Začněme u sebe, jinak se nic nezmění

Rozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.

Tvůrci Země medu, makedonští dokumentaristé Tamara Kotevská a Ljubomir Stefanov. Ilustrace Michaela Kukovičová.

Země medu, citlivá observační studie životní i přírodní harmonie a jejího možného narušení, se zapsala do historie – jako první film vůbec získala letos nominaci na Oscara jak za nejlepší dokument, tak i nejlepší zahraniční film roku 2019. Obojí mělo své opodstatnění. Snímek kombinuje prosté zachycení reality a univerzálně srozumitelné přesahy, které z tohoto pozorování vyplývají. Svůj přístup přibližují pro dok.revue tvůrci Země medu, makedonští dokumentaristé Ljubomir Stefanov (LS) a Tamara Kotevská (TK).
 

Vznik vašeho filmu doprovázela řada náhod. Nejprve jste chtěli natáčet krátký environmentální dokument, ale pak jste narazili na Hatidze, kurážnou ženu v pusté vesnici, která se stará o včely. Co vás přesvědčilo, že právě ona může být protagonistkou vašeho příběhu?

LS: Na několika místech jsme objevili netradiční včelí úly. Začali jsme se zajímat o to, komu patří, kdo a proč se o ně stará. Takhle jsme objevili Hatidze. Ihned nás zaujala. Působivý byl i její vztah s matkou, o kterou se starala ve zpustlé chatrči bez elektřiny i vody. Uvědomili jsme si, že máme nosný námět. Prvních šest měsíců jsme pouze pozorovali její každodenní život, vztah s matkou a obstarávání včelích úlů.

Jak obtížné bylo získat si její důvěru?

TK: Nebylo to těžké. Hatidze byla od počátku velmi otevřená a chtěla nám předat svůj životní příběh. Patrně to souviselo i s tím, že mnoho času tráví sama, a proto byla tak sdílná. Mnohem složitější to bylo s početnou kočovnou rodinou, která se ve vesnici zabydlela v průběhu natáčení. Získat si jejich důvěru trvalo půl roku a podařilo se to díky Hatidze, která se spřátelila s jejich dětmi. Byla pro ně jako babička, zpívala jim, povídala si s nimi, vyprávěla jim příběhy. Nejprve nás přijaly děti a pak i jejich rodiče.

Zdá se, že váš film muselo ovlivnit velké množství nepředvídatelných situací, natáčení zabralo tři roky a na jeho konci jste měli přibližně 400 hodin natočeného materiálu. Jakým způsobem jste z těchto situací vybírali výsledných 89 minut tak, aby vznikl souvislý děj s finálním poselstvím?

TK: Střih a celková editace byly velice obtížné. Naštěstí jsme ale hned na začátku objevili správnou cestu. Ve chvíli, kdy jsme si ujasnili, co chceme naším filmem sdělit, jsme měli hotovou základní strukturu, kterou jsme pak zaplňovali konkrétním materiálem. Pokud bychom začali obráceně, tedy od analýzy jednotlivých obrazů bez předem stanovené struktury, pravděpodobně bychom stříhali ještě teď.
 

Z filmu Země medu. Foto Artcam.
 

Ve vašem filmu se příliš nemluví, protagonisté jako by ani nevěděli, že je sleduje kamera. Skrze obrazy popisujete základní lidskou přirozenost i vztahy mezi lidmi a přírodou. Souvisel tenhle postup a jakýsi univerzální, obecně srozumitelný jazyk snímku i s tím, že jste nerozuměli řeči svých postav?

LS: Mluvili jsme s nimi makedonsky, takže jsme mohli komunikovat bez problému. Ale co se týče jednotlivých scén a celkového natáčení, máte pravdu. Hatidze s matkou nebo s rodinou mluvila turecky. Když jsme natáčeli jejich vzájemné dialogy, nerozuměli jsme jim skoro vůbec. Občas, když Hatidze mluvila s matkou, jsme pochopili téma jejich konverzace, ale to bylo všechno.

Překlad těchto dialogů jste si nechali až na závěr, do procesu editace. Byli jste překvapeni, o čem spolu vaši protagonisté mluvili?

