Na hranici mezi realitou a fikcí

Docusoapy v nabídce tuzemských televizí

Začalo to v září 2010. Dvě největší volně vysílající televize nasadily do vysílání zcela nové formáty - Česká televize sérii Ptáčata s podtitulem „Děti z okraje společnosti jejich vlastním pohledem“ a TV Nova cyklus Zlatí hoši o výchově malých hokejistů. Na nálepky série a cyklus příliš nedejme - těmi se dá označit téměř cokoli, co má více než dvě epizody. Podstatné je, že to byly první původní docusoapy v nabídce televizí v České republice. Paradoxní je, že ačkoli v řadě jiných zemí bylo nasazení prvních pořadů tohoto žánru signálem k masivní produkci podobných formátů, u nás se tak nestalo. Další docusoapy v programové nabídce České televize nacházíme až nyní. Je to důkaz o konzervativnosti a žánrové stagnaci tuzemského televizního trhu, nebo potvrzení zkušenosti, že docusoap je kategorie, kterou se musejí tvůrci nějakou dobu učit? Podle všeho je pravdivá především první část výše uvedeného tvrzení, nedostatek tvůrců cestu původních docusoapů k divákům nekomplikuje.

Náhrada za hranou tvorbu

V evropských televizích se od počátku devadesátých let prosazoval postupně nový trend. Formáty televizní zábavy byly ovlivněny snahou ukázat co nejvíce normálních, do kategorie „prominenti“ nespadajících, lidí v každodenních, tedy zhusta obvyklých situacích, které prožívá většina z nás. Objevovaly se nové formáty, které navzdory všem předcházejícím zkušenostem (především tedy zažité poučce o nutné čistotě stylu) s úspěchem mísily elementy z různých žánrů. Důvodů, proč tento trend stále sílil, bylo několik. Především únava diváků z přemíry fikce. Hraná tvorba na konci devadesátých let z hlediska námětů i používané narace stagnovala. Dlouhou dobu dominantní americká fikce narážela nejen v Evropě u diváků na nezájem. Nové pořady byly navíc levnější než seriály či televizní filmy, a tudíž s sebou nesly i menší riziko pro případ neúspěchu. Řada z nich byla vymyšlena tak, aby se daly vysílat v dlouhých cyklech s velkým množstvím epizod, některé dokonce denně. Dalším důvodem byly i nové technické možnosti - zmenšení a s ním i snížení hmotnosti kamer, které se daly použít kdekoli a navíc bez větší pozornosti, přičemž nijak neutrpěla kvalita obrazu.

Celá tato poměrně rozmanitá škála nových formátů (patří do ní kontejnerové reality show, jako Big Brother, pořady založené na účasti tzv. obyčejných lidí v uměle vytvořených situacích, Výměna manželek nebo show, v nichž celebrity zkoušejí, jak by obstály v reálných situacích, například jako novináři nebo policisté) později dostala označení Reality TV. Jedním z nejtypičtějších příkladů takových pořadů je docusoap.

Co je docusoap?

Žádná jednoznačná teoretická definice není k dispozici. Odborná literatura, včetně řady studií vzniklých na univerzitách, se ale shoduje na základních znacích, které jsou pro docusoap typické. Především zkoumají sociální realitu, každodenní interakce, jejich hrdiny nemusí být ovšem jen tzv. obyčejní lidé, ale také nejrůznější úřady, instituce, zařízení. Přesto nejde jen o prosté pozorování skutečnosti všedního dne, ale o zhuštěné, inscenované vyprávění o každodenní realitě, které využívá prvky používané jak dokumentaristy, tak i tvůrci hrané tvorby. Cílem je rekonstruovat reálné děje co nejvíce zábavně a napínavě.

Zajímavý popis docusoapu uvádí Jeremy OrlebarKnize o televizi, kterou loni vydalo Nakladatelství AMU. „Koncept série observačních televizních pořadů sledujících normální lidi, ale s kontinuální dějovou linií, se stal známým pod názvem docusoap. (...) Vypůjčuje si techniky televizní dramatické tvorby, a to především strukturu televizní soap opery. Docusoap kombinuje pozorování a interpretaci reality, jež používá dokument, s kontinuálním narativem zaměřeným na skupinu postav, jako je tomu v soap opeře. Poskytuje několik výhod, kdy jako vícevrstevný formát dramatické soap opery dokáže vytvářet narativní napětí a vzrušení. Postavy a události pocházejí z každodenního života, ale způsob vyprávění příběhu - narativní hnací síla - pochází z formátu soap opery. Docusoap má epizodickou strukturu s několika prolínajícími se zápletkami, z nichž každá zahrnuje jiné postavy.“

A jiný popis, tentokrát z knihy mediálního analytika, docenta Fritze Wolfa, nazvané Plot, Plot undwieder Plot. „Nový žánr docusoap je postaven na balancování mezi autentickým a vyprávěným, mezi pozorováním a inscenováním, mezi nalézáním a vymýšlením.“ V knize také uvádí, že docusoap spojuje dokumentaristickou naraci a seriálovou dramaturgii, a tudíž používá i prostředků, jako jsou emocionalizace, cliffhanger a střetávání protikladů.

