Nerodič

Jana Počtová komentuje svůj nový film, který představuje různé podoby (ne)rodičovství ve 21. století

Nerodič

Nerodič je taková mozaika příběhů –  příběhů různých podob současného rodičovství, které se tak nějak vymykají „ideálu” úplné, kompaktní rodiny. Divák v průběhu dvou let sleduje celkem šest postav. Jakési archetypy současnosti, které jsem vybrala podle toho, co jsem kolem sebe pozorovala nejčastěji. A pak jsem tam tak trochu i já. A „já“ jsem také častý příběh. Děti nemám. Když jsem začala námět psát, bylo mi 33 let. Pohoda věk. Točit jsem začala, když mi bylo 35, a film je hotový a bude mít premiéru poté, co oslavím 37. narozeniny. Filmy se točí, věk utíká a pro mě bylo celé natáčení takovou cestou do sebe. Do toho, jak to s rodičovstvím vlastně mám. Nikdy jsem nebyla typ, co se sklání nad kočárky, vlastně jsem byla tak trochu opak. Záměrně jsem je negovala, protože mě to skoro až obtěžovalo. Léta strávená nad filmem jsem využila na to, abych se zastavila a hluboce nad dobou a svými postoji přemýšlela.

Přestala jsem se bát, což beru jako úspěch. Pak jsem se také přestala dívat na rozpadající se vztahy kolem sebe, ve kterých povlávají děti, jako na něco příšerného, jako na něco, co tedy zažívat nechci, a smířila jsem se prostě s tím, že to je realita. A nemám právo soudit, vymezovat se k tomu či z toho být zklamaná… nebo jinak – ničemu to nepomůže. V tomhle stavu jsem film dokončila a doufám, že je to na něm vidět. V mém životě se sice navenek nic nezměnilo, ale uvnitř jsem klidnější.

Single matka – všichni to známe. Moje postava se jmenuje Tamara a jednou takhle na silvestra přebrala alkoholu (to také všichni známe), probudila se vedle jednoho pána a pak už se to vezlo... Některé ženy se snaží otěhotnět léta a někomu na to stačí jedna noc. Otci zas stačilo pár měsíců těhotenství, aby se matky a hlavně dítěte úplně vzdal. A tak Tamara žije se svojí matkou, která jí pomáhá, a řeší, zda se otci ozvat, zažalovat ho, nebo se na to celé úplně vykašlat. Mimochodem počet narozených dětí mimo manželství je nyní 55 %.


Pak tam mám Stáňu. Stáňa neměla štěstí na muže a nikdy nenašla partnera, se kterým by děti mít chtěla. Tak dostala dárek ke svým čtyřicátinám. Adopční komise jí nabídla dvojčátka. Holku a kluka. Sledujeme, jak si je přiváží z kojeneckého ústavu domů, jak dvojčata rostou a Stáňa je unavenější a unavenější… Bez peněz, bez muže, problémy se lepí na paty, nestíhá spát, ale za děti je šťastná, jsou její... Opozicí jí budiž pár, který děti nechce vůbec. Marcela a Tobiáš. Oba se velmi milují, velmi si rozumějí a nechtějí si to kazit. Mají to, co předchozí dvě hrdinky nemají – jeden druhého a šťastný vztah. Svoje štěstí nevidí v dětech, ale v sobě navzájem a ve své práci. Nutno říct, že procento žen, které nechtějí děti vůbec, se dnes již blíží desetině. Naopak jediná „úplná rodina“, která děti chce, a to moc, je rodina Kateřiny a Veroniky. Jsou spolu přes 10 let, vztah jim funguje, ale početí dítěte je u nich trochu složitější. Jedné z nich chybí penis a v něm sperma. Nerodič tak zaznamenává cestu k dalšímu vysněnému dítěti, které si pořizují s gay kamarádem Robíkem přes stříkačku.

A pak je tu Joachim a jeho dcera Mia. Joachim je naštěstí jeden z mála mužů, kterému se podařilo slušně se dohodnout s bývalou partnerkou a vychovávat dceru ve střídavé péči. Když už to skončilo, jak to skončilo, a nepodařilo se mu udržet rodinu pospolu, snaží se nepřijít alespoň o dceru. Jinak pro informaci – pouze 5 % dětí je ve střídavé péči. Zbývajících 95 %, jejichž rodiče se odloučili, jsou většinou v péči matky. Zákonitě tak jednoho z rodičů ztrácejí...

Poslední postavou je Hanka. Hanka má dvě svoje děti a každé dítě má jiného tatínka. Žije s Lubošem. Ten má tři děti – kluky dvojčata, kteří s ním žijí nastálo, a dceru, která je u něj jen na pár víkendů.  Aby toho nebylo málo, pořídili si ještě jedno spolu. Dohromady tedy mají 6 dětí. V novodobé sociologické terminologii se podobným rodinám říká „patchwork“. Jako ta sešitá deka, kterou si dáváme na postel. Největším problémem pro Hanku ovšem není se o ně všechny postarat, problémem je postarat se o všechny se stejnou porcí lásky a trpělivosti. Protože jak Hanka přiznává, cizí děti nikdy nemůžeš milovat tak jako ty svoje. A vzhledem k 50% rozvodovosti je to docela strašidelná myšlenka… kolik dětí vyrůstá s partnerem – macechou nebo otčímem – kteří je nemají tak úplně bez podmínek rádi. Upřímně být „třetím rodičem“ je sakra težké.


Film vznikal dlouho. Spousta „hrabání se“ ve vlastním životě, mnoho úvah, co je a co není správné, náročné natáčení (ne nadarmo se říká, že před kamerou není na režírování nic těžšího, než jsou děti a zvířata) a i složitá postprodukce. Jeden z kameramanů byl člověk, který si dlouhou dobu myslel, že s jednou partnerkou čeká dítě, aby pak zjistil, že není jeho. S další partnerkou se zase roky o dítě pokoušel, ale skončilo to rozchodem. Střihačka filmu zas krátce před začátkem střihu přišla o manžela a zůstala sama se dvěma holčičkami. Dodneška obdivuju, že se do toho se mnou ve svém stavu pustila. A věřte tomu, nebylo zrovna lehké každý den končit ve střižně ve 4 hodiny odpoledne, jelikož musela jít vyzvednout děti ze školky. Každý si tam hledal to svoje, s čím zrovna bojoval. Nakonec vznikl 80minutový film, který pro odborné publikum bude asi málo estetický, málo filmový, ale třeba si v něm zase naopak najdou jistou syrovost a autentičnost. Vím, že by to filmař možná neměl přiznávat, ale pro mě to nebylo podstatné. Pro mě byl důležitý hlavně obsah a zmapování rodiny 21. století. A to se mi, myslím, podařilo. Každý se tam hledá, někdo se tam najde, někomu bude sympatická jedna postava, druhému bude naopak protivná. Vše podle toho, jaký příběh zrovna divák žije. Protože jak říká hlavní slogan filmu – Tenhle film není jen o mně a mých kamarádech. Je o nás všech.

Otázka tedy zní: Jak to máte vy? Jste také nerodič?





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková
dok.revueJak jsem potkala losyHana Nováková o losech, lidech a filmech, co potřebují čas. Amoosed.Hana Nováková
dok.revuePsí láskaRežisérku Lindu Kallistovou Jablonskou vždy zajímali lidé, kteří jdou za hranice svých možností. Oslovila ji proto životní cesta české musherky Jany Henychové, která nejraději tráví čas o samotě za polárním kruhem, jen se psím spřežením. Dokument Psí láska, který má premiéru na letošním festivalu Jeden svět, může být podle režisérky inspirací pro ty, kteří se bojí žít svůj sen. Pro dok.revue přibližuje vznik svého nového dokumentu.Linda Kallistová Jablonská
dok.revueAlchymická pecNa Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu, který začíná už 22. ledna, bude představeno i několik českých dokumentů. V sekci The Tyger Burns pro stále zářící generaci zkušených filmařů se objeví Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie Karla Vachka. V sekci Deep Focus se představí koprodukční snímek Efekt Vašulka o islandsko-české dvojici manželů Vašulkových a dokument Jana Daňhela a Adama Oľhy Alchymická pec, který bude mít v Rotterdamu světovou premiéru. Alchymická pec se soustředí na tvorbu Jana Švankmajera, speciálně na jeho poslední film Hmyz, který měl v Rotterdamu premiéru před dvěma lety. Režiséři Jan Daňhel a Adam Oľha sepsali pro dok.revue svou režijní explikaci k filmu. Adam Oľha, Jan Daňhel
6.19Road movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo Bystřičan
dok.revueMoje romská rodinaDokumentaristé Martin Chlup a Petr Kačírek popisují vznik jejich společného dokumentu Miri fajta, což v romštině znamená Moje rodina. Dokument popisuje snahy mladého romského tvůrce Robina Strii vytvořit stejnojmenný romský sitcom a zároveň je portrétem Robina a dalších členů jeho týmu. V dalším plánu vybízí k úvahám o tom, co dnes u nás znamená romská identita.Martin Chlup, Petr Kačírek
5.19Vlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj chystaný film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám?Martin Páv
dok.revuePtát se po tom, kde jednou skončímeFilmová dílna pro seniory spolku Inventura pod vedením režisérky Terezy Daniell Adámkové dokončuje hodinový film Stopa v hlavě, ve kterém samy seniorské filmařky se svými ručními kamerami přemýšlejí o tom, jak se život starého člověka promění, když začne být závislý na druhých. Jaké kompromisy musí on a jeho okolí podstupovat? A je možné žít i bez velkých osobních obětí zbytku rodiny i nadále důstojně?Tereza Daniell Adámková
4.19FREMJak se natáčí film v Antarktidě? Je možné se dostat do hlavy umělé inteligence? A co to je GAI? To vše popisuje dokumentaristka Viera Čákanyová v textu o svém novém filmu FREM v dok.revue.Viera Čákanyová
F2.19Cesta k filmu Efekt VašulkaIslandská režisérka Hrafnhildur Gunnarsdóttir popisuje pro dok.revue, jak vznikal její celovečerní dokument Efekt Vašulka o zakladatelích světového videoartu, manželech Steině a Woodym Vašulkových. Snímek s českou koprodukcí má v Ji.hlavě svou mezinárodní premiéru. Promítne se dnes od 18 hodin v kině Dělnický dům.Hrafnhildur Gunnarsdóttir

starší články

5.17DOK.REVUE
16. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film