Nerodič

Jana Počtová komentuje svůj nový film, který představuje různé podoby (ne)rodičovství ve 21. století

Nerodič

Nerodič je taková mozaika příběhů –  příběhů různých podob současného rodičovství, které se tak nějak vymykají „ideálu” úplné, kompaktní rodiny. Divák v průběhu dvou let sleduje celkem šest postav. Jakési archetypy současnosti, které jsem vybrala podle toho, co jsem kolem sebe pozorovala nejčastěji. A pak jsem tam tak trochu i já. A „já“ jsem také častý příběh. Děti nemám. Když jsem začala námět psát, bylo mi 33 let. Pohoda věk. Točit jsem začala, když mi bylo 35, a film je hotový a bude mít premiéru poté, co oslavím 37. narozeniny. Filmy se točí, věk utíká a pro mě bylo celé natáčení takovou cestou do sebe. Do toho, jak to s rodičovstvím vlastně mám. Nikdy jsem nebyla typ, co se sklání nad kočárky, vlastně jsem byla tak trochu opak. Záměrně jsem je negovala, protože mě to skoro až obtěžovalo. Léta strávená nad filmem jsem využila na to, abych se zastavila a hluboce nad dobou a svými postoji přemýšlela.

Přestala jsem se bát, což beru jako úspěch. Pak jsem se také přestala dívat na rozpadající se vztahy kolem sebe, ve kterých povlávají děti, jako na něco příšerného, jako na něco, co tedy zažívat nechci, a smířila jsem se prostě s tím, že to je realita. A nemám právo soudit, vymezovat se k tomu či z toho být zklamaná… nebo jinak – ničemu to nepomůže. V tomhle stavu jsem film dokončila a doufám, že je to na něm vidět. V mém životě se sice navenek nic nezměnilo, ale uvnitř jsem klidnější.

Single matka – všichni to známe. Moje postava se jmenuje Tamara a jednou takhle na silvestra přebrala alkoholu (to také všichni známe), probudila se vedle jednoho pána a pak už se to vezlo... Některé ženy se snaží otěhotnět léta a někomu na to stačí jedna noc. Otci zas stačilo pár měsíců těhotenství, aby se matky a hlavně dítěte úplně vzdal. A tak Tamara žije se svojí matkou, která jí pomáhá, a řeší, zda se otci ozvat, zažalovat ho, nebo se na to celé úplně vykašlat. Mimochodem počet narozených dětí mimo manželství je nyní 55 %.


Pak tam mám Stáňu. Stáňa neměla štěstí na muže a nikdy nenašla partnera, se kterým by děti mít chtěla. Tak dostala dárek ke svým čtyřicátinám. Adopční komise jí nabídla dvojčátka. Holku a kluka. Sledujeme, jak si je přiváží z kojeneckého ústavu domů, jak dvojčata rostou a Stáňa je unavenější a unavenější… Bez peněz, bez muže, problémy se lepí na paty, nestíhá spát, ale za děti je šťastná, jsou její... Opozicí jí budiž pár, který děti nechce vůbec. Marcela a Tobiáš. Oba se velmi milují, velmi si rozumějí a nechtějí si to kazit. Mají to, co předchozí dvě hrdinky nemají – jeden druhého a šťastný vztah. Svoje štěstí nevidí v dětech, ale v sobě navzájem a ve své práci. Nutno říct, že procento žen, které nechtějí děti vůbec, se dnes již blíží desetině. Naopak jediná „úplná rodina“, která děti chce, a to moc, je rodina Kateřiny a Veroniky. Jsou spolu přes 10 let, vztah jim funguje, ale početí dítěte je u nich trochu složitější. Jedné z nich chybí penis a v něm sperma. Nerodič tak zaznamenává cestu k dalšímu vysněnému dítěti, které si pořizují s gay kamarádem Robíkem přes stříkačku.

A pak je tu Joachim a jeho dcera Mia. Joachim je naštěstí jeden z mála mužů, kterému se podařilo slušně se dohodnout s bývalou partnerkou a vychovávat dceru ve střídavé péči. Když už to skončilo, jak to skončilo, a nepodařilo se mu udržet rodinu pospolu, snaží se nepřijít alespoň o dceru. Jinak pro informaci – pouze 5 % dětí je ve střídavé péči. Zbývajících 95 %, jejichž rodiče se odloučili, jsou většinou v péči matky. Zákonitě tak jednoho z rodičů ztrácejí...

Poslední postavou je Hanka. Hanka má dvě svoje děti a každé dítě má jiného tatínka. Žije s Lubošem. Ten má tři děti – kluky dvojčata, kteří s ním žijí nastálo, a dceru, která je u něj jen na pár víkendů.  Aby toho nebylo málo, pořídili si ještě jedno spolu. Dohromady tedy mají 6 dětí. V novodobé sociologické terminologii se podobným rodinám říká „patchwork“. Jako ta sešitá deka, kterou si dáváme na postel. Největším problémem pro Hanku ovšem není se o ně všechny postarat, problémem je postarat se o všechny se stejnou porcí lásky a trpělivosti. Protože jak Hanka přiznává, cizí děti nikdy nemůžeš milovat tak jako ty svoje. A vzhledem k 50% rozvodovosti je to docela strašidelná myšlenka… kolik dětí vyrůstá s partnerem – macechou nebo otčímem – kteří je nemají tak úplně bez podmínek rádi. Upřímně být „třetím rodičem“ je sakra težké.


