Nejpodstatnější letošní filmy a knihy

Vždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.

Bílá na bílé Foto MFDF Ji.hlava

Redakce dok.revue se ptala:

1/ Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?

2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?

Rok vzniku ani země původu nerozhodují. Níže najdete odpovědi, které do redakce dorazily.

Jindřich Andrš
Ivo Bystřičan
Petr Fischer
➤ Jan Gogola ml.
➤ Andrea Hanáčková
➤ Brit Jensen
➤ Adéla Komrzý
➤ Milan Kruml
➤ Robin Kvapil
➤ Dan Moravec
➤ Tomáš Poštulka
➤ Janis Prášil
➤ Radim Procházka
➤ Andrea Průchová Hrůzová
➤ Tereza Reichová
➤ Pavel Sladký
➤ Olga Sommerová
➤ Martin Šrajer
➤ Diana Tabakov
➤ Helena Třeštíková
➤ Ondřej Vavrečka
➤ Karel Žalud
 



Dan Moravec 
dokumentarista a dramaturg

1/ Schválně zvolím audioformát, mám k němu blíž. A pro mě je tím asi nejvíc v roce 2020 podcast Audionautu Pohřešovaná od Petra Hátleho. Další česká true detektivka (po Matematice zločinu), kterou autor rozehrává s výborným pozorovacím smyslem, zavádí sebe i nás do slepých uliček, a i když zhruba od poloviny tušíte, že Petr pohřešovanou dívku nevypátrá, dojde asi k jedinému možnému závěru, pravdivému přiznání selhání, jež ale selháním vůbec není. Barevná, osobní, ryze autorská výpověď s mnoha přesahy, které jsou pro mě možná mnohem důležitější, než pátrání a příběh samotný. Komplexní práce.

2/ A kniha? Asi Serotonin od Michela Houellebecqa. Hlavně kvůli překvapení a dojetí, že čtu knihu stárnoucího muže o lásce. A je tak smutná.
 

Diana Tabakov
výkonná ředitelka DAFilms.cz

1/ Taková výzva si říká o vypíchnutí jednoho velkého filmu o tomto světě či vesmíru, jednoho vítěze, Herkula. Ten už se k vám ale určitě probojoval. Osobně je mi bližší jít cestou opačnou. Sdílet vzpomínky na filmy menší, křehké, tvořivé. Ten, který mi utkvěl v mysli už od Berlinale, je debut portugalské filmařky Catariny Vasconcelosové The Metamorphosis of Birds. Podobný zážitek už mám jen s filmy hranými. Intimní a hravý memoár jedné rodiny, lásky a ztráty. Poetický film osahávající hranice našeho vnímání, plný metaforických obrazů, které s asociativní logikou hovoří o životech žen a matek v Portugalsku. To, jakou moc a sílu má obraz, zpečetil film War and Peace mého oblíbeného režisérského dua Martiny Parentiové a Massima D’Anolfiho. Hřejivé barevné scény portugalské kinematografie v tomto případě střídají mrazivá zobrazení konfliktů a sterilní prostředí archivů, ve kterých se sofistikované postavy noří do propleteného vztahu média a války. V neposlední řadě mě v tomto izolovaném roce provázelo mnoho osobních filmových deníků. Krom chilské vítězky FID Marseille s jejím temným filmem Night Shot či návratu Jeleny Maksimovičové do domovské krajiny Homelands je mým naprostým favoritem film Viery Čákanyové Bílá na bílé, jenž pojí existenciální filozofickou hloubku s autentickým humorem, obrazy majestátních mizejících ledovců s hlasy a pohyby bezstarostných tučňáků, myšlení lidské a umělé, bílou s bílou.

