiřazená pedofilní nálepka.

Danielův svět

Vnímáte téma pedofilie jinak u nás a v zahraniční? Myslíte si, že pedofilie je v Česku větší tabu?
Určitě u nás není pedofilie větší tabu než jinde. Řekla bych dokonce, že jsme v tomto ohledu oproti jiným zemím v lecčem i napřed, a to především díky činnosti Československé pedofilní komunity. Na jejích webových stránkách funguje poradna i diskusní fórum. Jsou země, kde podobné webové komunitní stránky ani existovat nesmějí. I proto doufáme, že se film povede dostat za hranice. Byli bychom rádi, kdyby pomohl zahraničním komunitám, odborníkům, studentům i širší veřejnosti.

Změnil se váš pohled na pedofilii po dokončení filmu?
Největší změnou pohledu jsem si prošla už během obhlídek. Stačilo si o pedofilii něco přečíst, setkat se s odborníky a lidmi z komunity a poslechnout si jejich příběhy. Byla bych ráda, kdyby se nám nyní podařilo filmem otevřít širší debatu. Přimět veřejnost, aby si o pedofilii našla relevantní informace. Záměrem našeho filmu přitom není tvrdit, že mezi pedofily nejsou i ti, kteří jsou reálně nebezpeční. Nechceme tuto problematiku bagatelizovat. Spíše jde o to, ukázat, že mezi pedofilií a sexuálním zneužíváním dětí opravdu v 90 % případů není rovnítko a že tato podoba lásky s sebou nese řadu jiných konotací. Největšího počtu sexuálních deliktů se na dětech dopouští jejich příbuzní, kteří ve velké většině nejsou pedofilně orientovaní, dítě je pro ně jen nejsnazší objekt. Myslím, že tohle je dost zásadní informace jak pro veřejnost, tak pro pedofily, kteří se teprve se svou orientací vyrovnávají.


Veronika Lišková vystudovala kulturologii na Filozofické fakultě UK a scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU. Během studií spolupracovala s řadou filmových institucí a festivalů a působila jako šéfredaktorka časopisu Nový Prostor, prodávaného lidmi bez domova, a také jako šéfredaktorka festivalové dok.revue. V současnosti pracuje v Institutu dokumentárního filmu, neziskovém centru podporujícím autorskou dokumentární tvorbu v regionu střední a východní Evropy. Její režijní filmografie zahrnuje následující tituly: Doteky tance (2010); Mezičas (cena Film Future 3000 na festivalu Arts&film v Telči, 2010); Dokud nás Bůh nerozdělí (2011); Trochu lepší svět (2012). Snímek Danielův svět je jejím celovečerním debutem.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

f2.14DOK.REVUE
25. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film

související články:

1.14Danielův světDokumentaristka Veronika Lišková popisuje okolnosti vzniku svého nového snímku, který se v české kinodistribuci objeví na podzim roku 2014.