Kultury a čas


Před několika lety jsem se blíže zabýval houbami, z čehož mi zůstalo (i ve filmu) pár obrazů, ke kterým se občas v myšlenkách vracím. Mykolog demonstroval rozprostraněnost zárodků nejrůznějších kultur hub a plísní v každém kousku půdy tím, že vzal malý vzorek, rozpustil jej ve vodě a dal do živného substrátu, který nabízel živiny pro co nejširší druhové spektrum. Za pár dní všechny misky obrostly nejroztodivnějšími chlupatými „housenkami“ a „koláči“ různých barev a tvarů – podle jednotlivých druhů. Často se prolínaly a jen některé z nich měly pevný okraj. To byla většinou penicilia. Vytvořila si svůj vlastní prostor a dokázala udržet tvar, kvést a své spory z něj posílat dále do světa. V substrátu nicméně mělo šanci jen to, co narostlo rychle. Spory „pomalých“ hub už neměly místo, navíc misky se substrátem postupně vysychaly – ale to už stihly ty, co vykvetly, své výtrusy dávno poslat dál.

Žijeme v době bohaté na substrát, naklíčí kdeco. Ale času se nedostává. Blíží se jihlavský festival, a když se dívám na program, který je tak různorodý, jedno jediné má dozajista společné: filmy zde promítané vznikají pracně a dlouho. Jsou to „pomalé houby“, které rostou v meziprostorách, tak trochu substrátu navzdory, v kontextu stále se zrychlujících kapacitních norem televizní výroby, v meziprostorách existujících většinou jen díky výztuži fondu pro podporu kinematografie, které umožňují udržet vlhkost na hranici přežití. V tomto aspektu tkví racio odporu řady tvůrců k televizím: nabízí spoustu příležitostí, ale tak málo z nich počítá s druhy potřebujícími delší růst a zrání. A čím méně takových naroste až do konce, tím méně se jich vysemení – a poptávka klesá. A přitom její měření má velkou váhu. Sám princip tvorby je vlastně v kontrapozici s dobou: snaha zjistit předem, co lidé chtějí, a na to reagovat nabídkou, je tolik ceněná. Čím blíže je od zjištění, co lidé chtějí, k tomu jim „to“ dát, tím je nabídka „přesnější“ a legitimnější: i odtud plyne zkracování času. Čím víc ale tuto metodologii přebírají kulturní instituce a instituce veřejné služby, tím víc se vzdalují své prapodstatě: vytvořit substrát i pro takové druhy, které rostou dlouho. Možná i tím byly nástrojem společenského vědomí k udržení myšlenky, že život a jeho podmínky je třeba vnímat v delších časových výhledech. A to nemusí být řeč o nějaké věčnosti, stačí si vzpomenout na horizont indiánů, kteří se při důležitých rozhodnutích snažili pojmout vývoj na sedm generací dopředu. Není ale tato perspektiva v dnešní době už příliš děsivá?




5.8DOK.REVUE
06. 10. 2008


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.