Nové televizní formáty: co už je za hranou?

Reportáž z přednášky mediálního analytika Milana Krumla na workshopu Hranice filmu

Milan Kruml – Hranice filmu 2015

Zatímco před deseti lety bylo nemyslitelné prolínat žánry a jakýmkoli způsobem je porušovat či kombinovat, dnes je tvoření žánrových hybridů velmi časté, a co víc – přímo žádané. Po více než století od vzniku kinematografie můžeme sledovat (ne)úspěšné tendence k jasnému vymezení hranice mezi fikcí a dokumentem a obhajoby svébytnosti jednotlivých žánrů. Dnešní doba ale hranicím rozhodně nakloněna není. Nerespektuje je, a to nejen napříč odvětvími, ale i v každodenním životě. Překračovat jakékoliv hranice je stále snazší a nikoho to už příliš nezaráží. „Před deseti lety, když jsem do televize nastupoval, existovalo zlaté pravidlo zakazující míchat žánry. Dnes ale narážíme na pravý opak: ‚zkuste to zkombinovat a uvidíme‘. O to důležitější však je divákům říci, co jim předkládáme,“ uvedl svoji přednášku na prosincovém workshopu Hranice filmu mediální analytik Milan Kruml.

Dramaturgové si tak s televizními diváky mohou pohrávat, jak chtějí. Například v Holandsku se nedávno veřejnoprávní televizi takto podařilo napálit celý národ. Bylo potřeba do společnosti vyslat jednoznačný a silný signál o tom, že registry dárců orgánů zejí prázdnotou. Vznikla proto fiktivní reality show, ve které měla údajně umírající žena nabídnout svoji ledvinu k dispozici třem soutěžícím. Výherce tak měl získat ledvinu i život. Společnost se proti takovému scénáři vzbouřila ještě dříve, než pořad vůbec vznikl. I přesto televize vytrvala a neodhalila svůj pravý záměr. Moderátor však po první půlhodině vysílání přerušil a vyšel s pravdou ven. Oznámil divákům, že hlavní postava umírající ženy je zaplacená, zcela zdravá herečka, která sice neumírá, ale všichni tři soutěžící opravdu zemřou, pokud co nejdříve nenajdou pravého dárce. Registry se do tří měsíců naplnily.

Hranice toho, co si v televizních pořadech lze dovolit, kam až je možné zajít a jaké žánry k tomu využít, se stírají. Trefně to podle Milana Krumla ilustruje proměna historického dokumentu: „Podíl hrané tvorby v historickém dokumentu je dnes obrovský, změnil se i dramatický oblouk, stejně tak i hlavní témata a protagonisté.“ Což demonstroval na příkladu dokumentu o nejvýznamnější anglické bitvě 16. století. Zatímco před pěti lety by cesta dokumentaristy vedla za historikem a k dobovým mapám a obrazům, dnes se konkrétně britská BBC při tvorbě filmu Armáda: 12 dní, které rozhodly o historii světa vydala cestou spekulace – co by se stalo, kdyby Anglie tuto bitvu prohrála? První záběr, který pak divák na své obrazovce viděl, ukazoval Alžbětu I. čekající ve vězení na popravu. „Pokud dokument postavíte na principu poutavého spektáklu, získáte na svou stranu i diváka, který by jinak výpravu do historie nesledoval.. Na jednu stranu je smutné, že nejde především o obsah, ale na tu druhou je to vlastně přínosné. Předáte informace i jiné skupině diváků, která by o takové téma jinak nejevila zájem,“ vysvětlil svůj pohled na nové dokumentární postupy Kruml.

Armáda: 12 dní, které rozhodly o historii světa

Dle jeho slov se však dokumenty o historii, přírodě a technice obecně prodávají poměrně dobře. Jinou kapitolou jsou dokumenty se sociální tématikou. „U nás nikdo se sociálními tématy ve středním televizním proudu ani nepřichází. Což zčásti způsobuje i fakt, že postupy pro zobrazení takovýchto témat jsou u nás teprve v plenkách. Otázkou totiž je, jak dostat tato témata i k lidem, kteří o ně nemají zájem – k většinovým divákům. Ti se totiž na cokoliv s titulem ‚dokument‘ dívat nebudou. Prozatím se nám nedaří točit dokumentární žánry tak, aby byly i pro většinové diváky lákavé. Ve světě takovou situaci vyřešil vznik formátů jako doku-soap a reality-soap,“ pokračoval Kruml.

Formát reality-soap vzniká ve chvíli, kdy režisér vytvoří situaci, která by přirozeně nenastala, a sleduje ji. Oproti tomu doku-soapy čistě pozorují děj bez vnějšího zásahu. Většinou jde o sledování zajímavých míst, kde vznikají příběhy samy, jako například v zoologické zahradě nebo na letišti. Třeba ve Švédsku už sedm let pětkrát týdně vysílají doku-soap z jejich největší nemocnice.

Příkladem reality-soap pak může být pořad BBC Festivals, Sex and Suspicious Parents (2014), ve kterém sledujeme mladé Brity, jak si užívají v klubech či na festivalech. Někteří s natáčením dokonce nesouhlasili a materiál, který vznikl, byl ukázán jejich rodičům. Ohlasy, že je tato série poměrně eticky rozporuplná, obhájila BBC tím, že alkoholismus mládeže je výrazným problémem a rodiče by měli na děti lépe dohlédnout.

V Británii přišli ještě s další metodou, která ještě více stírá rozdíl mezi realitou a fikcí, tzv. scripted reality. Ta vzniká vypuštěním jednoho ze základních dokumentárních prvků – přirozeného ničím nemanipulovaného děje. Prostředí a postavy jsou reálné, jenže to, co aktéři dělají, se drží scénáře. Postavy tak dostanou představu o dějových liniích, které mají naplnit – jak to udělají, už je ale jen v jejich rukou. Velmi úspěšnou scripted reality je například seriál Made in Chelsea (2011) o neskutečně bohatých mladých lidech z Londýna.

„Dnes už si jako tvůrčí postup můžete vybrat ledacos, je proto dobré si uvědomit, že ať už mají nově vznikající postupy jakékoli minusy, dovolují nám zabývat se i celospolečensky důležitými tématy takovým způsobem, který má velký potenciál zaujmout nejen dokumentární fajnšmekry, ale i většinové diváky,“ shrnul Milan Kruml.




6.15DOK.REVUE
21. 12. 2015


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue