Jak se dělá dokument

Andrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.

Z filmu Petera Kerekese Jak se vaří dějiny (2008)

Vznik dokumentárních filmů je dobrodružný. Vždy mě udivovalo, že reportáže z natáčení fikčních filmů patří mezi konvenční žánry filmové žurnalistiky, ale sledování vzniku dokumentů ne. A přitom se během vývoje i natáčení obvykle děje tolik nečekaného a fáze střihu v některých případech nechá vzniknout zcela jiný film, než jaký byl na začátku či dokonce během natáčení zamýšlen. Reálný běh událostí, konkrétní situace či jednání postav často překvapí i samotné autory. 

Mimořádně poutavé je sledovat vznik dokumentů v rámcích různých tvůrčích metod. V Ústavu filmu a audiovizuálních studií na Masarykově univerzitě v Brně jsem několikrát vedla kurz Metody v dokumentárním filmu. Studenti zhlédli film a následně probíhala zevrubná rozprava s režisérem či režisérkou s detailním rozborem jeho či jejích tvůrčích rozhodnutí, vývoje tématu, způsobu natáčení, vztahu k postavám i vnitřní dramaturgii výsledného díla. Nejvíce poučné byly momenty, kdy svými přístupy velice odlišní tvůrci odpovídali na stejné otázky, například o míře a podobě inscenování, o způsobu komunikace s postavami během i mimo natáčení, instrukcích kameramanovi (co, kdy a jak natáčet) či o proměnách výchozího záměru ve střižně. Rozsah různosti ukazuje lépe než cokoliv jiného rozlehlost dokumentárního pole. Každý z pozvaných režisérů (vyjma Jana Šikla, který mluvil o cyklu Soukromé století, kdy příběhy skládá ze sesbíraných rodinných filmů) někdy použil rekonstrukci, minimálně v té podobě, že požádal protagonistu, aby znovu prošel situací, která se ve skutečnosti odehrála, ale bez přítomnosti kamery. Zatímco však třeba Helena Třeštíková využívá tento postup v rámci svých observačních časosběrů minimálně a vrací se výhradně k situacím, jichž byla svědkem, Martin Ryšavý do pozorování vstupuje abstraktnější rekonstrukcí zaměřenou na dění reprezentující důležitý obecný (například kulturní) rys. Peter Kerekes zase důsledně vytváří situace (v prostředí vybraném na základě rešerší a s rekvizitami, které evokují spíše podstatu než detaily rekonstruovaného dění), které zastupují mentální a emocionální mapu zpřítomňované či analyzované historické skutečnosti. 

Jedním z hostů mého brněnského kurzu byl právě přední slovenský dokumentarista Peter Kerekes, který zpracovává obtížně uchopitelná a často rozsáhlá témata svým rozpoznatelným autorským rukopisem. Promítali jsme jeho film Jak se vaří dějiny, v němž skrze válečné kuchaře vypráví o konfliktech v Evropě 20. století. Peter je též dramaturg a učitel, jenž na bratislavské VŠMU vychoval už mnoho mladých dokumentaristů. Vznik filmů včetně turbulentních proměn je tedy zvyklý pozorovat z různých pozic. V rozhovoru po semináři mi řekl, že by ho zajímalo nikoli zpětně pojmenovávat proces vzniku, ale přímo sledovat, jak film vzniká, k jakým proměnám výchozího konceptu dochází, jak a proč. Souhlasila jsem, že takový časosběrný dokument o vzniku dokumentů by ukázal různorodé tvůrčí metody a autorské přístupy. Bylo jasné, že se zrodil záměr na knihu. Pod názvem Jak se dělá dokument ji připravuje nakladatelství Nová beseda. Záměr podpořil Státní fond kinematografie, jemuž děkujeme, protože bez podpory by kniha s takto dlouhodobým záměrem nemohla vznikat.

Sledovat, jak film vzniká

Ponor do uvažování i samotného procesu vzniku filmů poukazuje také na složitost a netriviálnost vztahu k dojmu realističnosti a k pojmům jako jsou autenticita či pravdivost. „Příběhy“, které pro knihu sbíráme, ukazují možnosti audiovizuální reprezentace jako filozofickou kategorii zpřítomnění vnitřní i vnější pravdy: zatímco někteří autoři preferují věrnost vnitřnímu smyslu dění, konání postav a souslednosti událostí, jiní kladou důraz na fenomenologickou přesnost – jak se věci a lidé v konkrétních situacích jeví. Tyto dvě pozice nejsou protikladné, součástí autorských přístupů je obvykle příklon k jedné či druhé z nich jakožto k důležitým konceptualizacím režijního vztahu k zobrazované skutečnosti.

Z filmu Petera Kerekese Jak se vaří dějiny 

V rozhovorech s dokumentaristy v různých fázích přípravy, natáčení a postprodukce jejich filmů tedy sledujeme vznik díla, ale také jejich myšlenkové procesy, tvůrčí rozhodnutí, uvažování nad koncepčními posuny i způsoby reakcí na nečekanosti. Vést takový rozhovor není triviální – je nutné „umět se ptát“, aby se tazatel dostal za pouhý popis dění, dopátral se vztahu postupů a rozhodnutí i jejich důsledků pro výsledné dílo, rozuměl roli jednotlivých kreativních profesí, zohledňoval tvůrčí, ale i etické a právní otázky. Značnou výhodou je přehled tazatelů ve světové kinematografii, díky kterému pak nejsou překvapení z některých postupů (například různých podob hybridizace dokumentu konvencemi fikčního či animovaného filmu), které jsou v současném světovém dokumentu běžné. Rozhovory proto vedou filmoví kritici a kritičky se znalostí dokumentární kinematografie. Martin Svoboda sleduje dokument již mnoho let v autorské práci pro Aktuálně.cz či filmový časopis Film a doba. Veronika Jančová je talentovaná filmová historička, která se mnou již vytvářela kurzy filmové výchovy o dokumentárních tvůrčích metodách pro Doc Alliance Academy. Martin Šrajer patří mezi nejvýraznější autory mladé generace filmové kritiky a na jeho psaní je výjimečné i to, s jak rozsáhlou erudicí k předmětům svého zájmu přistupuje a jaký důraz dává na poučenou argumentaci a znalost kontextů.   

Všichni tři tazatelé jsou nesmírně talentovaní autoři, jejichž texty je radost číst. Přepisy rozhovorů literárně upravují (nepostupujeme tedy metodou orální historie, která redakční zásahy striktně omezuje, ale spíše formou hloubkových literárních rozhovorů), přičemž úpravy jsou autorizovány dotazovanými. Já a Peter Kerekes následně z rozhovorů vybereme části reprezentující jednotlivé fáze vzniku filmů a vytvoříme časosběrné příběhy jejich zrodu. 

Režiséři a režisérky, jejichž filmy sledujeme, byli vybráni tak, aby zastupovali rozličné tvůrčí metody a výrazné autorské rukopisy. Zároveň byl jejich výběr podmíněn praktickými okolnostmi – museli mít projekt ve fázi námětu či počátku výroby, který bude do tří let dokončen. Jedním ze sledovaných filmů byla Dálava Martina Marečka, která bude mít premiéru na nadcházejícím karlovarském festivalu. Dále sledujeme Naslouchače snů Lucie Králové, film na citlivé osobně-společenské téma Zuzany Piussi a Víta Janečka, hybridní film Martina Ryšavého a také nové dokumenty slovenských dokumentaristů: Petra Kerekese, Roberta Kirchhoffa a Martina Kollára.

Vznik knihy řídí v nakladatelství Nová beseda produkční (a básnířka) Anna Štičková. Fotografie autorů zhotoví Karel Cudlín – jeho portréty uvažují v nenásilných znakových soustavách portrétovaného a jeho prostředí jakožto spíše myšlenkového univerza. Jazykově texty ošetří spisovatelka a redaktorka Františka Jirousová, která citem pro přesnost a jemné významové odstíny vyjadřování udržuje vysokou jazykovou kulturu knih Nové besedy. 

Dokumentaristi a dokumentaristky preferují různou míru, v níž podléhají změnám výchozích motivů a perspektiv. Někdo má spíše argument-centrický přístup a vybírá si z probíhajícího dění to, co potřebuje na stavbu přesvědčivého a srozumitelného rozkrytí sledovaného tématu. Takovýto film spíš bude mít scénář, dokáže dopředu rozprostřít komplexitu a vnitřní různost předmětu zájmu. Jiní autoři se pustí do prvního motivu a metodou sněhové koule na sebe pak přibírají další postavy, situace a motivy, které překvapivě strukturují téma. Ona překvapivost se vyjevuje i při vzniku knihy. Až vyjde, některé filmy budou mít dávno po premiéře a jejich autoři už budou pracovat na jiných projektech, jiné se možná nestihnou ani dokončit. Rozhodně však ukazují, jak jedinečná je povaha překážek a překvapení, která mohou dokumentaristu během vzniku filmu potkat.
 

Andrea Slováková, dramaturgyně sekce experimentálních filmů Fascinace a VR zóny na MFDF Ji.hlava, dokumentaristka, nakladatelka 





výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

dok.revueKam oči, tam hlavaAutorská kniha fotografky Markéty Kinterové Kam oči, tam hlava, vydaná v Nakladatelství AMU, je výsledkem kombinace fotografického, uměleckého a výzkumného přístupu.Markéta Kinterová
dok.revueDočíst se neslyšené: Matematika zločinu jako knihaReportážně investigativní knížka Matematika zločinu navazuje na úspěšný stejnojmenný podcast, který natočily Magdalena Sodomková a Brit Jensen a jenž odhaluje problémy současné české justice. Kniha se kromě dalšího sledování aktérů z případu známého z podcastového seriálu věnuje plagiátorským kauzám soudních znalců, aktuálnímu media capture a problému cenzury českých médií i pátrání po tom, proč dokumentární detektivku dlouho nechtěl odvysílat Český rozhlas. Nyní je již v jeho nabídce na portále mujRozhlas. Kniha vyjde v únoru v nakladatelství Albatros Media, vydání podpořil Syndikát novinářů, její vydání lze však ještě několik dní podpořit v rámci kampaně na Hithitu.Magdalena Sodomková
6.19Autorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea Hanáčková
5.19Jak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan Bernard
F4.19Filmař disentu Michal HýbekJi.hlavský festival dnes ve dvou blocích představuje osobnost Michala Hýbka (1957– 2003), který se stal významným filmařem disentu. Jeho Dopisy Olze (1986) byly prvním filmovým představením disidenta Václava Havla světové veřejnosti, a to u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamského. Těsně po revoluci vytvořil hravou esej o Havlově březnové cestě s názvem Paříž – Londýn aneb S panem presidentem tam a zpět (1990). Dva dnešní bloky filmů Michala Hýbka budou koncipovány jako projekce s úvodem. První blok promítne čtyři krátké Hýbkovy filmy a druhý představí filmový rozhovor Jaroslava Hanzela s Alexandrem Dubčekem v ruštině, který Hýbek natáčel coby kameraman. Následující text je úryvkem z rukopisu připravované knihy Jana Bernarda Filmař(i) disentu: Michal Hýbek, která by měla vyjít v Nakladatelství AMU na jaře 2020.Jan Bernard
4.19Za zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš Skupa
dok.revueŽeny o ženáchLiterární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová chystá na podzim k vydání knihu Ženy o ženách zahrnující dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami působícími v Česku, prostřednictvím kterých zkoumá, jak ženy-dokumentaristky v Česku tvoří. Práce vzniká jako součást její dizertace na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V následujícím textu popisuje genezi projektu i jeho obsah.Barbora Baronová
3.19Co je nového v počítačových hráchFilmová a herní teoretička Helena Bendová píše o procesu vzniku své nedávno vydané knihy Co je nového v počítačových hrách, v níž shrnuje čtyři hlavní proudy myšlení, jimiž se mladý vědní obor game studies během posledních zhruba pěti let ubírá. Autorčinou ambicí je, aby knihu vzali do ruky jak rodiče malých hráčů, tak učitelé mediální výchovy i fanoušci počítačových her. O tom, jak těžký to byl úkol, pojednává tento text. Helena Bendová
1.19Způsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministkuAndrea Průchová Hrůzová píše o své práci na českém vydání knihy Jak vidět svět Nicholase Mirzoeffa.Andrea Průchová Hrůzová
3.18Nový nefikční filmDara Waldron o své nové knize New Nonfiction Film Dara Waldron

starší články

2.19DOK.REVUE
24. 06. 2019


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film