Mnohovrstevnatý osobní příběh

Diskuze ke snímku Tomáše Kratochvíla Češi proti Čechům

Češi proti Čechům (Tomáš Kratochvíl, 2015)

Dokumentarista Tomáš Kratochvíl se rozhodl vyřešit porozvodovou situaci po svém. Začal žít v romském ghettu v Předlicích na Ústecku a natočil o tom film. Osobní deník o životě „gádža“ mezi Romy nazvaný Češi proti Čechům oslovil i porotu soutěže Česká radost na MFDF Ji.hlava 2015, která mu udělila Zvláštní ocenění za „nabourávání společenských stereotypů a předsudků“. K diskuzi se tentokrát sešli historička a ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová (JH) a výtvarnice Kateřina Šedá (KŠ), která s několika teenagery připravuje neobyčejného průvodce po brněnském Cejlu, a profesor Jiří Voráč (JV), vedoucí Ústavu film a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě a člen letošní festivalové poroty.

JV: Na filmu Češi proti Čechům je pro mě velice sympatická a blízká osobní a důvěrná perspektiva vyprávění. Dlouhá léta jsem žil ve „vyloučené“ lokalitě, a i díky tomu dovedu jako divák zkušenost, kterou mi film zprostředkovává, sdílet ve vší její problematičnosti. Osobní zkušenost je vždy jedinečná, ale na druhou stranu má mnohá omezení v míře zobecnitelnosti.

JH: Není dobré označení Romové globalizovat. Romové jsou různí, patří k různým skupinám a komunitám. Můj vztah k Romům se také odvíjí od toho, že jsem z části Romka, a tím pádem mám možnost jiného úhlu pohledu.

: Romy se snažím vnímat stejně jako většinu. Důkazem může být můj nový projekt, kde s několika teenagery připravuji netradičního průvodce po brněnském Cejlu, který je obecně vnímán jako „sociálně vyloučená lokalita“. Cílem projektu je pojmout tuto lokalitu tak, jako by tam žádní Romové nežili. Pro mě osobně není zajímavé, jestli tam Romové jsou nebo nejsou.

JH: Z hlediska přijetí filmu většinou si Kratochvíl vybral velmi dobrou rodinu. Jarda s Margitou jsou opravdu sympatičtí, ale zároveň se nejedná o tak atypickou romskou rodinu, jak by se mohlo na první pohled zdát. Atypičtí jsou tím, že nemají děti, ale takových Romů, kteří nejsou problémoví, nežijí nelegálně, neliší se, nevymykají se, je poměrně hodně, nicméně společnost je za Romy nepovažuje, stejně jako třeba mě nebo moji rodinu. Nejsme pro veřejnost jako Romové přijatelní. Nesplňujeme „typické znaky“, vybočujeme ze stereotypní představy.

Češi proti Čechům

JV: Každé vyprávění je výběr. Můžeme se tedy stejně tak ptát, nakolik reprezentativní jsou rodiče či prarodiče autora, kteří tam zastupují většinovou společnost jako potenciálně rasistickou? V případě tohoto filmu ale nejde o sociologický vzorek, nýbrž o zprostředkování konkrétního a jedinečného příběhu, který otevřeně přiznává formu osobního deníku a vstřebává do sebe i další osobní příběhy, třeba aktivisty Míry Brože. Tím film nabývá na víceznačnosti.

JH: Mám ráda, když se mluví otevřeně, a Tomáš Kratochvíl se dle mého snažil být maximálně upřímný. Ale možná i vzhledem k jeho věku, zkušenostem a snad i délce a rozložení filmového děje mám pocit, že výsledek cílí trochu mimo. Po velmi podnětné první půlhodině zabředáváme do demonstrací a ztrácíme gró celého problému soužití. Autor nevyužil plně ojedinělou možnost náhledu do situace vyloučených, aby ukázal, v čem tkví podstata jejich všudypřítomné frustrace a dalších negativ, a tedy i problémů soužití. Kratochvíl proto ani nemůže naznačit případné možnosti řešení, stává se trochu obětí své vlastní, snad až naivní, představy.

