Když se formuje dětská hvězda

Rozhovor s Bohdanem Bláhovcem o jeho novém dokumentu Show!, který znázorňuje fungování dětské skupiny 5Angels – produktu podnikatelského úsilí, jemuž se podařilo vyšplhat na nejvyšší příčky českého mainstreamu.

Jak jste narazil na uskupení 5Angels?

Chtěl jsem udělat snímek o fungování českého showbyznysu. Přemýšlel jsem, kdo je jeho hlavní postavou a vyšel mi z toho jednoznačně Michal David, úspěšný interpret minulého režimu, který se po revoluci transformoval na neméně úspěšného podnikatele. Sešel jsem se s ním, abych zjistil, jestli nepřipravuje nějaký projekt, jenž by bylo možné sledovat od počátku do finále. Odpověděl, že připravuje muzikál pro dětskou skupinu 5Angels. Setkal jsem se s jejich manažerem Michalem Mertlem, a v tu chvíli se proměnilo směřování filmu. 

Michal David přesto ve filmu působí jako všudypřítomná šedá eminence.

Michal David je někým, koho skupina využívá, aby se o ní více mluvilo. On skupinu využívá stejným způsobem pro rozšíření své kupní základny; najednou o něm v jeho pětapadesáti letech vědí i malé děti. Chápu ho jako určitého demiurga v pozadí. 

Říkáte, že v základu jste chtěl ukázat fungování českého showbyznysu. Není konečné téma filmu, příběh o takto specifické dívčí kapele, příliš úzké pro naplnění takového záměru?

Pro mě je určující nějaký zásadní moment překvapení, který stanoví směr, jenž jako režisér potom následuji. Původní záměr se tak zúžil na konkrétní příběh jednoho člověka, pěti dětí okolo něj a jejich rodin. 

Dvojí tvář

Pro film jste zvolil spíše observační metodu, čeho jste tím chtěl dosáhnout?

V naší líhni panuje předsudek, že o showbyznysu všechno víme, ve své podstatě k němu zaujímáme kritickou pozici – obzvlášť pokud někdo manipuluje s pěti dětmi. Observační metoda mi nabídla vytvořit provokativní obraz, který může být interpretovatelný různě. Dokážu si představit, že se najde velké množství lidí, kteří z toho budou vyděšení, a jen to potvrdí jejich kritický názor. Pak si dokážu stejně tak dobře představit i to, že pokud je někdo příznivcem kapely, bude film číst jako příběh velkého odhodlání a nezdolného úsilí.

Tato ambivalence se vyjevuje zejména v postavě manažera. Na jednu stranu působí jako upřímný, vysoce ambiciózní člověk, který s velkým úsilím jde za svým snem. Na stranu druhou můžeme jeho konání nahlížet jako urputnou drezuru a bezhlavou honbu za penězi. Jak ho vnímáte vy?

Je mnoho věcí, kvůli kterým jsem vůči němu kritický, a on to ví. Zbytečná trenérská urputnost, nezdravě kladený důraz na postavy mladých holek, jejich životosprávu, na kontrolu jejich prezentace na veřejnosti. Abych stvrdil vědomou ambivalenci, nezapírám, že postava manažera mě do značné míry fascinuje. Je obdobou Dona Quijota, takový bojovník s větrnými mlýny českého showbyznysu, který s buldočím odhodláním drží na vlastních bedrech svůj projekt, o němž si my ostatní můžeme myslet své. 

Nastala během natáčení situace, kdy jste měl pocit, že se pan Mertl chová k dívkám natolik nevhodně, že je potřeba zasáhnout?

Z mého pohledu nikdy nestala situace, která by byla opravdu za hranou. On ten projekt působí bizarně, což je ale do určité míry dáno neznalostí podobné mediální formy u nás. Bylo zajímavé, že když jsem film pouštěl lidem, kteří dělali vrcholový sport, viděli v něm obdobu toho, čím museli projít oni při cestě za úspěchem. 

Proč a za jakých podmínek přistoupil manažer na natáčení?

Dovolím si tvrdit, že jeden z hlavních důvodů jeho motivace bylo vyrobení filmu o kapele zdarma, bez investičního úsilí. V životě jsem mu ale neřekl, že chci dělat nějaké PR. Sdělil jsem mu, že mě zajímají praktiky českého showbyznysu, jak se formují dětské hvězdy. Takže naše domluva byla jasná. On sám chtěl vidět až hotový film, kvůli čemuž jsme se v postprodukční fázi nevyhnuli vzájemným konfrontacím. Natáčení mu asi částečně uškodilo. Díky tomu, že ve filmu zbytečně přehrává, působí jako diktátor více, než jakým ve skutečnosti je. 

Možná, že kdybyste v těchto scénách zvolil metodu konfrontace, vyjevila by se i jiná než jeho známá přepjatě mediální tvář.

Snažil jsem se vytvářet i konfrontační situace, bohužel vždy v momentě, kdy se rozběhla kamera, Michal naprosto přirozeně sklouzával do frázovitých floskulí PR jazyka. Myslím si ale, že i přesto je ve filmu poznat, kdy přehrává a kdy se chová více přirozeně. 

Mohl byste být konkrétnější?

Ve filmu se často opakují scény, kdy Michal nervózně krotí dívky stylem „pšt, holky, nedělejte to“, což značí: „pozor je tady kamera“, a tak cenzuruje jejich projevy. 

Showbyznys jako akvárium

Mimochodem obrazy akvárií doprovázejí celý váš snímek, mají zde nějaký jiný, než ryze estetický význam?

Film je točen s distancí a spíše v širších než užších záběrech. Takto vyobrazený svět showbyznysu pro mě představuje pohled do onoho barevného akvária, kde plave jeden dravý žralok a pět dalších rybiček. Během natáčení jsme se rozhodli, že s touto symbolikou budeme pracovat. 

Skrze observační metodu těžko pronikáme za naučené floskule, ať už manažera nebo dívek.

Film se měl hlavně zaobírat architekturou celé věci, za níž stojí manažer-inženýr, který o skupině mluví jako o projektu či produktu. Když jsme s dívkami začali točit, byly mladé a těžko se z nich dostával nějaký vlastní názor. Jejich chování se určovalo tím, kdo silný v ten moment formuloval svoje mínění, ať už to byl manažer nebo rodič. Nebudu ale zakrývat, že pro mě bylo obtížné bavit se s 11–13letými holkami. Jejich světu nerozumím, těžko se mi do něj pronikalo. Ve filmu ale máme možnost dozvědět se něco víc. Jednak skrze Nikolu, dceru manažera, kdy vidíme, jak v domácím prostředí rebeluje. Druhou podstatnou událostí je rodinná oslava Míši před jejím odchodem ze skupiny, kdy otevřeně říká, že si pozvala své kamarády a ne lidi ze skupiny. Tyto dvě zásadní a spontánní reakce z domácího prostředí mi stačily. Uznávám, že zbylé tři dívky mají ve filmu menší prostor.

Neláká vás pokračovat v natáčení i s ohledem na to, že kapela nyní prorazila na Britské ostrovy a ocitla se v BBC?

Lákalo by mě zachytit zpětnou reflexi jejich dětství a toho, co se kolem nich dělo, až budou starší. Co se děje okolo kapely nyní mě neláká, jelikož je bezpochyby pod velkým tlakem různých PR vlivů.

Nacházíte nějakou spojitost mezi filmem a vaší zkušeností se slam poetry? Veřejné vyjádření, prvek zábavy, performance, vrcholové soutěže točící se okolo peněz…

Ve slam poetry improvizuji, stejně tak jako v dokumentárním akváriu Show! nevyužívám kdovíjaký předem rozvržený plán situací a scén. Mnohem raději následuji vývoj děje. Důvod, proč nejdu na pódium s připraveným textem a asi i proč jsem si zde zvolil observační styl je ten, že se rád nechávám v procesu sdělování překvapit a čekám, co se stane. Člověk dělá de facto pořád to samé, jenom má k dispozici různá média. 

Bohdan Bláhovec je důležitou personou české slam poetry, do níž zasadil prvek nahodilosti, čímž se naše lokální varianta slamu stala rozpoznatelnou v mezinárodním měřítku. Vedle performativní poezie rozvíjí Bláhovec též započatou kariéru dokumentaristy. Jeho film z 2. ročníku na FAMU, nazvaný Kdo chce zabít Ashley? (2007), se zaobíral kulturou tuzemského pornoprůmyslu. Ve svém bakalářském projektu O domě (2008) s notnou dávkou sebeironie nahlédl na vlastní tělesné postižení. S prvním celovečerním počinem Show! se pak navrací do světa médií a showbyznysu. S pozorovatelskou distancí sleduje bizarně vyznívající projekt 5Angels: dětské hudební uskupení jako podnikatelský projekt, jenž se pod manažerskou drezurou protlačil nejen do českého mainstreamu, ale proniknul dokonce i do showbyznysu na Britských ostrovech.
 




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f2.13DOK.REVUE
26. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue