Mám ráda nudný život

Dokumentární film Jana Gogoly ml. s tímto názvem vychází z deníku, který si 5 let vede Alena Němcová ze Zbraslavi

Dokumentární film Jana Gogoly ml.  s tímto názvem vychází  z deníku, který si 5 let vede Alena Němcová ze Zbraslavi. Film získal Cenu pro nejlepší český dokument 2009 na loňském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava.

Andrea Slováková: Deník Aleny Němcové je pohráváním si  s tím, co může být mimořádné,  v realitě vlastní, mediální nebo třeba  v irealitě snů. Zapisuje poznámky  k pořadům  z rozhlasu nebo televize,  z reportáže Na vlastní oči si naoko vážně zaznamená, že dvě sestry viděly mimozemšťany. Drobnostmi  o rodině zachycuje její emocionální, vztahový či zdravotní stav  a na konci si poznamená  i to, proč je ráda, že si vybrala svého manžela Josefa.

Petr Kubica: Film vyniká vytříbenou obrazovou složkou. Kamera zachycuje dění  v domě jako stav duše  a díky ní pomalu vstupujeme do nitra obyčejnosti. Musím také připomenout, že Gogolův film patří  k vrcholným filmům jedné tendence současného českého dokumentu, která nad společenským zájmem, mířeným zprava, zleva, upřednostňuje zaujetí osobními potřebami.

AS: Pro film je charakteristický přetlak obrazů, jednak filmových, ale taky těch, které popisuje paní Alena, třeba jak se jí zdálo, že měli  v obýváku dva lední medvědy, kteří byli bledě modří  a bydleli  s nimi, nebo když popisuje, jak  u žehlení skoro tančí. Zápisky každodennosti nejsou  v přebytku blogů  a facebookových poznámek ničím vzácným, ale tady je ojedinělá míra obrazivosti. Události  v domě umocňují připomínky širší kulturně-společenské reality, několikrát se vrací motiv terorismu,  v Egyptě,  v Londýně.

PK: Tento privátní prostor, ve kterém  o nic nejde,  i když jde  o život, se pak otevírá různým výkladům  a všechny mohou být správné. Porota  v Jihlavě na něm ocenila zenovou vyváženost mezi soukromým  a vnějším světem. Stejně tak lze  o filmu říci, že je bizarní. Ale je bizarní tak akorát, aby ještě mohl být také poetický. Věci vnějšího světa, který do filmu vnáší četba deníku, jsou ale jen ornamentem. Filmu je jedno, kde právě vybuchují bomby. Záměrně říkám, že je to filmu jedno, protože film jako jedinečný celek je  v tomto případě víc než člověk  v něm.

AS: Jako by vytvářel typologii sdělení, od lidové moudrosti, že situace  s rozbitým kolem je dobrá pro poučení, že vzhled věci není podstatný, dokud dobře slouží, až po výroky, které se ve vztahu  k filmu  a jeho aktuálním divákům stávají sebereflexivními, „také se snažím dávat pozor na své myšlenky, abych neznečistila karmu lidstva“, nebo že Homolkovy  v televizi „musím sledovat  v pohodě, ne  v situaci, která se té jejich podobá“. Pak se obrátí vůči sobě jako autorovi  a vstřihává scénu  z předchozího filmu Deník babičky Němcové. Do jisté míry je tento film úběžník různých směrů Gogolovy tvorby, obsahuje všechny jeho metody – od inscenace  v Národu sobě až po svědectví rozmanité všednosti  v eseji Nonstop.

PK: Trochu se toho lekám, když říkáš, že obsahuje všechno. Je to krásně zhotovený film, ale musím říct, že mě nebaví hloubat nad tím, kolik kilo metafyziky unese jeden gauč, baví mě přemýšlet nad tím, co ten film reprezentuje. Na Gogolově filmu je totiž pozoruhodná právě vizualizace skepse ke každému racionálnímu společenskému argumentu. Dokument už neslouží  k tomu, aby jeden diskurs povýšil nad druhý, dokonce  v něm už ani nejde  o to, aby zachytil situaci zmatení  a proměnlivých hodnot, ale je tu pouze od toho, aby nabídl slast nejednoznačnosti. Film se tak stává roztokem, na jehož hladině se mohou usadit jakékoli kulturní  a politické interpretace.

AS: Obrazy  v neustále plovoucím rámu jako by fungovaly  s tempem řeči  a dlouhé jízdy se zasekávají na detailech, každý záběr má zastavením pohybu kamery definovaný začátek  a konec, ale jeho pomyslným středem je vždy ten dům. Čas se ve vyprávění jeví postupně od minulosti  k přítomnosti. Ale  i díky zastavením kamery je jasná přetržitost popisů.  A když dvakrát slyšíme „Vašíku, kámen“ – jednou při pohledu na dvůr, jednou uvnitř domu, – dostáváme se už do výsostně filmového času, kde je možná  i smyčka  a nelineární trvání.

PK:  A  v domě žije člověk. Sociální herec,  z něhož film učinil věc. Dům stojí, žena je skutečná  a zápisky jsou autentické. Ale člověk nevede  s filmařem zápas, existuje jenom pro film, který  s ním po svém pohybuje. Režisérova hermetická artistnost zmáčkne  i ty, kteří si myslí, že film je tu od toho, aby jejich tvář byla známější.  V zatím posledním Gogolově filmu Česko na provázku se  v jednom záběru ocitnou Viewegh, Sommerová  a Vaculík, společně se usmívají do kamery, ale už to jsou jenom figurky.  V jiném záběru má Ludvík Vaculík na krku boa  z růžového peří  a je úplně jedno, co řekne, protože filmu už posloužil. Nebo jinak: může říct cokoli  a film to učiní relativním. Radost ze hry je víc než názor, názor je totiž jenom hod kostkou, můžete se posunout  o jedno nebo  o tři políčka, ale  z hracího pole nevyskočíte.





výpis dalších článků rubriky:  Situační recenze

3.20Civilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila Boháčková
2.20Zasazovat svět do rámce jistotDebata o kriminálním podcastu Pohřešovaná z produkce AudionautuKamila Boháčková
1.20Film V síti by měl být hlavně na síti, aby něco dokázal změnitDebata nad filmem V síti tvůrců Víta Klusáka a Barbory ChalupovéKamila Boháčková
5.19Každý jsme na světě sóloSnímek Sólo francouzského tvůrce žijícího v Česku Artemia Benkiho se stal vítězem České radosti na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
4.19Co tě nezabije, to tě posílí?O filmu Bez postihu, který bude dnes k vidění na MFDF Ji.hlava, diskutují dokumentaristka Kateřina Turečková, terapeutka Petra Mrkosová a instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek.Kamila Boháčková
3.19Jiří Suchý jako kráčející rubatoO dokumentu Olgy Sommerové Jiří Suchý: Lehce s životem se prátKamila Boháčková
2.19Univerzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila Boháčková
1.19Videoblog z BudapeštiSituační recenze filmu Kateřiny Turečkové Iluze, jenž formou počítačové hry ukazuje, s jakými problémy se potýká současné Orbánovo MaďarskoKamila Boháčková
3.18Svět plný paradoxůSituační recenze filmu Anny Kryvenko Můj neznámý vojín o událostech okupace v roce 1968 a jejich přesazích do současného života nejen v České republiceJitka Lanšperková
2.18Obraz výroby Mimořádné zprávyRežisér, novinářka a socioložka médií o novém filmu Tomáše BojaraJitka Lanšperková

starší články

3.10DOK.REVUE
24. 09. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue