Jsem sám sobě problémem

Rozhovor s výtvarníkem a režisérem Vladimírem Turnerem nejenom o zobrazování aboridžinců a umělcovu egu.

Většina vaší tvorby se týká bezprostředního, převážně městského prostředí. Proč jste najednou vykročil za hranice tohoto prostředí a zároveň i za hranice země?

Byl jsem šest týdnů v Austrálii a téměř celou dobu jsem strávil v Brisbane. Šlo o umělecký festival zaměřený na životní prostor, městské prostředí a většinu času jsem trávil workshopy s víceméně pouze bílými obyvateli Austrálie. Povětšinou vysokoškoláky. S lidmi, kteří se nějakým způsobem zajímají o podobnou tematiku. Prakticky vůbec jsem nepřicházel do kontaktu s původními obyvateli Austrálie. Když jsem se na ně ptal, tak názory bílé většiny mi přišly dost podezřelé. Každý mi říkal něco jiného. Jejich pohled na aboridžince byl velmi zkreslený.

Proč tedy ve filmu žádné lidi nezobrazujete?

Jeden z důvodů byl krátký čas, který jsem v komunitě strávil a během něhož se film realizoval. Pokoušel jsem se skrze film v tomto prostředí zorientovat. Za tak krátký čas si k obyvatelům komunity nelze vybudovat vztah a film je proto taková krátká improvizace a hledání. Byla to svým způsobem výzva, jestli dokážu film natočit i bez exotizujících etnoprvků. I když film vlastně o té exotičnosti pojednává, nechtěl jsem ji přímo zobrazovat.

Jak vlastně probíhá reflexe obchodu s uměním v samotné Austrálii?

V Austrálii je minimum skupin, které by problematiku prodeje aboridžinského umění a jeho vykořisťování řešily. Samotným aboridžincům přijde každý prodej a propagace jejich kultury pozitivní. Ale pak je tam několik umělců, kteří už vystudovali umělecké školy západního typu a dali by se označit za „urban“ umělce. Ti se tradičnímu umění tak trochu vysmívají a mají aboridžincům z komunit za zlé, že z kultury, jež se v tomhle století už posunula k modernější společnosti, dělají pořád nějaký historický, pravěký způsob vyjadřování.

Proč se tedy ve snímku neobjeví ani ona umělecká díla?

Ze stejného důvodu jako nezobrazuji tváře. Náš způsob čtení obrazů je vázán historickými kódy, na něž jsme zvyklí. Když pak vidíme obraz, který je velmi specificky strukturován, jsou v něm různé tečky, kamínky a podobně, okamžitě ho čteme evropsky. Asociuje nám maximálně abstraktní expresionismus nebo art brut, což jsou pro nás zastaralé umělecké formy. Nejsme schopni přijmout umělecké dílo jiným způsobem. Nechtěl jsem, aby divák vnímal díla jako nějaké pravěké, naivistické obrazy.

White-Black Film je úplným protikladem toho, co běžně tvoříte. Proč jste se nepokusil o něco, co by bylo bližší vaší běžné tvorbě?

Nejvíce je to zapříčiněno pohybem na teritoriu, jež je mi z velké části úplně neznámé. Tady v České republice se pohybuji v prostředí, které je mi blízké. Vnáším do filmu osobní, romantickou rovinu. Cítím to jako velmi osobní, idealistický film. Situaci mě k tomu přinutila. 

Jestliže v tomto filmu převažuje osobní rovina, co je pak hnacím motorem vaší běžné tvorby?

Důležitým faktorem je spontaneita. Pokaždé, když mě v každodenním běžném životě v ČR něco naštve a ovlivní, tak mám možnost se k tomu ihned vyjádřit. To povědomí o okolí a schopnost aktuální reakce pak svádí k vyjadřovacím prostředkům, jež jsou třeba zkratkovité, klišovité nebo povrchní.

Není nahráváním narušen smysl performance jako něčeho, co se děje tady a teď?

Prezentuji mediální obraz něčeho, co v reálu existovalo úplně jinak. A pak se o tom bavím při diskuzích. Úplně nevím, jestli o tuhle remedializaci původního projektu usiluji...

Nejdete tedy sám proti sobě?

Určitě, ale umělcovo ego mi nedovolí nedokumentovat. Jsem sám sobě hlavním problémem.

Dlouhodobě se kriticky vyjadřujete o mediální realitě, ale nevytváříte tedy svými filmy a záznamy také umělou mediální realitu?

Samozřejmě. Takovou mediální realitu vytváří každý filmař. Ale jde o to, za jakým účelem se vytváří. Zdali je vytvářena s respektem a dobrými úmysly, jakkoliv to zní pateticky. Nevytvářím mediální realitu, abych prosadil svoje jméno a udělal z něj značku, na níž pak mohu vydělávat, ale za účelem posílení svobodné veřejné sféry.

Vladimír Turner je český výtvarník, aktivista a filmař. Je autorem řady happeningů a performancí ve veřejném prostoru, v nichž se kriticky vyjadřuje k současné české politické a společenské situaci. Pravidelně natáčí všechny svoje akce, které publikuje na internetu, a je autorem snímku O mediální realitě, který mapuje akci skupiny Ztohoven.




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f3.13DOK.REVUE
27. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue