O pedofilech bez předsudků

Rozhovor s Veronikou Liškovou o jejím celovečerním debutu Danielův svět

Danielův svět

Citlivým portrétem Daniela, který se dokáže zamilovat jen do dítěte, se režisérka pokusila strhnout z pedofilů nálepku sexuálních delikventů a poukázat na tabu moderní společnosti. Odvážný dokument podněcuje diskuzi, která by spontánně nikdy nevznikla, a nastavuje tak zrcadlo současné míře společenské tolerance.

Pustila jste se do tématu, které je stále tabu. Co vás vedlo k zájmu o pedofilii a jak se na tento projekt sháněly finance?
Impulz vzešel od kamaráda, producenta Zdeňka Holého. Zavolal mi, když ho v televizi rozčílila reportáž, která nerozlišovala mezi pedofilií a sexuálním zneužitím. Rozhodl se, že by stálo za to najít někoho, kdo se těmto stereotypním představám vymyká, a natočit o něm film. Mě pak oslovil jako režisérku. Ze začátku jsem ale sama nebyla úplně přesvědčená, jestli se do tohoto tématu pouštět. Sama jsem v sobě nosila nemálo předsudků. Můj přístup se změnil už po setkání s prvním členem pedofilní komunity a pochybnosti zmizely. Fáze přípravy dokumentu pak ale trvala ještě téměř rok, během kterého jsem hledala způsob, jak celé téma uchopit.

Dokument se nám nakonec podařilo financovat ze dvou zdrojů. Jedním z nich byl státní fond a druhá podpora přišla od České televize, ve které náš námět odvážně prosadila kreativní producentka Martina Šantavá. Protože nemám iluze o tom, kolik lidí chodí na dokumentární filmy do kina a jak se programují v regionech, je pro nás spolupráce s Českou televizí důležitá. Pokud se film odvysílá v televizi v přijatelný čas, může se mu podařit oslovit i jiné publikum než návštěvníky festivalu nebo artových kin.

Byla jste již v době příprav rozhodnutá, že půjde o portrét dobrého pedofila, nebo jste měla více verzí?
Už od začátku jsem to takto chtěla uchopit. Přišlo mi, že dosáhnu nejsilnější výpovědi, když se zaměřím na jediný, konkrétní lidský příběh a přes něj se dostanu dál do celé komunity. Než jsem ale potkala Daniela, absolvovala jsem řadu setkání a mluvila zhruba s dvaceti až třiceti lidmi. Daniel byl až mezi posledními.

Pozor na nástěnku

Proč zrovna Daniel?
Hledala jsem někoho, kdo by do toho filmu šel naplno, což zahrnovalo i vzdát se anonymity a ukázat tvář. Nechtěla jsem používat klasické rozčtverečkování obličeje nebo dělat z protagonisty fantoma v masce. Mým záměrem bylo ukázat jednoho konkrétního člověka ve vší lidskosti a bez všech možných stereotypů, pokud je to vůbec možné. Pochopitelně se ale ukázalo, že devadesát devět procent lidí z komunity by do tohoto způsobu natáčení nešlo. Ohrozili by tím sebe i svoji práci. Daniel ale s tím, dát všanc svoji tvář, žádný problém neměl, navázal tak na svůj literární coming out. Vydal totiž autobiografickou novelu pod svým jménem.

Měl Daniel jako spisovatel při natáčení tendenci si svůj vlastní portrét psát?
Takový pocit jsem během naší spolupráce neměla. Situace, které film zachycuje, skutečně vycházejí z toho, co Dan zažívá. Například scéna s řemeslníkem a se sundáváním nástěnky vznikla náhodou, když mi Daniel na facebooku napsal, že už musí jít, protože přijde někdo na kamna a on musí schovat nástěnku, na které měl upevněné fotografie dětí. Takové momenty my v běžném životě nemáme, ale pro Dana jsou úplně normální. Ve filmu také používám Danův voiceover. Ten vznikal různě. Během natáčení si na audiorekordér nahrával své momentální pocity, nápady a myšlenky. Ty pak doplňuje pár nahrávek, v nichž mluvil na určité téma.

Danielův svět

Ve filmu neukazujete žádnou negativní reakci na Daniela nebo na pedofilii v obecnější rovině. Byl to záměr nebo jste se během natáčení s žádnou negativní reakcí nesetkala?
Dan sám se určitě setkal s negativními reakcemi od anonymů na internetu. Dodneška mi ale tvrdí, že žádnou osobní negativní zkušenost nemá, a to má svých coming outů za sebou už několik. Pravidelně pořádá autorská čtení, vystupuje na konferencích a debatuje se studenty. Je otázkou, jestli je to proto, že je to sympatický mladý člověk. Doufám, že tomu tak zůstane i po uvedení filmu.

