Jako ten pes na pláži...

Americká historička Alice Lovejoyová o setkání s Karlem Vachkem

Karel Vachek. Foto z archivu Alice Lovejoyové

Americká historička Alice Lovejoyová má k Česku blízký vztah – rok zde studovala na FAMU a pracovala na disertaci o vztahu armádního filmu a avantgardy, jež posléze vyšla v USA knižně pod názvem Army Film and the Avant Garde: Cinema and Experiment in the Czechoslovak Military (2015; letos by kniha měla vyjít v NFA v českém překladu). O setkání s Karlem Vachkem a jeho filmy napsala pro dok.revue do čísla věnovaného tomuto filmovému solitérovi.

---

S Karlem Vachkem jsem se setkala poprvé v roce 2000, kdy jsem přijela studovat na FAMU. Uchvátilo mě období pražského jara, což byl jeden z důvodů, proč jsem se vzápětí podívala na jeho film Spřízněni volbou, pojednávající o československých prezidentských volbách v roce 1968. O Vachkovi jsem natočila film, přesněji řečeno takový trochu rozpačitý studentský projekt, který on trpělivě toleroval, a o dva roky později jsem jej spolu s jeho „filmovými romány“, jež natočil po roce 1989, pozvala do Spojených států. Další takovou cestu jsme podnikli o sedm let později a v obou případech jsme se procházeli po New Yorku, jenž se značně lišil od města, které znal během svých nesnadných let v emigraci. Učil mé studenty filmařině. Jednou na sklonku zimy jsme byli na skalnaté pláži na Rhode Islandu. Kouřil tam tu svou legendární ručně vyřezanou dýmku a našeho psa poslal, aby mu ulovil kačenu.

Byla jsem tím vším naprosto unešená. Tak tohle byl ten Karel Vachek, významná osobnost československé nové vlny, vedoucí katedry dokumentární tvorby na FAMU, režisér, jehož nejkratší film z poslední doby měl přes tři hodiny, ale jehož dveře do kabinetu na FAMU byly téměř vždycky otevřené. To, jestli tam je, jste bezpečně poznali podle kouře z jeho dýmky, a to se pak u něj dveře netrhly. Když jsem ho poprosila o rozhovor, nebo se jej zeptala, zda můžu použít jeho film na DVD ke své knize, nebo třeba jestli se můžu přidat, když šel do obchodu se starými gramodeskami, jeho odpověď byla vždycky stejná: „To víte, že jo.“

Vachek byl svým studentům, kolegům i spolupracovníkům skutečně oddaný. Zároveň si však myslím, že to nebyl jediný důvod, proč si na nás všechny vždycky našel čas. Už od jeho krátkého Armádního filmového měsíčníku z března 1965 přes Spřízněni volbou až po díla, která vytvořil později, když se snažil vynahradit ztracený čas, jsou jeho filmy „sbírkami“ lidí. A stejně je tomu s jeho obrazy: jsou to zářivá, veliká, spletitá geometrická souhvězdí jedinců, kteří byli Severkou jeho osobní filozofie. Ruku v ruce s tím šly jeho konzultační hodiny i každotýdenní „otevřené semináře“, jejichž tématem nebyl tak úplně film. Vachek v nich totiž většinou spíš zinscenoval nějaký pořádně provokativní rozhovor (podobný těm v jeho filmech) s někým z politiky, kultury či veřejného života. Nebo prostě jen pouštěl desky (Triniho Lopeze, Woodyho Guthrieho a dalších). Na třídní nástěnce tehdy vždycky visel papír s nápisem DISKOTÉKA.
 

Karel Vachek ve svém posledním filmu Komunismus a síť (2019). Foto MFDF Ji.hlava.
 

Pokud jste Vachkovy filmy viděli, pak sami dobře víte, že to nejsou dokumenty v běžném slova smyslu. Vzpomínám si na jedno náhodné setkání Vachka a Jonase Mekase v roce 2002 v Anthology Film Archives v New Yorku. Vachek tam tehdy uváděl jeden ze svých filmů, a když jsme vycházeli ven ze sálu, ti dva se najednou střetli. Mekas tam stál se skleničkou vína a Vachek se svou dýmkou. Dvě výjimečné osobnosti východoevropského dokumentu, které si v podstatě neměly co říct. A není se čemu divit. Každý z nich patřil do jiné generace: Mekase formovala válka, zatímco Vachek se do ní narodil. Také jejich exilová zkušenost v New Yorku byla značně rozdílná. Vachek byl rád, když si našel vůbec nějakou práci, takže natáčet filmy pro něj bylo tehdy nemyslitelné, a v roce 1984 se nakonec vrátil do Československa, kde musel jako mnozí další z jeho generace pracovat manuálně. Mekas byl naproti tomu už od padesátých let dvacátého století katalyzátorem dění americké avantgardy. Bylo za tím však ještě daleko víc. Už od začátku své kariéry Vachek nijak zvlášť nevsázel na to, že by filmy dokázaly zachytit svět způsobem, kterým to dělal ve svých deníkových dílech Mekas. Právě to je také ústředním tématem jeho absolventského filmu na FAMU z roku 1963 Moravská Hellas, v němž vyzbrojil bratry Saudkovy přenosným audio rekordérem značky Nagra a mikrofonem, se kterými je poslal na strážnický folklórní festival, a natočil tak parodii na cinéma vérité. Vachek nicméně není ve svých filmech o nic méně přítomen, než je v těch svých Mekas. Na plátně je vidět úplně stejně jako ve třídě nebo kdekoliv jinde, když lehce shrbený nad svou dýmkou přemýšlí, diskutuje, často hraje a vždy a všude režíruje.

Alice, přeložte to

Tohle jsme však vždy tak docela nevěděli. Nebo minimálně já jsem to nevěděla, tedy až do roku 2009, kdy jsme spolu stáli v přeplněném sále jednoho kina ve státě New York. Vachek tam uváděl Moravskou Hellas a já jsem mu tlumočila. V jednu chvíli použil slovo, jehož anglický ekvivalent by mohl vyznít urážlivě, takže jsem ho opsala. Vachek přestal mluvit, podíval se na mě a razantně mi řekl: „Alice, přeložte to.“ Tehdy mi došlo, že umí anglicky daleko lépe, než kdy komu přiznal, a zároveň jsem pochopila, že jsem na tom úplně stejně jako postavy v jeho filmech, jako účastníci jeho seminářů, jako ten pes na pláži… Že mě (aniž bych to tušila) režíruje.

Během posledních let jsme nebyli v kontaktu. Ale vzpomněla jsem si na něj letos v lednu, když vtrhli Trumpovi příznivci do amerického Kapitolu ve Washingtonu, D.C. Vzbouřenci se tam seskupili kolem fotoaparátů, stativů a audiotechniky agentury Associated Press, začali do nich kopat, mlátit a snažili se je zapálit. Před lety mi Vachek vyprávěl, jak natáčel v srpnu 1968 invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jeden sovětský voják mu prý tehdy sebral kameru, otevřel ji, rozmotal film a mžoural na pruh obrázků, jež svým činem odsoudil k věčnému zapomnění.

Možná to byla pravda a možná ne, každopádně přesně takové historky Vachek rád vyprávěl. A nejspíš by dodal, že i kdyby ty záběry vyvolal, nebyly by ničím víc než obrázky – nestal by se z nich ani pravdivý důkaz, ani fake news. A ten nešťastný, fotografií nepolíbený sovětský voják by se skvěle vyjímal v některém z jeho filmů, ve kterých vystupují nejen proroci a nepochopení géniové, ale právě také politováníhodní prosťáčci a svatí blázni. Nicméně představa Vachka v pražských ulicích během invaze rovněž zosobňuje jeden z příkladů jeho oddanosti slibům a energii roku 1968, oddanosti, jež přetrvala až do naší dystopické přítomnosti. Vachek sice ukazoval podivnost našeho světa, zároveň však také doufal, že jej změní k lepšímu. A u mnohých z nás se mu to skutečně podařilo.
 