2/ V tomto roce jsem procházela knihovnu a navracela se k věcem nedočteným. Utkvěla mi kniha sice akademická, ale zároveň překvapivá, poutavá, odvážná a také netrpělivá. A to kniha filozofky Donny J. Harawayové. Četbou během letošních lockdownů nabývala nových významů, byť byla vydána v roce 2016. Jejím základním východiskem (i názvem) je totiž heslo Staying with trouble, umění být skutečně přítomni, umět žít a umírat na tomto poškozeném světě. Lidstvo v turbulentních dobách často vyjadřuje potíže z takového hlediska, které buduje vizi bezpečné budoucnosti a eliminuje tak do velké míry přítomnost a minulost. Vedle antropocénu a kapitalocénu pojmenovává ještě třetí časoprostor, epochu Chthulucene, v níž je lidské a nelidské propojeno. A pro ty, kteří propadli lehce perverzní netflixové hitovce Moje učitelka chobotnice, bych doporučila především kapitoly o nelineární síťové existenci a tentakulárním (chapadlovitém) myšlení.

Tereza Reichová 
dokumentaristka a lektorka

1/ Užila jsem si Osobní život díry Ondřeje Vavrečky pro hravost a chuť vyprávět filmem. Silně ve mne zůstala zapsaná i Bílá na bílé Viery Čákanyové pro zkoumání opravdovosti. A ač jde o klasický film o umělcích, musím zmínit i snímek Na krev Erika Knoppa. Od jeho zhlédnutí rozvíjím dál a dál otázku, co to vlastně znamená, být součástí rodiny.

2/ Na doporučení jsem se ztratila v románu Kniha nocí Sylvie Germainové a doslova fyzicky procítila jedno evropské století.
 

Petr Fischer 
publicista, komentátor, filozof

Ankety o nejlepší filmy či knihy si obvykle všímají jen děl, která jsou vynikající – strukturálně, obsahově či eticky, přitom pro vývoj společnosti a kvalitu veřejné debaty jsou často mnohem důležitější díla, jež vyvolávají znechucení či odpor. Nejde jen o to, že rozdmýchávají diskuzi, ale nutí lidi také přemýšlet o způsobech, jakými klademe otázky, jak zobrazujeme realitu, jakými předsudky a stereotypy jsme zaplaveni. Proto jsem také letos zvolil své favority trochu jinak.

1/ Nejlepšími dokumenty letos byly nesporně všechny ty filmy a reportáže, které sledovaly lidi v tzv. první koronavirové linii. Potřeba zachycovat lidské drama byla obrovská, ale ne proto, abychom mohli být soucitně u toho, ale aby se k divákovi dostala emoce nemoci. Někdy si kamery nevěděly rady, protože nebylo na co se dívat. Památná pak byla věta jedné sestřičky, která soudí, že „prostě jen dělá svou práci“. Kde se bere potřeba heroizace dění? Chybí společnosti hrdinové? A kam a proč se může a má kamera dívat? Díky všem filmařům v „první linii“ za tyto otázky.

2/ Chtěl jsem doporučit Smrtholku Lucie Faulerové, ale síla „životopisu s názorem“, který napsal Jan Novák o Milanu Kunderovi, byla větší. Tu knihu je třeba číst, protože je instruktivním příkladem toho, jak lze pracovat s realitou, jak vytvářet fakta z předem daných teorií a jak zabarvovat vše podle vlastní nálady. Někteří kritici mluvili o Novákově knize jako o „hanopisu“ a ptali se více proč, než jak se taková obžaloba píše. S názorem se dnes píše skoro všechno, je dobré vědět, jak se to pozná.
 

Adéla Komrzý 
dokumentaristka

1/ I přes nemožnost vydat se do kin jsem v rámci festivalů zhlédla poměrně hodně filmů online. Jedním z nejsilnějších a nejosobnějších zážitků pro mě zůstává film Nory Štrbové M E Z E R Y!

2/ Číst synchronně s postupující pandemií Mor od Alberta Camuse byl na jaře v horách díky realitě umocněný zážitek. Obrazy se intenzivně překrývají i v žité skutečnosti druhé vlny.

Daňa Horáková – O Pavlovi. Vracet se večer co večer do 35m² nebylo snadné. Někdy ani možné. Břitká, demytizující zpověď dává kuráž neutéct.

