Kopírovat zavedené modely nás nebaví

Rozhovor s programovou radou MFDF Ji.hlava nejen o letošním ročníku

Letošním festivalovým heslem je Dobrá úroda. Oproti loňským ročníkům je mnohem konkrétnější v tom, co si pod ním představit. Proč takový posun?

Marek Hovorka: Když si vzpomenu na některé minulé ročníky, měly v sobě možná jednodušší způsob čtení než ten letošní. Plakát se sloganem Propusťte Džafara Panahího spustil výbušnou mediální smršť, oskenovaný batoh nebo černobílá rekonstrukce v sobě nesly také jasné sdělení. Naopak letos se mne mnoho lidí stále ptá, proč máme na plakátu pomeranče a mrkve. Chtěli jsme tím podtrhnout aktivní roli festivalu v pečování o filmy i diváky, že zkrátka nejsme pouhým mechanickým prostředníkem mezi filmaři a diváky. O Ji.hlavě dlouhodobě přemýšlíme jako o instituci, která se podílí na publikační činnosti, podporuje distribuci filmu na internetu, pořádá sérii industry programů či učí studenty filmové vědy a žurnalistiky psát o dokumentárním filmu. Proto obraz jakési pestré zahrady s nejrůznějšími plody.

Petr Kubica: To heslo nese určitý étos. Pokud předchozí ročníky měly téma, bylo často kritické ke stavu světa a věcí. Například hospodářská krize nebo určitá forma násilí. Letos jsme chtěli, aby se ukázalo, že filmy pořád vznikají ve svobodném poli. Poukázat na smysl věcí v pozitivním duchu. K tomu ty zemědělské, rurální metafory patří. Pracuje se s nimi na plakátech: kořeny, které srůstají s půdou. Na to jsme chtěli ukázat: prorůstání myšlení skrze společnost a nutnost starat se o něj.

Andrea Slováková: Pro mě se ta metafora opečovávání nejvíc vztahuje k formálním rozhodnutím. Jestliže je výraz filmu – zvolená metoda, materiál, pracovní postupy – záměrně vztažen k tématu, to jsou znaky autorského rukopisu. A tím se každá „zahrádka“ liší. Jak se o plodiny staráme, jak je klademe vedle sebe do montáže a která z nich je pak v úrodě krásnější. Samozřejmě, že zde hraje roli velké množství vlivů, například společenský kontext. Ale na té nejzákladnější úrovni jde o to, že každé rozhodnutí ohledně podoby filmu činí autor vědomě, s péčí a promýšlením. 

Musím však ještě dodat, že ta konkrétní formulace je název zavařenin, které ve slovenské vesnici Beladice vyrábí ze své zahrádky moji rodiče, a autorem toho slovního spojení je Ondřej Cihlář.

Jak tedy volíte hesla k jednotlivým ročníkům? Jde stejně jako v případě dramaturgie o nějakou formu konsenzu?

Marek Hovorka: V tom je nám velkým partnerem Juraj Horváth, náš dvorní grafik, se kterým na vizuální stránce spolupracujeme od roku 2001. Letos na jaře jsme se shodli na východisku, a pak nechali na Jurajovi, kam téma Dobré úrody posune. Často si projdeme hrubé obrysy programu, které pak Juraj propojí s vizuálním stylem či grafickým nápadem. Na konci máme několik variant a hledáme tu nejlepší. Třeba loni jsme chtěli jít proti jakési negativní mediální vlně roku 2011, která se celá točila na novinářsky vděčných tématech revolucí, protestů a věznění umělců v Íránu. Řekli jsme proto Jurajovi, ať udělá veselý plakát. A on nám donesl – teď už to můžeme říct – prostřílený terč. Bylo měsíc po Breivikově střelbě v Norsku, a i když se nám nápad i vizuál líbily, shodli jsme se, že nechceme být opět těžcí a doslovní. Tak jsme terče zbavili průstřelů, a celý plakát dostal lehčí a metaforičtější vyznění. Rozhodují detaily. 

Petr Kubica: V řadě témat se shodneme, ale spousta jich vyvstane ze samotných filmů. Záleží na tom, co se v průběhu toho, jak filmy chodí a my je sledujeme, ve světě dokumentárního filmu urodí. Například v předchozích letech se větší počet filmů soustředil okolo Arabského jara. Letos to byla vlna filmů z USA s obrovským rozptylem v promýšlení tamní sociální skutečnosti. Máme tedy jednak vlastní hledisko, ale zároveň máme impulsy z filmů samotných.

Andrea Slováková: Zde je však důležité podotknout, že nevybíráme pouze z filmů, které se přihlásí, ale především filmy sami vyhledáváme. Sice se přihlásí něco přes 2600 filmů, ale to je pouze část toho, z čeho posléze kurátorsky vybíráme a z čeho vycházejí i témata.

Hovořili jsme o vlně amerických filmů a sekci USA Today. Jestliže bylo filmů, které se nějak vztahovaly k současnému obrazu USA tolik, proč není sekce rozsáhlejší?

Petr Kubica: Hlavním důvodem je především to, že objem festivalu nedovoluje zahrát více filmů. Z té vlny vyberete takové, které považujete za reprezentativní z hlediska výraznosti tématu a způsobu zpracování. Jde ale i o to, že dokumentární film v našem pohledu spojuje společensko-kritické myšlení s uměleckým vyjádřením. To by ostatně mělo být účelem festivalů: ukazování okraje. Nemá smysl vybírat filmy reprezentativní pro střední proud. Festivaly by měly ukazovat významné nebo zajímavé pokusy o rozvíjení dokumentárního filmu. Napříč žánry a autorskými přístupy. Zároveň však musíte mezi tématem a uměleckým vyjádřením hledat harmonii. Velký počet filmů, které vypovídají o Americe, je tak rutinně natočený, že pro nás zkrátka ztrácí význam.

Andrea Slováková: Takto rámované sekce zároveň zvýrazní dané téma a zvýší pozornost vůči němu i napříč jinými sekcemi; třeba film letošního porotce Craiga Baldwina Sonic Outlaws také, zas z úplně jiného úhlu, doplňuje obraz současné Ameriky.



Proč se letos jedna ze sekcí soustřeďuje zrovna na íránskou kinematografii?

Marek Hovorka: S tím je spojen můj osobní příběh. Byl jsem totiž loni v listopadu, krátce po jihlavském festivalu, na několik dnů v Teheránu a íránská kultura i společnost ve mně hluboko zůstaly. Tamní pravidla hry mi v mnohém připomínala způsob života v Československu osmdesátých let, tak jak si je sám pamatuji z dětství nebo je znám z vyprávění.

Petr Kubica: Řada filmů vypovídajících o tamní situaci by u nás například v 70. či 80. letech vůbec nemohla být promítána. Tamní režim je značně teokratický, ale ve snímku se pak objeví například skupina studentů sedících na lavičce a mluvících o prezidentovi. Jde však samozřejmě o nezávislé snímky a pouze o jeden z různých proudů, kterými íránská kinematografie prochází.

Jeden z výrazných prvků, které odlišují Ji.hlavu od ostatních festivalů, je i určitý poetický jazyk.  V Dok.revue jsou navíc vždy přítomny básně. Jak tedy váš vztah k poezii konkrétně ovlivňuje podobu festivalu?

Marek Hovorka: Poezie mluví zkratkou, která se vyjadřuje k tomu podstatnému. Proto je na okraji. A možná jí i ten okraj umožnil být ještě více sama sebou. Dnes už není společenskou objednávkou, aby mistři slova skrze poezii reflektovali včerejší den. Navíc poezie stojí na obrazech, podobně jako film. Co je v románu často jen popis, je v poezii esencí. A to samé se snažíme hledat i ve filmech. Ale ne nějaké blouznivé poetizováni, cestu do středu, ve třech větách.

Andrea Slováková: Poezie je způsob vztahování se k podnětům. V tomto smyslu se odráží v jednotlivých filmech – kromě těch, které vypráví příběhy anebo ukazují poutavé ústřední postavy, uvádíme i takové, které na realitu reagují více lyricky – ale také ve vymýšlení všech vrstev festivalu, nebaví nás kopírovat zavedené modely, vstřebáváme podněty, které pak různě převracíme do překvapivých vztahů k autorovi, k dílu, ke světu.

V roce 2001 napsal Jiří Cieslar do festivalového deníku článek s názvem Chvála katalogu, v němž oceňoval poetické texty Petra Kubici, který tehdy (a po mnoho let) psal celý katalog. Dodnes je katalog autorský, v takto radikální podobě je to unikát nejen v českém, ale i světovém kontextu. Vloni napsal do deníku další důležitý český myslitel Petr Fischer text Chvála experimentu, v němž upoutal na tento okraj kinematografie, který systematicky mapujeme již šest let.

Jak tedy vnímáte pozici, ve které se za ty roky nachází Jihlava v porovnání s ostatními velkými festivaly dokumentárních filmů?

Petr Kubica: Jihlava patří do rodiny „hledačských“ festivalů. Hledačských je přitom důležité slovo, jelikož každý z nich hledá hranice dokumentů jinak. Marseille je hodně esejistická, na hranici s fikcí, Kodaň se soustřeďuje na design a hudbu, Lipsko je zase hodně tradiční, až konzervativní.

Když to uvedu na konkrétních případech v českém dokumentu, tak se vedle již známých a velkých jmen vždy snažíme objevit nové autory. Někoho, kdo má zajímavý autorský přístup, ale neměl by moc možností promítat svůj film před širším publikem. Například Petr Hátle, jehož krátké filmy jsme před pár lety uvedli, letos přijel s celovečerním filmem. Nebo absolventský film Andrana Abramjana. To jsou výrazní mladí tvůrci a my jsme rádi, že můžeme přispět k tomu, aby je objevilo víc lidí. Navíc po boku už zavedených tvůrců. Důležité přitom je, že nehrajeme jenom na domácím hřišti, jsme součástí evropského kontextu

Andrea Slováková: Uvedla bych třeba i Alex Moralesovou, jejíž filmy jsme uvedli v Ji.hlavě v experimentální sekci, pak se promítaly na dalších festivalech, byl jí věnován profil v Cinepuru. Letos uvádíme krátký film Dalibora Knappa, který zkouší esejističtější tvary.

Zpět k otázce: K mezinárodní pověsti festivalu uvedu jeden příklad. Každý rok zveme významného filmového teoretika, který má přednášku na semináři Média a dokument. Letos je to Dudley Andrew, který na pozvánku odpověděl: „Velmi rád přijedu na festival, o němž jsem slyšel tolik dobrého.“

Marek Hovorka: Ji.hlava v sobě spojila schopnosti Čechů a dokumentaristů – a to je umění proměnit nevýhodu ve výhodu a umění reakce. Nenacházíme se ve velké zemi s velkým filmovým trhem, jakým je Německo nebo alespoň Polsko. Dokonce se ani nenacházíme v evropské metropoli nebo u moře či jezera, jak je tomu u většiny filmových festivalů. Tyto stinné stránky ale mají své přednosti, kterými jsou svobodný program, silná atmosféra, vzájemná otevřenost. Ale to by samo o sobě nestačilo. Ukázalo se, že máme nápady i odvahu určovat trendy. Tím jsme inspirativní pro mnohé pořadatele filmových festivalů nejen v Evropě. A ze součtu těchto jednotlivostí, podpořených vášní a seriózní prací, vzniká respekt, kterého se Ji.hlava v zahraničí těší. Ale nelze to dělat bez finanční podpory. Je na čase, aby státní instituce tuto roli Ji.hlavy uviděly a ocenily vyšší a stabilní podporou. 





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f1.13DOK.REVUE
24. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue