O čem nejsou české dokumenty

Esej Tomáše Feřteka o nedostatku odvahy k subverzi, o krotkosti a vyhýbání se některým tématům

Zhlédnete-li českou dokumentární produkci za posledních pět let a podíváte se na seznam připravovaných filmů, nezbude vám než konstatovat, že našim dokumentaristům chybí odvaha k subverzi, důsledně se vyhýbají politice a sociální témata, pokud už si je vyberou, pojednávají mimořádně krotkým způsobem. Proč čeští filmaři netočí nějak jinak a  o něčem jiném? Samozřejmě, že výtka Proč jste netočil(a) o něčem jiném?, směrovaná k jednomu konkrétnímu filmu ( a filmaři), je hloupá. Výběr tématu a stylu autora nezbývá než respektovat. Ale vezmeme-li v úvahu těch několik set filmů natočených a připravovaných v posledních letech, je to kulturní fakt, který určitě o něčem vypovídá. A říká: Český dokumentární film je kultivovaný, zahleděný do minulosti, do nejrůznějších všednodenních bizarností, často zábavný, ale chybí mu drzost, přímočarost, radikálnost a odvaha. Ví někdo, proč to tak je?

Inventura ušlechtilosti

Nahlédnete-li do publikace České dokumentární filmy 2009–2010, zjistíte, že mezi sto dvaceti novými filmy, které jsou buď už hotové, nebo je brzo čeká premiéra, se zhruba polovina obrací do minulosti. Často jde o portréty uznávaných osobností se silným životním příběhem (Lustig, Havel, Kohout, Vyskočil) nebo dokumenty připomínající zločiny fašismu a komunismu. Mnohdy jsou to působivé filmy, které si našly hrdinu, jehož sledují důsledně a zblízka (například Dům se zelenou střechou, režie Blanka Závitkovská, nebo Dáša se vrací, režie Adéla Kroupová). Problém je, že se formálně i sdělením až příliš podobají. Když vidíte jeden z nich, jako byste viděli všechny. Těch starých žen, jež se s dokumentární kamerou za zády vrací na místa svého mládí, aby si připomenuly otce, který skončil v koncentráku, Jáchymově nebo v emigraci! K tomu čistě historické střihové dokumenty – byť často vynikající, jako například Zapomenuté transporty do Polska režiséra Lukáše Přibyla. Takové filmy přinášejí dosud neznámé osudy, přidají detail či polotón do portrétu kolektivní historie, ale v obecném smyslu vám říkají vlastně jen to, co už víceméně víte. Jako by teprve teď filmaři – a často ti nejmladší – plnili zhruba deset patnáct let starou společenskou objednávku po prozkoumání naší moderní historie.

Najdete i spoustu filmů kultivovaných – ať už o umění z vyšších pater (Jan Klusák – Axis temporum, režie Dan Krameš), lidech s nejrůznějším handicapem či sociálním problémem (filmy Miroslava Janka), nebo o cestách – tu na Sibiř (Martin Ryšavý, Zdeněk N. Bričkovský, Jaroslava Bagdasarova), tu někam jinam. Dále pár portrétů bizarních osobností, na ty je v posledních letech specialista mladý režisér Lukáš Kokeš, a pár portrétů všeobecně uznávaných současných celebrit (Miloš Forman, Karel Gott, Jan Kaplický).

Výsledný dojem? Čeští dokumentaristé jsou téměř vždy kultivovaní, často zdlouhaví, stejně často vtipní, ale prakticky bez výjimky velmi krotcí. Ale problém je opět spíš v tom, co tu chybí. A to jsou především filmy o současné společnosti a politice natočené s takovou razancí, aby si o nich povídali lidé v tramvaji. Že je to přízemní požadavek splnitelný jen bulvárními prostředky?

Před třemi lety se na festivalu v Jihlavě promítala dokumentaristická reality show Jak se to dělá (režie Marcel Łoziński), v níž si známý mediální poradce vybral „z ulice“ deset lidí, aby z nich udělal úspěšné politiky. Nejdříve jim vysvětlil, že politik musí lhát vždy podle potřeby, a pak s nimi absolvoval nejrůznější „praktická cvičení“. Například fingovanou demonstraci na podporu Iráku nebo konzultace se stranami na pravici i levici, aby budoucí „politici“ odhadli, kam má smysl se přidat a kde je čeká nejrychlejší úspěch. Většina účastníků odpadla, protože neměla na tolik pragmatismu žaludek. Zbyl jediný, ten se nakonec stal šéfem mladých v populistické Sebeobraně tehdejšího polského vicepremiéra Andrzeje Leppera. Bylo by snad nízké a bulvární natočit podobně odvážný film u nás? Nešlo by to snad? Chovali by se naši politici mravněji a pragmatika mezi sebe nepustili? Lidi by to nezajímalo? Odpovědi jsou vcelku jasné, koneckonců z mnoha natočených dokumentů vyplývá, že politika a její stále trapnější podoba je právě to, co lidi štve. A co nás rozčiluje, to nás i zajímá. Jenže současné politice se filmaři vyhýbají velmi důsledně. Prakticky s jedinou výjimkou, a to jsou lidé okolo producenta a režiséra Radima Procházky. Kromě Procházky samotného (Deníky Pavla Kohouta, Papírový atentát) je to především režisér Robert Sedláček (portrét, byť spíše obdivný, expremiéra Miloše Zemana) a novinář a scenárista Petr Fischer (politická dokumentární tragikomedie Papírový atentát a připravované dokudrama o Jiřím Čunkovi). Vše? Jeden čistě politický film připravuje režisérka Daniela Matějková. Jmenuje se Zelení aneb příběhy ze stranického života. Titul je slibný, o jeho obsahu zatím těžko soudit.

