Nechtěl jsem točit další tendenční film o Hitlerových vizích

Rozhovor s režisérem Pavlem Štinglem o jeho novém filmu Eugéniové, oboru eugeniky, intelektu zdeformovaném ideologií i o nevšední výtvarné stylizaci tohoto historického dokumentu.

Proč jste svůj snímek nekoncipoval jako – co možná nejširší – vhled do dějinného vývoje eugeniky?

Prvotní tvůrčí impuls totiž vzešel z mého obeznámení se s disertační prací historika Michala Šimůnka z Ústavu pro soudobé dějiny, která se věnovala problematice rasové hygieny a s ní spojených specializovaných ústavů za protektorátního období u nás; Praha se měla stát říšským městem nacistické vědy. Nechtěl jsem ale, aby tento historický podnět představoval základ pro další z řady tendenčních filmů o Hitlerových vizích, a hledal jsem širší přesah. Nakonec mě to navedlo k obecnějšímu tématu zneužití vědy ideologií jakožto zhoubným faktorem pro společnost, jejíž nejdrtivější účinky nacházíme ve spojení s eugenikou hlavně před a za 2. světové války. Tematickým jádrem tak de facto navazuji na svůj první historický dokument Deník pana Pfitznera (1998).

Dědictví eugeniky s poválečnou érou nicméně nevymizelo…

Po 2. světové válce se eugenika přestala ve své vyhrocené formě vyskytovat. Samotný výraz byl dokonce zakázaný. Eugéniové mají být svým způsobem varováním, a proto jsem se rozhodl pracovat s tím nejsilnějším argumentem, který nalézáme ve válečném období. Zneužití vědeckých postupů se dělo a děje samozřejmě nadále. Eugenika se dodnes například otiskuje v selektivních principech. Nicolae Ceaușescu se rozhodl, že vytvoří 40 milionový národ, a zakázal v porodnicích potraty, Čína se v dnešní době naopak rozhodla regulovat populaci potomků. Najednou v těchto zemích našli uplatnění pavědci. Začali sahat do přirozeného vývoje přírody.



Má eugenika ve svém základu i něco dobrého?

Určitě ano. Eugenika vypadala jako úplný převrat lidstva, protože v 19. století lidé umírali na nemoci z bídy, a když se vynořila naděje, že by se populace mohla zkvalitnit, tak vzplanulo všeobecné nadšení. Tenkrát se ještě neřešila genetika, ale řešilo se zabránění vývojovým úchylkám; teprve když do toho vstoupila ideologie, začalo to jít z kopce. Nebezpečí začíná ve chvíli, kdy lidé začnou rozhodovat dle subjektivního pocitu, co je a co není pěkné. Vám se určitě líbí jiné ženské než mně. Aby se zahubily ty, které se líbí mně, protože vám se líbí jiné, je trošku zvrhlé. Ale dříve to tak v podstatě bylo. Kdyby lidstvo degenerovalo, nemělo možnost samo sebe uživit, populace by byla strašlivě nemocná, protože by musela pečovat o slabé, a našla by se za pomoci eugeniky humánní cesta, jak předejít narození dětí od rodičů, kteří jsou špatně geneticky vybaveni, bylo by to užitečné. Nejsem si ale zcela jistý, jestli by to bylo správné, protože sama příroda ví, proč dělá třeba ošklivé nebo zdegenerované lidi, ona je nerozlišuje. O zlepšení kvality života se snažíme stále. Podívejte se, kolik je tady bio obchodů, jak se najednou dneska zabýváme tím, co a kdy jíme, a řídíme se v těchto ohledech různými trendy.

Existoval pro takto trikově náročný film nějaký pevně daný scénář?

Nějaký základní dějový nástin zde byl a z něj se vycházelo. Pro animátory jsem dále vypracoval takové podklady významových aspektů, kterých se film měl dotýkat. Byly to obrazové materiály opatřené komentářem a poznámkami; konkrétní výtvarné pojetí a realizaci jsem nechal čistě na nich. Snad jediným základním požadavkem z mojí strany byl minimalismus, aby se divák necítil přeplněn už tak koncentrovanou estetikou. Samotný scénář neměl pevný tvar, mnohokráte se přepisoval, měnil dle nápadů, které postupně přicházely. Snímek jsme chtěli koncipovat jako esej, jejíž poetický styl by nevycházel pouze z výtvarné roviny, ale také roviny literární, a právě jeden z opěrných bodů vývoje filmu představovaly texty Patrika Ouředníka. Použili jsme různé citace, některé části komentářů jsou původní texty pro film.



Komentář Patrika Ouředníka vychází z jeho díla Europeana, je pro něj typický hutný kompilační styl, který tvoří rozmanitou dějinnou kroniku.

Patrik je mistrem krátkých metafor, jež staví na sebe, co do slovní, ale i významové roviny, a jež jsou nakonec funkčně zasazeny do všeobsáhlého celku. Stává se, že něco, co vám připadalo původně jako nevinná pointa, se vám najednou vyjeví jako strašný obraz. Obdobné vrstvení lze nalézt i v Eugéniích, jak v metaforickém sdělení prostřednictvím animace, tak i ve spojení různorodých stylistických přístupů napříč filmem.

Kde se vzala myšlenka doprovodit různorodý archivní materiál fázovou, kreslenou i digitální animací?

Při shromažďování pramenů jsem ve spojitosti s eugenikou nalézal zajímavě ztvárněný výtvarný materiál, jenž je nedílně spjatý s tímto druhem propagandy – tabulky, grafiky, anatomické kresby a jiné věci. To byl ten podnět, který mě navedl k zapracování výtvarných technik. Původně zde byl úmysl využít autentické zdroje a přenést je do formy ryze animovaného filmu, kterému by se dodal autorský rozměr. Za tímto účelem jsem navázal spolupráci s Jiřím Bártou, a vzniklo tak mnoho podnětných návrhů. Nicméně tento plán padl vzhledem k finanční náročnosti, již by takový dokument vyžadoval.



Ne vždy je ve filmu jednoduché rozpoznat, kde začíná a končí původní archivní materiál a co je dílem výtvarné techniky, jež do něj vstupuje.

V tomto vedu spor s mnoha jinými tvůrci, kteří tvrdí, že se na archivní prameny nemá sahat, že jsou autentické. Já s nimi v zásadě souhlasím, pokud jsou však autentické. Téma původnosti ve válečném období je poměrně problematické, sám pořádám semináře na toto téma. Většina toho, co se nám totiž dochovalo, od filmových dokumentů až po frontové reportáže ze žurnálů, bylo vytvořeno na ideologickou zakázku té či oné strany. Zvláště německá propaganda zpracovává své zprávy z bojišť formou hraného natáčení.

Pokud mi určitá míra manipulace umožní rozetnout tuto propagandistickou roušku a usměrnit výtvarným zásahem prvotní – ideologicky podjatý – význam zdroje za účelem věcného historického výkladu, o kterém mám historické povědomí a který chci předat divákovi srozumitelnou a poutavou formou, nevidím v tom problém. Podobný princip jsem například využil ve filmu Příběh trosečníků Patrie (1997), kde jsem autenticky ztvárněný příběh palestinských vystěhovalců dotočil  pseudoarchivními ilustracemi. Zkrátka jsem natočil na hodnověrných a obrazově původních místech ilustraci ke vzpomínkám a deníkům, kterou za války nikdo zaznamenat nemohl.

Proč jste se rozhodl pro animaci při rekonstrukci deportace židů?

Většinový divák je už unaven velkým množstvím snímků o deportaci židů, pokud mu nepředloží neotřelý úhel pohledu. Podobenství ztvárněné animací umožňuje otevřít polemické sdělení namísto jednoduché deskripce; výtvarná metafora byla vhodným nástrojem, jak dané věci citlivě a nově komunikovat s divákem.  Jsem zvědavý, jaká bude odezva z německé strany, jejíž reakci považuji za důležitou. Například některé klíčové archivní materiály ve filmu pocházejí z Německého hygienického muzea, které hrálo v eugenice podstatnou roli, a ze strany prezentace instituce je dnes cítit určitá snaha historii potlačit. Půjde o to, jestli Němci film přijmou jako obecné zamyšlení či jako nekorektní konfrontaci.

Filmu zároveň nelze upřít, ať prostřednictvím Ouředníkova jazyka anebo ztvárněním některých obrazů, jistou míru provokativní nadsázky.

Snímek obsahuje spoustu bizarně vyznívajících výjevů, které mají sloužit k záměrnému odlehčení. Nechtěl jsem Eugénie převyprávět jako tragédii od počátku do konce, protože by to bylo divácky náročné. Odlehčení jsem považoval za nutné, abych mohl běžnému divákovi problematiku snadněji zprostředkovat. Nadsázku ve filmu nicméně nepovažuji za samoúčelnou, vždy musí být daný obraz v kontextu nějaké myšlenky. Například když Hitler jede z drážďanského hygienického muzea v autě v doprovodu skleněné figuríny, symbolizuje to přenos konkrétní ideologické myšlenky, se kterou chce kolonizovat svět. Samotná Europeana je knihou strašně černohumorná. Patrik Ouředník umí být drsný, ale na mnoha místech se i zasmějete, akorát vás z toho zároveň  může polít studená sprcha. Eugéniové byli tímto druhem humoru ovlivněni a promítá se to i do tónu jejich vyprávění. 

Bezpochyby se najdou kritici, kteří toto odlehčení budou vzhledem k tématu považovat za nevhodné.

 Ti se najdou vždycky, budou kritizovat humor, nevědeckost, popularizaci něčeho, co se popularizovat nedá. Ale já přeci netočím film, aby mě všichni pochválili, ale aby se okolo něj rozpoutala diskuze.

Pro Pavla Štingla (*19. 6. 1960) je v poslední dekádě nejpříznačnější žánr historického dokumentu, zvláště pak válečná tématika, i přestože se věnuje i dalším oblastem, k jakým patří umění (Malování potmě 2003, Jára Cimrman 2005) či sociální problematika (Závislí na závislých, Milionáři bídy 1991, Jen jeden pokus se životem 1999). Rád experimentuje s vyprávěcími konvencemi historického filmu: směšuje hranou a dokumentární rovinu (Příběh trosečníků Patrie 1997, O zlém snu 2000) a není mu cizí ani esejistické a stylizované pojetí (Světová válka v nás 1994, Zaniklý svět Karla Pecky 2000). Štingl také stojí za multimediální exhibicí památníku v Lidicích. Rozmanitost jeho přístupů zachází doposud nejdále v jeho novém počinu Eugeniové; hrané sekvence a archivní materiály obohatil v něm o animovanou tvorbu, za níž odpovídá Xenie Hoffmeisterová, a svým dílem přispěl také Jaroslav Róna.
 
 




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.21Dobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila Boháčková
1.21Odcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila Boháčková
6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková

starší články

f1.13DOK.REVUE
23. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeHongkongské protesty očima Aj Wej-weje O celovečerním dokumentu Šváb (Cockroach) čínského umělce a režiséra Aj Wej-weje, zachycujícím nepokoje v Hongkongu v roce 2019, debatují pro dok.revue sinoložka a překladatelka z čínštiny Olga Lomová, dokumentaristka Haruna Honcoop a antropolog a sinolog Jan Karlach, který v době protestních akcí v roce 2019 pobýval na Polytechnické univerzitě v Hongkongu.Kamila BoháčkováNový filmJak jsem se stala partyzánkouSlovenská dokumentaristka Vera Lacková přibližuje svůj nový film Jak jsem se stala partyzánkou, který měl letos v dubnu světovou premiéru na německém festivalu Go East, kde získal Award of the Federal Foreign Office for Cultural Diversity.Vera LackováTémaKino, nebo internet? Mají kina budoucnost, když si lidé během lockdownu navykli sledovat filmy na síti? Proměnily se skutečně divácké návyky a dochází ke změnám filmové distribuce, nebo jde spíš o promo světových streamovacích portálů?Martin SvobodaSportExperimenty i hledání vlastních kořenůKteré loňské filmy považují přední evropské dokumentární festivaly za nejzajímavější? Sedm filmových přehlídek sdružených pod hlavičkou Doc Alliance nominovalo do letošní soutěže Doc Alliance Selection Award celkem 14 filmů. V čem jsou výrazné a co je spojuje?Pavel SladkýBáseňZa sklemPavel NovotnýRozhovorDobrý film je vždycky o něčem jiném, než o tom, co je vidětS režisérkou Erikou Hníkovou o jejím novém filmu Každá minuta života, intimním portrétu jedné žilinské rodiny, která vychovává tříletého syna podle metody Kamevéda, aby z něj vyrostl šampion. Kamila BoháčkováNová knihaCo je „na obzoru“ české vizuální kulturyPlatforma pro studium vizuální kultury Fresh Eye vydává interaktivní publikaci Na obzoru. Nové tváře a hlasy ve vizuální kultuře. Nový e-book představuje vybrané práce studentů a studentek i čerstvých absolventů a absolventek vizuálně-teoretických či tvůrčích oborů. Jeho editorka Pavla Rousková popisuje, jak projekt vznikal i čeho je příslibem.Pavla RouskováÚvodníkDůležitost svobodydok.revue 3.21Kamila Boháčková