Film vznikal dlouho. Spousta „hrabání se“ ve vlastním životě, mnoho úvah, co je a co není správné, náročné natáčení (ne nadarmo se říká, že před kamerou není na režírování nic těžšího, než jsou děti a zvířata) a i složitá postprodukce. Jeden z kameramanů byl člověk, který si dlouhou dobu myslel, že s jednou partnerkou čeká dítě, aby pak zjistil, že není jeho. S další partnerkou se zase roky o dítě pokoušel, ale skončilo to rozchodem. Střihačka filmu zas krátce před začátkem střihu přišla o manžela a zůstala sama se dvěma holčičkami. Dodneška obdivuju, že se do toho se mnou ve svém stavu pustila. A věřte tomu, nebylo zrovna lehké každý den končit ve střižně ve 4 hodiny odpoledne, jelikož musela jít vyzvednout děti ze školky. Každý si tam hledal to svoje, s čím zrovna bojoval. Nakonec vznikl 80minutový film, který pro odborné publikum bude asi málo estetický, málo filmový, ale třeba si v něm zase naopak najdou jistou syrovost a autentičnost. Vím, že by to filmař možná neměl přiznávat, ale pro mě to nebylo podstatné. Pro mě byl důležitý hlavně obsah a zmapování rodiny 21. století. A to se mi, myslím, podařilo. Každý se tam hledá, někdo se tam najde, někomu bude sympatická jedna postava, druhému bude naopak protivná. Vše podle toho, jaký příběh zrovna divák žije. Protože jak říká hlavní slogan filmu – Tenhle film není jen o mně a mých kamarádech. Je o nás všech.

Otázka tedy zní: Jak to máte vy? Jste také nerodič?





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revueVěci mohou být i jinakJak se natáčel vnitřní portrét Jaroslava Duška s názvem Zrcadlení tmy?Viliam Poltikovič
dok.revueKrajina poslů smrti i taškářůDokumentaristka Květa Přibylová přibližuje práci na svém experimentálním snímku Země havrana z archy, který vybrali organizátoři nyonské přehlídky Visions du Réel do své online mediatéky, jež je pro filmové profesionály přístupná do 2. května na webu festivalu.Květa Přibylová
dok.revueM E Z E R Y PAMĚTINora Štrbová přibližuje svůj nový animovaný dokument M E Z E R Y (S P A C E S), ve kterém zpracovává osobní zkušenost se ztrátou paměti svého bratra. Snímek do 24. dubna uvádí online letošní ročník festivalu Visions du Réel.Nora Štrbová
dok.revueStopy Jedličkovy krajinyDokumentarista Petr Záruba přibližuje svůj nový film Jan Jedlička: Stopy krajiny o malíři Janu Jedličkovi. Snímek bude uveden na letošním ročníku festivalu Visions du Réel.Petr Záruba
dok.revueKlavír je příliš těžkýEliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.Eliška Cílková
dok.revueVlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj nový film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám? Snímek bude 1. května k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel, a to v sekci Grand Angle.Martin Páv
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková
dok.revueJak jsem potkala losyHana Nováková o losech, lidech a filmech, co potřebují čas. Amoosed.Hana Nováková
dok.revuePsí láskaRežisérku Lindu Kallistovou Jablonskou vždy zajímali lidé, kteří jdou za hranice svých možností. Oslovila ji proto životní cesta české musherky Jany Henychové, která nejraději tráví čas o samotě za polárním kruhem, jen se psím spřežením. Dokument Psí láska, který má premiéru na letošním festivalu Jeden svět, může být podle režisérky inspirací pro ty, kteří se bojí žít svůj sen. Pro dok.revue přibližuje vznik svého nového dokumentu.Linda Kallistová Jablonská

starší články

5.17DOK.REVUE
16. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeFilm V síti by měl být hlavně na síti, aby něco dokázal změnitDebata nad filmem V síti tvůrců Víta Klusáka a Barbory ChalupovéKamila BoháčkováNový filmSlunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna KryvenkoTémaJak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila BoháčkováSportKreativní dílna mladých producentůO workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleAnna OndrejkováBáseňJiří TrnkaFrantišek HrubínTeorieKinematografická filozofieKinematografická filozofie či filmozofie představuje oblast výzkumu, která stojí na průsečíku filmové vědy a filozofie. Následující text je úvodem do filmozofie, jenž představuje její základní přístupy, témata a klíčové osobnosti. V první části zasazují autorky filmozofii do esteticko-historické perspektivy ztotožňování filozofie s uměním, zatímco v druhé části pak provádí „příčný řez“ dnešním stavem bádání a pokoušejí se vystihnout metodologickou i tematickou pluralitu aktuálních filmozofických přístupů.Andrea Slováková, Tereza HadravováGlosaDěkuji ti, étereFilmová dokumentaristka Tereza Reichová přibližuje své první pokusy s tvorbou radiodokumentu pro Český rozhlas. První pokus se prý příliš nevydařil. „Proč to tak bylo?“ ptá se Reichová sama sebe. Proč je problém vtěsnat všechny významy díla jen do zvuku, když jsme zvyklí vyprávět audiovizuálně?Tereza ReichováRozhovorPřinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila BoháčkováNová knihaČeská škola neexistuje?České vydání knihy srbského režiséra Gorana Markoviće Česká škola neexistuje přibližuje jeho editor Jiří Fiala. Název knihy vychází z označení skupiny filmařů ze zemí bývalé Jugoslávie, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudovala FAMU. Vydání publikace chystá Nakladatelství AMU v dubnu.Jiří FialaÚvodníkOd filmových obrazů k těm zvukovýmdok.revue 1.20Kamila Boháčková