Překlad Petra Ocelková





výpis dalších článků rubriky:  Téma

1.21Každá lidská bytost má právo nosit boty, které nikde netlačíKarel Vachek byl v roce 2009 předsedou poroty na japonském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jamagatě. Spolupracovnice festivalu a jeho bývalá ředitelka Asako Fudžioková pro dok.revue vzpomíná, jak festival málem smetl tajfun, Vachek si skoro zapálil dýmku na pódiu a posléze s japonským básníkem Gózóem Jošimasuem natáčel v horách film.Asako Fujioka
1.21Smát se tomu...Na setkání s Karlem Vachkem zavzpomínal pro dok.revue i italský producent a zakladatel nezávislé filmové společnosti Okta Film Paolo Benzi. Od roku 2012 je také hlavním tutorem projektu EMERGING PRODUCERS v rámci MFDF Ji.hlava.Paolo Benzi
1.21Hnízdo v ložniciRenomovaný anglický filmový historik a profesor na univerzitě ve Staffordshiru Peter Hames, autor v zahraničí klíčové knihy o československé nové vlně The Czechoslovak New Wave z roku 1985, zaslal dok.revue svou vzpomínku na Karla Vachka.Peter Hames
1.21A hle, vzedme-li se řeka, neustoupíDo mozaiky zahraničních pohledů na osobnost a tvorbu Karla Vachka, kterou představujeme v tomto čísle dok.revue, přispěl i respektovaný filmový vědec Olaf Möller, spolupracující s řadou světových filmových časopisů (například Film Comment či Sight & Sound), filmových muzeí a světových festivalů – například Il Cinema Ritrovato či International Film Festival Rotterdam. Möller přednáší filmovou teorii a historii na Aalto University v Helsinkách a je spoluautorem několika knih o filmu.Olaf Möller
dok.revueOzvěny 24. Ji.hlavyMFDF Ji.hlava letos zahájil dokumentární sezónu už na jaře.
6.20Hudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter Albrechtsen
6.20Odkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana Belešová
5.20Fantomová kinematografie Jižní KorejeProgramový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica přibližuje v následujícím textu vývoj jihokorejského dokumentu od jeho počátků po současnost. Vytváří tak potřebný kontext letošní ji.hlavské retrospektivy Průhledná krajina, jíž se stala Jižní Korea. Přehlídka představuje u nás dosud neznámé snímky, natočené v období od dvacátých let minulého století po současnost, a ukazuje fascinující cestu jihokorejského dokumentu, jehož nezávislost se začala psát až v roce 1988.Petr Kubica
5.20Muž, který předběhl svou dobuBankéř Albert Kahn vytvořil pod vlivem svého učitele, filozofa Henriho Bergsona, pozoruhodný soukromý archiv své doby. Pokusil se v něm posbírat co nejvíce filmů a fotografií svědčících o světě, v němž žil. Jeho Archiv planety, jak svou sbírku nazval, pokrývá období od první světové války do roku 1932 a zachycuje tak paměť tehdejšího světa. Výběr ze snímků z Kahnova archivu uvede online ve zvláštní sekci letošní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.David Čeněk
4.20„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Letošní, čtyřiadvacátý ročník MFDF Ji.hlava se zaměří mimo jiné na polské experimentální filmy sedmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej. Jak vypadal manifest tohoto hnutí a co svou formou tyto filmy předznamenaly?Tereza Turzíková

starší články

1.21DOK.REVUE
18. 03. 2021


z aktuálního čísla:

Situační recenzeTo, co zažíváme v politice, zažíváme i domaIntimní, a přitom politický snímek Rentgen rodiny íránské filmařky Fírúze Chosrováníové (Firouzeh Khosrovaniové) vypráví příběh režisérčiných rodičů, které spojilo manželství, ale posléze se následkem nepřekonatelných rozdílů mezi světskými a náboženskými hodnotami zcela odcizili. O filmu pro dok.revue debatují publicista, vysokoškolský pedagog a odborník na Blízký východ Břetislav Tureček (BT), dokumentaristka, básnířka a aktivistka Martina Malinová (MM) a studentka dokumentu Širín Nafariehová (ŠN).Kamila BoháčkováNový filmGlobální home esejJak vzniká film Jiříkovo vidění, v němž otec s dcerou bojují za snížení CO2, celosvětovou uhlíkovou daň a stoprocentní dividendy, které by se z uhlíkové daně rozdělovaly lidem. Domácí film na světové téma by měl jít do kin na podzim příštího roku.Marta KovářováTémaNormální autistické dokumentyO lidech s poruchou autistického spektra panují zejména v hrané a seriálové tvorbě určité stereotypy. Každý autista však není jako hrdina filmu Rain Man. Nemusí žít v ústavu, ani oplývat genialitou. Jak autismus zobrazují dokumenty, které mohou pracovat se skutečnými, tedy sociálními herci?Martin ŠrajerBáseňBásněJan KačenaGlosaNové trendy tchajwanského dokumentuNedávno skončený švýcarský festival Visions du Réel představil průřez tím nejzajímavějším ze současného tchajwanského dokumentu. Sedm vybraných děl od tradičního dokumentu přes animaci po experimenty reprezentuje různorodost aktuální východoasijské produkce. Jaká nabízí témata?Sara SimićRozhovorNeobvyklý pohled na společenské stigmaRozhovor s Fridou a Lassem Barkforsovými, autory dokumentu Raising a School Shooter (2021), který měl světovou premiéru na letošním ročníku festivalu CPH:DOX.Jan KinzlNová knihaO řeholních sestrách a nasloucháníJak vnímají řeholnice současný svět? Je jejich víra pevná, nebo o ni musí stále bojovat? A lze porozumět bez naslouchání? Tyto a další otázky si klade literární dokumentaristka Kamila Hladká ve své nové knize Sestry, jež vychází 28. května v nakladatelství Dcera sestry. Rozhovory se čtyřmi generacemi řeholních sester přinášejí autentický vhled do jejich výjimečných osudů.Kamila HladkáÚvodníkKaždý je jinýdok.revue 2.21Kamila Boháčková