Na hranici dvou světů


Slepé lásky

Kdo od filmu Juraje Lehotského čekal sentimentální dokument o těžkém životě nevidomých lidí, toho zřejmě jeho první celovečerní snímek překvapí. Přestože Lehotský na svých postavách skutečně ukazuje, s jakými problémy se musejí slepí lidé vyrovnávat, dívá se na jejich životy s úsměvným nadhledem i s jistou poetičností. Dokáže si všímat vtipných detailů, které ale nemají daleko od smutné každodenní skutečnosti. Třeba když Peter běží ráno do práce se slepeckou holí, protože se mu dneska nechtělo vstávat z postele. Nebo když nevidomému Mirovi jeho dívka vysvětluje, proč doma raději neřekne, od koho má plyšového králíka z pouti. Nebo když si Elena s manželem společně balí vánoční dárky. Někdy je totiž nevidět i výhoda.

Každá ze čtyř povídek je hořkosladká, a všechny jsou opravdové. Nahlížíme skrze ně do situací, které patří ke skutečnému životu. A to, že jde zrovna o svět nevidomých, už není tak podstatné. První rande, velká láska, narození dítěte, každodenní rutina versus sny. Přestože si to někteří nechtějí připustit, slepota jejich osudy logicky ovlivňuje. Možná ale právě díky ní si dokáží všechno užívat naplno. Pro ně je totiž klíčová představivost, která už se jinak nenosí.

Přestože je jedna z nejsilnějších scén filmu o moři, odehrávají se Slepé lásky v kulisách panelákového sídliště. V dramatu vystupuje Peter, loupající brambory, a jeho družka, skoro nehybně usazená před televizí. Zrovna dávají dokument o podmořských příšerách. A nikomu nevadí, že jsou jen černobílé. Celý podmořský svět si Peter a Iveta představují jen na základě dramatické hudby, která film doprovází. Jsou tak vtaženi do zcela umělé atmosféry vyrobené pouze zvukařem. Ona má z příšer strach, on to jde rozdýchat na balkon s cigaretou. Moře je totiž pro Petera něco, o čem sní ve své zdánlivě nenápadné existenci. Způsobem, jak utéct před pletenými svetry své družky. Je také inspirací pro jeho hudbu. A dobrodružstvím, které ho ještě čeká.

Ostatní mají také svoje lásky. Pro Mira je to jeho přítelkyně, o kterou se rozhodl bojovat. Využívá k tomu promyšlenou manipulaci a své velké srdce, jak už to u mužů s temperamentem v krvi bývá. Pro Elenu by bylo největším štěstím porodit zdravé dítě. Zuzana zatím o lásce jen sní. Chtěla by ji zažít, ale bude chtít někdo ji? „Na co by ti byla moje fotografie? Takhle si mě můžeš alespoň představovat. Ale prý mám krásné modré oči,“ píše nevidomá dívka neznámému ctiteli. Tři věty, ve kterých je řečeno vše.

To je ostatně na Slepých láskách to výjimečné. Neustále v nich můžeme nalézat skryté významy. Jsou ukryté v obrazech i ve slovech. Jde často jen o detaily, které čekají, až si jich někdo všimne. Až je někdo konečně uvidí. Napoví vám, jak je pro někoho lehké rozeznat ptáky podle zvuku křídel. A jak naopak těžké připít si obyčejnou skleničkou. Jak bolí první odmítnutí. Jak moc pro nevidomé znamená hudba. A láska. Ať už v jakékoliv podobě.

Film Juraje Lehotského je zajímavou kombinací přirozenosti a umělecké stylizace. Poetický dokument se místy mění v grotesku. I když Lehotský záměrně střídá žánry, jedno zůstává stejné. Svým postavám trpělivě naslouchá, snaží se pochopit jejich touhy i slabosti a ty potom zvýrazňuje. Je až neuvěřitelné, jak blízko se jim v některých momentech dostal. Jako bychom ve filmu prožívali dvojí realitu. Jednou je pohled nevidomých, jak vnímají okolní svět a jak prožívají svoje vnitřní sny. Tou druhou je skutečná realita, která některé situace staví do zcela jiného světla.

A právě v tom je asi největší kouzlo celého filmu. Můžete si v něm prožít vnitřní svět lidí, ke kterým nepatříte. Vychutnat si spolu s nimi jiný způsob vnímání, který může být ve spoustě věcí zajímavější. A navíc máte tu výhodu, že jste zdraví a můžete se do svého starého světa zase vrátit. Oni tu možnost nemají.





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík

starší články

4.8DOK.REVUE
11. 08. 2008


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film