Naše moderní dějiny v zrcadle filmových dokumentů


Soukromé století - díl Tatíček a Lili Marlén (Jan Šikl, 2005)

S dokumentárními filmy, které reflektují komunistickou minulost, se v poslední době doslova roztrhl pytel. Rozsáhlá produkce vzbuzuje otázku, jaké možnosti dokumentární film vzhledem k hlubší reflexi minulosti nabízí. Dokáže „pouze připomínat“, nebo je jeho potenciál vyšší?

Filmové dokumenty se při reflexi moderní historie vydávají dvěma cestami. Buď historii popularizují, nebo vyprávějí silný příběh konkrétního aktéra historických událostí, a konfrontují tak „velkou“ historii událostí s „malými“ vzpomínkami jednotlivců. Chce-li dokumentarista překročit tento obvyklý rámec, musí provést alespoň minimální metodologickou reflexi toho, jaké možnosti reprezentace minulého mu filmová řeč nabízí. Nestačí zajímavé téma ani silný příběh či sugestivní pamětník. Vždyť „mluvících hlav“ je kolem nás víc než dost. Rozsáhlý cyklus dokumentů Třicet návratů (1999), který doprovázel porevoluční návrat Třiceti případů majora Zemana na obrazovky veřejnoprávní televize, může být dokladem toho, jak banálně může takový komentář dopadnout. Dokumentaristé se v tomto případě omezili na triviální srovnání historické skutečnosti a její ideologicky deformované reprezentace a zcela ignorovali možnost analýzy principů, na nichž je filmový svět majora Zemana vystavěn.

Hranice fádního historického dokumentu bezpochyby překračuje projekt Jana Šikla Soukromé století (2005). Takováto rekonstrukce rodinné paměti dalece přesahuje rozměr popularizace a nabízí skutečně svébytný pohled na dějiny. Z průměru vystupuje též dokument Videograms of a Revolution (1993), v němž režisér Harun Farocki rekonstruoval obraz pádu komunistického režimu v Rumunsku z autentických videonahrávek. Výsledný portrét se přitom zásadně rozchází s historickou skutečností a obraz zde i přes svou strohou dokumentárnost klame.

Vydařený dokument Heleny Třeštíkové Lidé, mám vás rád! (1998) dokazuje, že cestou k překročení banálního připomínání historie může být spolupráce s odborníky. Na snímku, který analyzuje mytizační a ideologický potenciál příběhu Julia Fučíka a jeho Reportáže, je zcela nepřehlédnutelný koncepční přínos sémiotika Vladimíra Macury.

Že současná dokumentaristická tvorba trpí nekoncepčností a že silné téma samo o sobě nestačí, dokládá kupříkladu film V hlavní roli Gustáv Husák (2008) Roberta Sedláčka. Kostru Husákova portrétu tvoří záběry ze stejnojmenné divadelní inscenace Martina Čičváka. Scénář Viliama Klimáčka je přitom výrazně interpretující a rozhodně nemá dokumentární povahu. Sedláčkův film však nesleduje divadelního Husáka s odstupem. Slovenská perspektiva přitom jistou korekci obrazu vyžaduje. Husák je tak spíše dokumentem jedné inscenace než promyšlenou reflexí složité postavy Kunderova „prezidenta zapomnění“.


Autor je historik a zabývá se moderními dějinami Československa.




6.8DOK.REVUE
15. 12. 2008


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film