: Je vlastně úplně jedno, jaké lidi si vybral. Je to jako s malíři, nezáleží na tom, co malují, ale jak to malují. Nevidím tu problém ve stopáži, ale spíše v tom, jak dlouhou dobu v Předlicích strávil. Film by mohl být silnější, kdyby tam třeba přestěhoval nakonec i svoji rodinu a bydlel tam s nimi třeba 5 let nebo se snažil ten dům zaplnit dalšími nájemníky. Neříkám, že tato podoba není zajímavá, ale z mého pohledu zůstává někde na půli cesty.

JV: Mám za to, že druhá část, říkejme jí „o demonstracích“, naopak zmnožuje pohledy a významy a přináší i nová témata. Vezměme postavu aktivisty Míry Brože, který chce navzdory všemu a všem konat dobro. Urputnost, s jakou se snaží prosadit své myšlenky o řešení nastalých situací, může nadělat více škody než užitku, a navíc vyvolává napětí i na straně těch, které hodlá chránit. Je to svým způsobem tragická a osamělá postava. V druhé polovině se také otevírá další část režisérova osobního příběhu: poté, kdy potká svou novou partnerku a zakládá rodinu, vystupuje z onoho dobrovolného sociálního experimentu, a přiznává tím i své osobní meze. To se mi zdá jako poctivé gesto, které navíc dává najevo, že společenské řešení problému spočívá jinde. Režisér tak zajímavě problematizuje a relativizuje svůj vlastní koncept, který by se mohl jinak jevit poněkud romanticky, podobně jako problematizuje a relativizuje společenské stereotypy a předsudky.

: Tato mnohovrstevnatost však film v mých očích spíše oslabuje. Umím si ji představit jiným směrem i jiným způsobem. Šla bych v tomto osobním tématu ještě dál. Zaplnila bych dům lidmi a vůbec bych jej s kamerou neopouštěla, bylo by velmi zajímavé a vzrušující pozorovat, co všechno se stane. Logicky by to s sebou přineslo další prvky překvapení – mohlo by se stát prakticky cokoliv. Kdežto každý ví, co se na demonstraci děje. Spíše bych se snažila jít jedním směrem, hluboko a nesnažit se do filmu dostat příliš mnoho věcí. Mnohovrstevnatý film by přeci mohl vzniknout i zevnitř jednoho domu.

Češi proti Čechům

JH: Demonstrace možná jsou zajímavé ze sociologického hlediska. Ale pro člověka, kterého více zajímá současná podoba soužití etnokulturně a sociálně odlišných komunit a řešení problémů s tím souvisejících, jsou pasáže o demonstracích zbytečné. Mám spíše pocit nevyužité šance, kterou režisér dostal. Byl přijatý do „vyloučeného“ prostředí a místo toho, aby poskytl veřejnosti pozitivnější pohled na opravdu velký problém, se zaměřil na aktivismus. Čekala jsem, že půjde dále a rozkryje podstatu problému, mechanismus jeho reprodukce – proč se tam neplatí nájmy, proč je dům v takovém stavu, proč jeho obyvatelé nepracují nebo jen nelegálně.

JV: Zdráhám se film hodnotit jako sociologickou analýzu, pro mě je totiž cenný spíše v rovině psychologické, právě tím zprostředkováním osobního, byť cizího, prožitku. Film řeší velice závažné společenské téma s elegancí a lehkostí, která je mimo jiné založena právě na sympatičnosti vypravěče, ale také na tom, že svoje vyprávění nevydává za nic víc, než osobní deník. Češi proti Čechům je vlastně velmi jednoduchý film, a proto se může stát i tak účinným nástrojem pro zdolávání předsudků či stereotypů. Takový nástroj se schovává právě v pokládání si jednoduchých otázek a jejich konfrontace s konkrétní zkušeností. Nemůžeme sice situaci, kdy se dvou holohlavých chlapů zeptáme, co konkrétně provedli Romové jejich dětem, za nějakou sociologickou metodu, ale je velmi účinné uvědomit si, že přejímáme předsudky, aniž bychom je byli schopní poměřit konkrétní zkušeností.

