„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“

Letošní, čtyřiadvacátý ročník MFDF Ji.hlava se zaměří mimo jiné na polské experimentální filmy sedmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej. Jak vypadal manifest tohoto hnutí a co svou formou tyto filmy předznamenaly?

Włodzimierz Borowik: Nultý paragraf (1957)

Formální experimenty vymezující se proti kinematografickým tradicím a vzdělávacím institucím měly navzdory doktrínám komunistického režimu své nezastupitelné místo v polské kultuře sedmdesátých let. Kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej zkoumal možnosti filmového média, vztah mezi obrazem a zvukem a obecně postavení audiovizuálních děl v tehdejší společnosti. Snímky na hranici experimentálního a dokumentárního filmu, výtvarného umění a filozoficko-estetických esejů uvádějí dramaturgové letošního ročníku MFDF Ji.hlava v programové sekci Konference Fascinace: Polsko.

Hnutí Warsztat Formy Filmowej vzniklo z frustrace studentů a absolventů Národní filmové školy v Lodži v roce 1970 a bylo aktivní až do roku 1977, kdy se v Polsku začala výrazně omezovat svoboda uměleckého vyjádření. Autoři částečně navazovali na skupinu ZERO-61, činnou v Polsku v šedesátých letech, jejímž hlavním cílem bylo ohledávání materiálních i sémiotických vztahů mezi zvukovými a vizuálními složkami filmu. Dalším významným inspiračním zdrojem byly avantgardní směry dvacátých a třicátých let – zejména konstruktivismus –, na něž lze nacházet nepřímé odkazy napříč celou filmografií hnutí.

Půdu pro filmové experimenty v rámci celoevropského kontextu připravila francouzská a československá nová vlna, které se svou zálibou v rozbíjení tradičních narativních postupů a hledání svébytnosti vyjadřovacích prostředků filmového jazyka byly pro polské filmaře inspirací. Přestože v šedesátých letech v Polsku nelze hovořit o nové vlně jako takové, experimenty odmítající chronologické vyprávění a konvence tehdejší filmové produkce se objevují například u režisérů tzv. polské školy (Tadeusz Konwicki či Jerzy Skolimowski). Proud cinema verité, inspirovaný francouzskými filmy, se projevil převážně v dokumentární tvorbě Kazimierza Karabasze či Tadeusze Jaworského.
 

Ryszard Waśko: Chodník (1972)
 

Paralelně s hnutím Warsztat Formy Filmowej se v Polsku experimentovalo i na poli animovaného filmu, například v dílech Jana Lenici a Waleriana Borowczyka, inspirovaných surrealismem a využívajících nové formální postupy. Pionýrem inovativních audiovizuálních technologií, jenž se později proslavil i v USA a stvořil řadu videí pro tehdejší hudební hvězdy (Mick Jagger, Lou Reed, Yoko Ono, John Lennon), byl i jeden ze zakládajících členů hnutí Zbigniew Rybczyński. K potřebě nové sebedefinice filmového umění přispěl i rozvoj videoartu v zemích východního bloku i západní Evropě a USA, který rozostřil hranici mezi filmem a výtvarným uměním a zpochybnil tradiční estetické kategorie.

Film pro film samotný

Warsztat Formy Filmowej v roce 1975 publikoval manifest, v němž shrnuje své tvůrčí zásady. Podle skupiny by filmová díla neměla v sobě mít žádné funkce stojící mimo svět kinematografie samotné, ať už jde o funkci politickou, moralizující, estetickou, nebo zábavnou. Tímto požadavkem tedy nepřímo navazují na avantgardistické prohlášení o potřebě umění pro umění (l’art pour l’art), v tomto případě film pro film samotný. Zároveň odmítají literární film a volají po svébytnosti filmového jazyka. Dalším důležitým prvkem manifestu je odpor k tradici a filmovému vzdělávání, nebo alespoň k tomu, jak bylo vzdělávání v tehdejší době praktikováno na polských školách. Polští experimentátoři tvrdí, že vše, co bylo získáno tradicí, vzděláním a kodifikací uměleckých a řemeslných postupů, zabraňuje tvůrci v novém nahlížení reality a jejích rozmanitých vrstev.
 

Zbigniew Rybczyński: Nová kniha (1975)
 

Následovaly manifesty jednotlivých autorů, v nichž vyjadřují své osobní názory a tvůrčí fascinace, jež zahrnují například tehdejší mediální a televizní kulturu, čistě formální principy fungování audiovizuálních děl a jejich vyjádření matematickými principy nebo možnosti zkoumání reality skrze filmové médium. Podobně jako mají jednotlivé filmy svůj autorský rukopis, stejně tak jsou manifesty rozmanité co do užívání jazyka či žánrového zabarvení – nalezneme mezi nimi teoretické úvahy, filozofická zamyšlení či bojovná prohlášení ve stylu futuristů dvacátých let. 

Autor splývá se svým obrazem

Jeden z čelných představitelů hnutí Józef Robakowski byl ve své tvorbě fascinován vztahem mezi sebou jakožto psychofyzickým organismem a technologiemi, pomocí nichž zaznamenává realitu (kamera, fotoaparát). Ve svém manifestu se zabývá možností přenesení psychofyzického subjektu na filmový pás nebo jinou formu záznamu. Tyto tendence lze pak pozorovat například v jeho snímku Bliże – Dalej (Blíže – Dále, 1973), fungujícím jako videoperformance. Režisér, kameraman i performer v jedné osobě střídavě přibližuje a oddaluje statický záběr města a zároveň komentuje své jednání. V momentě, kdy se kamera dostane dostatečně blízko, objeví se tvář autora, sedícího za kamerou. Autor splývá s vlastním dílem a souběžně se nachází v pozici objektu filmové kamery i subjektu, kontrolujícího její pohyb. 

V pozdějším filmu Cwiczenia na dwie rece (Cvičení pro dvě ruce) z roku 1976 se Robakowski vzdává antropocentrického vnímání sebe jako jednajícího subjektu a místo toho přenechává kreativní roli autora filmu kameře samotné. Dva vedle sebe umístěné obrazy jsou výsledkem impulzivních a přirozených pohybů rukou, aniž by jejich vlastník kontroloval a editoval, co je ve skutečnosti snímáno. Tato antropomorfizace kamery a popření autora-vypravěče souvisí se snahou, prostupující celé hnutí, o znovuzrození tzv. cinéma pur (čistého filmu, nenarativního filmu) a s úsilím o oproštění se od tradičních narativů a deskriptivních struktur přenesených z literární vědy či estetiky do světa kinematografie. Jednu z hlavních tezí celého hnutí lze tedy shrnout do otázky, kterou si Robakowski pokládá ve svém manifestu Stav vědomí (1977): Můžeme hovořit filmovým jazykem? Tedy lze objevit svébytné vyjadřovací prostředky, jež film nepřejímá z jiných druhů umění či dalších fenoménů?
 

Kazimierz Karabasz: Muzikanti (1960)
 

Kazimierz Bendkowski se v podobném duchu zamýšlí nad proměnami filmového média v kontextu mediální a televizní kultury, zesilující v průběhu šedesátých a sedmdesátých let. Konstatuje, že v mediální éře si již nemůžeme být jisti pravdivostí a autenticitou mediálně přenášeného obsahu a že veškerá audiovizuální produkce je alespoň částečně podmíněna důvěrou jejího recipienta. Mediální kultura – a zvláště televizní vysílání – zároveň proměňuje vztahy mezi označovaným a označujícím: to, co pozorujeme, může často nést až protikladný význam, než mu primárně přikládáme. Naše vědomí je plné paradoxů. 

Kinematografie jako past na věci

Problematikou vědomí ve filmové kultuře se zabýval i Wojciech Bruszewski, ač z více filozofického pohledu. Podle Bruszewského je existence věcí podmíněna naším vědomím jejich existence, přičemž vědomí existuje důsledkem kulturního nátlaku. Cokoliv tedy existuje, je součástí konvence. Navrhuje však způsob, jak toto konvenční vnímání světa opustit – pomocí kinematografie, jež je podle Bruszewského systematickým nastražováním pastí na věci, které existují.

Téma rozmanitých podob medializované reality ve svém díle zpracovával i Pawel Kwiek. Zajímalo ho, jaká je role člověka ve světě zprostředkované zkušenosti, v jakém vztahu koexistují realita a imaginární svět a jak se vyjevují hranice mezi nimi přes filmové médium. Strukturování reality skrze film Kwiek zkoumal ve svém snímku Video A (1974), který byl živě vysílán polskou televizí a stál tedy na pomezí performance a audiovizuálního díla. Kwiek byl ve filmovém studiu obklopen třemi kamerami, z nichž dvě zabíraly jeho a ta třetí úvodní a závěrečné titulky. Záběry se měnily dle Kwiekem živě udávaných pokynů a ve své jednoduchosti odhalovaly televizní a filmovou praxi střídání záběrů a pohybu kamery. Absence fiktivního narativu a čistá materiální práce s filmovými prostředky tak ohmatávala možnosti ryze filmového jazyka bez hlubšího sémantického významu.
 

Zbigniew Rybczyński: Čtverec (1972)
 

O tom, jakými způsoby ovlivnilo hnutí Warsztat Formy Filmowej vývoj nenarativního a experimentálního filmu, se můžou diváci přesvědčit na letošním, čtyřiadvacátém ročníku MFDF Ji.hlava v rámci sekce Konference Fascinace: Polsko. Polská experimentální kinematografie sedmdesátých let ve své úporné snaze o dokázání svébytnosti filmového jazyka a odhalování způsobů pojímání reality skrze oko kamery může být inspirativní i v dnešní, hypermedializované době. 





výpis dalších článků rubriky:  Téma

3.20Politika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin Mišúr
2.20Není jeden feminismusZamyšlení nad dokumentaristkami inspirované knihou Barbory Baronové Ženy o ženách.Martin Šrajer
1.20Jak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila Boháčková
5.19Zachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila Boháčková
F5.19Válka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis Prášil
F4.19Doba lithiová aneb Čas vyhynoutJedním z témat prolínajících se letošním festivalem je ekologie, klimatická krize i otázka, jak může jedinec i celá společnost zabránit hrozícímu kolapsu, případně jak čelit pocitu strachu a environmentální úzkosti. V programu ji.hlavského festivalu najdeme i několik filmů s ekologickou tematikou. Přinášíme zamyšlení o několika snímcích ze sekce Svědectví o přírodě.Pavel Bednařík
F2.19Reality TV – seznamte seKurátor každoroční ji.hlavské programové sekce Reality TV Milan Kruml pojmenovává tři převažující kategorie těchto televizních formátů: seznamky, pořady zaměřené na komunální problémy a aktuální publicistiku na téma přesahující běžné politické dění. Do poslední jmenované kategorie můžeme řadit rakouský dokument Heinz-Christian Strache – Ibizza video, který zachycuje jednu z největších politických afér posledních let u našich sousedů a navozuje téma, jak se bránit proti populistům. Rakouský dokument uvádí MFDF Ji.hlava dnes od 17:30 v DKO II.Milan Kruml
4.19Felix Sobolev: Objev KinotronuZatímco ve světě je dílo Felixe Soboleva (1931–1984) takřka neznámé, na rodné Ukrajině jde o ikonu populárně-vědeckého filmu. Retrospektivu jeho stále živého díla přináší letošní MFDF Ji.hlava. Dnes bude k vidění v kině Dukla - Reform od 22:30. Felix Sobolev
4.19Virtuální realityMFDF Ji.hlava již deset let sleduje audiovizuální díla, která prozkoumávají realitu ve formátech a médiích mimo promítací plátno. Letos tato část programu opět přináší dokumentární, vzdělávací či vědecké počítačové hry a u nás dosud nejrozsáhlejší přehlídku děl ve virtuální realitě, kterou jihlavský festival představuje již potřetí. Sociálně-kritické i politické reflexe, průniky do světa vědy, neznámé krajiny i silné příběhy dostávají prostor v lineárních i interaktivních dílech různorodých žánrů a podob. V rámci festivalu budou promítány v blocích 360° filmů ve VR kině (v DKO) i v podobě instalací.Andrea Slováková
4.19Podoby erotikyLetošní tematická retrospektiva Fascinace: erotika navazuje na přehlídky filmové avantgardy, které byly na jihlavském festivalu dokumentů v uplynulých letech rámovány tématy nadhled, věčnost nebo domov. Letos tento průřez filmovým experimentováním ukazuje různorodé podoby reprezentace tělesné touhy, přitažlivosti a projevů fyzické lásky. První blok Fascinace - Erotika je k vidění dnes od 19:30 v kině Dukla-Edison. Andrea Slováková

starší články

4.20DOK.REVUE
29. 09. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeTvůrci filmu Havel nevěděli, že neví. A to je to nejhorší nevědění!Je snímek Havel režiséra Slávka Horáka skutečně chaos, který o nedávných dějinách naší země ani o prvním českém prezidentovi neřekne vůbec nic? Anebo mají tvůrci právo na autorskou licenci a mohou si natočit, co chtějí, i když snímek i ústřední postavu nazvou Havel? A co o naší době vypovídá, že si z odkazu vlivného dramatika, intelektuála a politika, mistra slova, vybírají tvůrci jen jeho lehce bulvarizované soukromí?Kamila BoháčkováNový filmNebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla ŠpaljováSportOzvěny Ji.hlavy a koronavirusSvé zahraniční ozvěny pořádá Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava ve spolupráci s Českými centry už několik let. Diváci v různých částech světa díky nim mohou zhlédnout oceněné filmy předešlého ji.hlavského ročníku i debatovat s autory snímků. Letos jejich průběh výrazně ovlivnila pandemie. Navíc tento rok proběhly ozvěny kromě New Yorku, Bruselu a Bratislavy poprvé také v Antverpách a ve Vídni. Přinášíme koláž ohlasů letošních ozvěn od organizátorů z různých míst světa i v různých situacích.redakce dok.revueBáseňGramsciho zápiskyMike HoolboomRozhovorJeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila BoháčkováNová knihaVojtěch Jasný: filmový básník a žoldnéřFilmový historik Jiří Voráč přibližuje, jak vznikala jeho monografie o Vojtěchu Jasném, autorovi legendárního filmu Všichni dobří rodáci, která se zaměřuje především na filmařovu práci v exilu a přináší i řadu dosud málo známých archivních materiálů. Kniha pod názvem Vojtěch Jasný: Filmový básník v exilu vychází na podzim v nakladatelství Host.Jiří VoráčÚvodníkSousedédok.revue 4.20Kamila Boháčková