Neviditeľné dejiny slovenských dokumentaristov

Redaktor nakladatelství SFÚ Martin Kaňuch o knize vzpomínek slovenského režiséra, dramaturga, scenáristy a filmového publicisty Rudolfa Urce.

Dlhoročné prípravy druhého rozšíreného vydania Dejín slovenskej kinematografie, ktoré vyšli vo vydavateľstve Slovenského filmového ústavu koncom minulého roka, sprevádzalo v posledných rokoch publikovanie histórií/príbehov jednotlivcov (eseje, rozhovory, spomienky) – najvýraznejších osobností slovenskej filmovej kultúry. K Pavlovi Brankovi (Straty a nálezy, Proti prúdu) či Eduardovi Grečnerovi (Film ako voľný verš) sa na jar tohto roku pridal režisér, dramaturg, scenárista, bývalý pedagóg na VŠMU a filmový publicista Rudolf Urc (1937) s knihou Neviditeľné dejiny dokumentaristov – súborom zasvätene analyzujúcich i osobne spomienkových profilov najbližších spolupracovníkov a zároveň najvýznamnejších osobností, ktoré formovali povojnovú dokumentárnu tvorbu na Slovensku.

Okrem „vypísaného“ Pavla Branka ide – v kontexte slovenského filmu – o tie vzácnejšie prípady píšucich praktikov. Na jednej strane ich kritické či spomienkové písanie nevyhnutne dotvára, prehlbuje obraz („3D“ efekt životnosti a rozpornosti) kinematografického prostredia. Na strane druhej ide o priame svedectvá ich myslenia a postojov k premenám domácej i svetovej kinematografie (Brankove či Grečnerove úvahy z prvej ruky o Resnaisovej alebo Robbe-Grilletovej tvorbe jasne odkrývajú možnosti i limity ich prijatia na Slovensku). Na písanie o úspechoch súčasnej slovenskej dokumentaristiky, ktoré na dok.revue nedávno prezentoval Martin Palúch, tak nadväzujú Urcove reflexie, v ktorých preniká až k jej základom.

Od konca 50. rokov stál Rudolf Urc pri obrode slovenskej dokumentárnej tvorby a neskôr pomáhal vybudovať aj tvorivú základňu slovenského animovaného filmu. Po absolvovaní odboru dramaturgie na pražskej FAMU začínal ako režisér a vedúci dramaturg Spravodajského filmu a Štúdia krátkych filmov v Bratislave. V 60. rokoch pôsobil ako hlavný dramaturg Štúdia krátkeho filmu, kde zároveň nakrútil celý rad dokumentov. V 70. rokoch bol preradený do animovaného filmu a jeho dokumentárna tvorba bola v období normalizácie zakázaná. Aj po dlhých rokoch „zajatia“ v animovanom filme, ktorý sa mu stal nakoniec ideálnym azylom, na dokument nezabudol. Prvým (kombinovaným) návratom k vlastnej dokumentaristickej minulosti bola kniha Traja veteráni za kamerou venovaná tvorbe kolibských spolupútnikov – dokumentaristov Vlada Kubenka a Ladislava Kudelku, plus animátora Viktora Kubala, ktorú SFÚ (vtedy NCAU) vydal v roku 1998. Po rokoch, kedy sa opäť venoval aj dejinám animovaného filmu (Viktor Kubal. Filmár – výtvarník – humorista; SFÚ, 2010) sa rozhodol doplniť načrtnutý obraz vývoja slovenského dokumentu cez ďalšie portréty osobností a náhľady do ich filmového myslenia.


Křest knihy

Celkové nastavenie Urcovej knihy Neviditeľné dejiny dokumentaristov veľmi pekne hneď v úvode naznačujú slová Jonasa Mekasa: „Skutočné dejiny kinematografie sú dejiny neviditeľné... Je to príbeh o tom, ako sa priatelia stretávali a robili to, čo ich baví.“ V kontexte fungovania kinematografie v komunistickom režime môžu vyznievať idealizujúco (vzhľadom na postihy a ďalšie osudy viacerých aktérov), každopádne Urc sa zameriava práve na to najslobodnejšie z tvorby, čo sa nedostávalo do zápisníc, čo ostávalo v teréne, čo bolo súčasťou vzájomných osobných stretnutí, rozhovorov, polemík. Hlavným Urcovým zámerom bola snaha oživiť udalosti, ktoré možno vidieť len pod drobnohľadom, snaha „priblížiť príbehy, ktoré historiografia často považuje za druhoradé či nepodstatné. Často však práve cez ne môžeme odkryť skutočný zmysel „veľkých“ dejov, ktorých sme boli nielen pozorovateľmi, ale aj priamymi aktérmi.“

Kniha predstavuje súbor deviatich profilov známych slovenských dokumentaristov, s ktorými autor spolupracoval počas svojho pôsobenia na Kolibe. Cez osobné spomienky sa vynárajú „malé dejiny“ domácej non-fiction tvorby najmä druhej polovice 20. storočia. Osobný kľúč dovoľuje byť vo vnútri, ale umožňuje aj širšie hodnotenia a pohľady, dáva priestor pre otváranie tém, zvyčajne nedostupných oficiálnym dejinám. Autor bol nielen pozorovateľom, ale aj priamym účastníkom premien slovenského dokumentárneho a spravodajského filmu.

Ide o netradičné profily (nielen) filmárov poňaté ako viac-menej osobné reminiscencie, úvahy i mikroanalýzy vybraných diel, v ktorých rezonuje autorova znalosť prostredia, keďže sám na Kolibe pôsobil ako dramaturg a režisér. Medzi vybranými osobnosťami je jedinečný dramaturg a na sklonku života režisér niekoľkých pozoruhodných autorských dokumentov Pavol Sýkora. Nechýba ani filmový kritik a teoretik, spolupútnik v snažení o autentický dokumentárny film Pavel Branko. Kameraman Alexander Strelinger sa mimoriadnym zmyslom pre výtvarnú zložku obrazu stal pre študentov kamery trvalým vzorom. Ilja Zeljenka, jedna z najvýznamnejších postáv modernej slovenskej hudby významne ovplyvnil aj estetické parametre slovenskej dokumentárnej tvorby. Štefan Kamenický patril k najpriebojnejším režisérom – publicistom, reprezentantom kritického sociálneho dokumentu. Jozef Jablonický – historik moderných slovenských dejín, s disidentskou minulosťou, bol odborným poradcom na viacerých dokumentárnych filmoch. Okrem ďalších osobností, ktorým sa autor venuje v samostatných profiloch (dramaturgička Marcela Jurovská-Plítková, režiséri Otakar Krivánek, Vlado Kubenko) v knihe spomína aj mnohým iných slovenských filmových tvorcov (Martin Slivka, Oskar Šághy, Miroslav Horňák, Dušan Trančík, Dušan Hanák).


„Právom sa veľa hovorí a píše o excelentnej tvorbe mojich priateľov Dušana Hanáka, Dušana Trančíka a ďalších, ktorých si veľmi vážim,“ rekapituluje v jednom z rozhovorov Urc. „Ale sú aj autori v pozadí, takpovediac v zadnom pláne, a ich osudy sú neznáme a ich filmy, najmä zo 60. rokov minulého storočia, keď som pôsobil ako dramaturg dokumentárneho filmu, zabudnuté. Osobne som ich dobre poznal a spolupracoval s nimi na mnohých projektoch. Poniektorí už nie sú medzi nami, iní odišli zo scény do ústrania či do dôchodku a niektorí ani neboli oficiálne zaregistrovaní ako filmári. Chcel som pripomenúť, že tí i oní patria medzi nás, patria do veľkej rodiny slovenských dokumentaristov.“





výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

3.20Festivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška Bláhová
dok.revueTrue Detective: Svět, ve kterém se nic nevyřeší„Žijeme ve světě, v němž máme pouze jedinou jistotu: Time is a flat circle,“ píše sémiotik a teoretik médií Martin Charvát v narážce na známou hlášku detektiva Rusta Cohlea ze seriálu True Detective. Tato televizní show Charvátovi natolik učarovala, že jí věnoval knihu. V následujícím textu přibližuje, jak svou publikaci koncipoval.Martin Charvát
2.20Člověk jako reflektor jiných světůSémiotik a teoretik médií Martin Charvát přibližuje svou knihu Zázračné křížení: Karel Teige a Vítězslav Nezval, která se zaměřuje na „mediální problematiku“ v díle dvou vůdčích postav českého poetismu. Kniha vyjde v Nakladatelství AMU. Martin Charvát
1.20Česká škola neexistuje?České vydání knihy srbského režiséra Gorana Markoviće Česká škola neexistuje přibližuje jeho editor Jiří Fiala. Název knihy vychází z označení skupiny filmařů ze zemí bývalé Jugoslávie, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudovala FAMU. Vydání publikace chystá Nakladatelství AMU v dubnu.Jiří Fiala
dok.revueKam oči, tam hlavaAutorská kniha fotografky Markéty Kinterové Kam oči, tam hlava, vydaná v Nakladatelství AMU, je výsledkem kombinace fotografického, uměleckého a výzkumného přístupu.Markéta Kinterová
dok.revueDočíst se neslyšené: Matematika zločinu jako knihaReportážně investigativní knížka Matematika zločinu navazuje na úspěšný stejnojmenný podcast, který natočily Magdalena Sodomková a Brit Jensen a jenž odhaluje problémy současné české justice. Kniha se kromě dalšího sledování aktérů z případu známého z podcastového seriálu věnuje plagiátorským kauzám soudních znalců, aktuálnímu media capture a problému cenzury českých médií i pátrání po tom, proč dokumentární detektivku dlouho nechtěl odvysílat Český rozhlas. Nyní je již v jeho nabídce na portále mujRozhlas. Kniha vyjde v únoru v nakladatelství Albatros Media, vydání podpořil Syndikát novinářů, její vydání lze však ještě několik dní podpořit v rámci kampaně na Hithitu.Magdalena Sodomková
6.19Autorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea Hanáčková
5.19Jak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan Bernard
F4.19Filmař disentu Michal HýbekJi.hlavský festival dnes ve dvou blocích představuje osobnost Michala Hýbka (1957– 2003), který se stal významným filmařem disentu. Jeho Dopisy Olze (1986) byly prvním filmovým představením disidenta Václava Havla světové veřejnosti, a to u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamského. Těsně po revoluci vytvořil hravou esej o Havlově březnové cestě s názvem Paříž – Londýn aneb S panem presidentem tam a zpět (1990). Dva dnešní bloky filmů Michala Hýbka budou koncipovány jako projekce s úvodem. První blok promítne čtyři krátké Hýbkovy filmy a druhý představí filmový rozhovor Jaroslava Hanzela s Alexandrem Dubčekem v ruštině, který Hýbek natáčel coby kameraman. Následující text je úryvkem z rukopisu připravované knihy Jana Bernarda Filmař(i) disentu: Michal Hýbek, která by měla vyjít v Nakladatelství AMU na jaře 2020.Jan Bernard
4.19Za zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš Skupa

starší články

4.17DOK.REVUE
18. 09. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue