Nedělám rozdíl mezi osobními vztahy a dokumentaristickou pozicí

Rozhovor se slovenským dokumentaristou Mirem Remo o jeho filmovém portrétu muzikanta Richarda Müllera Nespoznaný

Z filmu Nespoznaný

Slovenský dokumentarista Miro Remo tři roky pozoroval ikonu slovenské populární hudby 90. let s peripetickým osudem Richarda Müllera. Přestože žánr dokumentárního portrétu skýtá mnoho možností, jak příběh protagonisty uchytit, Remo se uchýlil k čisté observační metodě, kde přípravu republikového turné a nového alba konfrontuje s obrazy z bouřlivých 90. let. Snímek Nespoznaný nabízí intimní pohled do života celebrity, jež se vrací do světel reflektorů a vyprodaných koncertních hal. „Zkrátka jsme se chtěli zeptat: Jak se máš, Richarde Müllere?“ popisuje Remo svůj tvůrčí přístup k Nespoznanému, jenž bude mít premiéru na podzim tohoto roku.

Portrétní dokument je v současné české i slovenské tvorbě až dominantním žánrem – tyto snímky bývají úspěšné v kinech i při předávání výročních cen. Chtěl jste svým filmem o Richardu Müllerovi na tento trend reagovat?
Natáčím filmy o lidech, kteří mě fascinují, a vždy přitom myslím i na diváka. Na tvorbě Richarda Müllera jsem hudebně vyrůstal, texty jsem znal nazpaměť. Byla to pro mě pocta. Věřím, že film uspěje, ale rozhodně jsem cíleně nenavazoval na tradici portrétních filmů o celebritách. Spíš mě mrzelo, že se slovenský dokument tak často zaměřuje na sociálně slabší skupiny obyvatelstva. Naposledy mi padla čelist z portrétního filmu u Občana Havla. Hodně mě ovlivnila vlna autorských dokumentů z přelomu milénia. Při natáčení se však sledování nových filmů snažím vyhýbat. Poměrně těžce totiž prožívám, když v nich naleznu kvalitu, kterou konfrontuji s vlastními postupy při natáčení, a porovnávám hotový film s vlastním polotovarem.

Müllerova osobnost v sobě skrývá – jak snímek ukazuje – v zásadě ambivalentní síly, ať už je to minulost konfrontovaná s přítomností, (ne)chuť pokračovat dál v kariéře či způsob vztahování se k drogovému stínu. Jako režisér jste si vůči Müllerovu životnímu příběhu udržoval pevnou pozici, anebo šlo o pohyblivý vztah dokumentarista–objekt?
Šlo o pohyblivý vztah, který naboural mé představy o legendárním zpěvákovi. Byl a stále jsem jeho obdivovatelem a nic na tom nemění ani můj, ve filmu přítomný, kritický pohled. Film je odrazem toho, co jsem viděl. Jsem přesvědčený, že je to správně a že náš záměr  vyplývá z našeho tříletého pozorování. Portréty pojímám jako dobrodružné výpravy do světů druhých. V době natáčení jsem se zpoza kamery s Richardem a jeho spolupracovníky lépe seznamoval, společně s Richardovým blízkým spolupracovníkem a přítelem Markem Kučerou jsme pak ve filmu zkoušeli aplikovat různorodé nelineární formální postupy. Vzhledem k momentálnímu Richardovu zdravotnímu stavu a z něj pramenící nechuti pouštět se s námi do jakýchkoli rekonstrukcí či experimentů jsme nakonec skončili u jednoduchého observačního zaznamenávání událostí. S odstupem času jsem Richardovi vděčný, že to za nás takto rozhodl.

Z filmu Nespoznaný

„Naším cílem bylo reprodukovat zažité.“

Jaký scénář jste původně připravoval? A jakou podobu má u výsledné formy natáčení?
Scénář k observačnímu filmu nemohu jasně připravit. Se zhruba dvěma sty hodinami natočeného materiálu jsme asi dva a půl měsíce pracovali ve střižně: analyzovali jej a konfrontovali s pocitem nabytým na place a s pocitem střihače po zhlédnutí hrubého materiálu. Poté jsme seskupili dohromady pocitově nejsilnější momenty a po několika střihových verzích a pokusech s nelineárním filmovým časem jsme přistoupili k chronologickému vyprávění. Rámcem filmu bylo Richardovo turné s kapelou Fragile.

Co vás vedlo k tomu, že jste se sám chopil funkce muže s kino/digiaparátem a film jste i nasnímal?
Původně jsem do projektu vstoupil s kameramanem Ivem Mikou. Po prvních pokusech jsem ale pochopil, že víc své autorské vidění uplatním sám jako kameraman-pozorovatel. Pochopil jsem, že režírovat osobnost, jakou je Richard, je nemožné. Následných 60 natáčecích dní jsem pak stál za kamerou sám, jen za doprovodu již zmíněného Marka Kučery, Richardova kamaráda. Zná se z dětství i se zvukaři z mého štábu – ti se sice na natáčení střídali, ale i tak se nám podařilo udržet co největší intimitu. Nechtěli jsme zkrátka narušovat prostor, který dokumentujeme. V tomto jsme byli myslím poměrně důslední a všichni jsme se na takovém postupu shodli. Vždyť i Richardovy nejlepší hity v sobě nesou kus intimní atmosféry.

Z filmu Nespoznaný

Kameramanskou pozici jste si vyzkoušel už při svých krátkometrážních filmech (Jano, Ecce Homo – oba 2006) i později při televizní tvorbě nebo nedávném snímku Cooltúra (2016), mozaikovitém náhledu do hudebního zákulisí, který Nespoznaného v lecčems předznamenává. Zvolil jste tuto DIY metodu jen proto, že tak můžete mít obraz nejlépe pod kontrolou?
Důvodů je víc. Nejdůležitější je nezávislost, která souvisí s finančními prostředky: točíte-li sám s dalšími dvěma lidmi, můžete za stejné peníze natočit několikanásobně víc, což platí i pro střih. Dalším důvodem je intimita a přímý kontakt, vyplývající z této metody. Často jsem jen mlčky proplouval prostorem a v úžasu dění sledoval skrze kameru. Měl jsem také lepší kontrolu nad materiálem: o stavbě filmu rozmýšlím v reálném čase, čemuž podřizuji i záběrování. DIY forma s sebou často přináší i negativa, ale v případě Nespoznaného jsme myslím postupovali nejlépe a nejcitlivěji, jak jsme mohli. Naše rozhodnutí vždy pramenila z reálných podmínek určených samotným Richardem nebo jeho manažerem. Nezbývalo nic jiného než je respektovat, a tak jsme se přizpůsobovali, jak se jen dalo. Cíl byl jasný – být s Richardem co nejvíce v jeho každodennosti a divákovi nabídnout náš prožitek. Reprodukovat zažité.

„Když Richard Müller náš film viděl, zhrozil se. Film však schválil. Rozhořčeně, ale jasně.“

Výběr archivních záběrů z „divokých“ devadesátek jste získal přímo od Müllera? Šlo o jím vybraný materiál, nebo jste měl svobodu v jeho použití?
K Richardově cti patří, že nám svůj osobní rodinný archiv poskytl zcela svobodně k volnému nakládání. Vedl nás k hlubšímu pochopení své osobnosti i doby, ve které se proslavil. Archiv tohoto typu je pro dokumentaristu jako dar z nebes. Čas je vždy zajímavý kormidelník.

Nabízí se – po vzoru tvorby tištěných interview – otázka na požadovanou autorizaci výsledku samotným zpovídaným, tedy Richardem Müllerem. Museli jste s ním hotový film konzultovat?
Richard film viděl. Zhrozil se. Po poměrně vypjaté debatě se svými spolupracovníky, kteří se zhrozili ještě víc, však řekl, že film pustí do světa i tak. Řekl to rozhořčeně, ale jasně. Stále vedeme debaty o konečné podobě filmu. Věřím ale, že se už zásadně měnit nebude.

Váš osobní vztah a respekt k dokumentované osobě se s pozicí kameramana-pozorovatele logicky spojuje. Jak vás tento průzkum Müllerovy bezprostřední reality ovlivnil?
Vždycky jsem měl velmi rád Richardovu starší tvorbu a respektoval jsem jeho status umělce, který experimentoval i se svým osobním životem. Jeho upřímnost, s jakou nám svou živelnou rock’n’rollovou etapu nabídl skrze své písně, je unikátní a do značné míry určuje můj stálý vztah k němu. Při velikosti jména Richard Müller ovšem nerozumím neustálému koloběhu koncertů a recyklaci těch samých hitů ve smyslu: „Hraju, dokud se to prodává.“ Ale dokážu tento fakt částečně respektovat, když vidím plný stadion lidí se slzami v očích při potlesku vestoje. Myslím, že všechny tyto motivy jsou ve filmu reflektovány – nedělám rozdíl mezi osobními vztahy a dokumentaristickou pozicí.