A mou velkou radostí je kniha Odzbrojte! pražské rodačky Berthy von Suttnerové, kterou dlouhé roky obdivuji, a často se zastavím u její busty vzdát hold. Díky Ivoně Remundové bude možné přečíst si její texty v češtině!
 

Jindřich Andrš 
dokumentarista

1/ V minulém roce mne asi nejvíce zasáhl film Pro Samu. Zdrcující a v lecčem nadějeplné svědectví z epicentra syrské války natáčené po dobu několika let formou filmového deníku. Na film jsem šel do kina, aniž bych měl tušení, co mě čeká, a po projekci jsem zůstal několik dní jako opařený. Zážitek projekce mě donutil přemýšlet o mé všední realitě a mých všedních problémech Středoevropana, které se náhle jevily jako marginální. I když mi film přišel místy na hraně patosu, tak jsem jej pro odzbrojující míru autenticity byl ochoten přijmout. Film je navíc stále ke zhlédnutí online na DAFilms.

2/ Při práci na Nové šichtě jsem si uvědomil, jak zoufale málo toho vím o filmové hudbě, a proto jsem se rozhodl toto téma nějak zpracovat ve své bakalářské práci. Díky tomu jsem objevil skvělou knihu Emilia Audissina Film/Music Analysis - A Film Studies Approach, která je, myslím, výborným analytickým nástrojem pro teoretické uchopení a zkoumání praktického užití hudby ve filmu. Knihu bych však mohl doporučit pouze těm, kteří mají zálibu v hutných teoretických textech. Další kniha, s níž jsem se díky psaní detailně setkal, je Kieślowski o Kieślowském, která u nás vyšla v překladu Danuty Stokové. Velmi čtivá autobiografie klasického filmaře nabízí inspirativní vhled do jeho tvůrčího myšlení a vývoje, přičemž zkoumá také jeho přerod dokumentaristy v režiséra hraných filmů.
 

Ondřej Vavrečka 
filmař, výtvarník, hudebník a galerista

1/ Šťastný Lazzaro (2018), režie Alice Rohrwacherová. Jak ukázat filmem, tedy něčím, co je pro naše oči, něco, co je za zrakem, tedy zázrak? Věčný zázrak autenticky a naivně otevřeného postoje ke světu? Postava Lazzara je zázračně věčná zcela jednoduše. Vše kolem ní nechám napospas zubu času, jen ji budu natáčet dokumentárně, tak, jako je tady a teď... Tedy zub času, který všechno mění, není dokumentární?

2/ Slavnost bezvýznamnosti (2020), Milan Kundera. Přestože jsem knihu četl již před několika lety ve francouzštině, představuje skvělé gesto, které na chvíli zastaví obligátní diskuze o situační etice, jestli Kundera ano, nebo ne. Hypotéza: a ta chvíle bude tak dlouhá, dokud kniha nebude přečtena.
 

Tomáš Poštulka 
publicista, dramaturg

1/ Nejvíc mě asi loni vzal rumunský Collective. Jakožto vysloužilý student žurnalistiky mám zaprvé nekonečnou zálibu v novinářských filmových látkách, zadruhé mě baví, jak je zde celá investigace problému vystavěna. Nejde totiž o klasickou šablonu, kdy reportážní tým objeví a definuje problém, pracuje na jeho odhalení a vše končí otevřením šampáňa a oslavným vydáním usvědčující reportáže. Tady se jde ZA novinový příběh a díky transparentnosti rumunského ministerstva zdravotnictví sledujeme, jaké měla celá kauza okolo požáru v klubu Collective a následný skandál ohledně ředění dezinfekcí v rumunských nemocnicích důsledky. Docela velká depka, nicméně bravurně vystavěná a zpracovaná. Alexander Nanau má svůj masterpiece!

2/ Pokud beru v potaz slovo „nejpodstatnější“ a neohlížím se za tou „nejlepší“ knihou, musím tady vytáhnout na světlo světa reportážního Zodiaca od sanfranciského karikaturisty a novináře Roberta Graysmithe. V rámci dopisování své diplomové práce, ve které jsem se mimo jiné soustředil hlavně na Fincherovu mistrovskou adaptaci Graysmithova detailního shrnutí celého Zodiacova případu, jsem se rozhodl doplnit si i primární zdroj. Pak jsem s ním tak trochu upadl do karantény a do státnicové přípravy, takže pro mě bylo ponoření se do světa nedopadeného psychopata vynikajícím prokrastinačním parťákem. Ten mě provázel několik měsíců, protože jsem jednoduše nebyl schopen jej doklepat do konce. To se nakonec podařilo a jsem za to rád. Takový téměř čtyřsetstránkový brilantní kus investigativní práce se ani v rámci stále populárnějšího true crime žánru jen tak nevidí!
 

Andrea Hanáčková 
vedoucí Katedry divadelních a filmových studií UPOL, dokumentaristka a teoretička audio dokumentů

1/ Tři environmentální snímky: Země medu (chováme včely a vidím to zblízka), Sea of Shadows (díky AFO 2020, nejintenzivnější film při rodinném promítání), Život na naší planetě (prokládám Attenboroughovými filmy z doby, kdy „ještě nevěděl“).

2/ Až letos čtu Kosatíkovu knihu Jiný TGM. Ten přerod z nenáviděného a vysmívaného intelektuála v tatíčka, před nímž pak všichni žmoulali klobouk v ruce, je fascinující. Kosatík hezky popisuje, jak pošlapaný a poplivaný Masaryk dokázal vždycky po čase vstát, otřepat si gatě od smetí a znovu založit časopis, hnutí, stranu, napsat knihu, rozproudit diskuzi. To je posilující.
 

Karel Žalud 
dokumentarista

Já jsem v uplynulém roce, myslím, žádný dokument neviděl, tak nemůžu sloužit. Co se knížky týče, tak třeba sbírka povídek I. B. Singera Korunka z peří.







 

Brit Jensen 
dokumentaristka a dramaturgyně

1/ The Other Latif – audio dokument, jenž dokáže na příkladu dvou mužů, kteří náhodou mají stejné jméno, vyprávět historii Guantánama, a přitom také něco podstatného říct o člověku jako takovém.

2/ Když jsem poprvé přijela do České republiky, koupila jsem si v knihkupectví na Václaváku anglický paperback Open Letters od Václava Havla. V létě během stěhování z Prahy do Brna jsem tu knížku objevila a začala zase číst mezi krabicemi. Jak jsem ji znovu četla, uvědomila jsem si, jak tomu, co píše Havel, teď po skoro patnácti letech rozumím úplně jinak. Pojmy, jako jsou strach, realismus, pravda... Nějak teď cítím, nebo tuším, odkud ta slova přicházejí.
 

Ivo Bystřičan 
dokumentarista

1/ Během letošních natáčení jsem se dost pohyboval po sudetských regionech a pátral po souvislostech hospodářské krize třicátých let minulého století s lokálním průmyslem. Ještě než jsem viděl film Krajina ve stínu, četl jsem bravurní bakalářskou práci Hospodářsko-politický vývoj Sudet během Velké hospodářské krize Petra Rychetského, která analyzuje ekonomické souvislosti tamního vzepětí radikálního nacionalismu. Díky této nezáměrné přípravě pro mě snímek znamenal intenzivní vhled do složitostí vztahů mezi českým a německým etnikem v té době, do roztržených vztahů a komplikovaných konfigurací vzájemných provinění. Film Bohdana Slámy dokázal právě skrze nenápadné středobody podnikání, jako jsou zemědělský statek, hokynářství nebo hospoda, nabídnout pragmatičtější interpretace vzájemných animozit mezi lidmi, než jsou jakési domnělé genetické předpoklady nebo kulturní rozdíly. Narůstající sociální nejistota lidí, laxnost státu, nezamýšlené důsledky ekonomických opatření a rostoucí chudoba jsou faktory, které z dosud dobrých sousedů s drobnými rozmíškami učiní drsné nepřátele. Ekonomika vztahů je silným klíčem k pochopení zdánlivě nepochopitelných zvěrstev v minulosti. A tehdejší komplikovaná situace, tak dobře vystižená filmem, je i výrazným varováním do budoucna, proč nedovolit státu selhávat.

2/ Uplynulým rokem mě také provázela kniha Behemot. Dějiny továrny a utváření moderního světa amerického historika Joshuy B. Freemana o tom, jak vynález stroje začal proměňovat svět a jak se jeho výsledným a všeobjímajícím principem stala tovární výroba. Tak, že se ve finále tím nejobráběnějším produktem stává sám člověk. Tato kniha je fascinující právě pro své dokumentární ladění. Dokáže zasvětit do atmosféry raných bavlnářských provozů v Anglii, prvních strojírenských podniků v Americe, hutních gigantů Sovětského svazu i skličujících čínských montoven současnosti. Svědectví se dobírá v nejrůznějších typech archivů od dobových novin, zachycených vzpomínek aktérů, politických dokumentů po zobrazení prostřednictvím umění. Vytváří tak živou látku, vydávající se napříč stoletími až do současnosti, aby na základě fenoménu fabriky vyjevila peripetie vzniku modernity a kapitalismu na pozadí industrializace. Četba odhaluje intenzivní obrazy proměny pracujícího těla, podnikatelských strategií i netušených souvisejících politických praktik. A upozorňuje na to, co všechno továrna a masová produkce blahobytu člověku vlastně sebraly.
 

Jan Gogola ml. 
režisér, dramaturg, pedagog ateliéru Audiovizuální tvorba FMK UTB ve Zlíně

1/ „Rozhodl jsem se vykonat monumentální čin – zmenšit průměr Země. Vyhledal jsem pole s obnaženým povrchem a počal hloubit díru. Ve chvíli, kdy byla podle mého úsudku díra dostatečně hluboká, jsem přestal kopat a změřil její hloubku: bylo to 73 cm. Průměr Země jsem odhadl v místě akce na zhruba 12 735 km, zmenšil jsem ho přesně o 73 cm.“ Tak popisuje jednu ze svých akcí u Českého Brodu z konce sedmdesátých let akční umělec Lumír Hladík. Sedm z těchto performancí na osmičku natočil jeho přítel Petr Soukup a letos je díky Národnímu filmovému archivu ve zdigitalizované podobě uvedl MFDF Ji.hlava, za což oběma institucím vyslovuji uznání. Konkrétně u výše zmíněné události se Hladík během dvouminutového filmu stává vskutku světovým umělcem. Vykopaná díra totiž zviditelňuje nezrušitelný vztah mezi detailem světa a jeho celkem. Tma jámy vyzařuje vědomí toho, jak nepřetržitě měníme svět, jak může mít i centimetrové gesto kilometrové důsledky. Hladíkův rýč je materializací vertikály procházející napříč nebem, rukama a zemí a tyto entity svým pohybem zároveň propojuje.

2/ Během letošního léta jsem narazil na knihu Pavlíny Morganové Lumír Hladík, v níž se tento terénní umělec vyjadřuje také k akci „Někde, nikde“, kterou absolvoval se zavázanýma očima a během níž ho přítel zavezl autem na neznámé místo, kde si Hladík sedl na chvíli do trávy, aby byl poté odvezen zpět do Prahy. „Jeli jsme mnoho hodin. S přibývající vzdáleností od místa výjezdu v Praze se kupodivu nedostavila dezorientace. Měl jsem pocit, že se vznáším vzhůru a vidím v duchu Čechy jakoby z vesmíru. Po asi čtyřech pěti hodinách jízdy jsme na chvíli zastavili. Přítel, Jaroslav Švimberský, mi pomohl vystoupit z auta a posadil mě do trávy. Stéblo trávy, které jsem tam utrhl a vzal s sebou, mám dodnes.“ Vida, když člověk zavře oči, aby se protáhl dírou vědomí, tak může najít stéblo vesmíru. Hladík tuto zkušenost ve zmíněné knize natrhal do těchto stébel slov: „… metodicky vedené nevědění je vlastně nově nabytá vědomost.“
 

Janis Prášil 
publicista, programový manažer HBO Europe

1/ Rok 2020 je pro mě rokem utopií a dystopií. Hudební skladatel Jóhann Jóhannsson ve své první a zároveň poslední režii Last and First Men oblékl kultovní sci-fi román transhumanisty Olafa Stapledona z roku 1930 do černobílého tvarosloví brutalistních monumentů z dob Titovy Jugoslávie. Jeho snímek nabízí uhrančivou podívanou, která fascinuje i tím, jak rekontextualizuje předkamerovou realitu. Jóhannsson proměnil pomníky totalitního režimu v kulisy budoucnosti civilizace. Historické se stává estetickým a filozofickým.

Sen o železe, Factory Complex nebo Olympiáda v Sanggyedong spadají do výjimečné kolekce jihokorejských dokumentů, které letos uvedl Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Nabízí unikátní pohled do útrob země, jež je geopolitickým průsečíkem Severu a Jihu, Východu a Západu.

2/ Román Aldouse Huxleyho Ostrov sice vyšel před více než půl stoletím, ale dá se číst pořád znovu a stejně jako Orwellův román 1984 je stále aktuální. Odpověď na Huxleyho dystopii Konec civilizace představuje vizi ideální společnosti, jež řeší problémy lidského světa za pomocí buddhismu, komunismu a psychotropních látek.
 

Milan Kruml 
publicista, mediální analytik

1/ Americká fabrika (American Factory, 2019, režie Steven Bognar a Julia Reichertová, distribuce Netflix). Není důležité, že jde o první film, který vznikl v produkční společnosti Higher Ground Productions Baracka Obamy a jeho ženy Michelle, a podstatné není ani to, že získal Oscara a nominace na další ceny včetně BAFTA. Zásadní je, že popisuje obrovskou kulturní propast mezi americkým a čínským myšlením, ale také dokonale vysvětluje, jak krutě a bezohledně funguje kapitalismus budovaný a řízený komunistickou stranou. Pozoruhodná je i vizuální stránka dokumentu a míra černého humoru, který obsahuje. Určitě jde o dokument, jenž i přes značnou délku, což považuji za jeden z jeho mála nedostatků, stojí za vidění.

2/ Znovu jsem se vrátil ke vzpomínkové knize Na černých listinách Paula Lendvaie, jednoho z nejlepších středoevropských novinářů, který je maďarského původu a od roku 1957 žije ve Vídni. Lendvai byl 22 let dopisovatelem deníku Financial Times, šéfredaktorem východoevropské redakce veřejnoprávní televize ORF, vydavatelem a šéfredaktorem Europäische Rundschau a dodnes komentuje dění ve střední Evropě v deníku Der Standard. Jeho autobiografie je současně pozoruhodnou historií střední Evropy a také nabízí pohled za kulisy komunistických režimů v Maďarsku, Polsku a Československu. Kniha je napsaná poutavým způsobem a měl by si ji přečíst každý, kdo se zajímá o historii druhé poloviny

20. století a roli médií v ní. Proč ji považuji pro sebe za podstatnou? Protože mi každé její přečtení připomene, v jakém režimu jsem prožil část svého života.

Martin Šrajer 
filmový kritik

1/ Kandidátů na dokumentární událost roku bylo letos mnoho: Vítejte v Čečensku, State Funeral, Smrt Dicka Johnsona, Radnice, Bílá na bílé… Pak se ale na HBO objevil nenápadný, ale od začátku do konce něčím příjemně překvapující dokumentární seriál How To with John Wilson. Bezprostřední videodeník jednoho Newyorčana, který v šesti tematicky sevřených epizodách vtipnými postřehy a příhodnými ilustračními záběry přibližuje zeitgeist současné Ameriky, nabízí představu, jak by mohly vypadat filmy Chrise Markera, kdyby jeho cílovkou byli mileniálové.

2/ Velkou radost mi letos udělaly především nové české knihy. Přehledné a přínosné Slepé skvrny, krásně morbidní Smrtholka, čtivé, zasvěcené a tematicky vrstevnaté dějiny melancholické hudby Všechny kočky jsou šedé nebo Na vrcholu zoufalství – intenzivní a zároveň první i poslední novela kulturního kritika Vojtěcha Varyše. Nakonec ale vybírám Ženy o ženách. Záslužný orálněhistorický počin nabízí prostřednictvím série otevřených rozhovorů se zdejšími dokumentaristkami množství podkladů k úvahám nad tím, čím jsou specifické tvůrčí podmínky pro ženy v Česku.
 

Pavel Sladký 
publicista

1/ Radnice (City Hall) – čtyřapůlhodinový snímek legendárního Fredericka Wisemana portrétuje Boston. A demokracii. Od mítinků nad rozpočtem režisér přechází k popelářům a asfaltérům, veřejnému prostoru budov, silnic a soch a potom zase zpátky k vedení města. Takto komplexní a přitom nadějeplný film o stavu věcí se jen tak nevidí, a to i ve srovnání se staršími filmy autora. Radnice je dokumentaristický masterplan.

2/ Bizarní povídky Olgy Tokarczukové jako soubor žánrových námětů, skvělých ve své jednoduchosti a atmosféričnosti, Myšlení obrazem Miroslava Petříčka jako otevřené filozofické uvažování nabídnuté veřejnosti, Baletky Miřenky Čechové jako pokus vrátit české próze dravou autenticitu, Cosi divného v mé hlavě Orhana Pamuka jako románová meditace o člověku a městu, Všichni mají pravdu Paola Sorrentina s hrdinou, neapolským popovým zpěvákem, coby chrličem slov i nová sbírka Karla Šiktance Opovážení. Nemám asi jedinou knihu.
 

Olga Sommerová 
dokumentaristka

1/ Karel – film Olgy Malířové Špátové, mé dcery. Protože jsem byla blízko, s filmem jsem poněkud žila a dávala k dispozici svoje filmařské názory.

2/ Vabank – kniha Michaela Kocába, jeho osobní svědectví o sametové revoluci a odsunu sovětských vojsk. Přestože jsem tuto dobu prožila, četla jsem knihu jako detektivku a dozvěděla jsem se zcela nové, dosud nezveřejněné informace.
 

Helena Třeštíková 
dokumentaristka, pedagožka

1/ V dobách mých filmařských začátků v Krátkém filmu v osmdesátých letech  byly častým tématem filmy o postižených lidech. Většinou byly dost kýčovité a sentimentální. Musím přiznat, že sama jsem k tomuto trendu také drobně přispěla. Film Radovana Síbrta Postiženi muzikou o hudebním souboru Jedličkova ústavu The Tap Tap je úplně jiné kafe. Film je zcela autentický, až provokativně otevřený, plný lehce nekorektního humoru. A celou dobu si jeho protagonisté dělají ze všeho legraci a vůbec si neberou servítky! To jsem opravdu ocenila!

2/ Kundera Jana Nováka a O Pavlovi Dani Horákové. Obě knihy jsou výborně napsané a pro mě objevné.
 

Andrea Průchová Hrůzová 
Teoretička vizuální kultury, pedagožka, zakladatelka platformy Fresh Eye

1/ Zajímavou diváckou zkušenost mi přinesl snímek Pozorovatelna režiséra Raanana Alexandrowicze. Sledovala jsem ho totiž ve dvojí roli divačky a teoretičky, kdy jsem měla následně za úkol o filmu vést debatu pro dok.revue společně s videoumělkyní Tamarou Moyzes a novinářem Janem Fingerlandem. Kromě informačně bohatého rozhovoru, který je možné si na dok.revue přečíst, jsem se vlastně ocitla v podobné roli jako hlavní hrdinka snímku Maia. Ta totiž sledovala selekci online videí zachycujících z různých pozic a různými prostředky izraelsko-palestinský konflikt a své sledování aktivně komentovala. Zpětně přemýšlím nad tím, jak by na mne film, ke kterému jsem zaujala vědomě kritické stanovisko, působil, pokud bych se ocitla v roli „pouhé“ divačky. Uvědomuji si zpětně, že jsem se pomyslně posadila do podobné „pozorovatelny“, do jaké režisér usadil Maiu.

2/ Důležitým čtením se pro mě stala krátká knižní esej americké feministické politoložky a filozofky Nancy Fraserové The Old Is Dying and the New Cannot Be Born (2017, 2019). Text mi dokázal pomoct si ujasnit, jak vzniká a jak se prezentuje falešný levicový progresivismus. Ten používá rétoriku levicového uvažování, jež stojí na motivech solidarity, sociální spravedlnosti, uznání práva minorit a původních obyvatel, avšak používá ji pouze jako nástroj pro úspěch či pozitivní zviditelnění určitých osob, kolektivů či hnutí v rámci současné společnosti. Tato rétorika se stává pouhou verbální bublinou, jelikož tito aktéři i nadále profitují ze základní ekonomické a politické infrastruktury současnosti, jíž dominují model kapitalistické produkce zboží a myšlenek, komodifikace vztahů a vzdělání a ekonomické faktory, jež rozhodují o úspěchu jedinců a hnutí.
 

Robin Kvapil 
dokumentarista, pedagog

1/ Jeffrey Epstein: Filthy Rich. Příšerné. Opravdu něco, co předčilo moje nejparanoidnější konspirační úvahy. Zase ta realita... O krůček blíž k tomu, rozumět lidem. V tom kontextu mě udivuje, že jsem nečekal, že česká vláda nechá umírat své občany kvůli volbám. Ve světě psychopatů žádná morálka není.

2/ Od Karla Vachka jsem dostal jako svatební dar dvě knihy: Nietzscheho Lidské, příliš lidské a Leibnitzovu Theodiceu. Obě very prima.
 

Radim Procházka 
producent, pedagog

1/ Forenzničení  – pro mne největší divácké dokumentární překvapení letošního jihlavského festivalu i celého roku. Režisérka Chloé Galibert-Laînéová v žánru desktop documentary zábavně i napínavě popisuje své osobní pátrání po nejrůznějších souvislostech působení amatérských detektivů, kteří se na sociální síti Reddit snaží odhalit na fotkách davu diváků atentátníka na bostonský maraton z roku 2013.

2/ Mám-li být upřímný, musím rezignovat na originalitu: Slavnost bezvýznamnosti Milana Kundery. Pro jistotu jsem si ji objednal 14 dní před oficiálním vydáním přímo v brněnském vydavatelství Atlantis. Snad tahle okolnost nepřímo odpovídá i na otázku proč.





výpis dalších článků rubriky:  Anketa

dok.revueJak to vidí kritika?Na stránkách dok.revue najdete od roku 2020 hvězdokupu, v níž přední čeští filmoví kritici a přední české filmové kritičky a také jedna slovenská kritička čas od času udílejí vybraným současným českým i světovým dokumentům počet hvězdiček, podle nichž dané dílo hodnotí. V této chvíli přinášíme první tabulku roku 2021 (z ledna) a dvě loňské tabulky: březnovou a zářijovou.redakce dok.revue
2.20Ve chvíli, kdy se nic neděje, se může teprve všechno stát...Anketa dok.revue o tom, jak čeští tvůrci dokumentů mimořádný stav vnímali a jak ovlivnil či ovlivňuje jejich práci. Kamila Boháčková
6.19Anketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film
6.18Zásadní kniha a film / od Kvapila po ŽaludaVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.18Zásadní kniha a film / od Hanáčkové po KubošeVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.18Zásadní kniha a film / od Angera po GogoluVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
F3.18Bezpečnost novinářů, politické tlaky nebo zahleděnost do sebe sama Lukáš Nedomlel
6.17Zásadní kniha a film / Odpovědi od Průchové po TřeštíkovouVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.17Zásadní kniha a film / Odpovědi od Jurdy po ProcházkuVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.17Zásadní kniha a film / Odpovědi od Davida po Gogolu ml.Výroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?

starší články

6.20DOK.REVUE
21. 12. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková