Meze abstrahování


Všechno je relativní (Alt er relativt, Mikala Krogh, 2008)

Živé organismy a jednoduché stroje mají jedno společné – analýzou jakékoli z jejich funkčních částí si lze udělat představu o celku, do nějž patří. Filmový dokument dánské režisérky Mikaly Krogh a scenáristy Mogense Rukova (českým divákům může být znám nejspíše jako autor Vinterbergovy Rodinné slavnosti) se jim v tom podobá: z popisu libovolné sekvence lze odhadnout, jak vypadají další části filmu. Zda je to známkou jeho mechanické povahy, nebo vnitřního života, však není tak docela jasné.

Když snímek Všechno je relativní vstoupí do své závěrečné části, jeho divák si mimoděk uvědomí, že už po několikáté sleduje stejnou stylistickou figuru. Záběr na muslimské ženy koupající se na prázdné bangladéšské pláži, zahalené do tmavých čádorů, vystřídá obraz černých dívek v bikinách, které si kdesi v Riu vtírají do kůže opalovací krém. Střihem se přeneseme do vykachlíkovaných prostor kodaňského fitcentra, v němž tmu osvětlují jen modré rakve solárií; po krátkém pohledu na hubené postavičky, které si v sibiřském dětském domově rozdělují absurdně velké sluneční brýle a skupinově předstupují před zářivku horského slunce, se kamera zdánlivě vrátí k soláriím. Chvíli pak trvá, než si člověk uvědomí, že by měl změnit svůj bohorovný divácký postoj: přístroj, do kterého právě vjíždí nahé lidské tělo totiž nevyzařuje UV paprsky. Je to tomograf.

Pro tento film je to typické – jedna a táž činnost je tu znovu a znovu rozkládána a prodlužována v kaleidoskopických sériích opakovaných gest, aby pak prošla prudkou, ale až se zpožděním zaznamenatelnou změnou kontextu. Mikala Krogh toto schéma ustavičně variuje v dalších a dalších tematických celcích, které mapují fáze a zlomy každého lidského života – čas nemoci, sdílené štěstí, partnerskou lásku nebo chvíle beznaděje. Z každého zdánlivě nahodilého pohybu destiluje tento film jeho esenciální tvar, opakovaný v desítkách tváří, ve změti těl, ve vrstvách míst. Neměnnost uprostřed živelného klokotání.

Pokud je však autorčiným cílem snaha zachytit stálou a s každým zrozením znovu rozvíjenou strukturu lidského osudu, je jasné, že individualita osob, jež před kamerou vystupují, musí ustoupit do pozadí . Amerického vojáka, který se v obavách chystá na iráckou misi, dánskou dívku, jíž právě diagnostikovali rakovinu prsu, bangladéšského dělníka otročícího v dubaiských čtyřhvězdičkových hotelech nebo chlapce, který se v Mosambiku právě narodil mladé nezaměstnané matce, nespojuje nic krom toho, že je jejich život dokumentován. Svou jedinečnost ovšem neztrácejí jen proto, že se u nich nikdy nezdržíme natolik, abychom dokázali proniknout pod jejich nejsvrchnější plášť. Film Všechno je relativní potlačuje individualitu svých protagonistů zcela programově, třeba i tím, že se opakovaně noří do proudu typizovaných obličejů a uniformovaných postav. I na stylizovaných skupinových portrétech, které oddělují jednotlivé dokumentární pasáže filmu, je totiž nejpodstatnější, že v nich před abstraktním pozadím defilují tváře typických zástupců – a je už celkem jedno, zda v danou chvíli reprezentují náboženské konfese, nebo oběti civilizačních závislostí.

Nezvyklý pokus vidět jednotlivé lidské životy jako nahodilé realizace jediného invariantního tvaru, snaha zprůhlednit konkrétní těla natolik, aby za nimi bylo možné spatřit neposkvrněný abstraktní vzorec, působí zpočátku svěže. S ubíhajícími minutami je však stále únavnější; nevyhnutelně se totiž – jako každý do důsledku aplikovaný koncept – stane obětí stereotypního opakování. Svou důsledností jde ostatně snímek Všechno je relativní proti jednomu z nejvýraznějších rysů dokumentárního filmu – proti vědomí toho, že to, co dokumentarista zachycuje, není úplně pod jeho kontrolou. „Svět má své vlastní způsoby“ a platí to i pro obrazy, které produkuje. Stejně jako tvůrci dokumentárních filmů to vědí i jejich diváci – i v nich často vyvolávají větší zájem stopy událostí než jejich interpretace.

Film Mikaly Krogh a Mogense Rukova to ostatně nakonec sám potvrzuje: nejintenzivněji z něj totiž působí místa, která se jakékoli konceptualizaci vzpírají. Úvodní scéna, kterou zcela zahlcuje křik rodící matky, chvíle, kdy se zdánlivě vyrovnaný otec odjíždějící na vojenskou misi strachy rozpláče, nebo místo, na němž pacientčiny úvahy o právě probíhající chemoterapii přeruší nepřekonatelná křeč a zvracení. Hrdiny v těch okamžicích zrazují jejich těla, nikoli abstraktní lidství. Násilně a neumlčitelně nám tak připomínají, jak relativní je jakákoli schematizace – na rozdíl od zcela nevztažného světa, který jako balvan ponořený do sebe sama odráží jakékoli naše pokusy jej pochopit.





výpis dalších článků rubriky:  Téma

6.20Hudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter Albrechtsen
6.20Odkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana Belešová
5.20Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje v následujícím textu vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea. Přehlídka představuje u nás dosud neznámé snímky, natočené v období od dvacátých let minulého století po současnost, a ukazuje fascinující cestu jihokorejského dokumentu, jehož nezávislost se začala psát až v roce 1988.Petr Kubica
5.20Muž, který předběhl svou dobuBankéř Albert Kahn vytvořil pod vlivem svého učitele, filozofa Henriho Bergsona, pozoruhodný soukromý archiv své doby. Pokusil se v něm posbírat co nejvíce filmů a fotografií svědčících o světě, v němž žil. Jeho Archiv planety, jak svou sbírku nazval, pokrývá období od první světové války do roku 1932 a zachycuje tak paměť tehdejšího světa. Výběr ze snímků z Kahnova archivu uvede online ve zvláštní sekci letošní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.David Čeněk
4.20„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Letošní, čtyřiadvacátý ročník MFDF Ji.hlava se zaměří mimo jiné na polské experimentální filmy sedmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej. Jak vypadal manifest tohoto hnutí a co svou formou tyto filmy předznamenaly?Tereza Turzíková
3.20Politika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin Mišúr
2.20Není jeden feminismusZamyšlení nad dokumentaristkami inspirované knihou Barbory Baronové Ženy o ženách.Martin Šrajer
1.20Jak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila Boháčková
5.19Zachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila Boháčková
F5.19Válka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis Prášil

starší články

5.8DOK.REVUE
06. 10. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.