Z filmu Nespoznaný

Ve výsledném tvaru lze vnímat situační dramaturgickou linku, která se sama stará o vykreslení Müllerovy každodenní (ne)přívětivé tváře. Bylo vaším záměrem nevyužít možnosti zvědavého portrétu, který by přímými otázkami snad až bulvárně prahl po niterných odpovědích, a namísto toho využít výhody pozice pověstné mouchy na zdi?
Zkoušeli jsme různé možnosti. Chtěli jsme i klást otázky a konfrontovat tak naše pozorování s Richardovým pohledem v závěrečném rozhovoru. Mělo jít o poslední natáčecí den. Položili jsme mu vážně tvrdé přímé otázky, ale Richard na ně nedokázal odpovědět. Přál si, aby tedy nakonec ve filmu nemluvil. Vzhledem ke skutečně intimnímu charakteru filmu jsme to plně respektovali.

Sebereflexivní mód ve filmu zrcadlí scény spolupráce s médii. Film samotný může ve výsledku působit jako díl skládačky podporující oživenou Müllerovu cestu zpět. Jak se jako režisér vyrovnáváte s tímto možným osudem snímku a do jaké míry můžete přímo ovlivnit či plánovat způsob jeho prezentace, nasazení do kin a následnou diváckou interpretaci?
Myslím, že ukazuje skutečnost, a to je podstatné. Nebojí se být nekompromisní a věřím, že to je jeho největší hodnota. Vznikl z přirozené potřeby vyprávět příběh, který jsme zažili. Domnívám se, že film nabízí odpovědi na několik vynořujících se otázek týkajících se Richardovy osobnosti. Ukazuje ho jako řadového člověka se slabostmi i silnými stránkami, občana jménem Müller. Polidšťuje ho. Věřím, že lidé budou film takto přijímat.

Vedle přímé zkušenosti, kterou jste díky práci s Müllerem prožíval, co vám projekt přinesl z hlediska filmařské účasti? Co bylo pro vás tvůrčím tématem a ziskem?
Největší zkušeností bylo rozpoznání rozporu mezi očekáváním a realitou. Rozdíl mezi známou autorskou tvorbou a mediálním obrazem v porovnání s Richardovým současným životem omezeným maniodepresí. Byl to pro mě šok. Vynořují se tu klišé, že zdraví je nenahraditelné a má nejvyšší cenu. Cením si také zkušenosti s celým tímto odvětvím šoubyznysu. Richard a jeho tým jsou profesionálové, kteří vědí, jak se prodat. Jejich program vidělo sto tisíc lidí. Nic tak velkého jsem nikdy zevnitř nepozoroval.
Mým tématem bylo poznání člověka, který celý náš štáb kdysi ovlivnil skrz texty písní. Chtěli jsme vědět, jaký je, jak myslí a co dnes dělá, jak a pro co žije. Jednoduše řečeno: „Jak se máš, Richarde Müllere?“


Miro Remo (1983, Ladce) začal nejprve studovat mechatroniku na neslavně proslulé Trenčínské univerzitě, z níž záhy po přijetí na dokumentární režii odešel na bratislavskou VŠMU. V ateliéru u Vlada Balca je stále činný jako asistent. Při studiu již zaznamenal mezinárodní ohlas se stylizovaným portrétním rodinným snímkem Arsy-Versy (2009), který je rekordmanem v počtu ocenění pro slovenský film vůbec – získal mj. ceny na festivalech v Ji.hlavě, Tallinu, Mnichově, Taipei, New Yorku, Torontu či Londýně). Po následné spolupráci s televizí uvedl svůj první celovečerní projekt Comeback (2014), v němž nahlíží na téma resocializace vězeňských trestanců. Letos měl, společně s Nespoznaným, premiéru i další jeho celovečerní snímek, trefná mozaikovitá reflexe stavu slovenské (tvůrčí) společnosti a kulturního průmyslu Cooltúra (2016).





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

4.16DOK.REVUE
12. 09. 2016


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue