Meze abstrahování


Všechno je relativní (Alt er relativt, Mikala Krogh, 2008)

Živé organismy a jednoduché stroje mají jedno společné – analýzou jakékoli z jejich funkčních částí si lze udělat představu o celku, do nějž patří. Filmový dokument dánské režisérky Mikaly Krogh a scenáristy Mogense Rukova (českým divákům může být znám nejspíše jako autor Vinterbergovy Rodinné slavnosti) se jim v tom podobá: z popisu libovolné sekvence lze odhadnout, jak vypadají další části filmu. Zda je to známkou jeho mechanické povahy, nebo vnitřního života, však není tak docela jasné.

Když snímek Všechno je relativní vstoupí do své závěrečné části, jeho divák si mimoděk uvědomí, že už po několikáté sleduje stejnou stylistickou figuru. Záběr na muslimské ženy koupající se na prázdné bangladéšské pláži, zahalené do tmavých čádorů, vystřídá obraz černých dívek v bikinách, které si kdesi v Riu vtírají do kůže opalovací krém. Střihem se přeneseme do vykachlíkovaných prostor kodaňského fitcentra, v němž tmu osvětlují jen modré rakve solárií; po krátkém pohledu na hubené postavičky, které si v sibiřském dětském domově rozdělují absurdně velké sluneční brýle a skupinově předstupují před zářivku horského slunce, se kamera zdánlivě vrátí k soláriím. Chvíli pak trvá, než si člověk uvědomí, že by měl změnit svůj bohorovný divácký postoj: přístroj, do kterého právě vjíždí nahé lidské tělo totiž nevyzařuje UV paprsky. Je to tomograf.

Pro tento film je to typické – jedna a táž činnost je tu znovu a znovu rozkládána a prodlužována v kaleidoskopických sériích opakovaných gest, aby pak prošla prudkou, ale až se zpožděním zaznamenatelnou změnou kontextu. Mikala Krogh toto schéma ustavičně variuje v dalších a dalších tematických celcích, které mapují fáze a zlomy každého lidského života – čas nemoci, sdílené štěstí, partnerskou lásku nebo chvíle beznaděje. Z každého zdánlivě nahodilého pohybu destiluje tento film jeho esenciální tvar, opakovaný v desítkách tváří, ve změti těl, ve vrstvách míst. Neměnnost uprostřed živelného klokotání.

Pokud je však autorčiným cílem snaha zachytit stálou a s každým zrozením znovu rozvíjenou strukturu lidského osudu, je jasné, že individualita osob, jež před kamerou vystupují, musí ustoupit do pozadí . Amerického vojáka, který se v obavách chystá na iráckou misi, dánskou dívku, jíž právě diagnostikovali rakovinu prsu, bangladéšského dělníka otročícího v dubaiských čtyřhvězdičkových hotelech nebo chlapce, který se v Mosambiku právě narodil mladé nezaměstnané matce, nespojuje nic krom toho, že je jejich život dokumentován. Svou jedinečnost ovšem neztrácejí jen proto, že se u nich nikdy nezdržíme natolik, abychom dokázali proniknout pod jejich nejsvrchnější plášť. Film Všechno je relativní potlačuje individualitu svých protagonistů zcela programově, třeba i tím, že se opakovaně noří do proudu typizovaných obličejů a uniformovaných postav. I na stylizovaných skupinových portrétech, které oddělují jednotlivé dokumentární pasáže filmu, je totiž nejpodstatnější, že v nich před abstraktním pozadím defilují tváře typických zástupců – a je už celkem jedno, zda v danou chvíli reprezentují náboženské konfese, nebo oběti civilizačních závislostí.

Nezvyklý pokus vidět jednotlivé lidské životy jako nahodilé realizace jediného invariantního tvaru, snaha zprůhlednit konkrétní těla natolik, aby za nimi bylo možné spatřit neposkvrněný abstraktní vzorec, působí zpočátku svěže. S ubíhajícími minutami je však stále únavnější; nevyhnutelně se totiž – jako každý do důsledku aplikovaný koncept – stane obětí stereotypního opakování. Svou důsledností jde ostatně snímek Všechno je relativní proti jednomu z nejvýraznějších rysů dokumentárního filmu – proti vědomí toho, že to, co dokumentarista zachycuje, není úplně pod jeho kontrolou. „Svět má své vlastní způsoby“ a platí to i pro obrazy, které produkuje. Stejně jako tvůrci dokumentárních filmů to vědí i jejich diváci – i v nich často vyvolávají větší zájem stopy událostí než jejich interpretace.

Film Mikaly Krogh a Mogense Rukova to ostatně nakonec sám potvrzuje: nejintenzivněji z něj totiž působí místa, která se jakékoli konceptualizaci vzpírají. Úvodní scéna, kterou zcela zahlcuje křik rodící matky, chvíle, kdy se zdánlivě vyrovnaný otec odjíždějící na vojenskou misi strachy rozpláče, nebo místo, na němž pacientčiny úvahy o právě probíhající chemoterapii přeruší nepřekonatelná křeč a zvracení. Hrdiny v těch okamžicích zrazují jejich těla, nikoli abstraktní lidství. Násilně a neumlčitelně nám tak připomínají, jak relativní je jakákoli schematizace – na rozdíl od zcela nevztažného světa, který jako balvan ponořený do sebe sama odráží jakékoli naše pokusy jej pochopit.





výpis dalších článků rubriky:  Téma

3.20Politika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin Mišúr
2.20Není jeden feminismusZamyšlení nad dokumentaristkami inspirované knihou Barbory Baronové Ženy o ženách.Martin Šrajer
1.20Jak uslyšet obraz?Hlavním tématem tohoto čísla dok.revue jsou české radiodokumenty tvořené filmovými dokumentaristy. V tématu, které sepsala editorka dok.revue Kamila Boháčková, líčí filmoví dokumentaristé jako Lucie Králová, Tereza Reichová, Marika Pecháčková, Lumír Košař, Apolena Rychlíková či tvůrkyně anidoků Diana Cam Van Nguyen, co pro ně znamená tvořit radiodokumenty. V čem je to pro ně odlišné od filmu? Co jim to přineslo nového? Téma radiodokumentů se hodí do dnešních dnů všeobecné domácí karantény, většina v textu zmíněných radiodokumentů je totiž ke slyšení online. Kamila Boháčková
5.19Zachytit zázrak potřebuje časCenu za přínos světové kinematografii získal letos v Jihlavě kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, který byl také autorem letošní festivalové znělky, jež v jednom dlouhém jímavém záběru snímá tvář kazašské herečky Samal Esljamové na nástupišti moskevského metra. Do Jihlavy se Dvorcevoj vrátil přesně po dvaceti letech, v roce 1999 si z tehdy teprve začínajícího festivalu odnesl historicky první ji.hlavskou cenu. Letos představil na festivalu nejen své dosavadní filmy, ale spolu s ředitelem jihlavské přehlídky objasnil svůj způsob natáčení i uvažování na masterclass, jejíž otitulkovaný záznam si lze přehrát na dok.revue.Kamila Boháčková
F5.19Válka jako stav mysliEsej o snímcích Průnik a Doufám, že se máš dobře, které spojuje reflexe 20. století prostřednictvím archivních materiálů. Obě díla letos soutěžila v sekci Opus Bonum. Janis Prášil
F4.19Doba lithiová aneb Čas vyhynoutJedním z témat prolínajících se letošním festivalem je ekologie, klimatická krize i otázka, jak může jedinec i celá společnost zabránit hrozícímu kolapsu, případně jak čelit pocitu strachu a environmentální úzkosti. V programu ji.hlavského festivalu najdeme i několik filmů s ekologickou tematikou. Přinášíme zamyšlení o několika snímcích ze sekce Svědectví o přírodě.Pavel Bednařík
F2.19Reality TV – seznamte seKurátor každoroční ji.hlavské programové sekce Reality TV Milan Kruml pojmenovává tři převažující kategorie těchto televizních formátů: seznamky, pořady zaměřené na komunální problémy a aktuální publicistiku na téma přesahující běžné politické dění. Do poslední jmenované kategorie můžeme řadit rakouský dokument Heinz-Christian Strache – Ibizza video, který zachycuje jednu z největších politických afér posledních let u našich sousedů a navozuje téma, jak se bránit proti populistům. Rakouský dokument uvádí MFDF Ji.hlava dnes od 17:30 v DKO II.Milan Kruml
4.19Felix Sobolev: Objev KinotronuZatímco ve světě je dílo Felixe Soboleva (1931–1984) takřka neznámé, na rodné Ukrajině jde o ikonu populárně-vědeckého filmu. Retrospektivu jeho stále živého díla přináší letošní MFDF Ji.hlava. Dnes bude k vidění v kině Dukla - Reform od 22:30. Felix Sobolev
4.19Virtuální realityMFDF Ji.hlava již deset let sleduje audiovizuální díla, která prozkoumávají realitu ve formátech a médiích mimo promítací plátno. Letos tato část programu opět přináší dokumentární, vzdělávací či vědecké počítačové hry a u nás dosud nejrozsáhlejší přehlídku děl ve virtuální realitě, kterou jihlavský festival představuje již potřetí. Sociálně-kritické i politické reflexe, průniky do světa vědy, neznámé krajiny i silné příběhy dostávají prostor v lineárních i interaktivních dílech různorodých žánrů a podob. V rámci festivalu budou promítány v blocích 360° filmů ve VR kině (v DKO) i v podobě instalací.Andrea Slováková
4.19Podoby erotikyLetošní tematická retrospektiva Fascinace: erotika navazuje na přehlídky filmové avantgardy, které byly na jihlavském festivalu dokumentů v uplynulých letech rámovány tématy nadhled, věčnost nebo domov. Letos tento průřez filmovým experimentováním ukazuje různorodé podoby reprezentace tělesné touhy, přitažlivosti a projevů fyzické lásky. První blok Fascinace - Erotika je k vidění dnes od 19:30 v kině Dukla-Edison. Andrea Slováková

starší články

5.8DOK.REVUE
06. 10. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue