Nosit kameru je lepší než nosit zbraň

Rozhovor o Československém armádním filmu, nové vlně a filmové agitce s americkou filmovou vědkyní Alicí Lovejoy

Alice Lovejoy (foto: Antonín Matějovský, MFDF Ji.hlava 2007)

Začněme osobní otázkou: Jak jste se dostala do Česka? Co motivuje mladou Američanku k prozkoumávání dějin československého filmu?
Poprvé jsem přijela do České republiky v roce 2000, kdy jsem studovala semestr na FAMU a prováděla výzkum pro svou bakalářskou práci o dokumentárních filmech k roku 1968. Seznámila jsem se mimo jiné s režisérem Karlem Vachkem, jehož retrospektivu jsem ve Spojených státech organizovala o dva roky později.

Na FAMU jsem se vrátila v akademickém roce 2003–2004 v rámci Fulbrightova programu, tentokrát jsem se zaměřila na Vachkovy filmy a obecně na český dokument. Během bádání – a s pomocí dalších vědců, Martina Švomy a Víta Janečka – jsem viděla také několik pozoruhodných armádních filmů. Překvapilo mne, že takové snímky armáda produkovala. Proto, když jsem začala svá doktorská studia na Katedře filmových studií a komparativní literatury Yaleské univerzity, rozhodla jsem se, že napíši disertační práci o Československém armádním filmu. A tak jsem byla opět v Praze, na celoročním výzkumu v rámci programu Fulbright-Hays.

Liberální dramaturgové

Vysvětleme předmět vašeho výzkumu zcela od začátku. Co byl vlastně Československý armádní film a jak se s časem proměňoval?
Armádní film existoval v Československu v různých formách a institucích od konce první světové války, například v době druhé světové války spolupracovali českoslovenští filmaři s těmi britskými.

Má disertační práce se však soustředí na dvě poválečná desetiletí, od založení novodobé podoby ČAFu v roce 1951 po začátek normalizace. V padesátých letech studio armádního filmu produkovalo propagandistické a výcvikové snímky a filmový měsíčník. V té době pro ČAF pracovalo také několik známých jmen tehdejšího československého filmu, například Vojtěch Jasný, Karel Kachyňa, František Vláčil, Zbyněk Brynych, či Václav Hapl. Většina z nich byla v armádním filmu v rámci své vojenské služby, ale kupříkladu Jasný, Kachyňa a Hapl byly ve studiu přímo zaměstnáni.

Obrněný transportér OT62 (Václav Hapl, 1963)

Liší se tvorba padesátých a šedesátých let i u armádních filmů? Pronikla proměna kinematografie i mezi vojáky?
V šedesátých letech se situace změnila, protože pro ČAF pracovalo několik „liberálních“ dramaturgů a náčelníků. Svou vojenskou službu zde sloužil Jiří Menzel, Jaromír Kallista, Pavel Juráček, Jan Schmidt nebo Rudolf Krejčík, přímo zaměstnán zde byl třeba Ivan Balaďa či Juraj Šajmovič. I když ČAF v té době produkoval měsíčníky a instruktážní snímky, umožnil i výrobu mnoha filmů zajímavých především z estetického a politického hlediska – hlavně dokumenty, ale také hrané filmy, z nichž nejznámějším je asi Konec srpna v hotelu Ozon režiséra Jana Schmidta.

Co podle vás způsobilo tuto proměnu Československého armádního filmu v šedesátých letech?
Především díky společenskému uvolnění nastalo v šedesátých letech uvolnění i v ČAF. Tato společenská změna totiž hluboce zasáhla celou armádu, jak píše ve své knize o vztahu mezi československou a sovětskou armádou Condoleezza Riceová. Ve studiu tak mohlo působit několik otevřenějších dramaturgů, navíc většina filmařů v něm po FAMU sloužila vojenskou službu, z nichž někteří zde byli později i zaměstnáni. Otázkou je, zda volnost ve výběru témat a směřování k uměleckému filmu způsobila aktivní podpora těchto liberálních dramaturgů, nebo pasivní zanedbání práce nějakých cenzorů. Studio však nepodporovalo jen vznik těchto filmů, ale i jejich prezentaci na domácích a zahraničních filmových festivalech.

Jak se otevřenost studia mění s přelomem šedesátých a sedmdesátých let?
Na samém začátku normalizace bylo studio „očištěno“, odešlo z něj mnoho režisérů, dramaturgů i náčelníků, kteří umožnili relativně volnou atmosféru studia. Produkce Československého armádního filmu za normalizace velmi rychle souzněla s atmosférou doby, a tak se uměleckým filmem nadále zabýval jen minimálně. Ke zrušení ČAFu došlo v devadesátých letech, současná česká armáda má svou video jednotku a velký filmový archiv.

Přežít vojnu

Jaká byla témata armádních filmů? Jak se proměňovala postupem času?
V padesátých letech produkoval ČAF především propagandu a výcvikové snímky. Kategorie „propaganda“ zahrnuje dokumenty i hrané filmy; dokumenty byly však v té době hlavně inscenované. Na začátku 50. let se v souladu s tehdejší ideologií natáčejí například filmy, které dokumentují vojenské přehlídky nebo definují třeba novou poválečnou hranici, kdy ta československo-německá byla vnímána jako „hranice světů“. Krátké nebo středometrážní hrané filmy se zabývaly také etikou a morálkou vojáků. Tento žánr takzvané „agitky“ má své pevné místo ve vojenském filmu vůbec, nejčastěji pracuje s příklady zasazenými do příběhů. Tento způsob instruktáží je častý i v amerických armádních filmech vzniklých v době první světové války.

Které z instruktážních filmů vám utkvěly v hlavě?
Výcvikové filmy měly různé formy. Jedním z nejzajímavějších je film Františka Vláčila z roku 1953 Létání bez vidu podle systému OSP. Film používá vedle standardních dokumentárních prvků i triky, prostředky hraného filmu či motiv filmu ve filmu – a to vše za účelem instrukce. Studio produkovalo také sérii výjimečných populárně-vědeckých filmů režisérů Stanislava Brožíka a Václava Hapla. Dalším výjimečným instruktážním snímkem z padesátých let je satirický hraný film Karla Kachyni o vojenském oblečení Křivé zrcadlo, ve kterém vystupuje Stella Zázvorková a Vladimír Menšík.

Několik „agitačních filmů“ režisérů Václava Hapla a Vojtěcha Jasného je pozoruhodných nejenom v tom, že pomáhají v rozvinutí jejich autorských rukopisů, ale také předjímají styl a témata československé nové vlny. Zajímavou kapitolou této dekády je také spolupráce mezi československou a čínskou armádou, jejímž výsledkem je také řada filmů o Číně, které natočili Vojtěch Jasný, Karel Kachyňa a Vladimír Sís.

Konce srpna hotelu Ozon (Jan Schmidt, 1966)

Z šedesátých let musím zmínit, kromě Konce srpna hotelu Ozon, dva mimořádné dokumentární filmy režiséra Ivana Baladi a kameramana Juraje Šajmovice z let 1967 a 1969: Metrum o moskevském metru a Les o průvodu při pohřbu Jana Palacha. Oba mají jedinečnou atmosféru, kdy se konkrétní událost propojí s duchovním, metafyzickým smyslem. Ale v šedesátých letech vznikla řada výjimečných dokumentů, například ZtišeníZa vojáčka mňa vzali Rudolfa Adlera, Legenda Josefa Sedláčka či armádní měsíčník Karla Vachka.

A jak hodnotí žijící režiséři svou práci pro armádu, a jak se k svému působení s odstupem staví?
Postoj se liší, někteří režiséři zpětně hodnotí svoje působení ve studiu negativně, někteří pozitivně – a to hlavně ti, kteří tam pracovali v šedesátých letech. Mnozí filmaři vidí své působení v ČAFu jako lepší způsob přežití vojny. Jak řekl jeden z nich: Nosit kameru je určitě lepší než nosit zbraň. K paradoxům té doby patří skutečnost, že v šedesátých letech měli u armády ještě víc volnosti než u Státního filmu. Situace v padesátých letech byla ale jiná.

Oficiální kultura

Jak si vysvětlujete tuto proměnu, kdy je Československý armádní film otevřeným prostorem pro filmovou tvorbu? To je jistě velmi výjimečné i ve světovém kontextu.
Jedna z mých hypotéz, jak je možné, že se ČAF stal tak důležitým místem pro umělecký film šedesátých let, je dedukce, že je to tak nelogické, že by armáda produkovala umělecké – a v některých případech i politicky vyhraněné, opoziční – filmy, že nepodléhala tak přísné kontrole. Nikdo její tvorbu tak podrobně neprozkoumával, proto měli armádní filmaři paradoxně větší volnost.

Druhým fenoménem je rychlá proměna, neboť během padesátých a šedesátých let se studio proměnilo ve významnou kinematografickou instituci, která vyráběla filmy pro Československou televizi i další objednatele. Myslím, že i proto se zde vytvořil prostor pro filmy s větší mírou experimentování.

Mohou ale Američané vůbec porozumět tak specifické situaci, jaká v ČAF v poválečném období nastala? Jaké je v USA povědomí o českém filmu?
Američané znají Miloše Formana; v odborných kruzích jsou však uznávány především filmy nové vlny, z nových filmů třeba Český sen. Pokusím se ve své disertační práci vsadit dějiny a produkci Československého armádního filmu do širšího historického a estetického kontextu. A zajímavých pohledů je mnoho, například porovnání s fenoménem vojenských filmů, případně zkoumání vztahu filmu a státního zájmu, což je kontext v USA v akademických kruzích čím dál více zajímavý. Je možné také rozšířit historiografii nové vlny, a to nejen v Československu, ale v celé střední Evropě. A také můžeme tyto filmy chápat jako modelový příklad proměny kulturní scény v době komunismu, kdy – jak je zřejmé – nebyl vždy předěl mezi oficiální a neoficiální kulturou tak evidentní, jak je často zjednodušeně popisován.


Alice Lovejoy je americká filmová vědkyně. Dokončila bakalářské studium Dokumentárních studií na Brownově univerzitě, poté absolvovala magisterskou a rigorózní zkoušku na Yaleské univerzitě, kde je nyní posluchačkou doktorandského studia na katedře filmových studií a komparativní literatury. Pracovala též jako režisérka a kurátorka. O filmu publikuje například v časopisech Cinepur, Iluminace, Kinokultura. Pracuje jako přispívající redaktorka v časopise Film Comment. V letech 2003–2004 a 2007–2008 byla v České republice jako stipendistka Fulbrightova programu.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

3.8DOK.REVUE
12. 05. 2008


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film