Čtyři v tom

Čtyři v tom připomínají klasické britské docusoapy, zaměřené především na zkoumání chování lidí v určitých situacích, které jsou sice běžné, ale přitom prožitek každého, kdo se do nich dostane, je jedinečný. Hlavními hrdinkami jsou čtyři nastávající matky, které sledujeme během těhotenství, porodu, šestinedělí a týdnů po něm. Linda K. Jablonská, Zuzana Špidlová a Irena Hejdová zvolily pro toto sledování obvyklý model hrdinek, jejichž ekonomická a společenská situace a také postoje se výrazně odlišují. Přitom ale představují určité modelové typy, tudíž je pravděpodobné, že divák/divačka s některou z vybraných čtyř bude sympatizovat, nebo mu připomene vlastní životní situaci. To je jedna z důležitých metod docusoapu - na příbězích zdánlivě velmi odlišných lidí hledat nějaký společný bod, prožitek. Autorkám se v tomto případě podařilo najít správné typy, což ostatně potvrzuje i divácký ohlas - pořad byl nasazen v neděli ve 20.00 na ČT 2, tedy v čase, kdy se musel prosadit proti silné konkurenci, a obstál.

 

Denní dávka emocí

Každý potencionální tvůrce docusoapů by ale měl kromě popisu znát ještě další, z těchto popisů vycházející, podstatné markanty žánru. Co kupříkladu znamená, že docusoap využívá seriálovou dramaturgii? Mimo jiné to, že stavba epizody je obdobná jako u hrané sériové tvorby. Pracuje s dějovou křivkou, která má vzestupnou tendenci, ale v jejímž průběhu zaznamenáváme několik výkyvů - ty označují dramatické monety (scény se silným emocionálním nábojem) i ty, které slouží především k popisu děje a prostředí. Na konci pak nechybí cliffhanger - tedy scéna, která s sebou nese pro diváka příslib atraktivnosti další epizody.

Úspěch docusoapu stojí na pečlivé přípravě - tedy znalosti prostředí, charakterů, kvalitní scénáristické práci a následném vytváření jednotlivých epizod ve střižně. Zanedbání přípravy může způsobit, že tvůrci nebudou schopni s natočeným materiálem vyprávět příběh, zbydou jim jen fragmenty, možná zajímavé, ale výsledek bude bez vnitřní struktury a potřebného náboje. Jednou z chyb může být to, že tvůrci při natáčení podlehnou atraktivitě určitého děje, kterému věnují nadměrnou pozornost, opominou pak ale zaznamenat možná méně přitažlivé, ale pro epizodní způsob narace důležité situace, v nichž figurují jiní protagonisté. Docusoap vyžaduje, jak píše Orlebar, kontinuální narativ zaměřený na skupinu postav. Pokud některou z nich potlačíme, přestaneme sledovat, či dokonce eliminujeme, nedosáhneme potřebného výsledku - stále budeme mít docu, ale už nikoli soap.

Existují jak docusoapy, které se vysílají v sériích po šesti či osmi epizodách, tak takové, které mají své místo podobně jako denní hrané seriály ve vysílacích schématech čtyřikrát až pětkrát týdně. U těch je ale šíře tematického záběru omezená. Nejčastěji jde o prostředí, která jsou otevřená široké veřejnosti, kupříkladu nemocnice, nádraží či zoologické zahrady.

Malá farma

Malá farma pracuje s jiným modelem. Jsou v ní reálně existující lidé a reálná situace, ovšem příběh, který docusoap vypráví, má povahu experimentu - v této podobě by se jinak neodehrál. Podstatou tohoto typu docusoapů je konfrontovat hrdiny s jim neznámým prostředím nebo situacemi a zjistit, jak a zda vůbec, v něm obstojí. V Malé farmě dva mladí lidé pod dohledem kamer budují biofarmu za pomoci odborníků, ale i sousedů v místě. Je zjevné, že u těchto formátů se od počátku počítá s velkou přidanou hodnotou, divákovi se kromě příběhu dostává i řada informací.

 

Z Británie do celého světa

Formát docusoapu byl vyvinut ve druhé polovině 90. let ve Velké Británii televizí BBC, po úspěchu prvních formátů začaly s jejich výrobou i ostatní stanice. Britské docusoapy, v nichž nechyběla notná dávka britského humoru a sarkasmu, se staly diváckými hity. V roce 1998 bylo v programu britských televizí odvysíláno 75 docusoapů. Poměrně rychle zdomácněl tento žánr v dalších zemích, a to jak na komerčních, tak na veřejnoprávních televizích. Ostatně pomohlo tomu i šíření jiných pořadů spadajících do kategorie Reality TV, například talentových či kontejnerových reality show. Docusoapy se dostaly do nejlepších vysílacích časů a těm stanicím, jejichž existence je spojena s co nejvyšší sledovaností, poskytovaly velmi účinnou, a přitom nepoměrně levnější náhražku za seriály a televizní filmy.

Dnešní stav je pozoruhodný. Zatímco televize veřejné služby pečlivě vybírají témata a prostředí, některé komerční stanice nabízejí denně několik docusoapů, které zcela vytěsnily z nabídky po léta oblíbené žánry, jako jsou talkshow nebo soudní show. Je otázkou, jak dlouho tento zájem potrvá. Zkušenosti z historie televize říkají, že po čase se divák relativně nové nabídky nasytí, žánr sice nezavrhne, ale začne si vybírat a nakonec přežijí jen ty formáty, které s sebou nesou víc, než jen atraktivní prostředí a nový způsob narace.

Ostatně už dnes jsme svědky určité proměny. Ukázalo se, že některá prostředí a témata s nimi spojená i přes značnou ochotu části veřejnosti odehrát před kamerami vlastní příběh prostě prostředky typickými pro docusoap na obrazovku přenést nelze. Například německá televize RTL II chtěla formou docusoapu zaznamenat, jakým způsobem tráví dovolenou mladí Němci na Mallorce. Ovšem stěží se našel někdo, kdo by se chtěl nechat natáčet při aktivitách, které by u příbuzných a známých vyvolaly spíše zděšení než obdiv. Stanice tedy zvolila jinou metodu, dnes se jí říká scripted reality. Je zde reálné prostředí a děje, přičemž jejich popis se získává pečlivými rešeršemi. A pak se rekonstruují s herci. Jiný postup pracuje s reálnými lidmi a reálným prostředím, ale s fiktivními ději. Tedy protagonisté hrají sami sebe v situacích, které pro ně vymyslí scénáristé. Oba zmíněné postupy jsou v současnosti velmi úspěšné, a co je pro mnohé televize důležité, stále nepoměrně levnější než běžná hraná tvorba.

Milan Kruml

Autor pracuje jako specialista vývoje v České televizi. Je rovněž dramaturgem programové sekce Reality.tv na MFDF Ji.hlava.





výpis dalších článků rubriky:  Téma

3.20Politika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin Mišúr
2.20Není jeden feminismusZamyšlení nad dokumentaristkami inspirované knihou Barbory Baronové Ženy o ženách.Martin Šrajer
1.20Jak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila Boháčková
5.19Zachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila Boháčková
F5.19Válka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis Prášil
F4.19Doba lithiová aneb Čas vyhynoutJedním z témat prolínajících se letošním festivalem je ekologie, klimatická krize i otázka, jak může jedinec i celá společnost zabránit hrozícímu kolapsu, případně jak čelit pocitu strachu a environmentální úzkosti. V programu ji.hlavského festivalu najdeme i několik filmů s ekologickou tematikou. Přinášíme zamyšlení o několika snímcích ze sekce Svědectví o přírodě.Pavel Bednařík
F2.19Reality TV – seznamte seKurátor každoroční ji.hlavské programové sekce Reality TV Milan Kruml pojmenovává tři převažující kategorie těchto televizních formátů: seznamky, pořady zaměřené na komunální problémy a aktuální publicistiku na téma přesahující běžné politické dění. Do poslední jmenované kategorie můžeme řadit rakouský dokument Heinz-Christian Strache – Ibizza video, který zachycuje jednu z největších politických afér posledních let u našich sousedů a navozuje téma, jak se bránit proti populistům. Rakouský dokument uvádí MFDF Ji.hlava dnes od 17:30 v DKO II.Milan Kruml
4.19Felix Sobolev: Objev KinotronuZatímco ve světě je dílo Felixe Soboleva (1931–1984) takřka neznámé, na rodné Ukrajině jde o ikonu populárně-vědeckého filmu. Retrospektivu jeho stále živého díla přináší letošní MFDF Ji.hlava. Dnes bude k vidění v kině Dukla - Reform od 22:30. Felix Sobolev
4.19Virtuální realityMFDF Ji.hlava již deset let sleduje audiovizuální díla, která prozkoumávají realitu ve formátech a médiích mimo promítací plátno. Letos tato část programu opět přináší dokumentární, vzdělávací či vědecké počítačové hry a u nás dosud nejrozsáhlejší přehlídku děl ve virtuální realitě, kterou jihlavský festival představuje již potřetí. Sociálně-kritické i politické reflexe, průniky do světa vědy, neznámé krajiny i silné příběhy dostávají prostor v lineárních i interaktivních dílech různorodých žánrů a podob. V rámci festivalu budou promítány v blocích 360° filmů ve VR kině (v DKO) i v podobě instalací.Andrea Slováková
4.19Podoby erotikyLetošní tematická retrospektiva Fascinace: erotika navazuje na přehlídky filmové avantgardy, které byly na jihlavském festivalu dokumentů v uplynulých letech rámovány tématy nadhled, věčnost nebo domov. Letos tento průřez filmovým experimentováním ukazuje různorodé podoby reprezentace tělesné touhy, přitažlivosti a projevů fyzické lásky. První blok Fascinace - Erotika je k vidění dnes od 19:30 v kině Dukla-Edison. Andrea Slováková

starší články

1.13DOK.REVUE
04. 03. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue