Naše moderní dějiny v zrcadle filmových dokumentů


Soukromé století - díl Tatíček a Lili Marlén (Jan Šikl, 2005)

S dokumentárními filmy, které reflektují komunistickou minulost, se v poslední době doslova roztrhl pytel. Rozsáhlá produkce vzbuzuje otázku, jaké možnosti dokumentární film vzhledem k hlubší reflexi minulosti nabízí. Dokáže „pouze připomínat“, nebo je jeho potenciál vyšší?

Filmové dokumenty se při reflexi moderní historie vydávají dvěma cestami. Buď historii popularizují, nebo vyprávějí silný příběh konkrétního aktéra historických událostí, a konfrontují tak „velkou“ historii událostí s „malými“ vzpomínkami jednotlivců. Chce-li dokumentarista překročit tento obvyklý rámec, musí provést alespoň minimální metodologickou reflexi toho, jaké možnosti reprezentace minulého mu filmová řeč nabízí. Nestačí zajímavé téma ani silný příběh či sugestivní pamětník. Vždyť „mluvících hlav“ je kolem nás víc než dost. Rozsáhlý cyklus dokumentů Třicet návratů (1999), který doprovázel porevoluční návrat Třiceti případů majora Zemana na obrazovky veřejnoprávní televize, může být dokladem toho, jak banálně může takový komentář dopadnout. Dokumentaristé se v tomto případě omezili na triviální srovnání historické skutečnosti a její ideologicky deformované reprezentace a zcela ignorovali možnost analýzy principů, na nichž je filmový svět majora Zemana vystavěn.

Hranice fádního historického dokumentu bezpochyby překračuje projekt Jana Šikla Soukromé století (2005). Takováto rekonstrukce rodinné paměti dalece přesahuje rozměr popularizace a nabízí skutečně svébytný pohled na dějiny. Z průměru vystupuje též dokument Videograms of a Revolution (1993), v němž režisér Harun Farocki rekonstruoval obraz pádu komunistického režimu v Rumunsku z autentických videonahrávek. Výsledný portrét se přitom zásadně rozchází s historickou skutečností a obraz zde i přes svou strohou dokumentárnost klame.

Vydařený dokument Heleny Třeštíkové Lidé, mám vás rád! (1998) dokazuje, že cestou k překročení banálního připomínání historie může být spolupráce s odborníky. Na snímku, který analyzuje mytizační a ideologický potenciál příběhu Julia Fučíka a jeho Reportáže, je zcela nepřehlédnutelný koncepční přínos sémiotika Vladimíra Macury.

Že současná dokumentaristická tvorba trpí nekoncepčností a že silné téma samo o sobě nestačí, dokládá kupříkladu film V hlavní roli Gustáv Husák (2008) Roberta Sedláčka. Kostru Husákova portrétu tvoří záběry ze stejnojmenné divadelní inscenace Martina Čičváka. Scénář Viliama Klimáčka je přitom výrazně interpretující a rozhodně nemá dokumentární povahu. Sedláčkův film však nesleduje divadelního Husáka s odstupem. Slovenská perspektiva přitom jistou korekci obrazu vyžaduje. Husák je tak spíše dokumentem jedné inscenace než promyšlenou reflexí složité postavy Kunderova „prezidenta zapomnění“.


Autor je historik a zabývá se moderními dějinami Československa.





výpis dalších článků rubriky:  Glosa

1.20Děkuji ti, étereFilmová dokumentaristka Tereza Reichová přibližuje své první pokusy s tvorbou radiodokumentu pro Český rozhlas. První pokus se prý příliš nevydařil. „Proč to tak bylo?“ ptá se Reichová sama sebe. Proč je problém vtěsnat všechny významy díla jen do zvuku, když jsme zvyklí vyprávět audiovizuálně?Tereza Reichová
dok.revueOtázka pro SamuDne 12. března měl vstoupit do kinodistribuce snímek Pro Samu, jenž měl předpremiéru na právě přerušeném festivalu Jeden svět. Vzhledem k aktuálním bezpečnostním opatřením a uzavírce velké části kin byla kinopremiéra odložena na neurčito a snímek je od 12. března do 22. března ke zhlédnutí na portálu DAFilms v exkluzivní online premiéře. Na dok.revue přinášíme úvahu Janise Prášila, který tento film klade do souvislosti s knihou Otázka viny Karla Jasperse.Janis Prášil
F4.19KrizeDave Kehr
F2.19Odvrácená tvář Generace ZOsudy generace Z, lidí narozených po roce 1995, jsou všude kolem nás. Jak se jim žije a s čím se potýkají, to bylo tématem prvního diskuzního večera ji.hlavského Inspiračního fóra. Ten odhalil, že svět dnešních mladých dospělých nemusí být zdaleka tak pohodový, jak na první pohled vypadá.Alžběta Cutáková
F3.17 Solidarita s Olegem SencovemGlosa Oto Horáka pro Cinepur
3.17Hledání vztahu dokumentu, diváctví a České televizeJaká je situace dokumentární tvorby na České televizi a co nového do oblasti dokumentu přinesl kanál ČT Art po 4 letech od jeho založení?Martin Svoboda
1.17Za peníze ti dáme všechnoPostřehy ze studia na nejoblíbenější umělecké univerzitě ve Velké BritániiJitka Lanšperková
f5.15Uvnitř časového krystalu temnoty a světlaO etice, estetice a metodách filmového obrazuFred Kelemen
5.14Na hrane estetiky a politikyPolitická dimenzia dokumentu na 18. ročníku MFDF Ji.hlava a v jeho mediálnych ohlasochFilip Lucinkiewicz
1.12Proč Ji.hlava a co Ji.hlava?Předzimní tóny, spirála, snad jedlé kaštany, slévání, přátelé, noc, zmatky, rez, nic novýho?Martin Mareček

starší články

6.8DOK.REVUE
15. 12. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue