Sentimentální politický dokument je kýč

Rozhovor s režisérkou Kristinou Vlachovou

Kauza Uherské Hradiště

V sobotu 21. března vyšel v MF Dnes materiál o Králi Šumavy čili Josefu Hasilovi, kterého jste v roce 2001 navrhla Václavu Havlovi na medaili Za hrdinství. Natočila jste o něm i oceňovaný dokument.

Kauzou Krále Šumavy jsem se zabývala přes 30 let – od roku 1968 až do premiéry filmu Zpráva o Králi Šumavy v roce 2000. Trochu mě pobavilo, když jsem zjistila, že autor článku, historik z Brna, objevil až teď, že se Král Šumavy jmenoval Josef Hasil, narodil se na Šumavě, po únoru 1948 coby nepolapitelný agent-chodec převáděl ohrožené lidi na Západ – a nyní žije v USA na předměstí Chicaga. Podle tohoto historika ani prezident Havel, když Josefu Hasilovi uděloval v r. 2001 medaili Za hrdinství, netušil, že před ním stojí Král Šumavy, o němž v roce 1959 natočil režisér Karel Kachyňa stejnojmenný propagandistický film.

Bývá tento film dnes ještě někde promítán?

Ale ano, například na Masarykově univerzitě v Brně na katedře audiovizuálních studií v seminářích doc. Jiřího Voráče. Nebo na přednáškách pro veřejnost, které se dříve konaly v Akademii věd v Praze pod patronací dr. Kostlána z Ústavu pro soudobé dějiny. Vloni se tyto akce přelily do Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze 3 na Žižkově, ale tam chodí jen málo lidí. Agent-chodec Josef Hasil zachránil život mnoha lidem, kteří by za odpor proti komunistické totalitě skončili po Únoru 1948 ve vězení, v uranových dolech nebo na popravišti. Tuto skutečnost chápou i ti studenti, kteří se narodili až po zhroucení komunismu. Naopak starší filmoví odborníci, kteří tak vytrvale zařazují Kachyňův propagandistický film do Zlatého fondu české kinematografie, nepochopili zřejmě ještě pořád nic.

Váš dokument získal v roce 2001 prestižní cenu Chicago-Sisters. Jak vás v USA přijali?

Já jsem pro tu cenu tehdy do Chicaga nejela. Neměla jsem peníze na vízum.

Pozvolné vypořádávání se s komunistickou minulostí

Přestože o utrpení padesátých let vznikla již řada filmů, nemají tyto filmy zásadní vliv na podíl komunistů ve veřejném životě. Myslíte, že vy filmaři děláte v něčem špatně svoji práci, nebo je jediným řešením situace výhradně politická síla?

Před časem mi napsal z Kanady Josef Škvorecký: „Viděl jsem vaše filmy. Blahopřeju! Komunisti rozumějí jenom ráně do zubů, ničemu jinému ne.“ I on je toho názoru, že procesy se zločinci proti lidskosti je třeba dokumentovat – už kvůli obětem, pro které je někdy takový film jediné zadostiučinění...

Není to pro vás frustrující, když víte, že svojí prací nic nezměníte?

Ale ne, občas se i něco změní. Kritizovala jsem svého času například poměry v ÚDV za „normalizačního“ ředitele Ireneje Kratochvíla – a výsledek byl, že se ÚDV s jedním z těch výtečníků rozloučil.

Zpráva o Králi Šumavy

Ve filmu Věž smrti někdo říká, že ještě ani nebyly spočítány oběti komunismu, abychom věděli, kolik lidí kvůli tomuto režimu zemřelo. Kde se staly ty největší chyby, že po dvaceti letech nemáme ani tato základní data?

Dosud nevíme, jestli byly s představiteli minulého režimu uzavřeny nějaké dohody na téma beztrestnosti komunistů a o zachování jejich majetkových poměrů… A třeba se nikdy nikdo z nás nedozví, proč všechny polistopadové vlády postupovaly tak opatrně. Já osobně znám hodně vězňů i disidentů, kteří mají důchod dva tisíce měsíčně plus nějaké příplatky, zatímco bachaři a vojenští prokurátoři obdrželi obrovské odstupné a dodnes pobírají vysoké důchody (plus k tomu možná i příplatky od StB?). Když se podíváte na bývalého ministra vnitra Lubomíra Štrougala nebo na „kůl v plotě“ Milouše Jakeše: oba ve svých pražských vilách jen kvetou, vybaveni tou nejlepší lékařskou péčí. A když se Štrougal konečně dostal před soud, tak se nakonec všem vysmál. Ale přesto je vidět určitý pokrok: Např. už v roce 2006 schválila Rada Evropy ve Štrasburku rezoluci o nutnosti mezinárodního odsouzení zločinů totalitních komunistických zemí – takže i u nás vznikl Ústav pro studium totalitních režimů. A nedávno byl – díky své náklonnosti k optickým vláknům – odsouzen hrdinný kapitán Minařík. Doufám, že o něm Josef Laufer nezapomene složit populární píseň!

Jakou roli v proměně veřejného mínění sehrává tento ústav (ÚSTR), popř. Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) či Konfederace politických vězňů?

Znám tyhle instituce zvnějšku i zevnitř. A právě teď o nich točím velice kritický film. ÚSTR, který byl oficiálně založen v únoru minulého roku, prodělal nečekaně rychlý a bohužel smutný vývoj. Nelze všecko svádět jen na Jičínského, Paroubka a Rychetského nebo na současné komunisty...

Mohla byste být konkrétnější?

Tři roky jsem byla zaměstnaná ve slovenském Ústavu paměti národa u Jána Langoše – a tam jsem viděla předpremiéru toho, co se teď stalo v Praze. Několik lidí se špatnými charakterovými vlastnostmi klidně může takovouto instituci úplně zničit. Zevnitř. Na to není zapotřebí ani tanků, ani opozičních politiků.

Mluvíte tedy především o mezilidských vztazích?

Ano. V tomto smyslu je zajímavý například ředitel ÚSTR Pavel Žáček, který ve svých devětatřiceti letech dostal ohromné pravomoci, velkou odpovědnost – a neunesl to. Obklopil se polovzdělanými hochštaplery, kteří tam teď v předklonu podepisují petice, aby zůstal ředitelem.

A ve slovenském Ústavu paměti národa to bylo obdobné?

Ano i ne. Představitel slovenského ÚPN Jan Langoš byl velice vzdělaný, i ve filosofii. A především to byl dospělý člověk! Dobrý a neúplatný. Který byl vždy několik koňských délek před ostatními. Jeho zaměstnanci ho nesmírně obdivovali. Přesto, když zemřel, tak se mnoha lidem v ÚPN vlastně ulevilo. Jeho bývalý nejlepší přítel se okamžitě přidal na opačnou stranu. A nejen on.

Dračí setba

Nejste už unavená z toho, že společnost komunistickou minulost nedostatečně reflektuje? Nebo z toho, jak se chovají někteří historici či bývalí vězni?

Ale samozřejmě, že někdy mi všechno připadá marný. A že mě mrzí, jak se dnes pere nejen celá naše společnost ale i lidi v ÚSTR a v ÚDV a na Konfederaci. Potírají se mezi sebou, protože je začaly přerůstat osobní ambice. Je mi to líto, ale samozřejmě mě to velice zajímá. Takovou politickou scénou by jistě nepohrdl ani sám Balzac.

A jak se k řešení své minulosti postavili v jiných zemích, třeba v Německu?

V Německu se to podařilo lépe. (Doporučuji článek v Respektu 46 / 2008) Možná i proto, že na vše tam bylo víc peněz: na Gauckův úřad, na nastavení metod, na penze i na soudní vyrovnávání se s minulostí. Ale nejdůležitější byla ta zeď, která umožnila, že do východního Německa mohli přijít demokratičtí soudci ze západního Německa. Tam by JUDr. Radomíra Veselá, která měla v Uherském Hradišti soudit Aloise Grebeníčka, nemohla tolik let uhýbat – protože by přišel soudce ze západního Československa a udělal by tu práci za ni.

Pod hlavičkou České televize

Česká televize umožňuje natáčení vašich filmů?

Ano, většinou pracuji pro ČT. Bohužel ve smlouvě na náš poslední dokument Poselství Jana Palacha máme – já i scenárista – uvedeno, že nebudeme ČT kritizovat. Pod pokutou padesáti tisíc korun. Takže ji nekritizujeme, pouze konstatujeme. (Nejdřív jsem říkala, že takovou smlouvu nepodepíši – ovšem všichni moji známí mají ve svých smlouvách úplně totéž.)

Proměňoval se nějak postoj této veřejnoprávní instituce k vašim filmům a námětům v čase?

Dřív bylo téma politických vězňů a vyrovnávání se s minulostí nevítané, po čase se však stalo módním. Takže nakonec mnohé mé náměty přijaté nebyly, a zároveň jiná režisérka dostala peníze na sedm hodinových dokumentů na stejné téma.

Ano, vzniklo tady mnoho filmů, které jsou pouze sentimentálním zachycením výpovědí svědků, bez vztahu k současnosti, a především bez takové bojovnosti, s jakou k těmto tématům přistupujete vy.

