Letem rusínským světem

Rusínský národ na východním Slovensku očima dokumentaristy Marko Škopa

Osadné

„Záver projekcie je taký lakmusový papierik. Myslím si, že potlesk bol intenzívny a úprimný, takže všetko je v poriadku,“ řekl Marko Škop po světové premiéře svého dokumentu Osadné (2009) v Karlových Varech. Na projekci v Uherském Hradišti autor nedorazil, ale v kině Hvězda jsem byl pro změnu já a mohu potvrdit – i diváci Letní filmové školy tomuto dokumentu na závěr tleskali, až se sedačky otřásaly. Teď zbývá jen vyřešit, zda je všechno v pořádku.

Slovenský dokumentarista a producent Marko Škop (*1974) promění ve festivalové sošky téměř vše, nač sáhne. V roce 2006 za svůj celovečerní debut Iné svety z národnostně zmixovaného Šariše získal Zvláštní uznání v soutěži dokumentárních děl na karlovarské přehlídce (a Cenu diváků k tomu). Jako producent intimního díla Slepé lásky (2008) svého kamaráda Juraje Lehotského má zásluhu na ocenění Art Cinema CICAE z loňského festivalu v Cannes. A za aktuální snímek Osadné se režisér může těšit z Ceny za nejlepší dokumentární film nad 30 minut z posledního karlovarského festivalu. Před dokumentární tvorbou na bratislavské VŠMU vystudoval Škop žurnalistiku a „umění novinářské zkratky“ mu dobře slouží ve výběru témat a komunikaci jeho děl s diváky.

Osadné – Brusel Osadné

Marek Škop učinil hlavními hrdiny svého dokumentu tři postavy, z nichž dvě přímo žijí v malé vesničce Osadné na východním Slovensku. Pravoslavný kněz Peter Soroka, místní starosta Ladislav Mikuláško a rusínský aktivista Fedor Vico jsou příslušníci Rusínů – národa, který postupně vymírá. Tato informace je přebírána při každém referování o filmu a i popisek karlovarského katalogu nabízí výklad, že Škop se snaží podat zprávu o mentalitě Rusínů: „Podobně jako v předchozím snímku Jiné světy leží režisérovi na srdci autenticita ,neglobalizovaného’ jedince, kterého však tentokrát daleko více vnímá v kontextu jeho komunity.“ To je ale mýlka a i tvůrce v jednom rozhovoru vysvětluje, že hlavním popudem ke vzniku dokumentu byla zpráva o možnosti každého europoslance pozvat si do Bruselu ročně až 100 hostů ze své země. Vtip dokumentu tedy má být postaven na třeskutém setkání vesnické mentality se zástupci bruselského europarlamentu – ne na pozorování Rusínů. Jinak by se nám národnostní portrét nebezpečně scvrknul na pár kolorovaných obrazů: starosta je ve funkci od roku 1971 a asi to je už na zápis do Guinessovy knihy, kněz nosí dlouhé vousy a ostře kolem sebe máchá kropítkem, aktivista by všechny nečestné politiky postřílel (alespoň symbolicky, když už ne kalašnikovem).

Vše kolem příprav na cestu a samotná návštěva Bruselu jsou momenty, ve kterých se publikum v kině smálo nejvíce. V těchto scénách vynikne čistě utilitární použití kamery, která je tu jen pro vizuální formulaci načasovaného gagu („patálie“ na eskalátoru, užaslý pohled na Atomium apod.). Z následných rekapitulačních rozhovorů jde silně cítit, jak moc režisér toužil zachytit právě tuto konfrontaci – jak obyvatelé z „nejvýchodnější hranice Evropské unie“ budou formulovat své pocity ze setkání s byrokratickým symbolem starého kontinentu. A opět nejsme zklamáni: kněz Soroka medituje nad možnostmi politiků a největší chudák je podle něj vlastně americký prezident, který bez armády pomocníků nezmůže nic, jen třese rukou ostatním a podepisuje nastrčená lejstra. I kněz může mít slabší chvilku, a podobné hospodské plky měly ve střižně padnout pod stůl. Dramaturgicky je film rozpolcený; má sice jasně vyznačenou strukturu „Osadné – Brusel – Osadné“ se symbolickým závěrem zrození nového života (a pochování starého), je to ale víceméně koláž vtipných a rádobyvtipných scének. Hodně bolavé zjištění je to především při opakovaném zhlédnutí.

Osadné

Pro režijní přístup Marka Škopa je příznačný zvláštní (divácky dobře přijímaný) mix dokumentárního a hraného filmu. Některé sekvence, evidentně inscenované pro kameru, až zaráží plytkostí očekávatelných klišé. Bylo by asi upřímnější, aby na začátku díla vystoupil sám režisér v krátkém výstupu: „Ahoj, já jsem Marko Škop a budu vás teď hodinu bavit.“ Jinak se na dokument snáší falešný stín autora, který se ve filmu snaží být neviditelný – to ne já, to realita. Pokud režisér v dokumentu inscenuje (což samozřejmě může, mistrem je v tom například Michael Moore), měl by se do díla vrýt čitelný autorský otisk, který mě jako diváka vyprovokuje k novým souvislostem – ať již s nimi souhlasím, či nikoli. Osadné se tváří, že objevuje nové rozměry žití v Evropské unii, já ale vidím hlavně umělecké mantinely televizní publicistiky.

Chybí pořádná facka

Film Marka Škopa mi připomíná facebookovou položku „Nejdůležitější události“ – hladově se na ni klikne, když je v práci nuda. Bude mít nejvíce komentářů a hodně stisků tlačítka „Líbí se mi“. Rychlokurz vesnické mentality mizejících Rusínů není žádné progresivní dílo s netradičním světonázorem a průbojnou estetikou, ale zručně připravený produkt. Netrpím žádnými předsudky vůči milému hodinovému snímku Osadné, při jehož projekci jsem se (s pozitivně naladěným kinosálem) ostatně docela dobře zrelaxoval. Hlavní dokumentární cenu z karlovarského festivalu pro toto lehké čtivo, ale navrhuji považovat za omyl, kdy se porota nechala unést estetickými měřítky Ceny diváků. Osobně pak budu velmi rád, pokud mladí dokumentární tvůrci přestanou hledat témata svých děl v co nejzaostalejších krajinách (a dojímat se nad objevováním mimozemské civilizace) a místo toho nás uzemní nějakou pořádnou fackou. Stále mi v autorské česko(-slovenské) dokumentaristice zoufale chybí dílo, které by si chtělo neuctivě posvítit třeba na dětskou pornografii, podobnost mezi mafií a státní správou, oblibu videochatového byznysu mezi vysokoškolačkami, pravidla výroby veřejného mínění, ABC politického marketingu, volební preference obyvatel pražského Jižáku a bratislavské Petržalky, fungování České televize či třeba ostudného institutu OSA (dalších deset témat na požádání vysypu z rukávu). Potlesk na závěr takového díla asi nebude moc intenzivní, zato se však konečně uvidíme v zrcadle. Alespoň na 60 minut. A klidně i bez festivalových vavřínů. Nebo je už společenská angažovanost passé a netřeba ji infikovat do citlivých duší autorských talentů na FAMU a VŠMU?





výpis dalších článků rubriky:  Recenze

F5.17ZeďNick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.Nick Holdsworth
F5.17MeteoryNeil Young z časopisu Sight & Sound recenzuje snímek Meteory režiséra Gürcana Kelteka, který v Ji.hlavě získal ocenění za nejlepší dlouhometrážní debut v sekci První světla. Neil Young
F5.17 Tak trochu road movie / SkokanKritika na film Petra Václava od Lucie Česálkové pro CinepurLucie Česálková
F4.17Nic si nepamatujiNick Holdsworth, novinář přispívající například do časopisů Variety nebo Hollywood Reporter, recenzuje snímek Nic si nepamatuji Diane Sary Bouzgarrouové, který uvádíme v mezinárodní premiéře v sekci Mezi moři.
F5.17Opera o PolskuVladan Petkovic ze Cineuropa recenzuje snímek Piotra Stasika s názvem Opera o Polsku, jenž byl uveden v soutěžní sekci Mezi moři.Vladan Petkovic
F2.17Máme tlakovú níž / Richard Müller: NepoznanýLucie Česálková
1.15Takový normální bestiářRecenze televizního cyklu Kmeny se dotýká alternativy, mainstreamu, ale i přírodopisných dokumentů.Jan Kolář
3.14Nový film na čapkovské témaRecenze dokumentárního filmu Ztracen 45Pavla Pečinková
1.14O noci v násRecenze Velké noci režiséra Petra HátlehoPetr Lukeš
1.11Monument bez proporcíRecenze televizního cyklu Rozmarná léta českého filmu věnovaného polistopadové kinematografiiPavel Bednařík

starší články

3.9DOK.REVUE
08. 06. 2009


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.