Pracujete důmyslně a odlehčeně s humorem. Byla pro vás kombinace humoru a temného tématu pedofilie důležitá?
Humor vycházel především z Dana. Z toho, jaký opravdu je. Umí být sebeironický, není to člověk, který by sám sebe litoval, i když si prožil svá depresivní období. Pro mě bylo každopádně důležité neukázat jen stereotypní představu smutného osudu pedofila, protože i k jeho životu patří světlé chvilky.

Mluvme o pedofilii

Jak vnímáte reflexi pedofilie v médiích a v populární kultuře? Sledovala jste před natáčením nějaké jiné dokumentární nebo hrané filmy, které se zabývají tímto tématem?
Narazila jsem na jeden jediný rakouský film Outing (2012), který se snažil podobně otevřeně téma pedofilie zpracovat. Od našeho filmu se odklání v tom, že nejde tolik o ponor do samotné problematiky pedofilie, více si hraje s mikrotématem možné budoucí viny a tím, jaké nástroje sebekontroly si hlavní hrdina vytváří.

Co se týká mediálního obrazu pedofilů, je podle mě o trochu lepší než dříve. V době, kdy jsme začali s natáčením, první odvážnější redaktoři, jako Lucie Vopálenská z Českého rozhlasu, přišli s několika reportážemi, které nebyly zatížené stereotypy. Z devadesáti procent se však média uchylují k zažitým stereotypům. K případu sexuálního zneužití dítěte je automaticky přiřazená pedofilní nálepka.

Danielův svět

Vnímáte téma pedofilie jinak u nás a v zahraniční? Myslíte si, že pedofilie je v Česku větší tabu?
Určitě u nás není pedofilie větší tabu než jinde. Řekla bych dokonce, že jsme v tomto ohledu oproti jiným zemím v lecčem i napřed, a to především díky činnosti Československé pedofilní komunity. Na jejích webových stránkách funguje poradna i diskusní fórum. Jsou země, kde podobné webové komunitní stránky ani existovat nesmějí. I proto doufáme, že se film povede dostat za hranice. Byli bychom rádi, kdyby pomohl zahraničním komunitám, odborníkům, studentům i širší veřejnosti.

Změnil se váš pohled na pedofilii po dokončení filmu?
Největší změnou pohledu jsem si prošla už během obhlídek. Stačilo si o pedofilii něco přečíst, setkat se s odborníky a lidmi z komunity a poslechnout si jejich příběhy. Byla bych ráda, kdyby se nám nyní podařilo filmem otevřít širší debatu. Přimět veřejnost, aby si o pedofilii našla relevantní informace. Záměrem našeho filmu přitom není tvrdit, že mezi pedofily nejsou i ti, kteří jsou reálně nebezpeční. Nechceme tuto problematiku bagatelizovat. Spíše jde o to, ukázat, že mezi pedofilií a sexuálním zneužíváním dětí opravdu v 90 % případů není rovnítko a že tato podoba lásky s sebou nese řadu jiných konotací. Největšího počtu sexuálních deliktů se na dětech dopouští jejich příbuzní, kteří ve velké většině nejsou pedofilně orientovaní, dítě je pro ně jen nejsnazší objekt. Myslím, že tohle je dost zásadní informace jak pro veřejnost, tak pro pedofily, kteří se teprve se svou orientací vyrovnávají.


Veronika Lišková vystudovala kulturologii na Filozofické fakultě UK a scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU. Během studií spolupracovala s řadou filmových institucí a festivalů a působila jako šéfredaktorka časopisu Nový Prostor, prodávaného lidmi bez domova, a také jako šéfredaktorka festivalové dok.revue. V současnosti pracuje v Institutu dokumentárního filmu, neziskovém centru podporujícím autorskou dokumentární tvorbu v regionu střední a východní Evropy. Její režijní filmografie zahrnuje následující tituly: Doteky tance (2010); Mezičas (cena Film Future 3000 na festivalu Arts&film v Telči, 2010); Dokud nás Bůh nerozdělí (2011); Trochu lepší svět (2012). Snímek Danielův svět je jejím celovečerním debutem.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f2.14DOK.REVUE
25. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue

související články:

1.14Danielův světDokumentaristka Veronika Lišková popisuje okolnosti vzniku svého nového snímku, který se v české kinodistribuci objeví na podzim roku 2014.