LS: V některých případech nás konverzace skutečně překvapila. Především některé dialogy mezi Hatidze a její matkou. Dívali jsme se tak trochu na nový film, což bylo přínosné.

Z překladů dialogů mezi Hatidze a její matkou vyplývá i několik úsměvných poznámek, ačkoliv film pracuje s vážnými tématy. Jak důležité pro vás bylo zachytit humor?

LS: To bylo naprosto stěžejní. Film přirozeně zaplňuje temnota, bolest i bezútěšnost. Humor je proto účinnou zbraní.

TK: Pro lidi, jako je Hatidze, představuje humor způsob, pomocí kterého můžou přežít.
 

"V dokumentech udává rytmus materiál... Každá scéna má svoji vlastní přirozenost. Můžete udělat drobné zásahy, ale rychlost nebo souslednost událostí nevymyslíte."
 

Přestože sledujete vztah člověka a přírody, váš snímek na mě nepůsobí jako agitační environmentální dokument, který by explicitně volal po lidském návratu k přírodě. Film zaměřujete více obecně, lidsky, neobviňujete žádné korporace, pouze pozorujete vesnické soužití v časosběrných obrazech. Bylo pro vás obtížné objevit ten správný balanc mezi realistickou observací a implicitními, takřka filozofickými přesahy?

TK: Obě linie příběhu vznikaly zároveň od samého začátku. Už od prvních záběrů jsme si uvědomovali potřebu této rovnováhy a pracovali jsme na ní. Určitě to nebylo tak, že by jedna linie přišla až po té druhé. O každém záběru jsme přemýšleli tak, aby jej bylo možné větvit oběma směry, tedy do realistického zobrazení i do jakéhosi přesahu.

LS: Hned v prvních týdnech jsme si uvědomovali, jakým způsobem budeme chtít film zaměřit. Nicméně v průběhu natáčení se objevila řada situací, které se nakonec ukázaly jako stěžejní – především v kontextu onoho univerzálního jazyka, o kterém jste mluvil. Uvedu příklad. Poté, co otec početné rodiny začal stejně jako Hatidze pěstovat med, přijel za ním obchodník, který mu řekl, že koupí všechen jeho med a zaplatí mu tak víc peněz. Hatidze ale otce varovala a upozornila ho, že nemůže svým včelám sebrat všechen med najednou, protože včely pak budou hladové a napadnou její včelstvo. Do chvíle, než se objevil tento obchodník, žili všichni v harmonii. On ale se svou nabídkou, že zaplatí víc, když dostane vše naráz, zákonitě tuto rovnováhu narušil. Podařilo se nám jednoduše zachytit mechanismus nenasytnosti a jejích následků. Takovými obchodníky, kteří naruší harmonii kvůli osobnímu prospěchu, umíme být totiž všichni.

Přestože zřejmým antagonistou je ve filmu především obchodník, i rodina – hlavně otec – má svůj podíl na narušení harmonie. Otec ale působí především jako prostředník, své jednání ospravedlňuje tím, že potřebuje peníze pro svoji rodinu…

TK: Rodina ve filmu představuje průměrnou rodinu. Jako pozorovatelům nebo filmařům nám v tomto případě nepříslušely konkrétní soudy. Proč bychom to dělali? Zaznamenali jsme, že mnoho diváků – především v Evropě – rodinu odsoudilo. Na druhé straně jsme ale měli radost, když se naopak někteří lidé sami poznali v tom, jakou roli můžou sehrát v narušení nastolené harmonie. Tahle sebereflexe je jediný způsob, jak je možné něco změnit. Věci nezměníme neustálým obviňováním svého okolí, ostatních lidí nebo institucí. Musíme začít u sebe. Pokud se v chybách neuvidíme my sami, nic se nezmění.
 

"Podařilo se nám jednoduše zachytit mechanismus nenasytnosti a jejích následků. Takovými obchodníky, kteří naruší harmonii kvůli osobnímu prospěchu, umíme být totiž všichni."
 

LS: V Evropě mnoho lidí obviňuje z narušení harmonie rodinu z našeho filmu, ale jenom proto, že bohatší Evropané zapomínají, že podobné rodiny v některých částech světa skutečně existují.

TK: Pokud by se neukázal obchodník, jediným antagonistou by asi zůstal otec rodiny Hussein. To by ale byla špatná a neúplná zpráva.

Vytratila se podle vás z našich životů lidskost?

TK: Ve vztahu k přírodě určitě. Lidskost chápu tak, že si uvědomujeme, že bychom mohli být silnější než jiní, ale zvolíme takovou cestu, abychom respektovali své okolí a nepřekračovali určité hranice. V tomto kontextu se lidskost určitě vytrácí.

Váš film působí velice komorně, některé kulturní souvislosti – například důraz na rodinu nebo otázka dnes už vylidněné vesnice – vkládáte do filmu pouze náznakem. Proč jste nepracovali více s kontextem příběhu?

LS: Ukázali jsme Hatidze v jejím každodenním rytmu, jak se stará o včely i o matku, i to, jak jezdí svůj med prodávat na trhy do Skopje. Film neměl mít politický nebo historický kontext.

TK: Během natáčení se objevilo pár nápadů, protože už samotné lokace byly opravdu zajímavé. Našli jsme ale lepší způsob, jak naše téma vyjádřit. Nyní připravujeme dětskou knížku, v níž pracujeme s historickým kontextem.
 

Z filmu Země medu. Foto Artcam.
 

Země medu je observační časosběrný dokument. Některé scény, jejich dramaturgie a souslednost působí dojmem téměř hraného filmu s předepsanými scénickými poznámkami. Šlo o shodu náhod, nebo jste v některých momentech své postavy režírovali?

LS: Ne, protagonisty filmu jsme nerežírovali, skutečně jsme pouze zachycovali, co se ve vesnici dělo. Za tento dojem může střih. Měli jsme velké množství materiálu a vytyčili jsme si základní strukturu. Scény a jejich souslednost jsme pak vytvořili tak, aby scénická návaznost připomínala dramaturgické prvky hraných filmů. Některé scény, které na sebe navazují, oddělují i dva roky. Třeba scéna, kdy Hatidze volá do domu na svoji matku, která jí neodpovídá, vznikla asi dva roky předtím než scéna, jež následuje potom. Spojení scén ve výslednou strukturu pro nás představovalo velkou výzvu. Seřazení scén má svůj důvod, něco jsme objevili i při editaci zvuku. Tenhle postup může ukázat nové směry, proto jsme asi měli úspěch.

Neměli jste kvůli tomuto postupu problém objevit správný rytmus snímku?

TK: V dokumentech udává rytmus materiál, nikoliv jednotlivé scény. S rytmem můžete pracovat obecně, ale nedostanete ho do jednotlivých scén, protože všechno se v nich děje přirozeně. Každá scéna má svoji vlastní přirozenost. Můžete udělat drobné zásahy, ale rychlost nebo souslednost událostí nevymyslíte.

Váš film získal mnoho mezinárodních ocenění, například tři ceny na festivalu v Sundance, a dočkal se i nominací na Oscara. Jak tato ocenění nebo nominace vnímáte?

LS: Myslím si, že konkrétní ceny nejsou podstatné. Pro mě bylo relevantní třeba to, že jsme uspěli v anketě The New York Times, kde náš snímek vyhodnotili ne jako nejlepší dokument, ale jako nejlepší film roku 2019.

TK: Pro mě bylo důležité ocenění v Sundance. Je to skvělý nezávislý festival. V Sundance se lidé skutečně dívají na soutěžní filmy. Oscary mají trochu jinou politiku, jako autor filmu musíte být vidět a prezentovat se. Trochu to připomíná politické kampaně, což nepovažuji za správné, protože filmař by měl zůstat „schovaný“ za svým dílem.

I tak se ale Země medu zapsala do oscarové historie. Šlo o první snímek, který byl nominován na nejlepší dokument a zároveň na nejlepší zahraniční film loňského roku. Existují dnes podle vás nějaké hranice mezi dokumentem a hraným filmem?

LS: Ne, žádné hranice zde nemusejí být. Přesně to jsme naším filmem ukázali.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík

starší články

3.20DOK.REVUE
29. 06. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue