Lidem z buržoazního prostředí může můj film připadat jako freak show

Rozhovor s režisérem Petrem Hátlem o jeho novém snímku Velká noc, kýči a sociální tématice.

Velké množství českých dokumentů pracujících se sociální tématikou se snaží spíše o realistické, až naturalistické zobrazení. Ve Velké noci hrají výraznou roli stylové a narativní prostředky většinou spojované spíše s fikčními filmy.

Mám dojem, že když je dokument úplně realistický, observační, tak se z lidí před kamerou stávají jenom objekty nezajímavého sledování. Já se naopak snažil vytvořit kinematografický svět, kde protagonisté mohou víceméně přirozeně fungovat. Pracuji s nimi asi podobně jako s herci. Já navrhnu základní linku, ale oni mají nad procesem kontrolu. Většinu ze svých postav znám delší dobu a vzájemně se respektujeme. Nemám nutkání je vychovávat, sám nemám rád, když mě někdo vychovává. Neříkám jim nebo divákovi, že brát drogy, chlastat nebo flákat se je apriori špatná věc, pokud je to pro ně jediný možný způsob jak přežít.

Jde tedy o lidi z vašeho okolí?

Chodíval jsem do baru, kde se tento typ lidí scházel. Vždycky jsem se tam cítil dobře a oni mi důvěřovali. A tak jsem se po několika letech rozhodl, že toho využiji. Myslím, že kdyby přišel někdo jiný, aby s nimi natočil film, nesouhlasili by. 

Jaký je důvod vašeho odklonu od politicky a společensky angažovaných filmů? Proč jste se začal věnovat interpretačně otevřenější tvorbě?

Přestože se za angažovaného filmaře nepovažuji, sociální problematika, revoluce a podobné věci mě vždy zajímaly. Ale měl jsem pocit, že bych se měl taky bavit s normálními lidmi a netočit jen teoretické filmy. Což ale neznamená, že nad tím nepřemýšlím, že to pro sebe nereflektuji. Ideální by bylo spojení. Film, který bude lidský a bude zároveň politickou analýzou. Ale to já zatím neumím.

Nemáte pocit, že ve spojení fikčního a dokumentárního filmu vzniká riziko spojení klišé obou těchto „žánrů“? Ve Velké noci například zobrazujete velmi nepříznivou sociální tématiku ve výrazné obrazové stylizaci a za použití nátlakové vážné hudby.

Mám rád, když si divák není jistý, co vlastně sleduje. Rád používám například barokní skladby v kontrastu s realistickým, současným obrazem. Na hudbě, kterou ve filmu mám, není nic nátlakového, je to zejména duchovní hudba, která k nám promlouvá navzdory času o věcech obecně lidských. Nicolas Winding Refn například říká, že největším nepřítelem tvorby je dobrý vkus. Já rád pracuji s kýčem, s postupy, s nimiž se normálně pracuje například v hraném filmu. Mám dojem, že to dělám s rozeznatelným nadhledem. Nesnažím se jen ždímat z diváka emoce.

Nedochází však výraznými stylistickými postupy pouze k estetizaci jinak nepříjemných skutečností? Neotupuje se tím výpověď filmu?

Nemyslím si, že by šlo o estetizaci ve smyslu pokusu o přetvoření reality v krásnější. Ona estetizace je ve filmu přítomna ve formě názoru. Prací s kamerou, střihem, hudbou se snažím vytvořit širší pohled na realitu, kterou ti lidé žijí, nezůstávat jen u individuálního, vytvářet komplexnější obraz světa, jehož jsme součástí. 

Neměl by se tím pádem prosadit i jiný nekonvenční způsob natáčení dokumentárních filmů?

V současné době se u nás hodně filmařů stále snaží pracovat situačním způsobem, jako Vít Klusák s Filipem Remundou nebo Erika Hníková. Myslím, že takový přístup je už trochu vyčerpaný, je to už takové klišé a ověřený způsob, jak rozesmát kina a vyhrávat ceny, ale kromě vtipných situací před kamerou a sociologických mikroanalýz pro mě nepřináší nic nového. Snažím se o jiný, vážnější pohled.

Nemáte obavu, že bude Velká noc díky odosobněnému přístupu označována za „freak show“?

Když je někdo zvyklý pohybovat se celý život v buržoazním prostředí, mezi „normálními“, vzdělanými lidmi, a koukat se na dokumenty o divoké zvěři, tak mu film může připadat jako freak show. Když je člověk trochu otevřenější, tak ty lidi chápe především jako lidi, jejichž životy mají stejnou hodnotu, jako ty naše.

Hovoříte o tom, že byste postavy rád ukázal jako obyčejné lidi. Ale neznemožňuje to právě vámi zvolený přístup? Ukazujete pouze pečlivě komponované výseky z jejich života ve vizuálně velmi atraktivním ztvárnění, podbarvené zmíněnou hudbou. Chybí bližší vhled, podrobnosti...

Nerad bych zasahoval do jejich intimity více, než je nutné. Ve filmu toho o sobě vlastně příliš neřeknou. Mě ty jejich pohádky o traumatech z dětství ani nezajímají. Každý máme dost svých vlastních. Spíše je nechávám před kamerou žít, pohybovat se, čekat. Díky tomu, že s nimi mám blízký vztah, nemám pocit, že bych je zneužil. Člověk může Velkou noc považovat za dokument, za hraný film, něco cynického... Mám rád, když film s divákem trochu pracuje. Ne, když film začne a stejným způsobem skončí.

Režisér Petr Hátle je autorem řady krátkometrážních snímků, jako například Prologomena to Virtual Framing of a Revolution (2012) mapující pomocí záběrů z mobilních telefonů revoluce v Egyptě a Libyi nebo portrét tureckého mladíka Leaving Istanbul. Za krátký snímek Advent byl v roce 2010 oceněn cenou časopisu Cinepur. Je také autorem jednoho ze segmentů ve filmu Gottland (2014)




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík
F3.19Man Ray: Filmy odpoutané od pravidelDavid Čeněk, kurátor letošní sekce filmů Mana Raye, v rozhovoru pro dok.revue prozrazuje okolnosti objevu umělcových téměř neznámých filmů a uvažuje, v čem tkví výjimečnost Man Raye jako filmaře. Sekce Průhledná bytost: Man Ray poběží dnes ve 21 hodin v DKO II.Kamila Boháčková
F3.19V Česku je sterilizace trans lidí stále povinnáNový film Kateřiny Turečkové Proč se cítím jako kluk?, který letos soutěží v sekci Česká radost, pojednává o životě mladých trans lidí u nás a jejich povinné sterilizaci. V rozhovoru pro dok.revue popisuje Turečková, jak obtížně se žije translidem na malém českém městě. Snímek promítne MFDF Ji.hlava dnes od 12:30 v kině Dukla.Libor Sup
F1.19Celou dobu jsme byli připraveni výsledek zahoditJaroslav Kučera Deník, snímek o předním československém kameramanovi, včera zahájil letošní 23. Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Unikátní projekt rozdělil běžný dokumentaristický záměr na dvě oddělené nádoby – pandánem snímku se stal dokument Jaroslav Kučera Zblízka, jenž se letos na jaře objevil v českých kinech. Deník vznikl zjevně z velké zapálenosti a odevzdanosti, jak je patrné snad z každé věty režiséra snímku Jakuba Felcmana. Snímek bude promítnut také dnes ve 21 hodin v Dělnickém domě. Martin Svoboda
F1.19Leckdy je strašidelné se schovávat za objektivituS Adélou Komrzý o filmu Viva video, video vivaMartin Svoboda

starší články

f3.13DOK.REVUE
26. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film