JH: Pak se ale setkáte se situací, kdy vás zrovna Rom okrade, to se jistě stává. Může vás samozřejmě okrást i kdokoliv jiný. Obecně jsem za tento film ráda, ale jsem kritická proto, že měl jít dál. Jeho kratší verze se uváděla v televizi a delší v kinech a na festivalech, je tedy už nějakým způsobem mediálně sdílen. Všichni víme, jakou moc média mají. Ta však také své možnosti nevyužívají. Média nemají zájem informovat o tom, jak Romové skutečně žijí ve své pestrosti. Pozitivní zprávy o „cikánech“ se prostě nehodí, nepřitáhnou předplatitele, nenaplní sledovanost. Veřejnost je pak překvapena, když Kratochvíl ukáže jednu takzvaně atypickou romskou rodinu a přitom je to jen vrcholek ledovce. Žije mezi námi mnoho lidí, o kterých se neví, protože nezapadají do mediálně oblíbených stereotypů. Chtělo by to rozkrýt karty a ukázat, jaká realita může být. Černobílé vidění světa je pohodlné, stejně jako je pohodlný stereotyp, že Romové pobírají vyšší sociální dávky, byť to fakticky není možné a bylo by to v rozporu se zákonem.

: Uvedla bych krásný příklad. Na film jsem se dívala s rodiči a jejich reakce byly zcela očekávatelné. Je to výjimka, řekli. Chybí tu bohužel nějaké vysvětlení, že nejde o náhodu, ani že nejde o nějak chytře vybranou dvojici, která se vhodně prezentovala. Je škoda, že se to nepodařilo do filmu dostat, i když otázkou zůstává, jak by měl tedy být film vystavěný, aby se to podařilo.

JV: Kratochvílův film je výjimečný i tím, že jde jinou cestou než mladá a střední generace dokumentaristů, která se rekrutovala z FAMU a je napojena na tradici takzvané „vachkovské školy“. Ta se mi zdá stále zacyklenější ve spekulativní a ideologické rétorice. Na tomto pozadí pak mohou osvěživě působit díla, jež mají účelně jednoduchý koncept, zřetelné zacílení a konkrétní, empirickou stopu. Asi také nebude pouhou náhodou, že Kratochvíl není absolventem FAMU, nýbrž že má humanitní univerzitní vzdělání, jež nabízí i jiné cesty poznání.

: Podle mě jde více lidí cestou osobní linky. Třeba Martin Mareček začal točit film Auto­*Mat přece také z osobního důvodu. Sám také přiznává, že bydlel přímo nad tím náměstím a díval se z oken přímo na tu ulici. U „vachkovských“ filmů je osobní linka, když už nic jiného, alespoň zdrojovým materiálem. Poslední dobou je však pravdou, že dokumenty z cyklu Český žurnál osobní linku ztrácejí, ale obecně tu má osobní linka velké místo.

JV: Myslím, že taková velká spousta možností, jak lze tento film uchytit a které jeho části je možné z různých důvodů akcentovat, svědčí především v jeho prospěch, i když hodnocení pak může být rozličné.





výpis dalších článků rubriky:  Situační recenze

1.21Jak na Johna Wilsona?Sérii HBO Jak na… s Johnem Wilsonem označili někteří filmoví kritici za nejlepší dokumentární počin loňského roku.Kamila Boháčková
6.20Jen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila Boháčková
5.20Kontextem naší doby je nemít kontextDebata o snímku Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze, do níž jsme přizvali odborníka na Blízký východ Jana Fingerlanda (JF), izraelsko-slovenskou umělkyni Tamaru Moyzes (TM) a teoretičku vizuální kultury a zakladatelku platformy Fresh Eye Andreu Průchovou Hrůzovou (APH). Snímek Pozorovatelna uvádí letošní online Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Svědectví.Kamila Boháčková
4.20Tvůrci filmu Havel nevěděli, že neví. A to je to nejhorší nevědění!Je snímek Havel režiséra Slávka Horáka skutečně chaos, který o nedávných dějinách naší země ani o prvním českém prezidentovi neřekne vůbec nic? Anebo mají tvůrci právo na autorskou licenci a mohou si natočit, co chtějí, i když snímek i ústřední postavu nazvou Havel? A co o naší době vypovídá, že si z odkazu vlivného dramatika, intelektuála a politika, mistra slova, vybírají tvůrci jen jeho lehce bulvarizované soukromí?Kamila Boháčková
1.20Film V síti by měl být hlavně na síti, aby něco dokázal změnitDebata nad filmem V síti tvůrců Víta Klusáka a Barbory ChalupovéKamila Boháčková
3.20Civilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila Boháčková
2.20Zasazovat svět do rámce jistotDebata o kriminálním podcastu Pohřešovaná z produkce AudionautuKamila Boháčková
5.19Každý jsme na světě sóloSnímek Sólo francouzského tvůrce žijícího v Česku Artemia Benkiho se stal vítězem České radosti na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
4.19Co tě nezabije, to tě posílí?O filmu Bez postihu, který bude dnes k vidění na MFDF Ji.hlava, diskutují dokumentaristka Kateřina Turečková, terapeutka Petra Mrkosová a instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek.Kamila Boháčková
3.19Jiří Suchý jako kráčející rubatoO dokumentu Olgy Sommerové Jiří Suchý: Lehce s životem se prátKamila Boháčková

starší články

6.15DOK.REVUE
21. 12. 2015


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJak na Johna Wilsona?Sérii HBO Jak na… s Johnem Wilsonem označili někteří filmoví kritici za nejlepší dokumentární počin loňského roku.Kamila BoháčkováNový filmO spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo BystřičanTémaA hle, vzedme-li se řeka, neustoupíDo mozaiky zahraničních pohledů na osobnost a tvorbu Karla Vachka, kterou představujeme v tomto čísle dok.revue, přispěl i respektovaný filmový vědec Olaf Möller, spolupracující s řadou světových filmových časopisů (například Film Comment či Sight & Sound), filmových muzeí a světových festivalů – například Il Cinema Ritrovato či International Film Festival Rotterdam. Möller přednáší filmovou teorii a historii na Aalto University v Helsinkách a je spoluautorem několika knih o filmu.Olaf MöllerTémaKaždá lidská bytost má právo nosit boty, které nikde netlačíKarel Vachek byl v roce 2009 předsedou poroty na japonském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jamagatě. Spolupracovnice festivalu a jeho bývalá ředitelka Asako Fudžioková pro dok.revue vzpomíná, jak festival málem smetl tajfun, Vachek si skoro zapálil dýmku na pódiu a posléze s japonským básníkem Gózóem Jošimasuem natáčel v horách film.Asako FujiokaTémaJako ten pes na pláži...Americká historička Alice Lovejoyová o setkání s Karlem VachkemAlice LovejoyTémaHnízdo v ložniciRenomovaný anglický filmový historik a profesor na univerzitě ve Staffordshiru Peter Hames, autor v zahraničí klíčové knihy o československé nové vlně The Czechoslovak New Wave z roku 1985, zaslal dok.revue svou vzpomínku na Karla Vachka.Peter HamesTémaSmát se tomu...Na setkání s Karlem Vachkem zavzpomínal pro dok.revue i italský producent a zakladatel nezávislé filmové společnosti Okta Film Paolo Benzi. Od roku 2012 je také hlavním tutorem projektu EMERGING PRODUCERS v rámci MFDF Ji.hlava.Paolo BenziSportJak si vloni vedly dokumenty v anketách a žebříčcích?Uzavření kinodistribuce do karantény pomohlo vloni zviditelnit menší, lokální i dokumentární filmy. Právě dokumenty tak mohly vloni hypoteticky konečně zazářit. Zda k tomu skutečně došlo, zjišťuje filmový kritik Martin Šrajer pomocí žebříčků nejlepších filmů dle profesionálních i amatérských diváků a divaček.Báseň19. března 1967, neděleKarel VachekRozhovorOdcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila BoháčkováNová knihaJak vznikla knížka 5 ½ scénáře Ester KrumbachovéEditor, historik a pedagog Jan Bernard popisuje vznik publikace dosud neznámých scénářů Ester Krumbachové. Kniha vychází i s autorovou studií v březnu v Nakladatelství AMU.Jan BernardEsejCo dělat po pětadvaceti letechSvým čtením každý text vždy přepisujeme. Režisér, dramaturg a pedagog Jan Gogola ml. se ve svém hravém eseji pokouší po pětadvaceti letech přepsat dialog, který tehdy vedl se svým učitelem Karlem Vachkem (1940–2020) nad jeho filmem Co dělat?. Lze vést živou disputaci s mrtvými? A lze odejít i zůstat zároveň?Jan Gogola ml.ÚvodníkČlověk odjinudO novém čísle dok.revue věnovaném osobnosti Karla VachkaKamila Boháčková