Sentimentální dokumenty jsou kýč. Pokud ve filmu není zastoupena protistrana, tedy bachaři a soudci, a film se zaměřuje jenom na sentiment, který podbarvuje Mozartem a zapadajícím sluncem – to je přece to nejsnazší, co režiséři mohou udělat. A taky je to hezký, a navíc bez rizika, že je někdo bude žalovat.

Výpovědmi ke kořenům

Jaký máte vztah k zachycení nejrůznějších vzpomínek a zkušeností prostřednictvím orální historie, která je často základem nejrůznějších historických dokumentárních filmů?

Záleží na tazateli, na co se ptá, zda dokáže být partnerem. Nemyslím si, že orální historie je k ničemu. Naopak. Zvláště na venkově je spousta lidí, které vůbec nikdo nezná, kteří nikdy svůj příběh nevyprávěli, a kdyby za nimi nepřijelo auto s kamerou, nikdy by jej už neřekli. Často už do velkého města nebo na nějaký sraz dojet nemohou. Tak sedí u sebe doma a vyprávějí do kamery. To je výborné. Vy toho člověka vidíte, můžete se mu dívat do tváře – a on na vás. To vše je velmi cenné. Ale režiséři by měli o tom tématu nejdřív trošičku něco vědět.

Poselství Jana Palacha

Na vašich filmech je znát, že o tom tématu opravdu něco víte.

Což je výhoda věku. Navíc jsem filmařka, nejen novinářka. Samozřejmě že preferuju časosběrné natáčení. Když natáčíme příběhy konkrétních lidí (např. vězně a jeho bachaře, který se konečně dostal před soud), když sledujeme celé roky zápasu oběti s jeho bývalým trýznitelem i se současnými soudy, když nekonečně dlouho čekáme na vynesení rozsudku – tak to je ta nejlepší výuka historie.

A jak si při natáčení získáváte důvěru aktérů, abyste se dozvěděla i ty nejnepříjemnější životní zkušenosti?

Aktéři vidí, že svým filmům obětuji úplně všecko. Že přijedu autobusem nebo tramvají. Tedy že jsem na tom vlastně stejně jako oni. Často mi pak píšou, že soud sice dopadl opačně, nežli doufali, ale film jim vše vynahradil. Jinými slovy: justice jim sice spravedlnost nedala, ale film – odvysílaný veřejnoprávní televizí, na který se mohli dívat společně s rodinou a přáteli – tu nespravedlnost vlastně napravil.

Ve svém posledním filmu o Janu Palachovi pracujete s novými archivními materiály, které vzbudily velkou pozornost.

Palach byl často líčen jako apolitický fantasta, ale z těch odtajněných archivů jasně vidíme, že měl politické myšlení. Například chtěl, aby studenti obsadili Československý rozhlas. A aby ze svých funkcí odešli Štrougal a Biľak. Ovšem našly se i další důležité dokumenty – např. hlášení agenta StB, který svému nadřízenému orgánu oficiálně sděluje, že na JIP k umírajícímu Palachovi přijde psychiatrička, která z něho bude dolovat jména dalších „pochodní“. A ona tam opravdu přišla a tomu chlapci, seškvařenému na škvarek, říkala: „Bolí to, viď?“ – Mimochodem: právě před chvílí jsem dostala zprávu, že tato paní doktorka už zase vyhrožuje, že nás i Českou televizi bude za zveřejnění těchto archivů žalovat.

Myslím, že jsme postihli zajímavý moment vašich filmů, které nedojímají a chtějí být ožehavé a chtějí se vztahovat k přítomnosti, i když jde o události staré dvacet či čtyřicet let.

Děkuji za uznání. O to se samozřejmě snažím. A kdybych například vynechala úlohu té lékařky – jak na mě byl činěn nátlak – skrývala bych vlastně část historické pravdy, že?


Kristina Vlachová (1934), vlastním jménem Jana Slánská, vystudovala obor filmové dramaturgie a scenáristiky na FAMU a katedru rozhlasu, filmu a televize na ČVUT. V roce 2004 získala Cenu Andreje Nikolaje Stankoviče za dosavadní filmové dílo. Ve svých dokumentech se věnuje především reflexi československé komunistické minulosti. Výběr z nejvýznamnějších filmů: Jáchymovská stigmata (1991), Řekl jsi ďáblovi ne (1992), Pomník Heliodora Píky (1993), Bez milosti (1998), Zpráva o Králi Šumavy (2000), Věž smrti (2002), Dračí setba (2006), Kauza Uherské Hradiště (2006), Poselství Jana Palacha (2008).





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

1.9DOK.REVUE
16. 03. 2009


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue