Nechtěl jsem točit další tendenční film o Hitlerových vizích

Rozhovor s režisérem Pavlem Štinglem o jeho novém filmu Eugéniové, oboru eugeniky, intelektu zdeformovaném ideologií i o nevšední výtvarné stylizaci tohoto historického dokumentu.

Proč jste svůj snímek nekoncipoval jako – co možná nejširší – vhled do dějinného vývoje eugeniky?

Prvotní tvůrčí impuls totiž vzešel z mého obeznámení se s disertační prací historika Michala Šimůnka z Ústavu pro soudobé dějiny, která se věnovala problematice rasové hygieny a s ní spojených specializovaných ústavů za protektorátního období u nás; Praha se měla stát říšským městem nacistické vědy. Nechtěl jsem ale, aby tento historický podnět představoval základ pro další z řady tendenčních filmů o Hitlerových vizích, a hledal jsem širší přesah. Nakonec mě to navedlo k obecnějšímu tématu zneužití vědy ideologií jakožto zhoubným faktorem pro společnost, jejíž nejdrtivější účinky nacházíme ve spojení s eugenikou hlavně před a za 2. světové války. Tematickým jádrem tak de facto navazuji na svůj první historický dokument Deník pana Pfitznera (1998).

Dědictví eugeniky s poválečnou érou nicméně nevymizelo…

Po 2. světové válce se eugenika přestala ve své vyhrocené formě vyskytovat. Samotný výraz byl dokonce zakázaný. Eugéniové mají být svým způsobem varováním, a proto jsem se rozhodl pracovat s tím nejsilnějším argumentem, který nalézáme ve válečném období. Zneužití vědeckých postupů se dělo a děje samozřejmě nadále. Eugenika se dodnes například otiskuje v selektivních principech. Nicolae Ceaușescu se rozhodl, že vytvoří 40 milionový národ, a zakázal v porodnicích potraty, Čína se v dnešní době naopak rozhodla regulovat populaci potomků. Najednou v těchto zemích našli uplatnění pavědci. Začali sahat do přirozeného vývoje přírody.



Má eugenika ve svém základu i něco dobrého?

Určitě ano. Eugenika vypadala jako úplný převrat lidstva, protože v 19. století lidé umírali na nemoci z bídy, a když se vynořila naděje, že by se populace mohla zkvalitnit, tak vzplanulo všeobecné nadšení. Tenkrát se ještě neřešila genetika, ale řešilo se zabránění vývojovým úchylkám; teprve když do toho vstoupila ideologie, začalo to jít z kopce. Nebezpečí začíná ve chvíli, kdy lidé začnou rozhodovat dle subjektivního pocitu, co je a co není pěkné. Vám se určitě líbí jiné ženské než mně. Aby se zahubily ty, které se líbí mně, protože vám se líbí jiné, je trošku zvrhlé. Ale dříve to tak v podstatě bylo. Kdyby lidstvo degenerovalo, nemělo možnost samo sebe uživit, populace by byla strašlivě nemocná, protože by musela pečovat o slabé, a našla by se za pomoci eugeniky humánní cesta, jak předejít narození dětí od rodičů, kteří jsou špatně geneticky vybaveni, bylo by to užitečné. Nejsem si ale zcela jistý, jestli by to bylo správné, protože sama příroda ví, proč dělá třeba ošklivé nebo zdegenerované lidi, ona je nerozlišuje. O zlepšení kvality života se snažíme stále. Podívejte se, kolik je tady bio obchodů, jak se najednou dneska zabýváme tím, co a kdy jíme, a řídíme se v těchto ohledech různými trendy.

Existoval pro takto trikově náročný film nějaký pevně daný scénář?

Nějaký základní dějový nástin zde byl a z něj se vycházelo. Pro animátory jsem dále vypracoval takové podklady významových aspektů, kterých se film měl dotýkat. Byly to obrazové materiály opatřené komentářem a poznámkami; konkrétní výtvarné pojetí a realizaci jsem nechal čistě na nich. Snad jediným základním požadavkem z mojí strany byl minimalismus, aby se divák necítil přeplněn už tak koncentrovanou estetikou. Samotný scénář neměl pevný tvar, mnohokráte se přepisoval, měnil dle nápadů, které postupně přicházely. Snímek jsme chtěli koncipovat jako esej, jejíž poetický styl by nevycházel pouze z výtvarné roviny, ale také roviny literární, a právě jeden z opěrných bodů vývoje filmu představovaly texty Patrika Ouředníka. Použili jsme různé citace, některé části komentářů jsou původní texty pro film.



Komentář Patrika Ouředníka vychází z jeho díla Europeana, je pro něj typický hutný kompilační styl, který tvoří rozmanitou dějinnou kroniku.

Patrik je mistrem krátkých metafor, jež staví na sebe, co do slovní, ale i významové roviny, a jež jsou nakonec funkčně zasazeny do všeobsáhlého celku. Stává se, že něco, co vám připadalo původně jako nevinná pointa, se vám najednou vyjeví jako strašný obraz. Obdobné vrstvení lze nalézt i v Eugéniích, jak v metaforickém sdělení prostřednictvím animace, tak i ve spojení různorodých stylistických přístupů napříč filmem.

Kde se vzala myšlenka doprovodit různorodý archivní materiál fázovou, kreslenou i digitální animací?

Při shromažďování pramenů jsem ve spojitosti s eugenikou nalézal zajímavě ztvárněný výtvarný materiál, jenž je nedílně spjatý s tímto druhem propagandy – tabulky, grafiky, anatomické kresby a jiné věci. To byl ten podnět, který mě navedl k zapracování výtvarných technik. Původně zde byl úmysl využít autentické zdroje a přenést je do formy ryze animovaného filmu, kterému by se dodal autorský rozměr. Za tímto účelem jsem navázal spolupráci s Jiřím Bártou, a vzniklo tak mnoho podnětných návrhů. Nicméně tento plán padl vzhledem k finanční náročnosti, již by takový dokument vyžadoval.



Ne vždy je ve filmu jednoduché rozpoznat, kde začíná a končí původní archivní materiál a co je dílem výtvarné techniky, jež do něj vstupuje.

V tomto vedu spor s mnoha jinými tvůrci, kteří tvrdí, že se na archivní prameny nemá sahat, že jsou autentické. Já s nimi v zásadě souhlasím, pokud jsou však autentické. Téma původnosti ve válečném období je poměrně problematické, sám pořádám semináře na toto téma. Většina toho, co se nám totiž dochovalo, od filmových dokumentů až po frontové reportáže ze žurnálů, bylo vytvořeno na ideologickou zakázku té či oné strany. Zvláště německá propaganda zpracovává své zprávy z bojišť formou hraného natáčení.

Pokud mi určitá míra manipulace umožní rozetnout tuto propagandistickou roušku a usměrnit výtvarným zásahem prvotní – ideologicky podjatý – význam zdroje za účelem věcného historického výkladu, o kterém mám historické povědomí a který chci předat divákovi srozumitelnou a poutavou formou, nevidím v tom problém. Podobný princip jsem například využil ve filmu Příběh trosečníků Patrie (1997), kde jsem autenticky ztvárněný příběh palestinských vystěhovalců dotočil  pseudoarchivními ilustracemi. Zkrátka jsem natočil na hodnověrných a obrazově původních místech ilustraci ke vzpomínkám a deníkům, kterou za války nikdo zaznamenat nemohl.

Proč jste se rozhodl pro animaci při rekonstrukci deportace židů?

Většinový divák je už unaven velkým množstvím snímků o deportaci židů, pokud mu nepředloží neotřelý úhel pohledu. Podobenství ztvárněné animací umožňuje otevřít polemické sdělení namísto jednoduché deskripce; výtvarná metafora byla vhodným nástrojem, jak dané věci citlivě a nově komunikovat s divákem.  Jsem zvědavý, jaká bude odezva z německé strany, jejíž reakci považuji za důležitou. Například některé klíčové archivní materiály ve filmu pocházejí z Německého hygienického muzea, které hrálo v eugenice podstatnou roli, a ze strany prezentace instituce je dnes cítit určitá snaha historii potlačit. Půjde o to, jestli Němci film přijmou jako obecné zamyšlení či jako nekorektní konfrontaci.

Filmu zároveň nelze upřít, ať prostřednictvím Ouředníkova jazyka anebo ztvárněním některých obrazů, jistou míru provokativní nadsázky.

Snímek obsahuje spoustu bizarně vyznívajících výjevů, které mají sloužit k záměrnému odlehčení. Nechtěl jsem Eugénie převyprávět jako tragédii od počátku do konce, protože by to bylo divácky náročné. Odlehčení jsem považoval za nutné, abych mohl běžnému divákovi problematiku snadněji zprostředkovat. Nadsázku ve filmu nicméně nepovažuji za samoúčelnou, vždy musí být daný obraz v kontextu nějaké myšlenky. Například když Hitler jede z drážďanského hygienického muzea v autě v doprovodu skleněné figuríny, symbolizuje to přenos konkrétní ideologické myšlenky, se kterou chce kolonizovat svět. Samotná Europeana je knihou strašně černohumorná. Patrik Ouředník umí být drsný, ale na mnoha místech se i zasmějete, akorát vás z toho zároveň  může polít studená sprcha. Eugéniové byli tímto druhem humoru ovlivněni a promítá se to i do tónu jejich vyprávění. 

Bezpochyby se najdou kritici, kteří toto odlehčení budou vzhledem k tématu považovat za nevhodné.

 Ti se najdou vždycky, budou kritizovat humor, nevědeckost, popularizaci něčeho, co se popularizovat nedá. Ale já přeci netočím film, aby mě všichni pochválili, ale aby se okolo něj rozpoutala diskuze.

Pro Pavla Štingla (*19. 6. 1960) je v poslední dekádě nejpříznačnější žánr historického dokumentu, zvláště pak válečná tématika, i přestože se věnuje i dalším oblastem, k jakým patří umění (Malování potmě 2003, Jára Cimrman 2005) či sociální problematika (Závislí na závislých, Milionáři bídy 1991, Jen jeden pokus se životem 1999). Rád experimentuje s vyprávěcími konvencemi historického filmu: směšuje hranou a dokumentární rovinu (Příběh trosečníků Patrie 1997, O zlém snu 2000) a není mu cizí ani esejistické a stylizované pojetí (Světová válka v nás 1994, Zaniklý svět Karla Pecky 2000). Štingl také stojí za multimediální exhibicí památníku v Lidicích. Rozmanitost jeho přístupů zachází doposud nejdále v jeho novém počinu Eugeniové; hrané sekvence a archivní materiály obohatil v něm o animovanou tvorbu, za níž odpovídá Xenie Hoffmeisterová, a svým dílem přispěl také Jaroslav Róna.
 
 




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f1.13DOK.REVUE
23. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue