Klavír je příliš těžký

Eliška Cílková přibližuje svůj nový dokument Pripjať Piano, v němž pátrala po opuštěných klavírech i vzpomínkách v uzavřené zóně dávné černobylské tragédie. Snímek je od 17. do 24. dubna k vidění online v rámci letošního ročníku festivalu Visions du Réel.

Z filmu Pripjať Piano

Kdysi padesátitisícové město Pripjať zůstalo po havárii černobylské elektrárny zcela prázdné. Poprvé jsem jej navštívila v roce 2010, tedy dlouho předtím, než se z Černobylu stala turistická atrakce. V té době se člověk v Pripjati mohl volně a sám pohybovat, což mu nabízelo zvláštní svobodu vstoupit kamkoliv nebo jen tiše o samotě pozorovat zarostlá zákoutí.
 

Opuštěné město Pripjať
 

Po příjezdu do Prahy jsem na Pripjať stále myslela. Přemýšlela jsem nad tím, jestli by se přítomnost města nedala vyjádřit nějakým uměleckým způsobem. Mám velký vztah k hudbě, které jsem se věnovala od dětství. V našem domě totiž stál už od mého narození klavír, jenž kdosi věnoval mojí matce. 

Velmi silně na mě proto zapůsobil obraz opuštěného klavíru v Pripjati, na který jsem náhodně narazila. Při vzpomínání na tento výjev se ve mně mísilo několik pocitů. Kromě obdivu k síle přírody to bylo hlavně uvědomování si pomíjivosti lidského života. Ať už to byly monstrózní paneláky s nápisy „Sláva Leninovi“, nebo tichá zákoutí sídlišť, kde žijí losi, člověk zde také cítil zvláštní svobodu. Vždyť město, které by se dalo co do počtu obyvatel přirovnat k Jihlavě, je celé otevřené. Můžete vejít třeba do kavárny anebo jiných prostor, kde lze spatřit příběhy.
 

Klavír v Pripjati
 

Napadlo mě, že v tak obrovském městě musí být takových klavírů mnohem více. Klavír je totiž příliš velký a těžký na to, aby ho někdo ukradl či odnesl, a navíc má velkou schopnost udržet si svůj zvuk, i když se okolní stěny hroutí. Jak ale najít další piana ve městě, které je radioaktivní a kam můžete vstoupit jen jednou za čas, navíc pouze na několik hodin?

Co zbylo z Pripjati

Logickou úvahou jsem si nejprve dala dohromady to, že se klavíry budou jistě nacházet v hudební škole a zřejmě i ve školkách a školách. Se zbytkem mi pomohli bývalí obyvatelé. 

„V mém bývalém bytě v Pripjati pořád visí na zdi moje fotky z dětství,“ řekl mi Ivan. „Proč si je neodneseš?“ zeptala jsem se ho. „Protože pak už by z Pripjati nezbylo nic,“ odpověděl mi.
 

Zeď v jednom bytě v Pripjati
 

Ivan mě vzal s povolením ostatních do několika bytů, kde se klavíry nacházely. Cítila jsem vůči těm místům obrovský respekt, ačkoliv jsem věděla, že jsou byty více jak dvacet let opuštěné.

Například klavír v panelovém bytě byl celý mokrý. Někdo rychle odcházel a zapomněl zavřít okno, a proto na něj pršelo a sněžilo. Stále však hrál. Jeho kladívka ale byla natolik nasáklá vodou, že se pokaždé po zmáčknutí zasekla ve strunách a vznikl krásný a dlouhý protažený dozvuk. 

I křídlo v koncertní síni stále hrálo. Jen mu nějaký zloděj ukradl bílé slonovinové pokrývky kláves a obnažený nástroj tak zůstal poslední věcí, která se v koncertní síni zachovala. Jinému křídlu zase nějaký zloděj porazil obě nohy, ale dalo se na něj aspoň rytmicky zaklepat... I to byl případ Pripjati v roce 2012, kdy jsme s Ivanem klavíry obcházeli. 

Terénní nahrávky a zvuky Černobylu 

Ve školce jsme našli malé dětské pianino, o něco menší, než jsou ta normální, aby na něj děti dosáhly. Stále si udrželo své ladění a okolo něj zůstalo autenticky poskládáno mnoho hraček, protože zloděje ani vandaly školky nezajímají. Zato pianinu v domě umění někdo vyndal celou mechaniku, ale dalo se alespoň zabrnkat na jeho struny. Tímto způsobem – pro mě na způsob přirozeného nálezu preparovaných klavírů Johna Cage – vznikal sběr terénních nahrávek, který později vyústil do cédéčka s dokumentárním charakterem.

Po vydání cédéčka mě potěšily ohlasy z Ukrajiny. Ozývali se mi další bývalí obyvatelé Pripjati, s přesnými GPS souřadnicemi bytů, kde zůstaly jejich klavíry... Ve druhé řadě přišla zpráva z ukrajinské školy, kde se nyní podle cédéčka děti učí o Černobylu. Začala jsem si uvědomovat dokumentárnost projektu a přála jsem si vydat se do Pripjati znovu, tentokrát s filmovým štábem.
 

Klavír v Pripjati

Opravdová černobylská zóna

Tříletá pauza, související s rodičovstvím, mi umožnila více rešerší, a než jsme se se štábem vydali do zóny natáčet, zajeli jsme do ukrajinského města Slavutych, kde žijí původní obyvatelé. Někteří z nich se však dodnes s havárií nevyrovnali a nedokázali by Pripjať znovu navštívit. 

„Chci si pamatovat Pripjať tak, jako když jsem tam žila, ne prázdnou a mrtvou,“ řekla mi ředitelka bývalé hudební školy. „Nikdy jsem tam od evakuace nebyla, a asi to už ani nikdy nedokážu... Prý je tam všechno zarostlé a vypadá to tam jako na hřbitově, tak kdo by chodil na hřbitov?“ Pak nám zazpívala píseň, kterou sama složila na text jednoho z likvidátorů. 

Jiní původní obyvatelé se naopak do zóny jednou za rok vracejí, aby položili květiny na hroby svých příbuzných. 

Uzavřená zóna totiž skýtá nejen město Pripjať, ale i okolní prastaré opuštěné vesnice s hřbitovy a městečko Černobyl, pojmenované po bylince pelyněk černobýl. Tato místa vykazují nižší dávku radioaktivity než „zakázaná“ Pripjať, a proto v nich zůstalo žít několik starých lidí. V městečku Černobyl se tudíž člověku před jeho zraky otevírají uličky malebných domečků, které jsou celé zarostlé. Místní lidé správně říkají, že právě tohle je „opravdová černobylská zóna“, protože historie městečka Černobyl spadá do roku 1193, na rozdíl od panelákové Pripjati, postavené v roce 1970.
 

Jeden z mnoha stovek domečků v radioaktivním městě Černobyl
 

Člověk zde prochází nekonečnými uličkami, kde míjí jeden takový domek za druhým, a až po dlouhé době sem tam narazí na jeden obydlený domek. I s těmito starousedlíky jsme se setkali a i oni nám zazpívali své písně, které složili. 

Nejdůležitější setkání pro nás bylo s bývalým vedoucím všech likvidátorů, jenž také složil vlastní píseň:
 

Moje milé město Pripjať, všichni jsme tě milovali.
Jako bychom prvorozeného syna od Ukrajiny měli.
Ale po půlnoci 26. dubna se to stalo,
vybuchl reaktor čtvrtého bloku, času je málo.

Nikdo z nás nefňukal a splnil svůj dluh,
z našeho města dál zůstává jeho duch.
Pojďte si připít na hasiče a kouzelný les,
kde město Pripjať stále stojí i dnes.

 

Díky těmto setkáním začal vznikat radikální koncept formy filmu, který chtěl být odlišný od všech desítek dokumentů, jež kdy o Černobylu vznikly. Dokument se stal filmovou básní, v níž se nemluví, ale vše podstatné je sdělené hudbou, písněmi či básněmi. Přála jsem si, aby můj film mluvil stejným jazykem jako černobylská zóna samotná a nechal svůj prostor ke čtení divákovi.
 

Torzo křídla klavíru
 





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

6.2014,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír Turner
dok.revueZ uší roste krasohled„Náš film je vlastně důkazem toho, že poblíž vždycky existuje něco tak jednoduše krásného. A že vnímání člověka je nesmírně ojedinělá a fascinující věc, kterou má smysl kultivovat,“ píšou Tereza Chudáčková a Klára Ondračková o vzniku svého snímku Krásně sviť a krásně hleď, z uší roste krasohled. Jejich film se zaměřuje na detail, čímž se podle autorek běžné objekty stávají abstraktními a přestávají být pojmenovatelné. Krátký snímek získal čestné uznání v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmtl.cz na letošním MFDF Ji.hlava a byl také součástí výstavy studentů CAS FAMU v Galerii města Pardubice. Tereza Chudáčková, Klára Ondračková
dok.revue15 x 15 x 5Jak a proč vznikal dokument o výstavě Minisalon, kterou v orwellovském roce 1984 plánovala uspořádat Jazzová sekce, ale nikdy se neuskutečnila? Román 1984 je alegorií politiky moci, která není omezená dobou. „Byla by škoda natočit film o Minisalonu jako pouhou vzpomínku na vzdálené časy, když můžeme včerejškem říct tolik o dnešku a naopak,“ přiznává režisér Janek Růžička záměr svého dokumentu, v němž se propojuje starší generace výtvarníků, střední generace filmařů a nejmladší generace hudebníků a animátorů.Janek Růžička
dok.revueCo nejdálUkrajinská dokumentaristka Ganna Jaroševič přibližuje svůj připravovaný film As Far As Possible (Co nejdál), který prezentovala na industry eventu East Silver Market, organizovaném Institutem dokumentárního filmu na ji.hlavském festivalu. Dokument je portrétem muže, který se rozhodl opustit civilizaci, odejít na Kavkaz a věnovat se chovu vzácných buvolů indických. „Náš film vypráví o alternativním způsobu pomalého žití v souladu s přírodou a zvířaty a člověka se sebou samým. Zdá se nám, že dnes je toto téma obzvlášť relevantní pro řadu lidí na celém světě,“ píše filmařka.Ganna Jaroševič
dok.revuePodle čarodějeVizuální umělkyně a teoretička Lea Petříková přibližuje koncepci a okolnosti vzniku jejího experimentálního filmu Podle čaroděje, jenž letos soutěží na MFDF Ji.hlava v sekci Fascinace:Exprmntl.cz.Lea Petříková
5.20Jak jsem točil o KunderoviDokumentarista Miloslav Šmídmajer popisuje, jak vzniká jeho dokument o Milanu Kunderovi s pracovním názvem „Milan Kundera: Od žertu k bezvýznamnosti“. Snímek by se měl v kinech objevit v březnu příštího roku a posléze se plánuje uvedení na VOD platformách a v České televizi.Miloslav Šmídmajer
dok.revueJde o to vidět, že svět je spíše děravý než plnýFilmař, hudebník a výtvarník Ondřej Vavrečka popisuje proces vzniku své osobité audiovizuální eseje Osobní život díry, která se letos objevuje v soutěžní sekci Česká radost v rámci on-line ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Ji.hlavě. „Jde o to vidět prázdno, chybění, prostory mezi. Zkrátka díry. Protože svět ve skutečnosti je spíš děravý než plný, což ukazuje struktura hmoty,“ objasňuje svůj záměr Vavrečka.Ondřej Vavrečka
4.20Nebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla Špaljová
1.20Slunce živých mrtvýchAnna Kryvenko o ztrátě soucitu v době postfaktické, o boji s chaosem a nepřátelstvím vesmíru i o tom, jak vzniká dokumentární esej složený z archivních materiálů.Anna Kryvenko
dok.revueVěčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduDokumentarista Jan Gogola ml. popisuje okolnosti vzniku svého nového filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, situačního portrétu slovenského zpěváka Joža Ráže ze skupiny Elán. Gogola se v otevřených situacích pokouší zjistit, jestli otevřenosti písní Elánu a Rážova hlasu odpovídá jeho otevřenost mentální. Texty Elánu se zároveň stávají kurzivou psaným rámcem tohoto hravého a přitom metafyzického setkání dokumentaristy se slovenským zpěvákem. „Mám za to, že ‚proti‘ může být cestou k ‚pro‘,“ zakončuje příběh svého filmu Gogola.Jan Gogola ml.

starší články

.DOK.REVUE
17. 04. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty o přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.