Kolektivní umění patří průmyslu

Rozhovor s Woodym Vasulkou

Ve dvě odpoledne (Woody Vasulka, 1961)

Původně jste studoval dokumentární film na FAMU, proč jste se nakonec rozhodl věnovat odhalování nových možností elektronických technologií?
To je trošku složitější: my s manželkou vlastně celý život natáčíme s kamerou dokumentárně. To ale nepovažujeme za naše umění. Z těchto záznamů se však stal archivní materiál a jednoho dne se pokusíme sestříhat z nich „grand opus“ našeho života, poněvadž je to přirozená věc – dokumentovat život, který se dříve v literatuře zaznamenával jako deník. To byl také jeden z důvodů, proč jsme se od filmu vzdálili, film sice bylo možné využívat k osobním poznámkám, ale u videa to bylo ještě mnohem přirozenější, nevyžaduje žádné náklady, takže se video stalo takovým naším civilním záznamníkem.

Já jsem původně studoval hraný film, ale pak jsem přešel na dokument, protože se tam dalo svobodněji pracovat s formou. Pak jsem odjel do USA a tam byla většina práce profesionální, mě ale hollywoodský film nikdy nezajímal. Navíc jsem zjistil, že je tam jen malá skupina lidí, kteří dělají film jako umění. V USA se v 60. letech objevila americká avantgarda, která nebyla organizovaná pod nějakým jménem. Až později přišel kritik P. Adams Sitney a označil je jako tvůrce strukturálních filmů. Oni se tomu sice nebránili, ale já je znal osobně a věděl jsem, že spolu vlastně nechtějí mít nic společného, protože závislost na své vlastní osobnosti je v každém oboru umění ta nejdůležitější věc. Každý trval na tom, že je výjimečný jedinec, což bylo nezbytné pro jejich práci, protože film jako kolektivní umění patří průmyslu. U filmu jako osobního výrazu je to podobné jako u fotografie, je elitnější, osobnost se nemusí dělit, protože se jedná o umělecký projev nezávislý na prostředí výroby.

Na začátku 70. let jste se svou ženou Steinou založili intermediální divadlo The Kitchen, kde jste realizovali různé technologické průniky a experimenty. Jste s tímto legendárním prostorem stále v kontaktu? Jakým směrem se vyvíjí?
Když jsme začali pracovat s videem, dokumentovali jsme všechny undergroundové aktivity v New Yorku; dokumentovaní lidé chodili neustále k nám domů – dívat se na sebe, jak jsme je natočili. Tak jsme se rozhodli pro jiné místo. Náš přítel věděl o komplexu divadel, v němž byla stará hotelová kuchyně. A tak jsme po dohodě s majitelem objektu založili Kuchyni v kuchyni. V Kitchen jsme strávili pouze čtyři roky, než jsme odjeli do Buffala. Po nás to pokračovalo v různých formách, záleželo na tom, kdo měl Kitchen na starost. Na nás vlastně rychle zapomněli, ale protože jsme ze scény nikdy úplně nezmizeli, tak se k nám nakonec beztak vraceli; měli jsme pro ně něco jako historický význam.

Setkával jste se v USA s emigranty z filmové branže?
Setkal jsem se například s Alexandrem Hackenschmiedem, který tehdy pracoval na multi-screenech. Měli tam s Francisem Thompsonem společnost – a já s nimi pracoval na střihu. Takže jsem se dostal k další práci s filmem. Ale pak jsem stejně znovu zjistil, že film, především ten hollywoodský, je velké zvíře, Forman a Passer se do toho zapojili, ale já chtěl jít na druhou stranu. No a koncem 60. let jsem objevil video, nebo spíš video objevilo mě, a to byl pro mě konec filmu. Takže jsem ze začátku v USA natočil pár 16mm filmů a pak už jsem se navždy věnoval videu.

The Kitchen

Čím si vás video podmanilo?
Především to bylo pole neorané, neexistovala žánrová definice ani kritika, takže my jsme všechno toto měli pro sebe; skupina lidí, co se narodila přes noc. Když se malý videoformát objevil, okamžitě se pro něj vytvořila distribuce, získal si zájem a podporu, což pro nás bylo důležité a také velmi dobrodružné. S manželkou a dalšími jsme objevovali výjimečnost videa. Zůstávalo na nás, jak toto médium využít jako tvůrčí prostředek směřující od figurálního k abstraktnímu. My jsme tento úkol vnímali do detailů, ptali jsme se, co je to video a jak se ten obraz dělá; brzy jsme objevili příbuznost mezi elektronickým zvukem a elektronickým obrazem. Pak se video vyvíjelo přes dekádu od 70. do 80. let, kdy už nastoupila digitální kultura s jinými zákony a kódy než analog. A my jsme v tom průzkumu neustále pokračovali, a proto nás nyní nazývají pionýry.

Myslíte, že je ještě stále co objevovat v oblasti videa?

Video jako takové má pořád ještě kameru. Pořád je rozdělené na figurativní práci a větší abstrakcí, která se projevuje od VJiungu až po audiovizuální kompozice. Analogová perioda trvala dvě desetiletí, pak nastalo ticho, než se počítače vyvinuly k takové rychlosti, aby byl člověk schopen udělat feedback a spojit ho se zvukem – to trvalo až do poloviny 90. let. Od počátku milénia se objevila spousta nového softwaru a techniky se pořád zdokonalují. Mě nyní zajímá, co s tím stejným principem, který jsme objevili na konci 60. let, dokáže nová generace. Pozoruji, sbírám a pomocí toho zkouším zaujmout postoj.

V současnosti pracujete jako kurátor v německém Karlsruhe. Máte ještě čas věnovat se vlastní tvorbě?
Ne, člověk musí být s technikou v neustálém kontaktu a já už jsem unavený učit se každý rok nové programy. Ale zajímá mě dívat se na to, přemýšlet a psát, takže já se videu budu vždycky nějak věnovat.

Jak vnímáte současnou situaci dokumentu?
V USA se teď objevují nové levicové filmy, nikoliv v tradici sociokomunismu, ale s výraznou kritikou dravé kapitalistické společnosti. Konečně se začíná přemýšlet o tom, že tržní ekonomika příliš nepřispěje k zmizení sociálních nerovností. A toto nové sociální myšlení je nyní dobře dokumentované.

V Jihlavě jste na festivalu dokumentárních filmů působil jako jediný porotce soutěže světových dokumentů Dobré dílo. Jaká hodnotící kritéria jste uplatňoval?
Byl jsem požádán, abych prezentoval stanovisko nezávislé ceny. A pak jsem si uvědomil, že se musím proměnit v občana; a ta obecná proměna tedy znamená odstup od mého osobního zájmu. Napřed jsem si říkal, že to není správné, poněvadž to postrádá upřímnost. Ale pak jsem si uvědomil, že jsem taky občan; filmy jsem tedy pozoroval nikoliv jako estét, nýbrž z občanského hlediska.


Woody Vasulka se narodil se v roce 1937 v Brně. Po ukončení Katedry dokumentární tvorby pražské FAMU emigroval se svojí ženou Islanďankou Steinou do USA, kde se společně věnovali experimentování s elektronickými médii, především vztahem elektronického obrazu a elektronického zvuku. Výsledkem jsou desítky novátorských videosnímků. Jsou považováni za průkopníky formátu videa. Vasulka v současnosti pracuje jako kurátor v Centru pro umění a mediální technologie v německém Karlsruhe, kde také vyvíjí způsoby archivace děl v oblasti videa a experimentálního filmu.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

3.7DOK.REVUE
19. 11. 2007


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue