Nové televizní formáty: co už je za hranou?

Reportáž z přednášky mediálního analytika Milana Krumla na workshopu Hranice filmu

Milan Kruml – Hranice filmu 2015

Zatímco před deseti lety bylo nemyslitelné prolínat žánry a jakýmkoli způsobem je porušovat či kombinovat, dnes je tvoření žánrových hybridů velmi časté, a co víc – přímo žádané. Po více než století od vzniku kinematografie můžeme sledovat (ne)úspěšné tendence k jasnému vymezení hranice mezi fikcí a dokumentem a obhajoby svébytnosti jednotlivých žánrů. Dnešní doba ale hranicím rozhodně nakloněna není. Nerespektuje je, a to nejen napříč odvětvími, ale i v každodenním životě. Překračovat jakékoliv hranice je stále snazší a nikoho to už příliš nezaráží. „Před deseti lety, když jsem do televize nastupoval, existovalo zlaté pravidlo zakazující míchat žánry. Dnes ale narážíme na pravý opak: ‚zkuste to zkombinovat a uvidíme‘. O to důležitější však je divákům říci, co jim předkládáme,“ uvedl svoji přednášku na prosincovém workshopu Hranice filmu mediální analytik Milan Kruml.

Dramaturgové si tak s televizními diváky mohou pohrávat, jak chtějí. Například v Holandsku se nedávno veřejnoprávní televizi takto podařilo napálit celý národ. Bylo potřeba do společnosti vyslat jednoznačný a silný signál o tom, že registry dárců orgánů zejí prázdnotou. Vznikla proto fiktivní reality show, ve které měla údajně umírající žena nabídnout svoji ledvinu k dispozici třem soutěžícím. Výherce tak měl získat ledvinu i život. Společnost se proti takovému scénáři vzbouřila ještě dříve, než pořad vůbec vznikl. I přesto televize vytrvala a neodhalila svůj pravý záměr. Moderátor však po první půlhodině vysílání přerušil a vyšel s pravdou ven. Oznámil divákům, že hlavní postava umírající ženy je zaplacená, zcela zdravá herečka, která sice neumírá, ale všichni tři soutěžící opravdu zemřou, pokud co nejdříve nenajdou pravého dárce. Registry se do tří měsíců naplnily.

Hranice toho, co si v televizních pořadech lze dovolit, kam až je možné zajít a jaké žánry k tomu využít, se stírají. Trefně to podle Milana Krumla ilustruje proměna historického dokumentu: „Podíl hrané tvorby v historickém dokumentu je dnes obrovský, změnil se i dramatický oblouk, stejně tak i hlavní témata a protagonisté.“ Což demonstroval na příkladu dokumentu o nejvýznamnější anglické bitvě 16. století. Zatímco před pěti lety by cesta dokumentaristy vedla za historikem a k dobovým mapám a obrazům, dnes se konkrétně britská BBC při tvorbě filmu Armáda: 12 dní, které rozhodly o historii světa vydala cestou spekulace – co by se stalo, kdyby Anglie tuto bitvu prohrála? První záběr, který pak divák na své obrazovce viděl, ukazoval Alžbětu I. čekající ve vězení na popravu. „Pokud dokument postavíte na principu poutavého spektáklu, získáte na svou stranu i diváka, který by jinak výpravu do historie nesledoval.. Na jednu stranu je smutné, že nejde především o obsah, ale na tu druhou je to vlastně přínosné. Předáte informace i jiné skupině diváků, která by o takové téma jinak nejevila zájem,“ vysvětlil svůj pohled na nové dokumentární postupy Kruml.

Armáda: 12 dní, které rozhodly o historii světa

Dle jeho slov se však dokumenty o historii, přírodě a technice obecně prodávají poměrně dobře. Jinou kapitolou jsou dokumenty se sociální tématikou. „U nás nikdo se sociálními tématy ve středním televizním proudu ani nepřichází. Což zčásti způsobuje i fakt, že postupy pro zobrazení takovýchto témat jsou u nás teprve v plenkách. Otázkou totiž je, jak dostat tato témata i k lidem, kteří o ně nemají zájem – k většinovým divákům. Ti se totiž na cokoliv s titulem ‚dokument‘ dívat nebudou. Prozatím se nám nedaří točit dokumentární žánry tak, aby byly i pro většinové diváky lákavé. Ve světě takovou situaci vyřešil vznik formátů jako doku-soap a reality-soap,“ pokračoval Kruml.

Formát reality-soap vzniká ve chvíli, kdy režisér vytvoří situaci, která by přirozeně nenastala, a sleduje ji. Oproti tomu doku-soapy čistě pozorují děj bez vnějšího zásahu. Většinou jde o sledování zajímavých míst, kde vznikají příběhy samy, jako například v zoologické zahradě nebo na letišti. Třeba ve Švédsku už sedm let pětkrát týdně vysílají doku-soap z jejich největší nemocnice.

Příkladem reality-soap pak může být pořad BBC Festivals, Sex and Suspicious Parents (2014), ve kterém sledujeme mladé Brity, jak si užívají v klubech či na festivalech. Někteří s natáčením dokonce nesouhlasili a materiál, který vznikl, byl ukázán jejich rodičům. Ohlasy, že je tato série poměrně eticky rozporuplná, obhájila BBC tím, že alkoholismus mládeže je výrazným problémem a rodiče by měli na děti lépe dohlédnout.

V Británii přišli ještě s další metodou, která ještě více stírá rozdíl mezi realitou a fikcí, tzv. scripted reality. Ta vzniká vypuštěním jednoho ze základních dokumentárních prvků – přirozeného ničím nemanipulovaného děje. Prostředí a postavy jsou reálné, jenže to, co aktéři dělají, se drží scénáře. Postavy tak dostanou představu o dějových liniích, které mají naplnit – jak to udělají, už je ale jen v jejich rukou. Velmi úspěšnou scripted reality je například seriál Made in Chelsea (2011) o neskutečně bohatých mladých lidech z Londýna.

„Dnes už si jako tvůrčí postup můžete vybrat ledacos, je proto dobré si uvědomit, že ať už mají nově vznikající postupy jakékoli minusy, dovolují nám zabývat se i celospolečensky důležitými tématy takovým způsobem, který má velký potenciál zaujmout nejen dokumentární fajnšmekry, ale i většinové diváky,“ shrnul Milan Kruml.




6.15DOK.REVUE
21. 12. 2015


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.