Je vlastně příznačné, že v posledních letech – a že jsou to léta z hlediska politiky a míry její trapnosti opravdu výživná – jediný nelichotivý portrét současného politika vznikl vlastně náhodou. Ve filmu Martina Marečka o občanské aktivitě Auto*Matu sledujeme populistické kličkování pražského primátora Pavla Béma. Právě na tomto příkladu si uvědomíme, jak podstatné je honit politiky s kamerou a usvědčovat je z uhýbání, licoměrnosti a arogance. Několikaleté sledování Béma v Auto* Matu dokazuje, že to nelze nechat jen na každodenní televizní publicistice, jíž obvykle schází soustavnost, výdrž a nadhled.

Jak v tomhle směru dopadne Český mír Víta Klusáka a Filipa Remundy, kteří jako jedni z mála už předchozím filmem Český sen prokázali, že umí udělat chytrý a přímočarý film, o němž se mluví, je těžké říct. Z dvacetiminutové ochutnávky promítané v Jihlavě to zatím vypadá spíš na mimořádnou taškařici, která ironizuje všechny strany sporu o radar v Brdech, než na hlubší portrét politické scény.

Může za to někdo?

Samozřejmě by bylo snadné svádět to na diváky, které dokument zajímá jen okrajově, na Českou televizi, která rezignovala na odvážnější dramaturgii, na komerční televize, jež chtějí ( s výjimkou kabelové HBO) autorské dokumenty prakticky jen tehdy, pokud se týkají celebrit (Občan HavelFenomén Gott na Nově). K tomu se dají přičíst obtížné finanční podmínky, velmi omezená možnost dostat se s dokumentem do běžné kinodistribuce, či alespoň přímo k divákům přes půjčovny nebo formou „dvd z trafiky“. To všechno je pravda, ale ze seznamu dokumentů podpořených státním fondem je zřejmé, že příspěvek dostane téměř každý filmař, jehož námět alespoň trochu drží pohromadě. Nebo snad existuje někde seznam nápadů na zajímavé a politicky odvážné dokumenty, které odmítá fond podpořit? Vím o jediné výjimce, a tou je právě dokudrama o Čunkovi, na jehož podporu kupodivu peníze nezbyly. Problém netkví ani tak v podmínkách, za jakých u nás filmy vznikají, jako v samotných tvůrcích. Vlídnost, neprůraznost a krotkost ve výběru témat i formálních prostředků mají dokumentaristé společnou s režiséry hraných filmů a ostatně s náladou celé české společnosti. Což, popravdě řečeno, je také zdůvodnění typicky české a alibisticky krotké.

Drzost je zdravá

Radikalismus a odvaha jako by opravdu české společnosti chyběly a logicky se to týká i umělců. Nelze se jim divit, že jsou opatrní, když například jeden z mála veřejných provokatérů, výtvarník David Černý, pravidelně sklízí obvinění z exhibicionismu, případně neurvalosti, a dokonce i lidé z Auto*Matu jsou líčeni v některých recenzích jako protivní aktivisté a zpátečníci, kteří jsou proti přirozenému řádu věcí. Bez ohledu na to, že nechtějí nic jiného, než jen o něco více prostoru ve městě pro ty, kteří se nepohybují už výhradně jen na čtyřech kolech, a volí k tomu mimořádně konstruktivní a mírné metody.

Jediný tvůrce, kterému nekompromisnost zatím prochází a sklízí za ni především pochvalu, je divadelník a filmař Miroslav Bambušek. Jenže jeho film, promítaný letos v Jihlavě, Jan Husmše za tři mrtvé muže, vzpomínka na ty, kteří se upálili pro nějaký ideál, ukazuje, proč to tak je. Bambušek se zatím, přes všechnu snahu prosáknout přímými akcemi do reality, pohybuje v intelektuálním milieu, které se s většinovým publikem míjí. Na jihlavském festivalu zaujal spíš intelektuálněji laděné diváky, kteří na Janu Husovi ocenili formální originalitu. Podobně porotci na vítězném filmu Jana Gogoly ml. Mám ráda svůj nudný život shledali „až buddhistickou vyváženost“. Oba ty filmy jsou možná formálně zajímavé a odvážné, ale pro většinu diváků příliš zaumné a komplikované, než aby u nich vzbudily jiný prožitek, než je ztráta pozornosti.

Film jako například Yesmani opravují svět (režie Andy Bichlbaum a Mike Bonnano), který dotahuje do absurdních poloh cynismus korporací, když jeho autoři například zcela vážně nabízejí na konferenci petrolejářské společnosti svíčky z lidských těl a spojují tak čirou zábavnost s krutou ironií i přesným vhledem do problému, tu prostě po Českém snu zatím nevznikl. Kromě jiného i proto, že i tu nejmírnější provokaci odsuzuje veřejnost, včetně té odborné, jako nepřijatelnou. Ostatně vzpomeňme na debaty okolo novinářských reality show Janka Kroupy.

Případ KLDR

Že ironie, úsměvnost a vlídnost jsou pro české filmy typické, si lze ukázat na dalším filmu z letošní Jihlavy. Vítejte v KLDR! (režie Linda Jablonská) je záznam turistického výletu do zakázané Severní Koreje. O povaze tamního režimu vypovídá film jen okrajově a zprostředkovaně. Tajní žádného turistu, natož filmaře, blíž k realitě nepustí. Linda Jablonská tak mnohem spíš vypráví o českých mudrlantech, kteří mají na všechno názor, aby se pak mezi záhony kimčongilií (pro neznalé – kytka pojmenovaná po severokorejském diktátorovi) klaněli Velkému vůdci, protože v této zemi je to povinné a my nejsme zvyklí se bouřit nebo dělat potíže. Ten film je zajímavý a vtipný. Implicitně a někdy i doslovně říká, že jiný film o Severní Koreji se za současných podmínek ani natočit nedá. Jenže souběžně se můžete podívat na film polského režiséra Andrzeje Fydika Příběhy z Yodoku, který zachycuje příběh divadelního režiséra, jenž utekl do Jižní Koreje a tam zkouší muzikál o severokorejských koncentrácích. A najednou jsme uprostřed tématu, žádné obcházení a humor. Ten film je nekompromisní a  o bestialitě komunistického režimu v něm není pochyb. Žádné mudrování o tom, že ono to v té Severní Koreji vlastně není tak zlé. Takže to jde. Jen to chce mít nápad, odvahu, rešerše, trpělivost a štěstí. A najít způsob, jak být nekompromisní a přitom důvěryhodný. Samozřejmě, že tyhle dva konkrétní filmy se nevyvracejí, mohou být bez problémů vedle sebe, ale možná bychom se mohli ptát, proč Příběhy z Yodoku natočil polský, a ne český režisér. Daleko to mají oba stejně.





výpis dalších článků rubriky:  Esej

F4.19Pevné skupenství mociEmpatický snímek Nedotknutelný, reflektující odkrytí sexuálního násilí amerického producenta Harveyho Weinsteina, předkládá skrze slzy obětí i přiznaného pochybení blízkých Weinsteinových spolupracovníků zásadní, srozumitelné svědectví o kumulaci moci a implicitně poukazuje na pochybně nastavený systém světa šoubyznysu. Dokument uvádí ji.hlavský festival dnes od 15:30 v Horáckém divadle.Vojtěch Kočárník
F3.19Evropa v době post-pamětiJak se francouzskému dokumentaristovi Arnaudovi de Mezamatovi podařilo interpretovat slavnou esej Patrika Ouředníka Europeana? To prozrazuje snímek Doufám, že se máš dobře, který soutěží v Ji.hlavě v sekci Opus bonum a dnes poběží v kině Dukla – Reform od 23 hodin.Janis Prášil
3.19Rozpukov – místopis čínského zázrakuEsej o současné ČíněJen Lien-kche
1.16Krajní subjektivita Rosse McElweeho: domov jako dokumentární film*Esej o subjektivitě v autobiografických filmech amerického dokumentaristy Rosse McElweehoMichael A. Unger
6.15Raymonda Carascová, myšlení jako oslavaEsej Nicole Brenezové o životě a tvorbě francouzské dokumentaristky Raymondy CarascovéNicole Brenezová
f3.15Portréty myšleníNěkolik poznámek o různých setkáváních filmu a filozofieAndrea Slováková, Tereza Hadravová
3.15Co (ne)má být zdarma a pročCo by se mohlo stát, kdybychom audiovizuální dílo začali považovat za veřejný statek, který by byl financován z veřejných zdrojů?Ivan David
2.15Znát filmJakými cestami se může vydat filmová a mediální výchova v České republice a v jakých zemích lze hledat inspiraci?Andrea Slováková
1.15Pravda pohleduJaká omezení ovlivňují pozorovatelskou metodu? A jak se liší v dokumentu a hraném filmu? Esej o realismu, observaci i modelkách.Antonín Tesař
5.14Film a esej jako způsob myšleníPřednáška Raymonda Belloura věnovaná filmu-esejiRaymond Bellour

starší články

5.9DOK.REVUE
08. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue