Mám ráda nudný život

Dokumentární film Jana Gogoly ml. s tímto názvem vychází z deníku, který si 5 let vede Alena Němcová ze Zbraslavi

Dokumentární film Jana Gogoly ml.  s tímto názvem vychází  z deníku, který si 5 let vede Alena Němcová ze Zbraslavi. Film získal Cenu pro nejlepší český dokument 2009 na loňském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava.

Andrea Slováková: Deník Aleny Němcové je pohráváním si  s tím, co může být mimořádné,  v realitě vlastní, mediální nebo třeba  v irealitě snů. Zapisuje poznámky  k pořadům  z rozhlasu nebo televize,  z reportáže Na vlastní oči si naoko vážně zaznamená, že dvě sestry viděly mimozemšťany. Drobnostmi  o rodině zachycuje její emocionální, vztahový či zdravotní stav  a na konci si poznamená  i to, proč je ráda, že si vybrala svého manžela Josefa.

Petr Kubica: Film vyniká vytříbenou obrazovou složkou. Kamera zachycuje dění  v domě jako stav duše  a díky ní pomalu vstupujeme do nitra obyčejnosti. Musím také připomenout, že Gogolův film patří  k vrcholným filmům jedné tendence současného českého dokumentu, která nad společenským zájmem, mířeným zprava, zleva, upřednostňuje zaujetí osobními potřebami.

AS: Pro film je charakteristický přetlak obrazů, jednak filmových, ale taky těch, které popisuje paní Alena, třeba jak se jí zdálo, že měli  v obýváku dva lední medvědy, kteří byli bledě modří  a bydleli  s nimi, nebo když popisuje, jak  u žehlení skoro tančí. Zápisky každodennosti nejsou  v přebytku blogů  a facebookových poznámek ničím vzácným, ale tady je ojedinělá míra obrazivosti. Události  v domě umocňují připomínky širší kulturně-společenské reality, několikrát se vrací motiv terorismu,  v Egyptě,  v Londýně.

PK: Tento privátní prostor, ve kterém  o nic nejde,  i když jde  o život, se pak otevírá různým výkladům  a všechny mohou být správné. Porota  v Jihlavě na něm ocenila zenovou vyváženost mezi soukromým  a vnějším světem. Stejně tak lze  o filmu říci, že je bizarní. Ale je bizarní tak akorát, aby ještě mohl být také poetický. Věci vnějšího světa, který do filmu vnáší četba deníku, jsou ale jen ornamentem. Filmu je jedno, kde právě vybuchují bomby. Záměrně říkám, že je to filmu jedno, protože film jako jedinečný celek je  v tomto případě víc než člověk  v něm.

AS: Jako by vytvářel typologii sdělení, od lidové moudrosti, že situace  s rozbitým kolem je dobrá pro poučení, že vzhled věci není podstatný, dokud dobře slouží, až po výroky, které se ve vztahu  k filmu  a jeho aktuálním divákům stávají sebereflexivními, „také se snažím dávat pozor na své myšlenky, abych neznečistila karmu lidstva“, nebo že Homolkovy  v televizi „musím sledovat  v pohodě, ne  v situaci, která se té jejich podobá“. Pak se obrátí vůči sobě jako autorovi  a vstřihává scénu  z předchozího filmu Deník babičky Němcové. Do jisté míry je tento film úběžník různých směrů Gogolovy tvorby, obsahuje všechny jeho metody – od inscenace  v Národu sobě až po svědectví rozmanité všednosti  v eseji Nonstop.

PK: Trochu se toho lekám, když říkáš, že obsahuje všechno. Je to krásně zhotovený film, ale musím říct, že mě nebaví hloubat nad tím, kolik kilo metafyziky unese jeden gauč, baví mě přemýšlet nad tím, co ten film reprezentuje. Na Gogolově filmu je totiž pozoruhodná právě vizualizace skepse ke každému racionálnímu společenskému argumentu. Dokument už neslouží  k tomu, aby jeden diskurs povýšil nad druhý, dokonce  v něm už ani nejde  o to, aby zachytil situaci zmatení  a proměnlivých hodnot, ale je tu pouze od toho, aby nabídl slast nejednoznačnosti. Film se tak stává roztokem, na jehož hladině se mohou usadit jakékoli kulturní  a politické interpretace.

AS: Obrazy  v neustále plovoucím rámu jako by fungovaly  s tempem řeči  a dlouhé jízdy se zasekávají na detailech, každý záběr má zastavením pohybu kamery definovaný začátek  a konec, ale jeho pomyslným středem je vždy ten dům. Čas se ve vyprávění jeví postupně od minulosti  k přítomnosti. Ale  i díky zastavením kamery je jasná přetržitost popisů.  A když dvakrát slyšíme „Vašíku, kámen“ – jednou při pohledu na dvůr, jednou uvnitř domu, – dostáváme se už do výsostně filmového času, kde je možná  i smyčka  a nelineární trvání.

PK:  A  v domě žije člověk. Sociální herec,  z něhož film učinil věc. Dům stojí, žena je skutečná  a zápisky jsou autentické. Ale člověk nevede  s filmařem zápas, existuje jenom pro film, který  s ním po svém pohybuje. Režisérova hermetická artistnost zmáčkne  i ty, kteří si myslí, že film je tu od toho, aby jejich tvář byla známější.  V zatím posledním Gogolově filmu Česko na provázku se  v jednom záběru ocitnou Viewegh, Sommerová  a Vaculík, společně se usmívají do kamery, ale už to jsou jenom figurky.  V jiném záběru má Ludvík Vaculík na krku boa  z růžového peří  a je úplně jedno, co řekne, protože filmu už posloužil. Nebo jinak: může říct cokoli  a film to učiní relativním. Radost ze hry je víc než názor, názor je totiž jenom hod kostkou, můžete se posunout  o jedno nebo  o tři políčka, ale  z hracího pole nevyskočíte.





výpis dalších článků rubriky:  Situační recenze

6.20Jen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila Boháčková
5.20Kontextem naší doby je nemít kontextDebata o snímku Pozorovatelna (The Viewing Booth, 2020) izraelského dokumentaristy Ra´anana Alexandrowicze, do níž jsme přizvali odborníka na Blízký východ Jana Fingerlanda (JF), izraelsko-slovenskou umělkyni Tamaru Moyzes (TM) a teoretičku vizuální kultury a zakladatelku platformy Fresh Eye Andreu Průchovou Hrůzovou (APH). Snímek Pozorovatelna uvádí letošní online Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Svědectví.Kamila Boháčková
4.20Tvůrci filmu Havel nevěděli, že neví. A to je to nejhorší nevědění!Je snímek Havel režiséra Slávka Horáka skutečně chaos, který o nedávných dějinách naší země ani o prvním českém prezidentovi neřekne vůbec nic? Anebo mají tvůrci právo na autorskou licenci a mohou si natočit, co chtějí, i když snímek i ústřední postavu nazvou Havel? A co o naší době vypovídá, že si z odkazu vlivného dramatika, intelektuála a politika, mistra slova, vybírají tvůrci jen jeho lehce bulvarizované soukromí?Kamila Boháčková
1.20Film V síti by měl být hlavně na síti, aby něco dokázal změnitDebata nad filmem V síti tvůrců Víta Klusáka a Barbory ChalupovéKamila Boháčková
3.20Civilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila Boháčková
2.20Zasazovat svět do rámce jistotDebata o kriminálním podcastu Pohřešovaná z produkce AudionautuKamila Boháčková
5.19Každý jsme na světě sóloSnímek Sólo francouzského tvůrce žijícího v Česku Artemia Benkiho se stal vítězem České radosti na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
4.19Co tě nezabije, to tě posílí?O filmu Bez postihu, který bude dnes k vidění na MFDF Ji.hlava, diskutují dokumentaristka Kateřina Turečková, terapeutka Petra Mrkosová a instruktorka sebeobrany Jasmína Houdek.Kamila Boháčková
3.19Jiří Suchý jako kráčející rubatoO dokumentu Olgy Sommerové Jiří Suchý: Lehce s životem se prátKamila Boháčková
2.19Univerzity a svobodaDokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky. Dokument vzbudil řadu diskuzí. Připomínáme tu, kterou pro dok.revue o snímku vedli Milena Bartlová a Petr Bilík. Film uvádí ji.hlavský festival dnes v bloku od 12:30 spolu s Otevřenou pevností Ivo Bystřičana. Kamila Boháčková

starší články

3.10DOK.REVUE
24. 09. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.